Večer jsem si dala koupel. Bylo příjemné nechat teplou vodu, aby laskala mou kůži. Ať jsem se však snažila sebevíc, nedokázala jsem z hlavy vypustit Vidara. Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem pod víčky jeho tmavě modré oči a blonďaté vlasy, které musel zdědit po matce.
Samota pocit bezradnosti jen umocňovala. Nesčetněkrát jsem se přistihla, že při nádechu se snažím zjistit, jestli někde ve vzduchu nezůstala Vidarova vůně smoly smíchané s příjemným kouřem.
Vylezla jsem z vany, zamotala jsem kolem sebe osušku, kterou jsem ve své ložnici zase shodila, abych si nandala noční košili. Přetáhla jsem si její látku přes hlavu a nechala si ji spadnout až pod kolena. Otočila jsem se a ztuhla jsem.
Zapomněla jsem si zatáhnout záclony u velikého okna, za kterým nyní seděla černá vrána. Pozorovala mě černýma očkama, barva jejích křídel pomalu srůstala s černou oblohou. Poznala jsem v ní Eryn, stejně jako jsem z jejích temných očí pochopila, že viděla to, co neměla.
Rychle jsem otevřela okno, aby ji nenapadlo odletět za Moranou a všechno jí vyžvanit. Vrána vletěla do okna, které jsem rázně zavřela a v další chvíli jsem po Eryn chňapla. To nečekala a mně se podařilo sevřít rukama její ptačí tělo.
Zmítala se a v další chvíli se proměnila do lidské podoby. Svírala jsem jí krk a nepravidelně jsem dýchala. Netušila jsem, co mám dělat.
„Viděla jsem to," zašeptala vrána. „Viděla jsem tvé jizvy."
Zavrtěla jsem hlavou. Nemělo smysl zapírat. „Nejsem její pomocnicí. Už ne, dokázala jsem se z její moci vymanit, aniž by o tom věděla."
„Co tu teda děláš?" zachroptěla Eryn.
„Chci zachránit Vesnu," zašeptala jsem a vydala jsem ze sebe zoufalý smích. „Co teď mám s tebou dělat?!"
„Spíš, co mám dělat já s tebou," řekla Eryn svým drsným hlasem. Znovu jsem se zasmála, úplně pomatená a bezradná. Ve skutečnosti nebyla situace ani trochu k smíchu.
„Měla jsem celou dobu podezření, že nejsi její pomocnice," řekla Eryn.
Trochu jsem povolila sevření a zmateně jsem se na ni podívala. „Jak to?"
„Vím, že ses to pokoušela skrývat, ale to, jak ses zajímala o mě, o mou přeměnu v člověka a celkově o tohle místo. Všimla jsem si občasného lesku v očích, který prozrazoval, že uvnitř nejsi úplně mrtvá nebo prohnilá," svěřila se mi vrána. „Pozorovala jsem tvé chování, tvůj výraz. V knihovně ses něčeho lekla, pochybuji, že šlo o pavouka, ale ať to bylo cokoliv, Moranina pomocnice by se toho nezalekla. A pak konečně tvé jizvy."
Vyjeveně jsem zamrkala. Netušila jsem, že je to všechno na mě tak vidět. Snažila jsem se a celé jsem to zkazila.
Povolila jsem své prsty na jejím krku, a nakonec jsem ruku stáhla úplně. Nemělo smysl ji tu zadržovat. Eryn si promnula krk, vstala a narovnala si šaty. Pozorovala jsem ji, jak zamířila k posteli a pozvolna se posadila na měkké přikrývky. Uhladila si vlasy a pokračovala.
„Neboj, Morana podle mě nic netuší."
„Není to jedno?" uchechtla jsem se. „Stejně se za ní hned rozletíš."
„Ne," řekla Eryn. „Přiletěla jsem ti říct, že my, vrány i krkavci, do toho jdeme s tebou."
„Cože?!" zeptala jsem se překvapeně. Skoro jako bych špatně slyšela. „Myslela jsem, že je pro vás pocta, sloužit Moraně. Že byste si nedovolili ji podvést."
„To sice ano," řekla vrána a dlouze se zahleděla z okna, jako by se snažila najít ta správná slova. „Ale v jejím vládním období a její vládní období je zima a my chceme, aby to tak zůstalo. I my chceme volnost.
Zbavit se Vesny a s tím i jara je špatný nápad. Morana tím chce získat pozornost a být více uctívaná. Často ji lidé mají za zlou bohyni a neuvědomují si, že bez ní by nic nefungovalo," vrána si povzdechla. „Jenomže ona je tím tak zaslepená, že si neuvědomuje, čeho se dopouští. Kdyby se zmocnila jara, všechno se zhroutí a naši bohyni Moranu vezme lavina s sebou."
Sklopila jsem zrak. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Morana byla vždy předkládaná jako zlá bohyně a i to, když ze mě učinila svou pomocnici na ní příliš jasného světla nevrhalo.
„Takže?"
„Takže ať hodláš udělat cokoliv, přísahám ti za všechny Moraniny vrány i krkavce, že ti budeme krýt záda," oznámila mi Eryn.
„To myslíš vážně?" zeptala jsem se.
„Přísahám," oznámila mi Eryn s vážnou tváří. Snad poprvé jsem měla pocit, že mám opravdovou kamarádku.
