Ten druhý

11.část: Lži

Ráno jsem se probudila a měla jsem trošku, hodně, chuť umřít. Možná si říkáte proč, když spím u Arthura Leclerca na gauči, jenže to je ten problém! On člověk, kterého .... mám více než ráda spí ve vedlejší místnosti, a tak to bude dalších šest dní! To nezvládnu! Já ho miluju a jemu je mě líto. To je fakt přesně to, co jsem chtěla. A to neví to co Charles. Prostě z toho nejsem nadšená.

Vstala jsem a v tu ránu se ozvali moje záda. Au! To jak jsem musela ležet, že mám naprosto zničená záda? Jsem fakt trotl, ale není čas ztrácet čas. Musím se vypařit do školy a nejlépe nevzbudit Arthura. Nechci ho vidět! Nebo jako jo chci... sakra moc! Ale to prostě nejde.

Když jsem si usměrnila své myšlenky, udělala jsem ze sebe člověka a padala do školy. Dneska je náročný den, což znamená, že se vrátím pozdě večer. Doufám, že už bude spát.

Ve škole jsem nemyslela na nic jiného a upřímně se mi k Arthurovi nechce. Radši bych k Charlesovi, nemusím tak řešit tyhle zapeklité city. Do bytu jsem vstoupila potichu a modlila se aby se mi splnilo moje přání, a kupodivu ano. Arthur spal tvrdým spánkem. Jej!

Co mě ovšem moc nepotěšilo bylo to, že spal na gauči. Kruci!

No co po noci strávené na gauči to na zemi fakt nedám, takže mi nezbývá nic jiného než jít spát do Arthurovy postele. Jakože mohla jsem ho vzbudit, ale nechtěla jsem vidět jeho, pouze, přátelský pohled. To bych dnes fakt nedala.

Jednoduše jsem si udělala večerní rutinu a zalezla k němu do postele. A musím říct, že to byla zatím nejlepší noc v mém životě. Ta matrace, ty deky, polštář, ale hlavně ta vůně. Nechci být trapná, ale bylo to jakoby spal vedle mě. Nejlepší sen!

Další ráno jsem se probudila opět v obklopení Arthura. Zabijte mě někdo. Teď se budu opakovat, ale prosím ať ještě spí a já se stihnu vytratit.

"Dobré ráno." Pozdravil mě hned co jsem vyšla z pokoje. Sakra!

"Dobré." Usmála jsem se, zrovna stál za barem a dělal snídani, ovšem jen v kalhotech. Uff. Plus se zrovna protahoval a já si nedovolila narážku. "Jak se spalo na gauči?"

"Nic moc." Uchechtnul se.

"Dneska budeš spát v posteli." Tak trochu jsem rozkázala a sedla si na barovou židli.

"A ty? Neříkej mi že chceš spát na gauči?"

"Noo..."

"Návrh. Oba budeme spát v posteli, ale prostě jako přátelé." Přikývla jsem, ale to poslední zabolelo. Jako přátelé? Arthure! Proč mě tak týráš!

"Tak já už musím se připravit do školy." Řekla jsem a odešla do koupelny. A po ranní rutině jsem šla do školy a potom zase zpět a cestou se mi v hlavě jen přehrávali slova "jako přátelé". To to fakt musel tak říct?

Když jsem přišla domů Arthur tam nebyl. Někdo by si typnul, že si oddechnu, ale já byla zklamaná. Co to se mnou sakra je? To bude těmi bonbóny. Moje bonbóny jsou v německu.

Doma jsem si udělala úkoly, udělala si nějaký jídlo a šla spát, samozřejmě, až po večerní rutině!

Ráno se mi ani nechtěli otevřít oči. Já už chci víkend! Otevřela jsem oči a chtěla vstát, ale v tom mi zabránila svalnatá paže. No počkat! Co to do prdele má.... O můj bože tak teď už nevstanu tuplem. Ještě že měl tričko na spaní jinak bych asi odpadla. Jenže mě čekají povinnosti, proto jsem musela jeho paži odtáhnout ač nerada. Když jsem se dostala z jeho sevření musela jsem si trochu pospíšit. Protože už nebydlím tak blízko. Musím ani ne za půl hodiny vyrazit. Moje snídaně bylo jablko nic výživného, ale muselo to stačit. Rychle jsem na sebe něco hodila a utíkala do školy.