„Vstávat!" ozve se nějak moc blízko mojí hlavy. Následně zalije můj obličej prudké světlo, které ještě mohlo chvíli zůstat za záclonami. Kdo se mě to opovažuje budit takhle brzo?
Pootevřu jedno oko, abych snadněji přivykla náhlému světlu, a bohužel spatřím Evelynn. Nejenom že mě takhle ošklivě budí, ale ještě roztahuje další závěsy. A dokonce se u toho usmívá.
„Co se děje?" zaskřehotám a snažím se schovat hlavu pod polštář.
„Je už skoro poledne! A my máme dnes velké věci v plánu. Musíme ti vybrat šaty," zasměje se, než přijde blíž k moji posteli. Její parfém mě zalechtá v nose a donutí pšíknout.
Poledne?! Je ale fakt, že nevím, kdy přesně jsem v noci usnula. Snažila jsem se vyčíst nějaké zajímavé informace z knihy, ale byly tam jen samá nudná data válek a narození knížat. O čarodějích tam byla jen malá kapitolka, což mi moc nepomohlo.
Pomalu se posadím a s povzdechnutím vylezu z postele. Evelynn jen nakrčí nos, když se zadívá na moje rozcuchané vlasy, ale komentář si protentokrát nechá pro sebe. Ta samozřejmě vypadá naprosto dokonale. Modré šaty lichotí jejím modrým duhovkám a hnědé vlasy má vyčesané do perfektního účesu. Dokonce i vějíř a boty má sladěné.
„Počkám na tebe v zahradě a dnes se obleč jako pravá dáma," řekne, než odkráčí ven. Protočím panenky, to bude zas den.
Navléknu se do Evelyniných oblíbených šatů, které ale já moc nemusím, protože mají šněrovací záda. Komorná mi je vždycky hrozně stáhne, až mám pocit, že nemůžu dýchat. Ale dnes dokonce nechám komornou, aby mi učesala nějakou šílenost na hlavě. Třeba to Evelynn potěší a nebude mě nutit si zkoušet tolik šatů.
Cestou za Evelynn se stavím do kuchyně a sním aspoň nějaký chleba, abych ve městě neumřela hlady.
„Už běžím!" zamávám na Evelynn, když ji spatřím na hlavní cestě vedoucí od našeho sídla do města. Evelynn se pousměje, ale její úsměv vypadá spíš děsivě – tak trošku šíleně.
„No konečně! Už je tolik hodin, abychom to vůbec stihly!" Její hlas nabere o pár oktáv víc, až si s jedním ze strážců vyměníme zděšený pohled.
Naposledy se otočím na svůj domov, jestli odtud někdo nevyběhne a nezachrání mě, ale nic takového se nestane. A tak se poslušně vydám za Evelynn.
.....
Asi po třech krejčovství, kde na mě navlíkli tisíce šatů, ale žádné nebyly pro Evelynn dost dobré, konečně narazíme na jedny, které se líbí jak ji, tak dokonce i mě.
K mému překvapení jsou zelené se zlatými květinami, které jsou všité do celých šatů. Evelynn je nadšená a rozplývá se nad tím, jak moc mi to sluší.
Samozřejmě ukazuje na všechny místa, kde mi jsou šaty o pár milimetrů větší a dává rozkazy postarší dámě, aby šaty poupravila. Ta chudák skoro nestíhá a jen na Evelynn zírá.
Omluvně se na paní zadívám, ale ta si toho nevšimne a snaží se poslouchat Evelynn, co nejvíc to jde.
Asi po hodině přešívání a stříhání jsem konečně propuštěna. Šaty jsou nádherné, ale přijde mi, že mi to sebralo velký kus mého mládí.
Když vylezeme z krejčovství, slunce už je pryč, ale město stále ještě žije. Zvlášť po hospodách, odkud se ozývá hlasitý smích a křik.
