Lidé jsou jako karty, víte. Vyberte si kartu. Jakoukoli kartu. A trik je přimět toho druhého věřit, že karta, kterou si vybral, byla jeho volba, jeho určitá piková dáma.
– Joanne Harris
Králové a princové jsou obvykle ti silní, ti obdivovaní, ti hrdinové, co zachrání dámy v nesnázích. Pohádky, legendy, báje – většině z nich dominují muži. Král Artuš a jeho rytíři kulatýho stolu, kouzelník Merlin, spousta nejvyšších bohů všech možných kultur.
Silný a cílevědomý ženský jsou pak často zobrazovaný jako ty zlý – ať už to byla Morgana, královna Zloba nebo třeba Gothel. A to ani nemluvím o všech těch krutých ježibabách, co se živily zbloudilýma pocestnýma nebo malýma dětma.
I to byl možná jeden z důvodů, proč musela Rory celý život bojovat za každou špetku respektu. Lidi snadno uvěřili, že je věrným přisluhovačem Pána zla, že je chladnokrevným vrahem, ale přesvědčit je o opaku byla dlouhá a trnitá cesta plná slovních útoků, pomluv v médiích a otevřených výhrůžek. Ona to všechno ale zvládala s bradou hrdě vztyčenou a s humorem sobě vlastním. Nikdy nedopustila, aby poznali, jak hluboko se jí ve skutečnosti dostali pod kůži.
To jsem věděl jenom já.
I mě ale trvalo dost dlouho, než jsem to všechno vážně pochopil.
První týdny a měsíce potom, co se náš vztah stal oficiálním, byly doslova jako na houpačce. Nebyl jsem zvyklý na pozornost novinářů, na spoustu dotěrných dotazů ohledně našeho vztahu, mýho rozvodu nebo Rořina těhotenství. Pár hyen z Denního věštce dokonce došlo tak daleko, že se mě ptali, jak se žije v partnerství, ve kterým nosí kalhoty ženská. A já – naprosto neznalý triků těch novinářských krys – nad těmi slovy začal vážně uvažovat.
Dost často jsem přemýšlel, k čemu mě Fialka vlastně potřebuje. Byla emancipovaná, naprosto samostatná a nepotřebovala chlapa, aby se za ní pral. Vším tím mi naprosto bořila představu, kterou jsem do tý doby nosil v hlavě. Rozhodně nebyla princezna, která by toužila po záchraně a já si často připadal tak nějak... zbytečný.
Až dokud jsem ji nenašel po jednom hodně nepříjemným rozhovoru s Ritou Holoubkovou brečet v koupelně. Seděla na chladných dlaždičkách, rukama si objímala kolena a usedavě vzlykala. Trhla sebou hned, když si uvědomila, že jsem přišel, a snažila se svoje slzy zakrýt, ale to mě vážně neoblblo. Posadil jsem se vedle ní, odhrnul jí vlasy z tváře a jemně ji políbil za ucho. Po dlouhým chápavým tichu jsme spolu mluvili až dlouho do noci a mě tehdy konečně došlo, jak moc důležitou roli v jejím životě ve skutečnosti hraju.
Nebyla ani zdaleka tak silná, jak jsem si myslel. Byla plná strachů a nejistot, o kterých jsem neměl ani tušení. Nepotřebovala, abych za ni bojoval, potřebovala jen, abych tu byl. Nic víc, nic míň. Jakmile jsem se naučil s ní podvědomě nesoupeřit a místo toho stát vedle ní, i ona se mi začala doslova měnit před očima. Každá nejistá omluva, kterou ze sebe vydolovala, pro mě znamenala mnohem víc, než jakýkoliv vyznání lásky, a jakákoliv drobnost, se kterou se mi svěřila a nedržela ji v sobě, mi byla tak trochu odměnou.
Oba jsme se zkrátka museli naučit, jak být lepší. Občas nám to šlo dobře, občas hůř, ale ani jednou jsme to s tím druhým nevzdali. Trpělivost růže přináší je vlastně až překvapivě pravdivý přísloví a my se jím snažili řídit.
Spolu jsme totiž byli silnější.
A dnešek nebyl výjimkou.
S nepříjemně sevřeným hrdlem jsem sledoval, jak se Fialka roztřesenýma rukama zapřela o prašnou zem a postavila se, s očima ještě pořád upřenýma na dvojici vlkodlaků, zapletených do jednoho obrovskýho chlupatýho klubka. Všechno kolem, jako kdyby v ten moment zamrzlo. Všichni sledovali ten souboj s tichou bázní, která jim najednou nedovolila pokračovat v krveprolití.
