O němém Jankovi ✅

19. Jak nalezli štěstí

Opět se probudil až v posteli. Polonahé tělo mu pokrývaly obvazy a na holé kůži ho hřála deka vytažená až k bradě. Párkrát zamrkal. Myslel si, že zemřel. Že svůj úkol dokončil. Richard byl pryč a Madlenka, Eliška, zkrátka všichni okolo něj, mohou konečně žít šťastně až do smrti.

„Janku!" zaslechl hlas Madlenky a brzy se mu před očima objevila její kudrnatá hříva společně s pihatou tváří. Seděla vedle něj. Spokojeně vydechl a natáhl k ní rozbolavělou ruku pokrytou množstvím modřin, z nichž některé dokázaly i zpoza obvazů vykouknout na světlo. „Tolik jsem se o tebe bála," nasadila káravý tón. „Co sis sakra myslel?"

„Já..." Na moment se odmlčel, potřeboval čas na sestavení myšlenky. Soustředěně nakrčil obočí, ani si nevšiml zaskočených pohledů okolo.

„Ty mluvíš," vydechla a on s podivem zamrkal.

„Asi ano," hlesl, a poté se mu na tváři objevil úsměv od ucha k uchu. „Mluvím. Já vážně mluvím!"

A Madlenka ho se zaujetím poslouchala. Mlčky seděla vedle něj a nechávala se kolébat jeho mluvou. Zněl přesně, jak si ho představovala. Příjemně. Vesele. Mile. Vřele. Hlas měl vysoký, přesto nepištěl. Mužský, ale ne přehnaně hluboký.

Mladík ze sebe nyní chrlil slova jedno za druhým a nezdálo se, že by jim věnoval nějaké hlubší myšlenky. V jednu chvíli se jen chytil za tváře a udělal: „Brlfblnk!"

Mluvil. Vážně mluvil. Sám tomu nedokázal uvěřit. Co se změnilo?

„Zdáte se v pořádku, princi," zasmála se Eliška stojící opodál.

Jakmile ji spatřil, pokusil se posadit, přičemž sykl bolestí. Chytil se za bok a jeho cíl postavit se na nohy zanikl dříve, než se do něj mohl vůbec pustit.

„Jen zůstaňte ležet," pousmála se princezna a přešla k nim. „Mimochodem, přemýšlím nad tím celou dobu, co jste spal, ale celá ta věc s králem Richardem... Věděl jste, co udělá, že? Předpovídal jste jeho činy a schválně jste jej vyprovokoval."

Přikývl. Zdálo se mu to jako jediné řešení. Ukáže králi s královnou, že jeho vztah s tím mužem nemůže být považován za přátelský a jakákoli dohoda mezi nimi je pouze jednostranná. Věděl, že jeho slova mohou být velice snadno překroucena stejně jako činy. Vždyť i věc jako odchod s Madlenkou se nakonec obrátila proti němu a ten muž ji využil ke svému prospěchu. Aby ho zastavil, musel zvolit něco jasného a neomluvitelného. Přimět ho, ať všem ukáže pravou tvář.

„Hlupáku," zamručela Madlenka a chytila ho za ruku. „Riskoval jsi svoje zdraví."

„Janův risk se ale vyplatil," pokračovala Eliška s úsměvem. „Asi není nutné dodávat, že král Richard již králem není a vystřídal Emanuela ve vězení. Tam bude držen, dokud nad ním tusentacký princ nevynese rozsudek. A nyní, když se vám vrátila řeč, mělo by být vše jednodušší. Jak se vám to vlastně podařilo?"

„Ano, jak je možné, že mluvíš?" dodala Madlenka a sevřela jeho dlaň o něco pevněji. „Je to už napořád? Nebo můžeš o hlas zase přijít?"

Mladík se zhluboka nadechl a zlehka pootevřel ústa. I přestože se odmlčel jen na chvíli, přišlo mu to jako celá věčnost, a jedna jeho část se vskutku obávala, že na mluvu opět zapomněl. Další mu však napovídala, že dokud má po boku Madlenku, bude vše v pořádku, a na tváři se mu při tom uvědomění objevil úsměv.

„Myslím, že hlas mi už zůstane," odpověděl nakonec. „A... Těžce se mi to vysvětluje, ale za tu ztrátu si vlastně mohu sám. Jako kluk jsem mluvil, ale když je jediná osoba ve vašem okolí Richard, tak..."