Spolu s Evelynn se vydáme zpátky. Stráže nám jsou v patách a přestože se starají o naši bezpečnost, šaty jim Evelynn nesvěřila. Hrdě je nese a skoro mi přijde, že by si je nejradši na můj bál oblékla ona.
Když procházíme okolo jedné z putyk, zaslechnu své jméno a to i přes Evelynnino neustále povídání o látce, ze které jsou šaty ušity.
Zastavím se a ohlédnu se, ale přes stráže nic nevidím. Moje jméno se ale ozve znovu a tentokrát víc nahlas, takže se otočí i stráže – připraveni nás bránit.
Ale skrz dav se k nám prodere pouze Aurick. Má rudé tváře, takže sem nejspíš běžel a jeho hlas zní naléhavě. Stalo se snad něco?
„Scar! Potřebuji s tebou mluvit!" Křikne, ale stráže ho nepustí blíž ke mně, dokud jim to nedovolím.
„Mladý muži, jak to se slečnou Scarlet mluvíte?" ohradí se Evelynn znenadání. Aurick si ji teprve teď všimne a přes obličej mu přeběhne panika.
„Evelynn, je to můj přítel, to je v pořádku," odpovím klidně, snažíc se ji uklidnit.
„Přítel nepřítel. Takhle se s urozenou dámou nemluví, zvlášť na veřejnosti," odsekne.
„Navíc je už pozdě, určitě to počká do zítra," dodá, než mě začne postrkovat směrem k sídlu. Omluvně se zadívám na Auricka, který posmutní a snaží se mi něco naznačit pouze svými rty, ale jelikož neumím odezírat ze rtů, tak jen pokrčím rameny, než mě vtáhne dav strážců spolu s Evelynn.
.....
Umytá a učesaná sedím na posteli a zrovna chci sfouknout svíčku, když uslyším klepání na okno. Na moje okno, které je ve druhém patře.
Zvědavost překoná moji lenost, a tak se zvednu a spolu se svícnem se vydám k oknu. Žádný pták ani pobuda u okna ale není. Asi se mi něco zdálo. Otočím se a chci zalézt zpátky do teplých peřin, když se zvuk ozve znovu. Něco cinklo do skla!
Doběhnu k oknu a prudce ho otevřu. Prudký poryv vzduchu sfoukne moji svíčku a já se ocitnu tak ve tmě. Pouze měsíc osvětluje zahradu a sídlo.
Vyhlédnu ven a pak to spatřím. Aurick stojí dole v zahradě a mává mi. Jeho gesta naznačují, abych šla za ním. Ven, do mokra a do tmy.
Znovu ale zvítězí moje zvědavost. Co se mohlo stát tak naléhavého, že to ani nepočká do zítra? A dokonce to donutilo Auricka proplížit se okolo stráží na náš pozemek.
Zabalím se do svého černého hábitu, který jsem zdědila po matce. Stále se na hrudí skví její iniciály – A a S. Přejedu po nich prstem. Škoda, že tu není. Zemřela, když mi byly 3 roky, takže si ji moc nepamatuju. Což je sice dobře, protože se mi moc nemá po čem stýskat, ale zas mě mrzí, že na ni nemám pořádnou vzpomínku. Jediné, co si pamatuji, je její vůně.
Zamrkám, abych se zbavila podivného pocitu a vykradu se ze svého pokoje. Dnes mě hlídá Ben, jeden z nejlínějších vojáků, který na nočních hlídkách vždycky spí. Ale zase umí dobře bojovat, když je potřeba.
Tiše seběhnu po schodech a skrz kuchyň vylezu na zahradu. Na trávu už padla rosa, a tak se mi střevíčky rychle promáčí. Fouká studený vítr a mě přeběhne mráz po zádech, nejen ze zimy, ale i ze tmy, která se okolo mě rozpíná.
Auricka najdu schovaného pod stromem, odkud stále zírá na mé okno.
