Ne vždy je vše krásné. A ne všechno vydrží napořád. Píše se rok 2819. Země, kterou jsme znali před osmi sty lety, je pryč. Místo rozkvetlých luk, azurového nebe a hlubokého moře se po vysušených plání táhne pouze písek a mrtvá příroda. Domy se rozpadají na sutiny, stromy se kácí k zemi. A můžou za to jedině lidé. Procházím se podél toku řeky Labe a přemýšlím. Vše se zdá být ztraceno, cokoliv živého umírá a lidé za chvíli také. Jenže co když je ještě naděje? Co když se ještě něco může... změnit? Ahoj všichni, tohle je moje krátká povídka, kterou jsem psala do soutěže Máchovou stopou- 800 let Litoměřic. Vytvořila jsem jí už minulý rok, jen jsem jí sem zapomněla přidat, tak snad vám to nevadí :) A ještě něco- s touto povídkou jsem vyhrála první místo ve své kategorii! Mám z toho ohromnou radost, přijde mi to skoro neskutečné. Aspoň vím, že to, co dělám, dělám dobře :D Ale hlavně mám z mého příběhu radost a měla bych jí i tehdy, kdybych nevyhrála. Protože nejdůležitější je vážit si svých výtvorů. Pokud se to někomu nelíbí, nebuďte hned smutní- jestliže jste si na svém příběhu dali záležet, někde na světě se určitě najde aspoň jeden člověk, kterému se zalíbí :3 No nic. Doufám, že se vám má krátká povídka bude líbit :)