„Arniko," zašeptal Vidar mé jméno. „Co když ale jsou i ty dva cípy od toho jedu?"
„Tak už by mě zabil," řekla jsem. „Nepřemýšlej o tom a vyndej mi je, prosím."
Kousl se do rtu, ale přikývl. Má slova dávala smysl. Natáhl se po vaku a vyndal z něj nějakou skleněnou lahev, plnou jantarové tekutiny. Odšrouboval ji a podal mi ji. Přičichla jsem si a do nosu mě udeřila silná vůně bylin a alkoholu.
„Kdes to sebral?" zeptala jsem se ho a znovu jsem si přičichla, přičemž jsem nakrčila nos.
„Koupil jsem to v té velké vesnici, když jsem viděl, jak moc tě Moranina moc prožrala. Pro případ, že bychom nenašli Vesnu. Pro případ, že bychom to museli vyřešit sami. Stejně jako teď," vysvětloval.
Nakrčila jsem obočí a pohlédla jsem do hrdla lahve.
„Napij se," řekl.
„Proč?" chtěla jsem vědět.
„Když tě trochu opiju, bude to míň bolet," řekl a usmál se. Zhluboka jsem se nadechla a přihnula jsem si z lahve. Tekutina voněla a vypadala krásně, s chutí už to ale bylo horší. Alkohol se mi dral krkem a já jsem cítila, jak si postupně vypaluje cestičku až do mého žaludku. Rozkašlala jsem se a měla jsem co dělat, abych lahev neupustila a nerozlila na kožešiny.
„Jsi v pořádku?" zeptal se Vidar s pobaveným úsměvem. „Ty jsi zvyklá asi jenom na víno."
„Párkrát jsem měla i pivo," bránila jsem se a on se zasmál.
„Dej si ještě," pobídl mě. Zkřivila jsem obličej, ale poslechla jsem ho a nahnula jsem lahev k ústům. Pálilo to stále stejně, avšak kašel už jsem dokázala potlačit.
„Povídej mi něco," vyzvala jsem ho po chvíli ticha, které mezi námi zavládlo.
„Jestli se mi to nepovede, budu si to vyčítat do konce života," pronesl. Naklonila jsem lahev a napila jsem se dvěma doušky. Oči jsem měla pevně zavřené a chvíli jsem čekala, až odejde to nejhorší pálení.
„To ať tě ani nenapadne," řekla jsem. „Navíc nechci, abys mi povídal takové věci."
„Jaké bych ti měl povídat?" zeptal se Vidar.
„Nevím, třeba o svém životě, o přátelích," navrhla jsem.
„Žádné přátele nemám. V Černobogově armádě si jich moc nenajdeš. A nemám žádné pěkné historky, které bych ti mohl vyprávět," řekl.
„Tak budu vyprávět já tobě," rozhodla jsem se a znovu jsem se napila. Alkohol se mi rozléval po těle. Cítila jsem, jak se mi dostává do nohou a ochabuje mi je.
„Myslíš, že je to dobrý nápad, když se za chvíli opiješ?" zeptal se mě Vidar s úšklebkem.
Věnovala jsem mu pokřivený úsměv a potom jsem se zasmála. „Mám sestru, mladší. Žije s mojí matkou a otcem v malém domku. Je naprosto jinačí než já. Myslím, že ani nikdy nestála o to, stát se symbolem jara, ačkoliv byla vždy středem pozornosti." řekla jsem, znovu jsem se napila a olízla jsem si rty, které chutnaly po bylinkách a alkoholu. Vidar mě pozoroval a naslouchal mi.
„Ráda chodí s tátou do lesa. Pomáhat mu a učit se kácet stromy. Já taková nejsem. Bojím se padajících stromů," povzdechla jsem si. „Radši jsem se chodila procházet ke starému hřbitovu. Není daleko od vesnice a je to tam kouzelné."
Znovu jsem se napila a podala jsem lahev Vidarovi. „Nechceš taky?"
„Já nemůžu." zavrtěl hlavou Vidar.
„Ajo, já zapomněla." zasmála jsem se a škytla jsem. Tomu se zas pro změnu zasmál Vidar, ale v jeho hlase zazněla mimo jiné nervozita. V duchu jsem se podivila sama sobě. Takhle hloupě jsem se snad nikdy nechovala. Usoudila jsem, že je to tím alkoholem a znovu jsem se napila, přičemž jsme zkřivila tvář. Byla jsem trochu otupělá a vidění se mi lehce zamlžilo. Pohlédla jsem na Vidara a zdálo se mi, že se jeho výraz nějak změnil. Ne, jeho výraz ne. Ztmavly mu rty a tmavly mu stále více, až dostaly černou barvu. Dodávaly mu na vážnosti. Už se neusmíval.
„To je fakt divný." řekla jsem. „Mám pocit, že máš černá ústa."
