„Dnes za tebou asi nikdo nepřijde, využij to k odpočinku," řekla vrána v podobě dívky, otočila se a v dalším okamžiku se proměnila zpět na ptáka a vyletěla dveřmi z pokoje ven. Jedna část mého těla chtěla vyběhnout za ní, ale jen jsem stála a pozorovala jsem, jak jeden ze šupinatých netvorů zavírá dveře mé přepychové cely a otáčí klíčem v zámku.
Popošla jsem pár kroků dozadu a padla jsem na měkkou postel. Strop plný nejrůznějšího souhvězdí se mi začal slévat v jednu barevnou skvrnu, jak se mi oči začaly zalévat slzami.
„Nebreč, nebreč," mumlala jsem si neslyšitelně. „Co když Morana přijde, prozradíš se."
Jenomže moje tělo mě neposlouchalo a za chvíli se otřásalo vzlyky. Dala jsem si pěst do úst, aby vzlyky byly co nejméně slyšet a vzpomněla jsem si na to, jak jsem měla v ústech košili a Vidar mi vyřezával cípy koruny z kůže. Na to, jak mě potom políbil. Věřila jsem mu, a ještě do poslední chvíle jsem neměla pochyby o jeho slovu. O tom, že zvládneme přelstít Moranu a vysvobodit Vesnu. Jenomže teď se to zdálo jako naivní sen. Nevěděla jsem, co nyní hodlá Vidar dělat. Jestli jsme stále na stejné straně, nebo jestli mám každou chvíli očekávat, že ke mně do pokoje napochoduje naštvaná Morana a bude vědět, že už nejsem v její moci. Všechny myšlenky se točily v bezradných kruzích, a po nich zbyly jen zaschlé slzy na tvářích.
Vydala jsem se do koupelny, kde uprostřed místnosti stála vana, napuštěná až po okraj.
Sundala jsem si opatrně opasek a do dlaně mi vypadly dva cípy koruny, které jsem do něj zastrčila. Připomněly mi, že někde v tomto velkém paláci se nachází bohyně, která jsem nepatří. Bohyně jara, která by měla sedět na svém trůnu a vládnout a pochybovala jsem, že její komnaty vypadají tak, jako ty mé. Stiskla jsem cípy v dlani, až se mi zaryly do kůže. Ať už se Vidar rozhodne pro kteroukoliv stranu, já jsem zklamat nemohla. Pokusím se vysvobodit Vesnu ať to stojí, co to stojí.
Svlékla jsem si zbytek oblečení a vlezla jsem si do horké vody. Cípy koruny jsem si vzala s sebou a jemně jsem je ve vodě omyla. Potřebovala jsem je skrýt někam, aby se o nich Morana nedozvěděla, a zároveň abych je měla někde po ruce. Povzdechla jsem si a s cípy v pěsti jsem si ponořila hlavu do vody.
Celá umytá a s kůží vonící po nějakém bylinném mýdle, jsem prohledávala komnaty, které mi byly přiděleny. V šatníku jsem našla všemožné oblečení. Nakonec jsem si vytáhla tmavě modré šaty z pohodlné látky se stříbrně vyšitým souhvězdím na pravé paži, o kterém jsem nevěděla, co znázorňuje. Šaty měly dlouhé rukávy a já jsem strávila notnou chvíli jejich páráním, abych do vnitřního záhybu látky zandala cípy koruny.
Vrátila jsem se zpět do koupelny, kde jsem si ve vodě vyprala kalhoty, které na sobě ještě stále měly zbytky rašeliny z mého incidentu s bludičkou. Jak jsem je pozvedla, vypadl z nich modrý kvítek. Chvíli jsem si ho otáčela v dlani a potom jsem si ho dala pod polštář.
Čas se táhl pomalu. Ukrutně pomalu. Zkoušela jsem prošmejdit všechny rohy pokoje, ve snaze se něčím zaměstnat, jenomže v mém pokoji vesměs nic moc nebylo. Nakonec jsem skončila tak, že jsem seděla na posteli a přemýšlela jsem o Vidarovi, o rodině a o vranách.
