Prudce jsem rozevřela oči. Nade mnou se tyčila známá postava, patřící Vidarovi. Měla jsem pocit, že něco říká, možná se pokusil na mě sáhnou, ale já jsem se jen převalila na stranu a vyzvracela jsem se do trávy. Vyčerpaná a zhnusená.
Znovu jsem se převrátila na záda, zaznamenala jsem, že Vidar je najednou blíž. Něco říkal, ale já jsem ho neslyšela. Uchopil mou tvář, ale já jsem to necítila. V další chvíli jsem znovu upadla to té černočerné tmy.
Stála jsem na břehu povědomého rybníku. Nebyl to ten, na jehož hladině ležela mrtvola dívky. Ne, tohle byl rybník, kde jsem se poprvé setkala s Moranou, která vypadala jako topící se žena, potřebující pomoc.
„Nakonec jsi bohyni zimy přelstila. Dokonce ještě víc, než by si byla schopná představit," ozval se za mnou hlas.
Otočila jsem se a uviděla jsem před sebou malou dívku s blonďatými vlásky, upírající na mě velké, modré oči. Na hlavě měla položený věnec z rozkvetlých, jarních květin. Věnec, který předtím patřil mně.
„Ty jsi ta dívka z Kostůlek," uvědomila jsem si. Byla to malá dívenka, která mi prozradila, kde najdu Vesnin chrám. Věznil ji vodník spolu s dalšími dětmi z Kostůlek. Proč však byla v mých představách, to jsem netušila. „Co tu děláš?"
Dívka mi neodpověděla a jen na mě upírala oči. Najednou se začala měnit. Začala růst, pleť působila opáleněji a vlasy se jí začaly kroutit. Najednou přede mnou nestála malá holčička, ale žena.
Byla vysoká a štíhlá. Na sobě měla drahé šaty s barevně vyšitými symboly života. Na hlavě jí trůnil stále tentýž věneček. Blonďaté vlasy se jí kroutily a rámovaly její krásný obličej. Její oči měly zlatou barvu a pronikavě mě sledovaly.
Poklekla jsem a hlavu jsem uctivě nechala klesnout. Neměla jsem nejmenších pochyb o tom, že klečím před bohyní léta a života. Před bohyní Živou.
Přišla ke mně, vzala mě za bradu a donutila mě se postavit a zahledět se do jejích zlatých očí.
„Ta dívka, to jste byla vy?" zeptala jsem se.
„Ano," řekla prostě. „Chtěla jsem vidět, co v tobě je."
„Ten věnec?" zeptala jsem se. „Myslela jsem, že je zasvěcen Vesně..."
„To ano," řekla a sáhla si do vlasů, jako by na svou ozdobu zapomněla. „Já jsem do něj ale vdechla život, aby kvítky držely a dávaly ti sílu bojovat. Když jsi mi ho darovala, výměnou za radu, došlo mi, že má smysl ti pomoci."
Vykulila jsem oči. Celou dobu jsem se honila za Vesnou a ve skutečnosti za mnou stála Živa.
„Ten chrám. Věděla jste, že je rozbořený," řekla jsem najednou.
„Chtěla jsem tě navést na správnou stopu," řekla Živa.
„Před chvílí jste mi pověděla, že se mi podařilo přelstít Moranu, jak jste to myslela?" zeptala jsem se.
Živa se zasmála. „Jsi volná, dokázala ses vymanit z její nadvlády. Jizvy ti zbydou, jako památka, protože se ti Moranina krev nemůže jen tak vypařit z těla, aniž by zanechala stopy. Myslím si však, že toho můžeš využít. Stejně jako moci, která ti zůstala."
Zůstala jsem stát s ústy otevřenými. „Vy jste ze mě dostala její krev?"
„Jen jsem ti dopomohla," usmála se bohyně, která se očividně bavila mým překvapením.
„Říkáte, že mi její síla zůstala?" zeptala jsem se.
„Jen část. Nemůžeš už zabíjet, což je asi jasné, když uvážíš, že jsem bohyně života a léta, ale jak jsem již řekla, část ti zůstala. Nechám na tobě, aby ses o tom přesvědčila a uvážila, jak s ní naložit. Nechám na tobě, rozhodnout se, co uděláš nyní," řekla.
Pohlédla jsem na své dlaně a potom na Živu. „Stejně jsou to jen výplody mé pomalu umírající mysli."
Znovu se zasmála a já jsem měla pocit, že to mají všechny bohyně v oblibě. „Jsem bohyně života, pokud bys umírala, nebyla bych ani v tvých představách. To by tam byly nejspíše tvé vzpomínky, ale já ne. Avšak, abys mi věřila," zvedla ruku a vyndala si z věnečku jednu modrou květinu a položila mi ji do dlaně.
Pohlédla jsem na ni, trochu v rozpacích. Nechápala jsem, jak by mě měla květina přesvědčit, ale neřekla jsem jediné slovo.
„Mé předchozí představy," řekla jsem a Živa zvedla oči od květiny zpět ke mně. „Co měly znamenat?"
„Ať už byly jakkoliv ohavné, musíš pochopit, že byly pravdivé. Nejspíš to souviselo s Moraninou krví. Nese si v sobě spoustu ohavností a tvé tělo málem zemřelo na její otravu," řekla Živa.
„Je tedy možné, že jsem viděla minulost?" zeptala jsem se.
„Možné to je," řekla Živa a začala blednout. Postupně a spolu s ní začal blednout i okolní svět.
Zase o něco kratší kapitola. Nicméně si myslím, že v případě této kapitoly je to lepší. Doufám, že jste si ji užili. (: