Ten druhý

3.část: Dno mých myšlenek...

Když jsem viděla jak se máma blíží do kuchyně radši jsem zdrhla do pokoje. Já vím jsem srab, ale já se s nimi dneska vážně nechci hádat! Netušila jsem co dělat. Hlava se mi točila a necítila jsem vůbec fit. Myslela jsem, že se budu cítit alespoň uvolněně, když jim řeknu dobrou novinku, ale mýlila jsem se. Co by tak udělal Paul? Řekl by to takhle? Nebo ještě líp? A řekl by to před lidmi? Nebo v soukromí? Bože co když je to moje vina? Co kdybych to řekla když budou v dobrý náladě, mohlo to pak možná dopadnout lépe. I když vlastně oni nemají nikdy dobrou náladu. Sakra! Už mě bolí kořínky vlasů, jak se za ně tahám. Fajn dýchej, dýchej. Je to v pořádku. Půjdu se umýt, zapadnu do postele a doufám, že usnu a ráno vše bude lepší.

"Vstávej Leilo! Musíme si promluvit!" Slyšela jsem hlas mojí matky. Ne vážně teď ne, prosím. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla pěkně naštvanou mamku. Jak se může někdo naštvat takhle brzo ráno? Co jsem komu co udělala? "Tos mě neslyšela?!" Šílela dál. "Vylez z té postele a padej dolů, chceme si s tebou já a otec promluvit!" Řekne a míří ke dveřím, ale ještě dodá: "A pohni si!" Práskne dveřmi.

S povzdechem jsem se vybabrala z postele, promnula si spánky, a připravila se tak na hádku s matkou. Ach...

"No konečně!" Promluví hned, když jsem teprv na schodech.

"Taky přeji dobré ráno." Řeknu mírně ironicky.

"Nebuď drzá a posaď se!" Ukáže na křeslo vedle gauče, kde sedí. Děsí mě už teď a to jsem kilometr od nich.

"Dobře, tak o čem se se mnou chcete bavit?" Třeba, když budu dělat blbou, tak to půjde lépe.

"O čem?" Zeptá se sarkasticky. "Přestaň si z nás dělat bůh ví co a mluv, je snad jasné o čem chceme co slyšet, ne?!"

"No ano? Nějaký velký problém?" Kdybych měla skleničku vody usrkla bych si, jako ve filmu. Jenže tohle není film, ale realita, bohužel.

"No ona si z nás fakt utahuje?!" Otočí se na otce. Ten se na mě jen vražedně koukne, což mi podlomí kolena a já zapadnu do křesla.

"Fajn, tak kde mám začít?" Pokrčím rameny a čekám na odpověď.

"Nejlépe od začátku!" Odfrkne si matka.

"No ono jakože toho není co říct, prostě mě přijali na vysokou školu v Monaku."

"A tys nám jako nic neřekla. Kdo ti ji zaplatí, hm? Spratku!"

"Tak z kapesného. Našetřila jsem si."

"Dělá jakoby uměla počítat." Odfrkne si opět.

"Hele já nevím co máte za problém, kdyby tohle řekl Paul skákali byste štěstím bez sebe." Rozhodila jsem rukama a pak je založila na prsa, už mě to nebavilo, nechat se takhle ponižovat.

"Co máme za problém?! Tak ta naše holka neví co máme za problém?!" Vyletí mamka do stoje a jde do kuchyně spolu s německými nadávkami, ale po chvíli se vrátí a pokračuje. "Fajn tak já ti to povím mladá slečno. Ani ses nepokusila nám oznámit tento staršně skvělý plán. Co kdybychom tě nepustili, hmm? To za prvé! A za druhé! Jak nad tím můžeš jen přemýšlet, tvé známky jsou příšerné a tvé znalosti ještě horší. Tvůj bratr na to rozhodně měl, ale ty ne! Tak si to konečně uvědom." Vydechne frustrovaně. "Och mein Gott!" Řekne nakonec a odejde ven na terasu. Jo to bych taky chtěla, je tu dost dusno.

"Jak to může vědět? Od tý doby co umřel brácha se o mě nezajímá ještě víc než předtím. Jsem jí lhostejná stejně jako tobě! A víš co? Chápeš, že jsem plnoletá? Je mi devatenáct! Můžu si dělat co chci! Takže když se rozhodnu, že poletím studovat do Monaka, tak poletím studovat do Monaka! A vy mi v tom nezabráníte!" Teď jsem si konečně ulevila, ale ne na dlouho, protože atmosféra zhoustla, když si můj otec dramaticky odkašlal. To neznačí nic dobrého. To mi věřte.