Užuž jsem pomalu upadala do jakéhosi polospánku, když někdo zaklepal na mé dveře. Leknutím se mi prudce rozbušilo srdce. Narovnala jsem se na posteli a pár nádechy jsem se pokusila uklidnit.
„Dále, pokud máte klíč," pronesla jsem.
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vkráčela Morana. Za ní vešla vrána, tentokrát jiná než ta, jež mě sem vedla. Hlavu měla skloněnou a nebylo jí vidět do obličeje. V ruce držela podnos s jídlem, který mi položila na stolek a s lehkým úklonem opustila místnost a zavřela dveře.
„Má paní," pronesla jsem sklopila jsem zrak, aby z mých očí nemohla vyčíst nějaké špatnosti.
„Má pomocnice," začala líbezným hlasem. „Vítej v mém sídle. Asi se ptáš, proč jsem pro tebe poslala. Nebylo to tím, že jsi byla vzpurná. Věděla jsem, že tě to přejde, stejně jako to přešlo i tvé předchůdkyně. Pozvala jsem si tě, protože plánuji udělat oslavu a ty na ní ukážeš své schopnosti."
„Oslavu?" zeptala jsem se, ale už jsem začínala tušit, o co tu jde.
„Oslavu, kde budu já, bohyně Morana, prohlášená za právoplatnou bohyni jara," řekla s úsměvem. V krku se mi udělal knedlík, když mi došlo, že to, co jsme předpověděli s Vidarem byla pravda.
„Vládkyně jara je ale Vesna," řekla jsem s naprosto kamennou tváří.
„Jsi mi to ale bystrá dívka," uculila se bohyně. „To bude tvůj úkol. Postarat se, aby Vesna nebyla bohyní jara, aby zemřela."
Z jejích úst vyzněla ta slova tak příšerně, že mi při nich přejel mráz po zádech.
„Jak řeknete, tak udělám," řekla jsem nakonec, jako poslušná zrůdička.
„Skvěle," usmála se Morana a otočila se k odchodu.
„Počkat," zarazila jsem ji. „Mohla bych vědět nějaké bližší informace?"
Otočila se a věnovala mi potutelný úsměv. „Není proč se strachovat, má pomocnice. Všechno bude zařízeno tak, abys uspěla."
„Ale bohyně, stačil by jen pouhý náznak..." zkusila jsem ještě.
„Ne, drahá, bude to překvapení. Pro všechny," nato se otočila a vyšla z místnosti. Dveře se pomalu zavřely a já jsem znovu osaměla v tom krásném pokoji. Otočila jsem hlavu na tác s jídlem. Neměla jsem na nic z toho chuť.
Nakonec jsem přeci jen část jídla snědla, převlékla jsem se do noční košile, jež jsem našla spolu s ostatním oblečením v truhle. Lehla jsem si na postel a snažila jsem se na ní uvelebit, ale asi jsem odvykla měkké matraci a teplým přikrývkám. Převracela jsem se ze strany na stranu. Chvíli jsem se dívala do stropu, potom jsem ležela na kraji postele a pozorovala jsem podlahu. Když mi konečně došlo, že se mi nepodaří asi jen tak usnout, zvedla jsem se z postele, rozhrnula jsem závěsy v okně a pozorovala jsem krajinu za sklem.
Nad hlavou, někde daleko na obloze svítil měsíc. Mlha se stále líně táhla kolem paláce a větve černých stromů se slabě pohybovaly. Až to mě dokázalo ukolébat a já jsem se nakonec pomalu vyškrábala na postel a hlava mi klesla na měkké přikrývky.
Byly to lehké sluneční paprsky, co mě probudilo. Pomalu jsem se narovnala a chvíli jsem přemýšlela, kde přesně to jsem. Marně jsem doufala, že je to všechno byl jen sen. Ne, opravdu jsem se nacházela v paláci samotného podsvětí. Vidar nebyl obyčejný voják Černobogovy armády, nýbrž polobůh a mým úkolem bylo zabít Vesnu. Skoro se mi z toho až točila hlava.
