O němém Jankovi ✅

16. Jak se využila hladomorna

Janek následoval Richarda a jeho bratra chodbou. Pohybovali se neslyšně a vše nasvědčovalo tomu, že nechtějí, aby se o jeho příchodu někdo dozvěděl. Alespoň ne, dokud nepřijde ten správný čas.

„Dovnitř," pobídl ho Richard, když stanuli u dveří Jankova pokoje, a mladík vstoupil.

Vše bylo zanecháno ve stejném stavu, v jakém místnost opustil. Netušil, zda mu toto zjištění mělo dělat radost, či působit smutek. Přišlo mu, že z toho místa necítí nic. Chyběla mu vřelost, stejně jako teplo, které mohl poslední dny hltat plnými doušky.

Společně s Madlenkou a dvojčaty sdílel jednu větší postel, ve které spal na jedné straně on, na druhé ležela Madlenka a mezi nimi si lebedila Agátka s Oldou. Kvůli nedostatku místa se k sobě museli tulit, ale nikdo si nestěžoval. Usínali v jednom velkém společném objetí, které nakonec téměř vždy přerušila Agátka kvůli svému zvyku při spaní rozhazovat ruce do všech světových stran.

Už teď mu chyběla.

„Mizero," pokračoval Richard a sevřel svou hůl o něco pevněji.

Tak proto onen utajovaný příchod, ten muž chtěl získat čas pro jeho ztrestání Janek sevřel třesoucí se ret a pokračoval v zírání do zdi. I když k němu stál otočený zády, dokázal si celou scénu vykreslit v živých barvách. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Až moc dobře si byl vědom toho, co přijde. Hůl zasvištěla vzduchem. Byl připravený na její dopad. Nebo si alespoň přesně toto myslel, ale najednou se přistihl, jak se otáčí a zachytává ji v letu.

„Heh," ušklíbl se Richard. „A to má být co, nějaká forma rebelie?"

Po těchto slovech cukl holí k sobě, ale Janek se jí držel pevně. Svíral dřevo mezi prsty, nehodlal mu ji jen tak vrátit. A i když Richard použil výraznější síly, hůl se k němu ne a ne dostat. Když se přesvědčil, že ji mladíkovi tak snadno nevytrhne, rozhodl se změnit strategii. Zprudka povolil sevření, až z toho Janek ztratil rovnováhu. Upadl na podlahu a než se stihl opět postavit na nohy, měl již Richardovu botu vraženou v břiše.

„Drzoune," odfrkl. „Hloupý, ošklivý kluku."

Další kopanec následovalo sehnutí se pro hůl.

„Naprosto zbytečná existence. Víš, kolik problémů jsi mi vůbec způsobil? Asi ne," dodal a rozmáchl se.

Janek si přitlačil lokty k obličeji a kolena přitiskl k bradě. Byl připraven na další ránu, která měla bolet podobně, možná i více než všechny předchozí. Čekal a čekal, jenže úder nepřicházel. A když si dovolil vzhlédnout, spatřil Richardova bratra, jak před ním stojí jako živý štít. Emanuel držel hůl i krále v šachu a ani se nepohnul.

„Co děláš?" prskl po něm Richard.

„Nedovolím, abys mu ublížil," zavrtěl hlavou. „Už ne."

„Pff, odkdy ses stal tak měkkým?" odfrkl a pohlédl na hůl, která stále vězela v bratrově sevření.

„Máš všechno, co jsi chtěl," pokračoval Emanuel. „Nikdo proti tobě ani prst nevztáhne, a ty přesto jdeš a týráš nevinné. Tohle musí skončit. Princi Janovi už nezkřivíš ani vlásek na hlavě, a to samé platí v případě princezny a její služky. Necháš je jít."

„A proč bych měl?" ušklíbl se. „Protože mi to říkáš ty?"

„Přesně tak."

Emanuelův hlas zněl chladně, přísně a odhodlaně. Poprvé v životě věděl přesně, kým je a co chce. Možná pozdě, ale přeci. Neustoupí. Už ne.