O němém Jankovi ✅

10. Jak se pracuje se dřevem

Madlenka s Jankem ještě neušli ani pár kroků k domu a již se zahrádkou rozezněly dětské hlásky oznamující světu jejich příchod. A než se návštěvníci nadáli, už na nich visely dvě postavičky. Janek zlehka vytřeštil oči a zvedl ruce od dítěte, které ho nyní pevně svíralo kolem pasu.

„Oldo, Agátko, už dost, vy veverky!" zasmála se Madlenka, která nejprve vysvobodila sebe, a poté pomohla Jankovi, od kterého odlepila Agátku, krátkovlasou holčičku v sukni.

Dvojčata od sebe byla takřka k nerozeznání, ale Madlenka by přísahala, že dětem přiřadila správná jména. I kdyby se domovu vzdálila na dekády, sestřičku a bratříčka rozpozná vždy.

„Doběhněte pro maminku s tátou a řekněte, že vedu hosta," pokračovala Madlenka tajemným hlasem. „Jmenuje se Janek a posílá ho princezna Eliška."

„To je on?" vyhrkla Agátka a ukázala na něj. „Je hezkej!"

„Skvělý postřeh a teď padejte," zasmála se a zalechtala je. Dvojčata se sborovým vypísknutím vběhla do domu a ona se opět otočila k Jankovi. „Zvykneš si na ně, uvidíš," dodala konejšivým tónem, když spatřila jeho nervózní úsměv.

No, jistě, měla by být s tím představováním opatrnější. Vždyť ten jeho strach, ta úzkost, něco takového nesmí brát na lehkou váhu. S touto myšlenkou vyrazila do domu jako první. Bude sloužit jako živý štít, odrážet od něj malé uličníky a pouštět k němu adepty na konverzaci hezky jednoho po druhém.

Maminku našli v kuchyni. Zrovna vařila brambory, Madlenka si obsah hrnce odvodila dle nadskakující pokličky a slupek ležících na stole. Bude kaše. Dobrá hutná kaše, již se jednalo o nějakou dobu, kdy ji ochutnala naposledy. Většinu času trávila na zámku, domů jezdila jen občas a čím déle u princezny Elišky sloužila, tím více se mezery mezi jejími návštěvami prohlubovaly. Vždy se něco dělo. Vždy měla tolik práce. Přísahala by, že naposledy jí Agátka s Oldou nedosahovali ani po kolena, nyní se jí dokázali přitáhnout až k pasu. Co bude příště? Kontakt z očí do očí?

„Madlenko!" zasmála se maminka a utřela si ruce do zástěry. „Holčičko, chyběla jsi nám. Proč jsi nedala vědět? Prý vedeš návštěvu," dodala a pohlédla jí za rameno, kde zahlédla Janka. Ten se s nesmělým úsměvem lehce přikrčil a vešel do místnosti, kde se před Madlenčinou maminkou uklonil.

„Ano, tohle je Janek," představila ho Madlenka a posunula paži před něj, čímž mezi ním a maminkou vytvořila lehkou překážku. „Princezna Eliška mě požádala, abych ho doprovodila k nám do vesnice a pomohla mu najít útočiště."

„Útočiště?" podivila se maminka a tehdy Madlence došlo, že mohla použít i jiná slova.

Ve smažení řízečku pravd a lží zatím neměla moc praxe. Princezna Eliška možná dokázala poměry přirozeně dávkovat, avšak Madlenčin styl byl více „všechno, nebo nic". Stoprocentní pravdu vzala takovým útokem, až se jí z toho zamotal jazyk a ona nedokázala pokračovat.

„Snaží se mu někdo ublížit?" pokračovala maminka ve vyptávání. „Je v nebezpečí?"

„Ne. Vlastně ano, ale... Řekněme, že měl těžké dětství a... Kromě nás nikoho nemá, tak... Princezna Eliška a já... Je to složité, ale můžeme... Napadlo nás..."

Její zmatené blekotání přerušila až holubice, která jim přiletěla k oknu. K nožičce měla připevněné psaní, které si od ní Madlenka opatrně převzala a podala ho mamince.

„Hmm, zajímavé. Takže psaní od princezny? Agátko! Oldřichu! Pojďte nám něco přečíst!" zavolala na dvojčata, která poslušně přiběhla, a dokonce se začala přetahovat o to, kdo z nich se stane čestným přednášejícím.