„Co to vyvádíš?" zašeptám, než k němu přistoupím. Aurick s sebou lehce trhne, nejspíš jsem se na něj vynořila z černo černé tmy moc nečekaně.
„Musím s tebou mluvit, už teď je pozdě. Měla bys odjet," vychrlí tak rychle, až sfoukne moji svíčku. Zahledím se na zhaslý svícen a snažím se moc nerozhlížet, aby mi stíny nepřipomněly něco, co tam není.
„Odjet? Kam?" dostanu nakonec ze sebe a zahledím se do jeho hnědých očí. Teď ve tmě spíš černých, ale pamatuji si je natolik, že tam stále vidím tu správnou oříškovou barvu.
„Na Sever. Je to tady pro tebe nebezpečné, co když někdo zjistí, že jsi čarodějka?" Vyhrkne Aurick. Po posledním slově se kousne do rtu a rozhlédne se okolo, jakoby nás někdo měl odposlouchávat. Ne, že bychom ho teď byli schopni spatřit.
„Ty mě chceš odsud vyhnat? To ti přijdu tak odporná?" Zděsím se a o krok ucouvnu.
„To ne!" Vykřikne Aurick až moc nahlas. Teď nás určitě někdo slyšel.
Hledíme si chvílí do tváří, ale nedokážu v té tmě rozeznat, jestli to Aurick myslel vážně. Když ani po pár minutách nepřiběhnou stráže, povídá Aurick dál: „Scarlet, neumíš se ovládat. Co když někomu ublížíš? Co když to někdo zjistí a doopravdy tě vyženou na Sever? Matka říkala-"
„Tys to řekl Thee? To snad není možný!" Skočím mu do řeči. To snad nemyslí vážně. Je to sotva den a on už to stihnul vykecat!
„Nezlob se! Ale ještěže jsem ji to řekl! Prozradila mi, co máš udělat!" Povídá Aurick dál, ale já už ho nevnímám. Vztek se mi pomalu ale jistě šíří po celém těle a bohužel i slzy se derou na povrch.
„Přestaň!" Vykřiknu a utnu jeho monolog.
„Jak si to mohl někomu říct? Já ti věřila!" Křičím a slzy, které jsem se snažila udržet, vytrysknou a stékají mi po tvářích. Naštěstí je tma, a tak doufám, že je Aurick nevidí.
„Nepotřebuju tvoji pomoc! Zvládnu to sama," zavrtím hlavou a rozeběhnu se od Auricka pryč, od toho zrádce. Ani si nevšimnu, že zhasnutý svícen znovu vzplál. Aurick se vydá za mnou, nespíš mě chce zastavit, ale můj křik konečně přilákal stráže.
„Jste v pořádku, slečno?" Přiřítí se první z nich.
„Ano, ale prosím odveďte ho pryč," ukážu na Auricka, kterého hned popadnou stráže. Ještě na mě něco volá, ale já se ho snažím nevnímat. Neexistuje nic, co by mi mohl říct a já bych mu odpustila. Kdyby se někdo dozvěděl, že jsem byť jen trošku čarodějka, vyženou nejen mě, ale i mého otce na Sever. Všechno, co vybudoval, by bylo k ničemu.
„Samozřejmě. Nechte mě doprovodit vás zpátky do pokoje," pokračuje voják. Je mi to tentokrát jedno, a tak společně v tichosti projdeme temnou zahradou.
Když se voják ujistí, že jsem v pořádku dorazila do své komnaty, ukloní se a vydá se zpět na své místo. Já jen vyčerpaně zalezu do postele, zahrabu se do peřin a snažím se usnout. Ale myšlenky se mi stále honí v hlavě.
Nesnáším ho. Ohrozil mě a celou moji rodinu.
Jak byste se vy stavěli k tomu, kdyby váš nejlepší přítel vykecal tak veliké tajemství tak brzo? Soucítíte se Scarlet nebo byste měli větší smilování?
Jinak doufám, že se kapitolka líbila!