Les se pomalu probouzel do nového dne a nic nenaznačovalo tomu, že byl truchlil nad mrtvým hejkalem. Špičky stromů se ohýbaly v jemném ranním vánku a celé okolí se začalo plnit šustotem a zpěvem ptáků. Vzbudila jsem se před východem slunce. Nechala jsem spícího Vidara u vyhaslého ohniště a šla jsem se porozhlédnout po okolí. Nevěděla jsem proč, ale prostě jsem měla potřebu někam jít, než se znovu vydáme na cestu.
Útěchou mi byla pískovcová skála, na kterou nebylo tak těžké vyšplhat. Usadila jsem se na jejím studeném povrchu. Rukama jsem si objímala skrčené nohy a sledovala jsem oblohu. Neměla jsem potřebu utéct. Ne teď. V tomhle momentě mezi nocí a dnem jsem nevnímala nic než přítomnost. Uvědomovala jsem si vánek na tváři a ve vlasech. Cítila jsem, jak mě laská na holé kůži.
Přemýšlela jsem, a zároveň jsem nemyslela na nic s očima upřenýma na pomalu vycházející slunce. Obloha kolem se barvila do oranžova a červena. Ta krvavě červená barva mě pronásledovala na každém kroku.
„Tak tady jsi,” ozval se za mnou Vidarův hlas. Věnovala jsem mu krátký pohled a potichu jsem mu popřála dobré ráno, na které odpověděl malým a lehce zmateným kývnutím hlavy. Na zádech se mu zas houpal meč z černé oceli a vak, což znamenalo, že sbalil tábor.
„Už jsem se lekl, že ses mi zase pokusila utéct," nadhodil.
Byla jsem otočena zpět na slunce, jež nyní bylo zas o něco výš než před chvílí. „Myslíš, že tam někde v dálce bojuje udatný bojovník s drakem?"
Tu legendu znali snad všichni, a ačkoliv byla zajímavá, neměla jsem ji ráda. Udatný bojovník se vydal zabít ohromného draka a každé ráno i každý večer, kdy vycházelo nebo zapadalo slunce, spolu vedli souboj. Jejich krev barvila oblohu do právě takových červených šmouh, jež jsem právě viděla před sebou. Každý den mohli lidé odkudkoliv vidět, že svůj boj stále ještě neskončili. Bylo to děsivé. Mrazivě děsivé.
„Ne," řekl a já jsem se na něj ohromeně podívala. „Myslím si, že ne. Každý den by ztratili spoustu krve. Jen se nad tím zamysli. Podle mě je to celé vymyšlený příběh, který se prostě chytil. Žádný drak tam není, ani žádný bojovník, natož ještě udatný,” na chvíli se odmlčel. „Co si o tom myslíš ty?"
„Já nevím," řekla jsem pomalu. Bylo zvláštní, ale svým způsobem uvolňující mluvit o tomhle s někým, kdo byl na opačné straně než já. „Ale doufám, že máš pravdu."
„Proč?" zeptal se s přimhouřenýma očima, jako by chtěl zjistit, co se na něj snažím ušít. To mi vytvořilo lehký úsměv na rtech.
„Protože by mi bylo toho draka líto."
„Draka?" zeptal se s povytaženým obočím
„Draka," přisvědčila jsem. Kupodivu bych litovala více draka než udatného bojovníka. To on ho napadl...a vlastně, když jsem nad tím tak přemýšlela, bylo by mi líto, že někdo zabil tak majestátní zvíře, jako je drak. Zvedla jsem se do stoje, oprášila jsem si šaty a zastrčila jsem si jeden neposlušný pramen zrzavých vlasů za ucho. Byl čas pokračovat v cestě.
Slezli jsme ze skály, na níž jsem seděla a Vidar nás vedl díky svým Stopařským schopnostem. Šli jsme roklí, nad kterou se tyčily mohutné pískovcové skály plné převisů a výstupků, které jako by tvořily skalám obličeje. Shlížely na nás ze své výšky a skoro to vypadalo, že nás pozorují a soudí. Připadala jsem si pod nimi tak malá, tak bezradná. Dokonce i Vidarův meč oproti nim vypadal, jako neškodná hračka.
Procházeli jsme průrvou opravdu dlouho, než skály zmizely a nahradilo je vysoké kapradí a stromy.
„Vidare," oslovila jsem blonďatého mladíka před sebou. Žaludek se mi obrátil ve chvíli, kdy se otočil. Teď už jsem nemohla vycouvat. „Jakým způsobem ze mě udělá Morana vraždící monstrum?"
Zamračil se. „To ať ti vysvětlí ona."