Zasmála jsem se, ale když se nepřidal, ztichla jsem. Chtěla jsem se znovu napít, ale Vidar mi sebral lahev, zazátkoval ji a odložil ji stranou. Přesunul se ke mně blíž.
„Lehni si." přikázal a já jsem ho poslechla. Svezla jsem se na záda nechala jsem zrzavé vlasy, aby mi sklouzly do obličeje. Vidar se zvedl nade mě a odhrnul mi vlasy. Když chtěl ruku odtáhnout, chytila jsem ho za ni.
„Polib mě." zašeptala jsem. Vytrhl mi svou ruku ze sevření a místo polibku se natáhl pro košili. Dal mi ji pod hlavu a část mi vložil do úst.
„Když to bude bolet, kousni do toho, pomáhá to. Snaž se bolest přetrpět a neomdlévat. Klidně křič, ale neomdlévej." nabádal mě. „A hlavně se nehýbej."
Vytáhl z opasku dýku z černé oceli. Ostří se zatřpytilo a já jsem cítila, jak se mi začínají potit dlaně.
„Připravená?" zeptal se.
Přikývla jsem na souhlas. Když jsem ucítila na holé kůži chladivý kov, jako bych vystřízlivěla. Přestala jsem se hýbat a měla jsem pocit, jako bych zkameněla.
Přitlačil čepel proti mé kůži. Ucítila jsem bolest a zaťala jsem čelist, kousajíc do Vidarovy košile. Vidar se zastavil, a když se ujistil, že už se hýbat nebudu, zajel mi čepelí o něco hlouběji do kůže. Z místa pod čelistí, do kterého ryl, mi šlehala bolest a rozlévala se mi po celém těle. Prokrvila mi alkoholem otupené nohy a tepala mi v hlavě. Měla jsem chuť křičet, měla jsem chuť kopat, ale místo toho jsem jen měla zuby zaťaté do košile. V očích mě pálily slzy a pár mi jich steklo po tváři.
„Dejchej." zašeptal Vidar. „Nebude to tak bolet."
Poslechla jsem ho. Zavřela jsem oči a snažila jsem se soustředit jen na nádechy a výdechy. Měl pravdu. Sotva jsem se soustředila na dýchání, nebyla bolest tak výrazná, ale stejně byla téměř nesnesitelná. Ucítila jsem, jak dýkou narazil na místo, které hledal. Jak opatrně vyndal ten malý ostrý předmět, který následně spadl na zem, vedle mé hlavy. Přitiskl mi na ránu část košile, a já jsem zalapala po dechu, když jsem ucítila to pálení.
„Jen klid, jen klid. Jeden už je venku." uklidňoval mě a přitiskl dýku i k druhé jizvě pod čelistí. Zaryl mi do ní ostří a já jsem mimoděk vykvikla. Pokud alkohol tlumil bolest, nechtěla jsem vědět, jak moc by to bolelo, kdybych byla střízlivá. Nemohlo to trvat nijak dlouho, ale já jsem si připadala, jako by uběhly dlouhé hodiny plné bolesti. Cítila jsem, jak mi z rány vytéká červená krev a dokázala jsem si představit, jak zbarvuje košili a vlasy pod mojí hlavou.
„Nádech, výdech." říkala jsem si v duchu, ale to už mi dávno nepomáhalo. Z bolesti už se mi točila hlava.
„Je to." vykřikl Vidar, jednou rukou mi přitiskl košili na ránu, aby alespoň nějak zastavil krvácení. Otevřela jsem oči a chvíli mi trvalo, než jsem dokázala zaostřit na Vidara. Jeho rty měly stále tu temnou barvu, ale o to nešlo. V ruce držel dva malé špičaté předměty, úplně pokryté krví.
„Teď už ti jen zašiju ránu." řekl a chtěl dva cípy koruny odložit, když se zarazil a promnul je v prstech. Zamračil se a zaklel.
„Ho he heje?" zeptala jsem se, ale košile v mých ústech mi nedovolovala vyslovit ta slova správně. Nicméně se zdálo, že i přes to mi Vidar rozuměl. Znovu promnul cípy koruny v prstech a přičichl si k nim.
„Jed?" zeptala jsem se a vložila jsem do toho jediného slova co nejvíce energie, aby bylo srozumitelné, načež se mi bolestí zatmělo před očima. Neustupovala, a to mě děsilo.
„Ne," zavrtěl hlavou. „Ale jsou namočené do Moraniny krve. Mělo mi to dojít. Kdyby ti jen do krku zaryla cípy koruny, nemohla by tě ovládat. Potřebovala je nějak spojit s kouskem sebe. Potřela je svou krví. Její krev je pro smrtelníky jedovatá, stejně jako každá jiná část jejího těla. A ty jsi teď také obyčejný smrtelník."
Skoro jsem neslyšela, co říká, a chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná pochopit význam jeho slov. Než jsem si ale stačila začít dělat starosti, přestala jsem cítit veškerou bolest a o ani ne mrknutí oka později mě zahalil příjemný, černý závoj nevědomosti.