Vlčí krev III. - KONEC

CHVÍLI POTÉ

„Audrey, to jsem já, Danila," začal mladý vlkodlak pomalu, aby ji nevystrašil mezitímco těkala pohledem po neměnných stěnách, až konečně pohlédla na jeho obličej. „Audrey, tady už jsi v bezpečí, ale potřebuju, aby ses soustředila na uzdravování," pokračoval Danila svým melodickým hlasem, který dívku pomalu uklidnil, a ona se přestala rozhlížet po místnosti.

„On mě... já jsem..."

„Jo, my víme. Ale teď je důležité, aby ses co nejrychleji uzdravila! Rozumíš?" Audrey přikývla a pohled jí sklouzl na její ruce.

„Sakra!" vykřikla a chtěla se posadit, ale její sešívané břicho ji okamžitě zarazilo, ještě než se o pohyb vůbec pokusila, a Audrey si všimla zakrvaveného a roztrhaného trika. „To snad ne!" vyjekla a bylo vidět, že se snaží ovládnout. Bohužel svou vnitřní bitvu prohrávala na plné čáře. Otočila se k Danilovi, který jí stále opakoval, že se musí uzdravit. „Jo, já vím, Danilo. Ale není to bezpečné, pro tebe a tvou sestru. Budu potřebovat, abyste se schovali dozadu do toho rohu. Chci, abyste se tam se sestrou schoulili k sobě a dělali, že vůbec neexistujete. Já budu doufat, že to vyjde. A teď běž!" zakřičela na chlapce, který popadl sestru stojící v opačném rohu za ruku a stulil se s ní přesně tam, kam mu Audrey řekla. Vlkodlačice se mezitím opatrně dosunula ke dveřím a opřela se o ně čelem. „Tohle prostě musí vyjít, "Temný já", prostě musí!" zašeptala a pak nechala tu zvláštní moc, která se jí vlnila na bránici, aby ji prostoupila.

Před očima se jí zatmělo a její stín ji začal vystrkovat z její mysli.

„Tak na to zapomeň!" zašeptala a odmítavě se rozepjala v celém svém těle, aby ji temná strana její duše nevytěsnila do pozadí. Síla se jí snažila vzdorovat, ale jen chvíli. Poté ji dostala dívka pod kontrolu a zhluboka se nadechla. Živočišná nutnost zabíjet ji začala pomalu pohlcovat, ale Audrey se stále ještě držela ve vedoucí pozici a neměla v plánu pustit k řízení tu bestii, která se v ní usídlila. Zvedla si ruce před oči a pozorovala, jak jí šlachy a svaly dorůstají, jak se kůže zaceluje a jak se rozdrcené kosti pomalu skládají zpět dohromady. Jen co vypadaly, jako dřív, zahýbala dívka prsty a ty příkaz mozku bez problému splnily. Pak se Audrey zaměřila na sešívané břicho. Netušila, co všechno z něj zmizelo, bolest byla tak silná, že jí otupila veškeré vnímání. Teď sáhla po konci jednoho stehu, vzala nit mezi prsty a rychlým pohybem s ní trhla. Z úst se jí vydral zdušený výkřik, když se tlustá nit vytrhla ze sešitého masa a rána se otevřela a začala se z ní po pramíncích řinout krev. Audrey se na ránu zaměřila a během několika málo okamžiků byla tahle rána zcela zhojená, a bez jediné jizvy. Postupně si Audrey vytahala všechny stehy a poté se zatajeným dechem sledovala, jak stopy po nich mizí a nezůstávají po nich ani ty nejbledší a nejmenší jizvičky. Jen co bylo vše zahojeno a Audrey už si připadala stejně, jako před Nikolajovým zásahem, pomalu vytěsnila sílu deroucí se na povrch ze své hlavy a uvěznila ji tam, kde přebývala, dokud nedostala svou šanci - na bránici. Pak se otočila k dvojčatům, která na ni ze svého rohu valila překvapené obrovské oči a usmála se na ně.

„Nebojte se, my se odsud dostaneme!" zavrčela a děti pomalu přikývly.

Týdny pomalu ubíhaly a Audrey si téměř každý den prošla jednou nebo dvěma hodinami mučení, kterému jí Nikolaj Garjačikov se zájmem a oblibou vystavoval. Když zjistil, že se dívka hojí mnohem rychleji než ostatní, a když stejně jako Oliver prohnal její DNA nějakým ze svých testů a zjistil to, co on, jeho zájem o ni a potěšení se jen zvýšilo. Bohužel pro Audrey to znamenalo, že si k jejímu tělu dovoloval čím dál tím více a ač byla dívka odolnější vůči bolesti, její zmučené výkřiky se odrážely od stěn podzemních chodeb a vracely se jí zpátky do uší. Trvalo jen několik málo dní, než si dívka přestala uvědomovat čas. Otupěla, ale přesto se stále snažila, s pomocí dvojčat, vymyslet plán k jejich útěku.