Po zbytek času, kdy už se blížil večer jsme minuli pár hostinců, o kterých Vidar tvrdil, že jsou moc rušné na to, abychom se zde ubytovali. Užuž jsem si myslela, že bude chtít jít spát do lesa, když jsme objevili zapadlý hostinec s oprýskanou vývěsní cedulí. Nevypadal přímo nejlépe, ale podle Vidara byl pro nás perfektní.
Vešli jsme dovnitř. V místnosti panovalo přítmí, narušované malým teplým plamenem svíček, kterých tu bylo zoufale málo. Pár opile vyhlížejících lidí se na nás otočilo. Vidar se vydal bez jakéhokoliv rozhlížení k pultíku, za kterým kupodivu stála mladá černovlasá dívka.
„Otec za chvíli přijde, ale teď to tu mám na starosti já. Mohu vám něco nabídnout?" zeptala se a oči měla přišpendlené jen a pouze na Vidarovi.
„Chtěl bych jeden pokoj pro dva," řekl Vidar.
Dívka přemístila svůj pohled na mě a stiskla rty do úzké linky. Cítila jsem, jak se barva mé kůže začíná podobat mým rudým šatům. Zamluvil jeden pokoj. Jeden jediný pokoj pro nás dva.
Dívka zamumlala cenu a Vidar jí zaplatil. Podala nám klíč a vyslala nás po schodech nahoru.
Pokoj měl u jedné stěny manželskou postel, u druhé komodu a uprostřed jeden stoleček s jedinou židlí. Nad postelí bylo malinké ušmudlané okno s výhledem do ulic. Vidar hodil svůj vak na postel a usadil se vedle něj.
„Jeden pokoj?" zeptala jsem se ho s rukama v bok.
„Jo," řekl prostě. „Nemůžu riskovat, že bys mi utekla. Jen by nás to zdrželo."
„Vážně?!"
„Jen tě chci mít na očích. Je to bezpečnější."
Povzdechla jsem si. „Co chceš dělat teď?"
Pokrčil rameny. „Chceš pořád ještě ven?"
Zadívala jsem se na jeho hezkou tvářičku. Ve skutečnosti to nebylo o tom, že bych chtěla slavit. Spíše o tom, že bych mu chtěla ukázat něco, co by mu připomnělo jeho minulý život.
„Slavnosti jara už určitě skončily, ale v téhle velké vesnici se určitě něco najde," řekla jsem.
„Doprovodím tě, ale tancovat nebudu," řekl, jako by se snažil o kompromis.
Usmála jsem se. „Dobrá."
Zvedl se na nohy a odepjal si ze zad meč a dýky. Bylo mu jasné, že není nejlepší nápad brát své zbraně s sebou. Pohlédl na ně a zastrčil je pod komodu.
„Pro jistotu," řekl mi, když uviděl mé nadzvednuté obočí.
Hostinský, který nahradil za pultem mladou dívku nám poradil, kde bychom mohli nějakou slavnost najít a dobře nám cestu popsal. Byl až podezřele milý na to, jaký lokál vlastnil.
Místo, kde se slavilo bylo přímo pod vyvýšeninou, na níž stála ta velká budova, která byla vidět už z dálky. Zajímalo mě, jestli se její obyvatelé k tancovačce připojili nebo jestli se okolní obyvatelé snaží majitele toho domu donutit odstěhovat se.
Celé to probíhalo uvnitř jednoho velikého hostince, který se tvářil jako něco víc, ale při bližším prozkoumání jsem zjistila, že se jedná pouze o přestavěnou stáj. Ve vzduch se mísila sladká vůně s vůní alkoholu a trochu i s vůní sena. Byla tu spousta světla, ze svícnů, pověšených na zdech tak vysoko, aby se lidé nepopálili. Tomu všemu ale dominovala hlasitá hudba a masa lidí.
Při pohledu na to všechno se mi vybavila vzpomínka na můj poslední večer, kdy jsem tancovala se symbolem jara. Na ten hluk, na horko. Už jen při tom pomyšlení se mi zatočila hlava. Rychle jsem vzpomínku zahnala a otočila jsem se na Vidara, který se opřel o zeď.
„Pojď si zatancovat," řekla jsem mu a natáhla jsem ruku jeho směrem.
Změřil si mě pohledem od hlavy až k patě. „Ne."
„Naučím tě tancovat, pojď," nabídla jsem mu.
„Ne."
„Jak chceš," řekla jsem a začala jsem couvat do davu lidí. Ruku jsem trochu stáhla, ale přesto byla ještě možnost, aby se jí zachytil. Věnoval mi vzdušný polibek a zakřenil se. Ani se neodlepil od zdi. Udělala jsem pár kroků vzad a ztratila jsem se mu z očí.
