O němém Jankovi ✅

14. Jak nepotřebovali slova

Škola Madlence brala spoustu času, přesto v učení nepolevovala. Nikdy by ji nenapadlo, že se v jazyce nachází tolik písmen. Tak proč si k tomu všemu ještě přidělávat starost s jejich velkými a malými verzemi? Být to na ní, osekala by celou abecedu na pět písmen a všechna by zůstala velká. Jak geniální, ušetřil by se tím jak čas, tak i prostor! Třeba „AOJ, JA MÁ" by znamenalo: Ahoj, jak se máš? A jistě, lidé by si na to museli chvíli zvykat, ale nakonec by jí za to ještě poděkovali!

Zatímco se Madlenka věnovala čtení, Janek se zdokonaloval v truhlářském řemeslu a vysloužil si od táty vlastní přezdívku, Sekerka. Zlepšoval se, rostl, každým dnem se stával lepším a lepším, jenže Madlenka, ta u sebe žádné pokroky nepozorovala. Při čtení stále tápala. Věty v knížce jí stále přišly tuze složité a psané slovo připomínalo spíše jen shluk nesourodých značek. Úspěch v podobě přečtené věty se ne a ne dostavit, přesto vytrvávala. Nemohla se vzdát. Ne, když věděla, že odměna bude sladká.

Promluví si s Jankem. Jednalo se o její první myšlenku, když se probudila, a poslední, než šla spát. Přečte si vše, co jí bude chtít říct. Jen při pouhém pomyšlení, že by jednoho dne mohla vážně rozkódovat písmenka nadšeně poťukávala nohama a usmívala se jako malá. Nevzdá to. Uspěje. Už jen kvůli sobě.

„Janku!" zavolala na něj, když se s dvojčaty vrátila ze školy.

Zrovna štípal dříví a Madlence nemohlo ujít, jak moc během té doby, co s nimi strávil na vesnici, vyrostl, nebo spíše rozkvetl. Jako by se jednalo o úplně nového chlapce. O veselého, spokojeného, dobře stavěného, milého a krásného kluka. Vážně fešáka...

„Neuvěříš, co se stalo," vydechla, když k němu celá zpocená doběhla, a poté se zapřela rukama o kolena. „Minutku."

Janek se pousmál a oprášil špalek od třísek, aby si na něj mohla sednout.

„Huh, díky." Konečně popadla dech. „Věc se má tak, že jsem konečně něco přečetla!" oznámila mu hrdým hlasem a Janek jí věnoval rozzářený úsměv.

„Hmm, takže žádný potlesk?" ušklíbla se a na odpověď se jí dostalo zvednutí prstu, kterým si mladík získával čas.

Jednalo se o prosté „počkej si" gesto, po kterém buď následovalo psaní, nebo několik předem připravených posunků, které si společně s jejím tátou vytvořili, aby si usnadnili práci. Jednalo se například o slovíčka prosím, děkuji nebo stop! Zvláště poslední instrukce se hodila, když v rámci pořekadla „dvakrát měř a jednou řež", ani jeden z těch dvou tesařských bláznů pořádně neměřil a rovnou zkoušeli řezat, aby poté se zvědavostí sledovali, co se stane. Kam se poděla ta jejich věčně omílaná preciznost?

Poté, co zazněl Jankův uznalý aplaus se Madlenka dala do vyprávění. Pověděla mu vše o tom, jak s panem učitelem, Oldou i Vašíkem celé dny poctivě pilovala čtení. V jednu chvíli se dokonce přidala i Agátka. Sice trochu frfňala, ale přidala se, a tehdy se Madlenka konečně rozečetla. Sama ten moment nedokázala moc dobře popsat, celou dobu nic, jen pár slabik, a pak najednou tadá! A četla! Četla téměř plynule.

„Něco napiš. Cokoli!" pobídla ho s nadšeným výrazem a Janek došel do stodoly pro papíry. Na jeden z nich něco napsal a předal jí ho.

„Jsi... ši... šikov... ná!" rozzářila se. „Jsem šikovná! Přesně tak! Ještě," dodala a opět mu papír strčila pod ruce.

Janek s úsměvem povytáhl obočí a napsal další slovo.

„Grrr," začala se čtením, ale zjevně se zasekla, protože zněla jako mrzutý vlk. „Gra...tu," dodala po chvíli a zdálo se, že našla nitku, které se může držet. „Gratu... luji. Gratuluji! Ale teda, tohle už ne. Příště mi nedávej tak dlouhá slova. A ty souhlásky vedle sebe, to je strašně těžké. Zkusme se držet jen sympatických a krátkých slovíček, ano?"