V knihovně nikdo nebyl. Zoufale jsem potřebovala vypadnout, ze svých komnat, které mi navzdory své velikosti přestávaly stačit. Knihovna byla ideálním místem. Regály se kolem mě tyčily do výšky jako skály a já jsem mezi nimi mohla tancovat s bosýma nohama. Dřevěná podlaha knihovny nebyla na rozdíl od podlahy v sále s trůnem studená. Vnímala jsem vůni papíru mísící se s vůní dřeva.
Občas jsem se natáhla pro některou z knih, otevřela jsem ji, přičichla jsem si k ní anebo jsem ji je prolistovala a vložila jsem ji zpět do poličky mezi ostatní.
„Jaký máš plán k poražení Morany?" zakrákala Eryn, která seděla v podobě vrány na okně.
Věnovala jsem jí výmluvný pohled a pokrčila jsem rameny.
„To snad nemyslíš vážně?!" vykřikla Eryn možná až moc nahlas a proměnila se v člověka. „Nemáš žádný plán."
„Neznám žádné detaily, jako například v jaké místnosti se ta oslava bude konat nebo třeba jak bude bohyně Vesna uvězněná," řekla jsem a vrátila jsem jednu z knih do poličky. „Nicméně jakousi kostru mého plánu vymyšlenou mám."
„Opravdu?" zeptala se Eryn a povytáhla obočí. V tu chvíli mi připomněla mou mladší sestru. Píchlo mě u srdce, když jsem si na ni vzpomněla. Stejně jako na matku, otce, a dokonce i některé sousedy. Zavrtěla jsem hlavou, abych to všechno zahnala.
„Opravdu," potvrdila jsem jí. „Jsem tu zavřená celé hodiny. Nad čím myslíš, že jsem přemýšlela?!"
„Nevím," řekla Eryn a našpulila rty. „Třeba nad plánem útěku?"
Zasmála jsem se a zavrtěla jsem hlavou.
„Cos tedy vymyslela?" zeptala se Eryn.
„Nechci to říkat tady," řekla jsem a rozhlédla jsem se okolo. „Nezdá se mi to úplně bezpečné."
„Snad si nemyslíš, že tady mají knihy uši," zasmála se vrána hrubým hlasem. Jako odpověď zaznělo klapnutí dveří.
Obě jsme rázem ztichly. Zadržela jsem dech a našpicovala jsem uši. S Eryn jsme si vyměnily ustrašené pohledy a pokrčily jsme rameny. Ani jedna z nás se neodvažovala cokoliv říct. Tmavovlasá dívka se před mými zraky proměnila ve vránu. V tu chvíli jsem si přála abych uměla totéž. Jenomže jsem neuměla a jediná další možnost byla vydat se po svých.
Odcupitala jsem až ke konci regálu, kde jsem se schovala za rohem. V knihovně zavládlo ticho. Takové, které narušoval jen můj nepravidelný dech a bušení srdce. Nevěděla jsem, jestli se mám pokusit doplížit se ke dveřím a vypadnout nebo raději počkat, až daná osoba najde, co hledala a odejde jako první. Chvíli jsem tam jen stála a nepřipadalo mi, že by v knihovně ještě někdo mohl být a potom jsem to zaslechla...
Pomalé kroky, které se ke mně jisto jistě blížily. Hluboce jsem se nadechla a vyklonila jsem se do uličky, přesně na druhou stranu, než odkud se mi zdálo, že kroky slyším. Když jsem zjistila, že je vzduch čistý, odběhla jsem, co nejtišeji, k protějšímu regálu a schovala jsem se za něj. Z jedné strany ke mně přiletěl černý pták. V jeho způsobu letu i v jeho vzezření jsem poznala Eryn.
„Co tu děláš?!" vyjekla jsem na ní potichu. „Myslela jsem, že jsi odletěla, tak jak jsme se dohodly. Když se něco pokazí, odletíš."
Vrána zavrtěla hlavou. Asi nechtěla riskovat, že by nás její hlas prozradil. Přihupkala ke mně a já jsem se přikrčila, abych jí byla blíž. Vrána otevřela zobák, ale nebyl to její hlas, co jsem uslyšela.
„Jsem rád, že jsi využila možnost podívat se ven, když před tvými komnatami nestojí stráže."
Prudce jsem se narovnala. Krev v těle, jako by mi ztuhla. Ani jsem se nemusela otáčet, abych zjistila, kdo to za mnou stojí. Přesto jsem to udělala.
Vidar stál v uličce mezi regály a v každé ruce držel jeden dřevěný, lehce potlučený meč. Pokývl hlavou směrem, kde se nacházel větší prostor knihovny.
„Nechtěl jsem vás obtěžovat, dámy, ale napadlo mě, že by se minimálně jedné z vás hodila lekce boje. Alespoň nejdůležitější základy."
Párkrát jsem zamrkala, stále ještě neschopna pochopit, co tu dělá. Znovu jsem ho sjela pohledem od hlavy až k patě. Na okamžik jsem se zastavila u trnů, které mu v řadě vyrůstaly z kůže na předloktí. Rukávy košile měl vykasané, takže ostny byly krásně vidět.
„Nejde tu o to, jestli jsme nepřátelé nebo milenci," řekl s naprosto vážným výrazem. „Jde o to, že máme nějaký cíl a cesta k němu je komplikovaná. Nenech se při ní zabít."
Vyhodil jeden z dřevěných mečů do vzduchu, chytil jeho čepel a podal mi ho. Obtočila jsem prsty kolem jílce.
„Jak jsi věděl, že tu budu?"
Koutek úst mu vystoupal do pokřiveného úsměvu. „Zapomněla jsi, proč mi říkají Stopař?"