Ten druhý

8.část: Jím maso!

Konečně jsem se dostala ze školy. Sice pořád nevím kam mám jít napadla mě lavička, jako tenkrát, alespoň bych si to vyzkoušela na vlastní kůži. Vždyť rodičové mi pořád říkají, že jednou se svými známkami skončím na ulici, tak jim alespoň řeknu jaké to je. Ach můj bože vážně si tady z toho dělám srandu? Vlastně si mi ani za tu dobu co jsem tady neozvali, jako kdybych vůbec neexistovala. Což pro ně jako neexistuju, ale teď se takhle cítím o mnoho víc než předtím. Samovi zavolat nemůžu, protože má nějakou strašně zajímavou přednášku. Za pár hodin se bude stmívat a já pravděpodobně budu okradená. Juchů jestli můj lupič okrádá holky v nesnázích jsem jeho první volba. Tak nemůžu si stěžovat, alespoň pro někoho budu první volba.

Taky mě mrzí, že se se mnou holky už nebaví. Snažila jsem to napravit, ale chovají se snad ještě hůř než lidi u nás. Ty jejich pohledy mě probodávají skrz naskrz a já nevím jak se jim vyhnout.

Dobře, další hodina v pytli a já tady opět sedím s balíčkem bonbonů na lavičce s výhledem na moře. Aspoň že je tady ten hezkej výhled. Začíná se trochu ochlazovat. Ještě aby ne je listopad a já mám jen rolák a lehký kabát. Když jsem doplnila svoji dnešní dávku cukru projížděla jsem sociální sítě. Zachvíli se tu unudím k smrti. Napadlo mě, že bych šla do nějakého motelu, jenže většinou jsou všechny pokoje obsazené turistami, kteří nechtějí dávat za hotel celou svoji výplatu, stejně jako já.

Ach kdyby ten Charles počkal alespoň pár minut, nic takového by se nestalo. Holky by se se mnou dál bavily a mohla jsem být třeba u jedné z nich. Když nad tím tak přemýšlím, už bych mohla odepsat Charlesovi. Sama nemám ráda, když mi někdo neodpovídá na zobrazenou zprávu. Otevřela jsem naší konverzaci a koukala na ní alespoň deset minut. Jenže co mu mám napsat. Měla jsem několik návrhů, ale ani jeden jsem neodeslala. Pak mě to ale napadlo, bude to sice trošku trapné, ale pozval mě ne?

Leila: Ahojky, hele ráda bych tu nabídku přijala, kdyby to ještě šlo.

Uběhlo deset minut a on furt nic. Jako nedivím se, ale žádný další návrhy nemám, asi si vážně vyzkouším roli bezdomovce na jednu noc.

Z mého hektického přemýšlení nad přespávačkou v parku mě vyrušilo pípnutí telefonu. "Prosím ať je to on." Zaprosila jsem a podívala se na mobil.

Charles: Jasně, že to jde, jen teda nevím co vymyslím tak narychlo, takže se budeš muset smířit s překvapením.

Leila: Dobře, děkuji. Kde se sejdeme. Mám přijít za tebou?

Charles: Když už víš kdo jsem tak je to přeci jasné. U památníku formule!

Leila: Jako vážně? Tak dobře budu tam za deset minut.

Vydala jsem se směrem k tomu památníku, ale musela jsem si nejdřív vyhledat kudy k němu jít. Když jsme k němu došla už tam stál opřenej o své auto. Pěkná audina.

"Tak tady ses." Usmál se když mě spatřil.

"Jojo, pěkný fáro." Skoumala jsem sedačky, které byly extrémně pohodlné.

"A tos ještě neviděla to Ferrari." Mrknul na mě a otevřel mi dveře od místa spolujezdce. Já nasedla a jeli jsme k němu.

Bydlí, na první pohled, v luxusním paneláku, vevnitř jsme vešli do velice moderní chodby. Bylo to tady takové čisté, jednoduché. Vyjeli jsme výtahem do třetího patra. Nechápu proč to má výtah, když je tady asi jenom pět poschodí, a u nás kde je asi deset, žádný výtah není. Nějak jsem se tím nezabývala. Trochu mi vadilo, že je mezi námi taková napjatá atmosféra, jako kdyby jsme chtěli říct něco důležitého, ale bojíme se, že to zhoršíme.