RUSKO

4.4K 306 41
                                    

Ahoj, pokud jste se dostali/y až sem, tam Vám děkuji a chci Vás jen upozornit, že kdo nemá rád popisy násilí, měl by značnou část kapitoly přeskočit. :)

Celou cestu na letiště, které bylo od domu Isaaca Canavara vzdálené asi pět hodin cesty autem, ani jeden z nich nepromluvil. Mason proto, že nemluvila Audrey a Audrey proto, že nevěděla, co říct. Bůhvíproč si myslela, že jí Isaac dovolí, aby zůstala doma a pomohla jim najít nějaké řešení té super bezvýchodné situace, ale zase se spletla. Poslední dobou se jí to stávalo nějak podezřele často. Místo toho, aby byla doma v kuchyni a snídala s ostatními, seděla v Jeepu s Masonem a jela s prázdným žaludkem - který chudák dostal za deset dní jen balení sušenek - na centrální letiště, aby letěla do Ruska, kde nikdy nebyla a ani nevěděla, zda tam někdo mluví anglicky.

Když auto zastavilo na parkovišti a Mason otevřel dveře, aby vystoupil, popadla ho Audrey za ruku a donutila ho tak, aby se na ni podíval.

„Masone, já tam nechci! Já vím, že jsem teď černá ovce rodiny a není úplně bezpečné být se mnou v jedné místnosti, ale já tam nemůžu!" Mason sklepal její ruku a vylezl z auta na silnici. Dívka ho následovala a se značnou neochotou si od něj vzala své jediné zavazadlo.

„Isaac ti to přeci všechno vysvětlil, Audrey," řekl a povzdechl si. „Garjačikov s ním má nějaké neshody už několik let. Šlo o to, že když vedl smečku starý Canavar, nechal Garjačikovi nějaké ostrovy, které si Isaac po svém nástupu vzal po právu zpátky. Garjačikovovi se to ale nelíbilo, poslal k nám své lidi, ale nikdo z nich se mu nevrátil. Tehdy byl Nathan jako utržený ze řetězu a postaral se o ně. Kdybys ho viděla! Byl naprosto neuvěřitelný! Hlavy lítaly sem a tam, byla to paráda!" rozplýval se nad vzpomínkou Mason, ale jakmile si všiml Audreina na dálku vraždícího pohledu, ztichl.

„A co mám s tím Garjačikovem jako udělat?" zajímala se a nervózně přešlapovala na místě, zatímco čekala ve frontě na odbavení.  Mason pokrčil rameny.

„Podle mě s ním máš prostě jen promluvit a přesvědčit ho - svým šarmem samozřejmě - o tom, že na ty ostrovy vlastně nikdy ani nárok neměl. Matthew Canavar byl sice skvělý vůdce, ale jako diplomat stál za starou bačkoru. Na tobě je, abys nás zbavila těch jeho věcných výhrůžných dopisů a telefonátů." Objasnil jí situaci Mason a usmál se na ni, když jí brala slečna její zavazadlo a vracela jí letenku a pas.

„A co když se neudržím, nedokážu se ovládat, a zabiju ho?" zeptala se Audrey tiše a její otázka vyvolala na kamarádově tváři šibalský úsměv.

„Když ho zabiješ, tak nám pošly fotku." Řekl a v očích se mu zablýsklo. Pak Audrey políbil na tvář, popřál jí hodně štěstí a nechal ji tam stát, uprostřed haly plné lidí. Samotnou a vyděšenou.

„Ale já se nebojím Garjačikova. Já se bojím toho, že se to stane v letadle!" zašeptala, otočila se ke vchodu zády a vyrazila se skloněnou hlavou s ostatními ke svému letadlu.

Za dvě hodiny už seděla na svém místě, vedle obtloustlého Rusa s mrožím knírem, který se celou dobu strašně potil a drbal se na svém přerostlém pupku. Hnus! Díkybohu Audrey většinu cesty prospala a tak se vyhnula jakékoli šanci nechat se vytočit, což znamenalo, že když letadlo dosedlo na Moskevské letiště, nikdo na palubě nebyl ani raněn ani mrtev rukou drobné kanadské dívky. Když se konečně vymotala z davu lidí, který proudil letištěm, došlo jí, že je vlastně na místě. Její dobrodružná mise mohla začít.

Vylezla z letištní haly a jediné co ji napadlo, bylo zamávat na taxikáře, který jak se ukázalo, uměl dostatečně dobře anglicky na to, aby se spolu dorozuměli, a který jí poradil, že pokud chce do Jekatěrinburgu, kam měla namířeno, bude nejlepší jet tam vlakem. Audrey souhlasila, a když jí pomohl s její jedinou taškou do kufru a ona se posadila vedle něj na sedadlo spolujezdce, vyjeli k jednomu z  mnoha nádraží v Moskvě. Ten řidič - jmenoval se Igor - se ani nesnažil zahájit nějakou konverzaci. Buď nevěděl, na co se mladé Kanaďanky ptát a nebo si nebyl jistý svou angličtinou natolik, aby se o to vůbec pokoušel. Tak po několika minutách troubení a stání na semaforech, zastavil taxík před zdobnou a nádhernou budovou Jaroslavského nádraží. Dívka se podívala z okénka a vydechla údivem. Hnědo-bílá budova s černou střechou a špičatou věžičkou byla obrovská a tak krásná!

Vlčí krev III. - KONECWhere stories live. Discover now