"Nevím co si o sobě vůbec myslíš. Ne jen že odporuješ své matce, ještě si dovoluješ vzpomínat na našeho milovaného syna. Jseš ještě větší spratek, než jsem si myslel. Nechápu, kde se to v tobě vzalo. Nechápu jak můžeš Hannah něco vyčítat, když ty sama seš ta nejprovinilejší osoba." Mluvil zatím klidně a pomalu, ale mě z toho šel mráz po zádech.

"Ale-"

"Ani to nezkoušej." Varoval mě ledově a přisednul si ke mě. Už jsem nic říct nechtěla, měla jsem totiž právě v krku knedlík, který se nedal spolknout, ale moje hlavní pozornost se přesunula k slzám, které chtěli bezprodleně ven. Ale to jsem si nemohla dovolit. Otec nesnáší, když brečím. "Tvůj bratr byl diamant naší rodiny, měl studovat na Harvardu. Měl být světoznámým vědcem, ale všechno si opět pokazila ty! Hannah nikdy nechtěla aby sis byla s bratrem takhle blízká, ale né. On tě měl prostě z nějakého důvodu rád. A ty si mu tuhle výjimečnou pozornost vynahradila jeho vraždou!" Najednou zvýšil hlas. Když to řekl, nezvládla jsem se udržet a slzy mi začaly téct po tváři. Otec ke mě hned vystřelil a chytil moji tvář do rukou. "Proč brečíš zrovna ty? Hm? Proč brečíš zrovna ty?! To ty si tady ten vrah!" Vykřikl mi přímo do tváře a následně se začal procházet po obýváku. "Vždycky si byla neschopná. Museli jsme s tebou chodit k logopedovy, museli ti kupovat šaty a sukýnky, neustále si brečela, stěžovala si, ale my si nikdy nestěžovaly žes nám zničila život. Víš proč jsem byl povýšený až teď, protože jsem musel odcházet dřív z práce kvůli tobě, protože si neustále něco dělala ve školce a ve škole. Tolik stížností na tebe jsem si musel vyslechnout, a přesto jseš tady teď ty a né tvůj brat, kdybych tohle věděl nechal bych, aby matka potratila. Jseš prokletí pro tuhle rodinu." Dořekl a přistoupil ke mě. "Tak se teď konečně sbal a vypadni ničit život někomu jinému!" Řekl a odešel ven za mámou, tu vzal za ruku a šli před dům, pak jsem jen slyšela nastartovat auto, a pak už jen ticho.

"Díky bohu." Vydechla jsem a nechala jsem svoje emoce vyjít na povrch.

Nechápu je? Já se snažila, vážně! Strašně moc jsem se snažila nebýt tak problémová, ale ono to nešlo. Ve školce si se mnou nikdo nechtěl hrát. Ve škole mě šikanovali už od začátku. Pak se to zhoršilo po smrti bráchy. Nedávala jsem to. První rok jsem byla mimo. Jediný kdo mě chápal byl Sam, který, bohužel či na štěstí, k nám přišel do páté třídy. Byl jediný kdo se se mnou bavil, i když věděl co se stalo, nedíval se na mě zle, naopak se mou soucítil a pomohl mi. Asi bych si ho ve svém životě tak nevážila, kdybych neztratila bráchu. Paul mě vždy dokázal rozesmát, když mi bylo smutno. Uměl skvělé borůvkové lívance, které vám udělají hned lepší den, i s tím co vás čekalo. Dokázal vysvětlit všechno, na co jste se ho zeptali a připadali jste si, že mluvíte s wikipedií.

Jenže po tom, už nebyl nikdo kdo mě uměl rozesmát, když mi bylo smutno. Nikdo mi už neudělal borůvkové lívance k snídani, abych měla skvělej den. A už vůbec nikdo nevěděl, to co věděl on. Nemohla jsem se ho na nic zeptat. Nebyl tu... Když jsem přišla do jeho pokoje už nebyl u stolu nad hromadou sešitů s cigaretou mezi prsty. Vždy se na mě usmál a cigaretu típnul. Prej je to svinstvo, ale jemu to pomáhalo se soustředit, aby mohl být světoznámej vědec, jak po něm chtěli rodiče. Nechtěl být slavný a ani vědec, chtěl mít milující rodinu, o kterou by pečoval, jak nejlépe by mohl. Sama to znám. Byl by úžasný táta. Chybí mi. Pořád! Stále někde vzadu v srdci cítím tu tupou bolest, která nepřestává a připomene se vždy v tu nejnevhodnější situaci. Vím, že by byl na mě hrdý a pyšný, vždycky byl, i když jsem v podstatě nic neudělala. Byl by na mě neskutečně hrdý, za to že jsem se dokázala dostat až sem, sama a bez něčí pomoci. A byl by ještě pyšnější kdyby mě viděl v Monaku. Hlavně kvůli němu to nechci vzdát. Rodiče se nezmění, to už dávno vím. Ale víte co? Já budu klidně žít jen s tou myšlenkou, že na mě bude hrdý on. Můj bratr Paul.