Ten druhý

10.část: Stěhování

Je prosinec a zachvíli jsou Vánoce, ne že by to by můj oblíbený svátek, ale díky Samovi je přežívám. Každý rok chodíme na trhy a fotíme se u vánočního stromečku ve vánočních svetrech. Podobnou tradici jsme vždy měli s bráchou. S ním jsme vždy pekli sušenky, ne že by se nám pokaždé povedli. Jenže Sam nesnáší pečení, protože je víc surovin na něm než v misce. Tento rok jsem to nemohla nechat bez našich tradic, proto jsem si koupila letenky do Německa a pak zpět. Nikomu jsem to zatím neřekla ani Charlesovi, protože mluvil něco o tom, že bych letošní Vánoce mohla slavit s jeho rodinou na což se vážně ještě necítím. Vždyť se známe asi jen dva měsíce a už mě chce představit rodině? Nikdy. Navíc nechci kazit jejich rodinnou pohodu. Hlavně mi přijde, že Arthur mě moc nemusí. On našeho "rande" uběhly dva týdny. Občas jsem mu napsala, jenže mi odepsal buď jednoslovně nebo až za několik hodin. Celkem mě to mrzí, ale Charles říká, že se tak občas chová. S Charlesem si občas volám, když Sam nemůže. Vždycky mě vyslechne a poradí co a jak. Dost jsme se za tu dobu sblížili, za což můžu být nesmírně vděčná, protože mi rozumí. Občas má ty jeho chytré rady, jak Paul.

Rebecca se ke chová poslední dobou hnusně, nevím co jsem ji udělala, ale začíná mě to štvát. Olive s Mínou se občas nedají vydržet, ale alespoň se mnou prohodit pár slov.

Zaťukala jsem asi napotřetí na Kvídovi dveře.

"Kvído otevři za chvíli musím do školy." Řekla jsem frustovaně a zaklapa na počtvrté. Já se mu tady vařím s jídlem a on nedokáže ani nedokáže otevřít.

"No, co je? Našla si zase nějakou kameru?"

"Co? Bože to teď řešit nebudu."

"Co chceš?" Zeptal se otráveně

"Prosím tebe za chvíli musím jít takže tady to máš." Vstoupila jsem do jeho bytu a jídlo položila na linku. "Další jídlo dostaneš, až za dva dny tohle by ti mělo vydržet, mám pár věcí které musím zařídit."

"Hmm. Copak to mame dneska?" Zeptal se slizky.

"Špagety." Odpověděla jsem neutrálně a snažila se ho nevnímat.

"Vypadají božsky." Vydechl těsně za mnou a já strnula strachy. "Stejně jako ty." Řekl a sáhl mi na boky. Hbitě jsem se otočila a setřásla tak jeho ruce ze svých boků.

"Co to sakra děláš?" Podívala jsem se mu do tváře.

"Co by myslím, že už se známe dost dlouho na to abychom se mohli poznat blíž."

"Řeknu to Samovi." Nevím co jiného bych měla říct. Samozřejmě, že to tohle se Sam nesmí dozvědět jinak pápá Monako. A to nemůžu dopustit. Nemůžu mu přidělávat starosti, už takhle ich má kvůli mě až až.

"A co si myslíš, že můj teplej bratránek udělá?" Uchechtne se. "Půjde mě sem zbít?" Přistoupí ke mě blíž. "Tak nebuď blbá, kdybys dovolila to co stejně chceš, nemusela bys mi už nadále vyvařovat a prát. To je přeci dobrá nabídka, ne?" Přistoupí ještě blíž. Jeho hnusné baculaté tělo se mě dotýkalo a koukal na mě těma svýma šilhavýma očima. A k tomu všemu ten pach z jeho pusy, nedalo se to snést, chtělo se mi zvracet. Je nechutný a to jsem ještě nemluvila o vlasech. Má je celé nagelované a svázané. Prostě od hlavy až k patě, s dovolením, nechutný člověk.

"Já....já už musím do školy." Odstrčila jsem ho od sebe a spěchala po schodech pryč. Nejdřív kamery a teď tohle?! Bůh mi vážně nepřeje. Už toho mám dost. Potřebuju bonbony!! Cítila jsem na sobě jeho doteky, jenže na převléknutí bylo už moc pozdě. Abych se alespoň trochu zbavila toho pocitu, přestříkala jsem se svojí voňavkou, která má vonět po květinách, ale tentokrát jsem je tam ani necítila, tak doufám, že ostatní ano.