Ten druhý

9.část: Ten druhý....

S holkama jsme se tak nějak usmířili. Není to tak jak to bylo předtím, ale už se mnou alespoň mluví. Zrovna teď spolu sedíme na obědě. Poslouchám jejich pro mě nedůležitý rozhovor, když v tom mi blikne telefon. Odložím příbor a podívám se na něj.

arthur_leclerc vás začal sledovat

"Co to...!" Řekla jsem zaraženě, ale přitom jsem se zaradovala. Proč se vlastně raduju?

"Co se děje? Nechtěla by ses třeba podělit?"

"Nene jenom rodiče za něco chtějí." Nechtěla jsem jim říkat přesnou pravdu, bojím se jak budou reagovat.

"No to určitě." Řekne Mína a vytrhne mi mobil z ruky.

"Nee holky, nechte toho prosím." Snažila jsem se dostat mobil zpátky moje reflexy na tom nejsou úplně nejlépe.

"Jako fakt? Arthur? Kdo tě začne sledovat příště?" Řekla naštvaně Olivie.

"Ale tohle si nám klidně říct mohla. To je nám jedno s ním si dělej co chceš, ale na Charlese nám nešahej." Řekla a hodila mi mobil zpět.

"Co máte proti Arturovi?" Zeptám se zvědavostí v hlase. Arthur mi přijde jako milý kluk a je i vtipnej a navíc i celkem pohlednej.

"Nic! Jen je prostě druhý. Charles F1 a Arthur F2. Naprosto jasné!" Tak jestli všechno berou takhle tak se nedivím jejím známkám.

"Ale vždyť je to dobrý jezdec, i když je ve formuli dva." Tohle mě celkem naštvalo neví jako to měl těžký a čím vším si musel projít.

"Seš divná..." Řekla Olivie a spolu s Mínou odešly. Joo tak to se mi moc nepovedlo. Asi bych si měla najít nové kamarádky, ale teď musím jít do práce. Alespoň že Rebecca je na mé straně.

Dneska jsem přišla přesně na čas. Šéfová mě konečně pochválila a utíkala vyzvednout děti ze školy. Tahle práce je pro mě nekonečná. Pořád se učím do jaký kávy se co dává nebo nedává. Občas udělám nějakou chybu, ale lidi jsou tu milý a chápavý. Občas Rebecca protočí oči, ale ona tu pracuje už čtyři roky, já jen dva měsíce.

"Dneska v čas koukám."

"Jojo dneska se poštěstilo." Mírně jsem se pousmála a šla se převléknout do pracovního.

"Máš štěstí dneska tu není tolik lidí, když jsem tu začínala já praskalo to tu ve šveh." Sjela mě od hlavy až k patě. "A měla by sis už tu uniformu vyměnit máš ji celkem špinavou."

"Jo vezmu si ji domů vyprat, vždycky na to zapomenu." Nevinně se usměju a začnu obsluhovat nově příchozí zákazníky.

Rebecca měla pravdu. Dneska tu nebylo ani živáčka a většinu času jsme nic nedělaly. Proto jsem se omluvila a šla do zaměstnanecké místnosti. Sam už konečně mohl volat, takže jsme toho využili.

"Ahoj Same."

"Čau kočko, jak je?"

"Ráda tě zas slyším." Posadila jsem se na jednu z laviček.

"No to já tebe taky, ale přejděme tuto nezajímavou část, chci slyšet drby!!!"

"Ty si myslíš, že když se přestěhuji tak budu mít drby. Já? I když...." Začala jsem si žmourat zástěru.

"No jasně, tak co ty holky ve škole, stopro už si musela poznat, že jsou to mrchy!"

"Nejsou jen prostě nejsme na stejný vlně. Toť vše." Pokrčila jsem rameny.

"A za další copak to má být s těmi Leclerkami?

"Cože? Jak-"

"Jak to vím? Zlato máš 5 odběratelů, teda mělas dokud ti nepřibyly dva. A to bratři Leclerkovi?"