Zvedla si dlaň k ústům ve snaze pohřbít v sobě všechny emoce, který se proti její vůli draly na povrch. To mě donutilo přestat vnímat tu tíživou atmosféru kolem, překonat vzdálenost mezi námi a ovinout kolem ní zezadu ruce. Cítil jsem, jak se celá třásla, i když to na první pohled nebylo vidět, a já ji tak pro jistotu sevřel ještě o trochu pevněji.
„Jsem tu s tebou," šeptl jsem jí do ucha. S jediným hlubokým nádechem a výdechem se přestala třást a část toho napětí v jejím těle povolila. „Ať to dopadne jakkoliv, budu tady."
Ozvalo se hlasitý křupnutí.
Nikdo netušil, co se vlastně stalo, dokud se tělo černýho zjizvenýho vlka nesesunulo k zemi. Za hlavou mělo přitom hluboký otisky zubů, který naznačoval, že mu jeho sok zlomil vaz.
Stříbrnej vlk, s krvavě rudou srstí kolem mordy i na obou bocích, zvedl hlavu do vzduchu a po dlouhým, táhlým zavytí se zadíval naším směrem. Nedělal jsem si iluze, že by snad sledoval mě, protože já vážně nebyl jeho Alfa, ale Fialka pod tím pohledem citelně znejistěla. Znova se celá napjala a mělce a rychle dýchala; pak dokonce na chvíli přestala úplně. Nejspíš v očekávání toho, co se stane.
Nebyl jsem natolik znalý vlčí hierarchie, aby mi hned došlo, co se tu právě stalo, ale i tak mě osvítilo poměrně rychle – jeden ze členů Rořiny smečky právě zabil cizího Alfu. Mohl převzít jeho vlky a jestli se teď rozhodne Fialku sesadit, nebude s tím mít vůbec žádnou práci. Neměla se jak bránit.
Vlkodlak udělal pár kroků přímo k nám
Byl obrovský. Měl svoje oči v úrovni těch Rořiných a ani na okamžik jimi neuhýbal. Šlo o tichý souboj vůli. Nesměla dát najevo jakoukoliv nejistotu nebo snad strach. Od strachu jsem tady byl já. Byl jsem totiž vyděšený až do morku kosti. Kdyby ta obrovská tlama scvakla, nejspíš nám ukousne hlavu oběma najednou. Měl jsem chuť chytit Fialku a rozběhnout se s ní pryč, ale věděl jsem, že nemůžu. Místo toho jsem jen zesílil stisk kolem jejího těla a ztěžka polkl.
Po chvíli, která se mi zdála naprosto nekonečná, povolil vlk v kolenou na předních nohou a hluboce se poklonil.
Ze srdce mi spadl kámen tak velký, že to museli slyšet snad až doma v Anglii. Po týhle zkušenosti jsem si nebyl jistý ani čistotou svýho spodního prádla. Tady bych byl nejspíš z fleku ochotný přiznat, že tentokrát to byla vážně Rory, kdo na sobě měl kalhoty, kdežto já si oblíkl sotva minisukni. Doufal jsem, že mi z ní aspoň nic neleze.
Povolil jsem svou náruč, když se hluboká poklona začala šířit mezi vlkodlaky jako lavina. Žádný z nich už nezaútočil. Všichni teď klečeli před svou královnou, která bez dalšího váhání vykročila ke stříbrnýmu vlkovi a položila mu ruku pod bradu, čímž ho zbavila podřízenýho gesta.
Znova pozvedl hlavu výš a stočil uši do stran, jakmile ho mezi nima podrbala.
„Silasi Crumpe, ještě jednou mě takhle vyděsíš a přísahám, že ti to dám sežrat!" zavrtěla hlavou, za což si vysloužila hluboký zaštěkání, co znělo skoro jako smích.
Povytáhl jsem obočí.
Silas Crump? Ten Silas Crump, který po ní během války šel jako pes po uzeným? Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna on se kvůli ní pustí do souboje na život a na smrt a ještě jí nakonec padne k nohám.
Vzpomínám si, že většina její smečky kdysi volala po jeho smrti, ale ona se jim postavila. Bylo to jedno z jejích prvních rozhodnutí jako novopečený Alfy a přiznávám, že ani já s ním tehdy nesouhlasil.
Jenže Fialka byla zkrátka taková – věřila v nápravu, dávala druhý šance a byla ochotná nabídnout těm, co jednou šlápli vedle, pomocnou ruku.
Miloval jsem tuhle stránku její osobnosti. Měla velký srdce, i když se to snažila ze všech sil skrývat. Kdyby ne, nikdy by si mě nepustila zpátky do svýho života a takovou alternativu jsem si nechtěl ani představovat.
Ale stejně jako uměla být vstřícná, uměla být i nekompromisní. Otočila se čelem přímo ke Gamalovi a velký skupině vyděšených Egypťanů. Celou smečku tak bez sebemenšího strachu nechala za zády, ačkoliv jí Silas prakticky dýchal na ramena. Teď už neměla důvod ke strachu.
„Jakej chcete lepší důkaz?" rozkřikla se a rozpažila ruce, aby tím upozornila na klidný vlkodlaky, postávající za ní „Co víc potřebujete vidět, abyste pochopili, že problém není v rase, náboženství nebo v přesvědčení? Je jenom v lidech samotnejch! Nevěřte každýmu, komu kape z pusy med, protože to může bejt jenom dobře maskovanej jed."
Udělala pár kroků blíž ke Gamalovi, který stál s čelistí pevně zaťatou a sledoval ji s nenávistí v očích. K němu ale nepromluvila. Místo toho obrátila pohled na dav ještě pořád hodně vyděšených lidí.
„Nenechte se oblbnout! Tohohle člověka nezajímá vaše štěstí, ani vaše budoucnost!" Ukázala prstem přímo na Gamala. „Bez vás ale nic nezmůže! Nedopusťte, aby Egyptem otřásla válka! Nic vám nepřinese. Z poraženejch budou mrtvoly a z vítězů zbudou jenom trosky. Ve válce neexistujou vítězové, jen spousta prázdnejch skořápek, co kdysi bejvali lidma. Nikdy jste ji nezažili – aspoň většina z vás ne – a doufejte, že nikdy nebudete muset. Není na tom nic hrdinskýho. Přinese jenom slzy, krev a smrt. Jestli chcete pohřbívat svoje otce, bratry a syny, jestli chcete přijít o svoje manželky, sestry a dcery, tak pokračujte. Bojujte! Jen do toho! To je totiž všechno, co po válce zůstane – zničená země a roztříštěný rodiny."
Obrátila pohled mým směrem a natáhla ke mně dlaň. Neměl jsem v plánu nijak protestovat. Pár kroky jsem přešel k jejímu boku, kde mě chtěla mít. Přesně tam, kam jsem patřil. Naše prsty se pevně propletly a ona je mírným tlakem zvedla výš.
„Tohle je odpověď. To je cesta k míru! Jen se na něj podívejte," křikla směrem k davu a já se na ni překvapeně zadíval. Nechápal jsem, kam tím mířila, ale bylo mi to vlastně vcelku jedno. V očích měla totiž všechno, co jsem potřeboval vědět. Zbytek mi prozradil letmý úsměv, co se jí mihl přes rty. „Tohle je Bill. Nezajímá ho, co jsem, ale kdo jsem. Myslím, že bychom měli být všichni tak trochu jako on – milující, obětavý, nezkažený předsudkama. Stačí otevřít oči a srdce."
Sklonil jsem se níž a rty se lehce otřel o její ucho. „Máš štěstí, že ty lidi tady tě neznají. Doma by ti na tyhle řeči nikdo neskočil," zašeptal jsem škádlivě.
„Psst, Weasley. Lidi prostě zbožňujou komplikovaný love story," zamumlala v tichý odpovědi a jemně se otřela tváří o tu moji. „Dneska to navíc není o nás."
„Aya a Darius," pochopil jsem okamžitě. „To z nich uděláme milence pronásledovaný osudem."
„A taky symbol rovnováhy. Ona dostane smečku a on přebere Sokoly, až otočíme proti Gamalovi dav a necháme ho zlynčovat," šeptla, načež mě dlouze políbila.
Kdy tohle všechno sakra vůbec vymyslela? Za pochodu? Vždyť my za celý odpoledne přišli maximálně s něčím, co se nám dost rychle sesypalo jako domeček z karet. Byla naprosto geniální, a taky naprosto šílená. Hádám, že to šlo zkrátka společně ruku v ruce.
Vytouženýho cíle ale dosáhla jenom z poloviny.
Dav se sice zdál být její myšlence docela nakloněn a náš polibek část z nich dokonce vyburcoval k potlesku, ale zároveň tím značně popudila několik – doteď nečinně postávajících – Sokolů.
„To nikdy nedopustíme!" zařval z ničeho nic jeden z nich.
Byl až děsivě blízko. Sotva jsem se stačil odtáhnout od Fialčiných rtů a otočit se k útočníkovi čelem, abych ji mohl zakrýt vlastním tělem. Jakmile jsem ale v jeho ruce, která byla jen kousek od mýho hrudníku, zahlídnul dlouhý zubatý ostří, bylo mi jasný, že ho nestihnu odrazit včas. Díval jsem se mu zpříma do očí, který už neměl skrytý pod ptačí maskou. Byly plný nenávisti a šílenství. A co hůř – poznával jsem je. Byl to ten chlapík, kterýho jsme s Rory potkali hned první den na tržnici; ten, co jí plivl do tváře.
