Vlčí krev III. - KONEC

U PSYCHOLOGA

Když se Nathan ráno probudil a rozlepil oči, s hrůzou zjistil, že Audrey už v posteli není. Začal se rozhlížet po pokoji, jestli se snad Audrey nerozhodla pro psaní nebo uklízení. Nikde nebyla. Vlkodlak vyskočil z postele a vyběhl z pokoje. Málem srazil Adama, který vycházel z koupelny s ručníkem přes oči.

„Ježiš, Nathane, dávej pozor! Málem jsi mě srazil!" zpražil ho Adam a Nathan mu strhl ručník z hlavy a zadíval se mu do sprchou rozehřáté tváře.

„Neviděl jsi Audrey?" zeptal se a strach v jeho hlase byl skoro hmatatelný.

„Jak to myslíš, jestli jsem ji neviděl?" nechápal Adam. V tom však z dveří od koupelny vyšla Piper a chytila Nathana za paži a zmáčkla.

„Copak Audrey není s tebou?!" vyjekla a popadla Nathana i za druhou ruku, aby si ho mohla otočit k sobě čelem a zatřást jím. „Vždyť mi tvrdila, že bude s tebou!"

„Cože?" podivil se Nathan. „Jak jako, že bude se mnou?"

„Takže ty o tom vážně nevíš?"

„Nevím o čem?!"

„Potkala jsem ji dnes asi kolem páté v kuchyni, protože jsem měla žízeň, a ona tam tak stála a zírala z okna na les a na měsíc. Zeptala jsem se jí, co dělá a ona mi odpověděla, že si spolu půjdete ráno zaběhat a že si byla jen dát něco malého k jídlu, protože měla strašný hlad. Tak jsem se vrátila do pokoje a jen jsem slyšela, jak bouchly hlavní dveře. Myslela jsem si, že šla vážně s tebou."

„Já o ničem nevěděl!" vykřikl Nathan, vytrhl se jí a seběhl ze schodů, přičemž to bral po čtyřech schodech. Rozrazil hlavní dveře a málem zakopl o sedící postavu, která si hřála tvář v ranním slunci. „Audrey!" vydechl a posadil se vedle ní. „Bál jsem se o tebe!"

„Já vím, slyšela jsem vás," odpověděla dívka a povzdechla si. „Prostě jsem si musela jít pročistit hlavu, to je všechno. Nebyla jsem dál než na periferii pozemku a déle než tři hodiny. Nemusel jsi mít strach, já se o sebe dokážu postarat."

„Věřím ti, ale co se to včera stalo v té kuchyni?" chtěl vědět Nathan a dívka ztuhla. Doufala, že na to se jí ptát nebude.

„Nic, byla to jen vzpomínka, to je vše. Už se to nestane, slibuju!"

„Vzpomínka na co, Audrey?"

„Na Rusko?" odpověděla na otázku sarkastickou otázkou, jakoby to snad nebylo naprosto jasné.

„Na to, co ti Nikolaj provedl?" Dívka k němu otočila hlavu a tvář měla plnou bolesti.

„Proč to chceš vědět, Nathane?! To tě tak strašně baví vidět mě zničenou?!"

„To ne, já si jen myslím, že by sis o tom měla s někým promluvit! Třeba, když to někomu řekneš, tak to přejde, zmizí z tebe ten strach, ty vzpomínky, uleví se ti!" bránil se Nathan. Audrey vyskočila na nohy a sestoupila o několik schodů níž, aby se mu mohla podívat zpříma do očí.

„Neber si to zle, ale až si budu chtít o tom, co se mi stalo, s někým promluvit, asi zajdu za Noahem," řekla, otočila se k němu zády, nasedla do Jeepu a otočila klíčkem v zapalování. Dupla na to a auto se smykem otočilo a rozjelo po kamenité cestě směrem k bráně, kterou nechal Isaac před měsíci nově postavit. Nathan se díval za vzdalujícím se autem a nechápal, co se to mezi nimi před chvílí stalo. Byla to hádka? Nebo co to vlastně bylo? A proč o tom, co se jí stalo, nechtěla mluvit s ním, ale s Noahem?

„On jí hodně pomohl, když jsi tu nebyl," ozvalo se za ním a Nathan se nemusel ani otáčet, aby věděl, o koho jde.

„Ale teď jsem tady, Masone. Jsem tady a jsem tu jen pro ni. Tak proč ne já, proč Noah?"