Přidala jsem se do kruhu tančících lidí. Nejprve jen tak sama a potom si ke mně našel cestu jeden chlapec. Kudrliny vlasů mu padaly do obličeje a široce se usmíval.
„Chtěla by ses zapojit?" zakřičel na mě, aby přehlušil okolní halas a kývl hlavou ke kruhu tančících lidí, při kterém se vždy po chvíli střídali taneční partneři. „Nemám doprovod a bez něj se připojit nemůžu."
Usmála jsem se. „Dobře."
„Ten mladík, se kterým jsi přišla, je to tvůj milý?" zeptal se, když jsme se připojili k tančícímu kruhu.
Zasmála jsem se. Bylo zvláštní, že si Vidara všiml, i když na druhou stanu, nevšimnout si ho je snad ještě těžší. „Ne."
„Koukal se trochu vražedně, když jsem tě odváděl sem," řekl chlapec. „Tak jestli se mám bát."
Vykouzlila jsem nervózní úsměv. Kdyby viděl, co Vidar schovává pod komodou v hostinci, asi by takhle nevtipkoval.
„Je to jen můj příbuzný." vysvětlovala jsem, ale nebyla jsem si jistá, zda mě vůbec chlapec slyší. „Myslí si, že bych se vůbec neměla bavit s lidmi druhého pohlaví, natož s nimi tančit."
Zasmál se. „Takže je starostlivý?!"
Otočila jsem se a rázem jsem před sebou měla jiného chlapce. Tancovala jsem a ani jsem se s nikým nebavila. Soustředila jsem se jen a pouze na své kroky, vnímala jsem své zrzavé vlasy, které se mi při každé otočce rozlétly do stran a na rudé šaty, jež byly stvořené k tomu, aby s nimi člověk tančil. Suknice se při každé otočce rozevřela jako květ leknínu. Cítila jsem, jak se mi sladká vůně lepí na kůži. Tváře ostatních se mi slévaly do jednoho.
Potom jsem se zatočila a najednou můj pas sevřely ruce, jejichž stisk byl jinačí než stisk všech ostatních. Držely mě pevně a s jistotou, na rozdíl od chlapců okolo, kteří se sotva dotýkaly látky, jako by se mě báli. Otočila jsem se a uviděla jsem před sebou Vidarovu tvář s lehkým úsměvem. Blonďaté vlasy měl rozcuchané a jeho odmítavý postoj byl ten tam.
„Ty tancuješ?" zeptala jsem se a najednou jsem měla pocit, že v celé místnosti jsme jen sami dva. Všechna okolní vřava pro mě najednou ustala a svět za ním se vpil do pouhé směsice barev. Jen on a já.
„Ztratila ses mi. Musel jsem tě jít hledat."
„Tančíš skvěle," řekla jsem trochu zmateně.
„Snad si nemyslíš, že jediné, co umím je vraždit a mrzačit,"řekl a ztlumil hlas. Něco podobného mi řekl, když mi poprvé půjčil svou mast na ránu, jež jsem si způsobila na krku.
Zasmála jsem se a trochu jsem vyjekla překvapením, když mě zvedl do vzduchu a zatočil se se mnou, tak že jsem se ani jednou nedotkla nohama země. Takhle ten tanec měl vypadat normálně, ale vždy to končilo tak, že dívky se otočily kolem chlapce naprosto obyčejně.
Následovala otočka, při které jsem se měla otočit k chlapci po Vidarově levé ruce. Užuž jsem byla novou taneční partnerkou chlapce vedle, když mě Vidar nepustil, tak jak se má, ale místo toho trhl k sobě a já jsem se přitočila k němu, až jsem málem spadla. Objal mě zezadu kolem pasu a vycouval se mnou ven z tančícího kola.
„Co děláš, chtěla jsem ještě tancovat," řekla jsem na oko uraženě, když mě pustil a snažila jsem se z hlavy vytěsnit to, že už se mě nedotýká.
„Jak je libo," řekl a v tmavě modrých očích se mu zablýsklo. Chytil mě kolem pasu a začal se mnou tancovat tanec, který jsem neznala. Asi si toho byl vědomý, protože mě při každém kroku nadzvedl tak, že jsem se země dotýkala jen špičkami. Vedl mě, otáčel mě a byl tak proklatě blízko, že jsem cítila jeho osobitou vůni teplého kouře a smoly. Bylo to tak zvláštní, tak příjemné. Přála jsem si, aby to neskončilo.
Ono to však skončilo. Z ničeho nic jsem se přenesla zpět do reality, když si kapela udělala přestávku. Venku už byla tma a mně bylo jasné, že už je určitě mnoho hodin. Pohlédla jsem na Vidara a on zas na mě. Mlčky jsme se shodli, že bychom se měli jít trochu vyspat, pokud jsme měli další den pokračovat v cestě. Nejraději bych tu zůstala celou noc a možná ještě další den nebo dva, jenomže to by mi Vidar nedovolil.