Reflexně jsem se trochu přikrčil a rukou odsunul Fialku víc za vlastní záda, aby se jí náhodou něco nestalo. Radši já než ona a naše nenarozený dítě.
Pak mi ten chlap ale padl po břiše přímo k nohám. Nůž mu vypadl z ruky a skončil o pár desítek centimetrů dál v prachu. Netušil jsem, jestli byl mrtvý, nebo v bezvědomí, ale v tu chvíli mi to bylo vcelku jedno. Místo něj jsem totiž zíral na samolibý úsměv někoho, koho jsem tu vážně nečekal ani v těch nejdivočejších snech.
„Není zač, Weasley," poznamenal Wilkes a protočil si hůlkou mezi prsty. „Teď už konečně nebudeš moct fňukat, že jsem ti nepomohl."
„Co tady děláš?" dostal jsem ze sebe zaraženě. Na víc jsem se v tu chvíli nezmohl. Ani když mě Fialka odsunula trochu stranou, aby líp viděla.
„Co asi?" ušklíbl se. „Od začátku mi bylo jasný, že se něco semele, protože Aury je totální magnet na potíže, tak jsem hlídal situaci. A když se ke mně doneslo, že se tu zhorušujou nepokoje, tušil jsem, že to nebude náhoda. Vrátil jsem se do Londýna a zburcoval smečku."
„To tys je sem přivedl?" zeptal jsem se trochu zbytečně.
Pořád jsem nedokázal rozdýchat ten náhlý zvrat událostí, a taky fakt, že Wilkes mi právě zachránil život. Nejspíš jsem se tvářil jako ten největší idiot na světě. Kvůli tomu jsem ani včas nezaregoval, když do mě Fialka prudce vrazila. Ztratil jsem rovnováhu a musel se opřít rukou o zem, abych si nerozbil nos.
„Iane! Za tebou!" zařvala.
Všimla si totiž něčeho, co já v tom šoku přehlídnul. Gamala, co se pár kroky přiblížil za Wilkesova záda, a zvedl ruku k útoku. Neměla u sebe sice hůlku, ale i tak jediným mávnutím ruky zvedla drobný oblak písku, který ho na okamžik vyvedl z rovnováhy.
Okamžik, kterýho využila Rashida.
Ostrá čepel její nerozlučný dýky si našla cestu skrz tmavý hábit na Gamalově břiše s takovou silou, že udělal ještě jeden krok dozadu, než na ni zvedl nevěřícný pohled.
„Rash," vydechl ztěžka, když ho chytla za rameno a ještě přitlačila. „Proč?"
„Zničil jsi mi život," dostala ze sebe, ale hlas se jí přitom nepatrně třásl. „Moje sestra, moje dcera. Obě kvůli tobě musely žít na okraji společnosti. Kvůli tvý... posedlosti. Ale už dost. Dneska to skončí! Jsi šílenec!"
Zakašlal. Z koutku mu vytekl tenký pramínek krve. Zvedl ruku a roztřesenými prsty se dotkl Rashidiny tváře. Mapoval každý její rys pohledem a v očích měl tolik bolesti, že mi ho bylo dokonce i trochu líto.
„Jsi jí tak moc podobná, moje holčičko," zamumlal. „Svojí matce. Chtěl jsem - chtěl - pro ni spravedlnost. Vzali nám ji. Oběma."
„Cože?" zašeptala Rashida a přes spodní víčka jí přeteklo pár zbloudilých slz. „Jak nám? Jak to myslíš - co?"
Už jí neodpověděl.
Zradila ho kolena, která pod ním podklesla, čímž se rána v jeho břiše ještě víc prohloubila. Sklouzl po čepeli a jeho tělo se nakonec s posledním výdechem zvrátilo do strany.
Jeho poslední slova zůstala viset v těžkým okolním vzduchu a zanechala za sebou jenom vyděšenou Rash se zakrváceným nožem v silně se třesoucí ruce.
Dýka nakonec s tichým žuchnutím dopadla do písku, kde zůstala ležet jako děsivá připomínka Rashidina činu.
Krvavá zbraň, která ukončila život jejího vlastního otce.
○○○○○
Poslední odhalení byla vyřčená, krveprolití pomalu ale jistě končí, ačkoliv jistě přinese ještě další následky, ale o těch až příště. Myslím, že tentokrát nemám ani co říct – snad jen, že nám zbývají pravděpodobně poslední dvě kapitoly.
A ti z vás, kteří ještě nemají dost Rory, se mohou pustit do čtení Záře nad hadím údolím, které vzniká v rámci HP Inktoberu, vyhlášeného českou HP komunitou :) Čeká vás tam 31 jednohubek z Fialčina života. Ze všech různých období a jsem si jistá, že krásně dokreslí její příběh :)