Došla jsem do koupelny, kde jsem si v porcelánové misce omyla obličej studenou vodou. Vedle ní ležel kartáč, kterým jsem si důkladně, myšlenkami někde jinde, rozčesala vlasy. Díky bylinnému mýdlu, jež jsem minulou noc použila, se mi leskly a krásně stáčely v lehkých vlnách. Podívala jsem se do odrazu v zrcadle, do svých hnědých očí a potom jsem sjela ke svým jizvám na krku. Stáhla jsem si noční košili přes hlavu a otočila jsem se zády. Jizvy se ani za těch několik dní nepohnuly, což bylo jedině dobře.
Odešla jsem zpět do svého pokoje, kde jsem v truhle vyhrabala šedivou lněnou košili a modrou sukni, jež měla na pasu vyobrazené souhvězdí. Ze včerejších šatů jsem vyndala cípy koruny a založila jsem si je za pás sukně.
Hodina míjela hodinu a nikdo si pro mě nepřicházel. Trávila jsem čas přecházením po pokoji, válením se na posteli nebo díváním se z okna. Začala jsem si hrát se svou mocí. Nechávala jsem jinovatku, aby se mi rozrůstala po pažích. Nechala jsem zmrznout vodu v misce. Nejlepší však bylo, když jsem si sedla vedle truhly s oblečením a podle zámku v ní, jsem k ní vytvořila klíč z ledu. Po nějaké chvíli mi však začaly mrznout prsty a musela jsem toho nechat. Ať jsem dělala, co jsem dělala, stále se čas jen vlekl a já jsem měla pocit, že se brzy zblázním.
Potom jsem si vzpomněla na vránu, které jsem slíbila, že jí vymyslím jméno. Usilovně jsem přemýšlela a vážila jsem jedno jméno za druhým. Vyslovovala jsem je nahlas, abych je slyšela. Takovým způsobem jsem alespoň dokázala na chvíli přestat na všechno ostatní.
Došly mi všechny nápady a já jsem jen ležela na zemi a sledovala jsem hvězdy, nakreslené na stropě. Nepřemýšlela jsem vůbec o ničem a najednou...
Vyskočila jsem na nohy a doběhla jsem k oknu. Začala jsem zápolit s chladnou kovovou klikou. Černí ptáci, sedící na stromech začali otáčet hlavy mým směrem a vypadalo to, že jsou připravení každou chvíli vzlétnout.
Konečně se mi podařilo okno otevřít a čerstvý vzduch mě ovanul tak, až jsem musela párkrát zamrkat. Vítr mi něžně odvál vlasy z ramen. Chytila jsem se rámu a lehce jsem se vyklonila ven.
„Vráno!" vykřikla jsem. „Vráno přileť jsem."
V další chvíli se ozvalo zakrákání, jak mezi sebou ptáci mluvili. Potom se jeden z nich odrazil od větve a doletěl na mé okno. Ustoupila jsem a vrána se proměnila na dívku s kratšími, tmavými vlasy. Byla to vrána, která mě vedla do mého pokoje.
„Přeješ si, Arniko?" oslovila mě. Otočila jsem se k ní čelem a za zády jsem zavřela okno.
„Vymyslela jsem ti jméno," řekla jsem.
Dívka zamrkala a oči se jí zaleskly. „Jaké?"
„Eryn," řekla jsem a čekala jsem na její reakci. Pozvolna si sedla na postel a podívala se mi do očí.
„Eryn," zopakovala a nechala si to jméno poválet na jazyku.
„Drsné, ale zároveň elegantní, stejně jako ty," řekla jsem.
Usmála se a natočila hlavu, jako by si mě chtěla lépe prohlédnout. V očích měla zvláštní lesk. „Líbí se mi, děkuji ti."
„Stalo se ti něco?" zeptala jsem se a posadila jsem se vedle ní na postel.
„Ne," řekla a rychle zamrkala. „Jen jsem si nemyslela, že někdy budu mít jméno."
Pokývala jsem hlavou, ale zvláštní pohled z obličeje vrány nezmizel.