„Když mi to neřekneš, už za tebou dál nepůjdu," nedala jsem se, a abych podpořila svá slova, zastavila jsem se a narovnala jsem se s rukama zkříženýma na hrudi. „A jestli mi něco provedeš, řeknu to Moraně."
„V tom případě..." řekl a vytáhl si ze skryté kapsy v opasku černou dýku a začal si s ní hrát. „...ti vyříznu jazyk."
Zachvěla jsem se, ale rychle jsem se vzpamatovala. Teď to nesmím vzdát. „Tak jí to vysvětlím nějak jinak."
Vytáhl jeden koutek úst do jakéhosi pokřiveného úsměvu a přiblížil se ke mně o pár kroků. Uvnitř mě se vzedmula vlna paniky, ale nutila jsem se stát stále na tom stejném místě.
„Víš co," řekl nakonec a dýku zastrčil. „Udělám to jinak."
V další chvíli překonal zbytek volného prostoru mezi námi, popadl mě kolem pasu a než jsem se stačila vzpamatovat, měl mě přehozenou přes rameno, jednou rukou si mě přidržel v podkolenních jamkách, abych mu nespadla a znovu se dal do chodu.
Ve tváři jsem úplně zrudla. Nebyla jsem si jistá, jestli vzteky nebo studem, ale asi obojím. Nesl mě jako pytel brambor a ani se přitom nezapotil.
„Ne!" křikla jsem. „Pusť mě!"
Když mě neposlechl, uhodila jsem ho párkrát zaťatými pěstmi do zad, ale ani to s ním nehnulo. „Chci jenom znát odpovědi. Je to tak špatné?"¨
Neodpověděl.
Zavrčela jsem a v dalším okamžiku jsem ucítila, jak se mu chvějí záda. Tlumeně se smál.
Nasála jsem vzduch do plic a snažila jsem se v sobě potlačit bublající chuť na něj zakřičet. Pomalu jsem vydechla. Vlasy se mi houpaly před obličejem, díky čemuž jsem kromě nich skoro nic neviděla. Jednou rukou jsem si je nadzvedla a očima jsem zavadila o Vidarův opasek. Takhle seshora nebyly dvě černé dýky tak nenápadně schované.
Rukou, kterou jsem si nedržela vlasy, jsem se po jedné natáhla. Obemkla jsem prsty její jílec a lehce jsem ji vytáhla.
„Co to děláš?!" zeptal se rozrušeně a cítila jsem, jak se mu svaly na zádech napnuly.
„Nic,”zabroukala jsem a prohlížela jsem si tu úchvatnou zbraň. Černá ocel, jako by pohlcovala světlo. Na záštitě byly dva drápy, kolem kterých se obtáčel rostlina, podobná břečťanu. Drápy směřovaly na druhou stranu než jílec, takže pokud na ní Vidar někoho napíchl, propíchly ho i drápy. Ostré na to byly dost.
„Arniko. Zastrč. Tu. Dýku. Zpátky,” řekl rázně a zdůraznil každé slovo.
Věděla jsem, že to nemusí skončit dobře, ale jak jinak to mohlo skončit?
„Nechce se mi," řekla jsem. „Leda, že bys pro mě měl nějakou informaci hodnou výměny."
Zastavil se a já jsem zalitovala, že nevím, jak se tváří, abych mohla zjistit, jak náš rozhovor skončí. Vzápětí jsem to však zjistila. Vidar mě bleskovou rychlostí sundal z ramene a nechal mě spadnout na zem.
Tvrdě jsem dopadla a zády mi projela vlna bolesti, která mě na chvíli ochromila. Červenou sukni jsem měla rozhozenou všude kolem sebe, stejně jako vlasy.
Ve Vidarově tváři se zračil vztek. Shýbl se a z ruky mi vytrhl svou dýku. Považovala jsem za štěstí, že jsem se s ní při pádu neprobodla.
„Nechtěl jsem ti to říct pro tvé vlastní dobro," zasyčel. „Ale když chceš, máš to mít."
Kulila jsem na něj hnědé oči a uvnitř se mi prolínaly pocity vzteku, vítězství a potom také bolest. Rychle jsem se vyštrachala na nohy a Vidar začal mluvit.
„Každé pomocnici, kterou si Morana vybere, zaryje do kůže své dva nehty a udělá jimi jizvy, stejné, jako máš ty. Vlivem její moci zčernají a jsou takřka nepřehlédnutelné. Rozhodně pro kouzelné bytosti. Když jimi dojede ke konci, ..." řekl, natáhl se a přitlačil špičky prstů na dvě stále ještě bolavá místa pod čelistí a já jsem nepochybovala o tom, že přitlačil víc, než bylo nutné. „...zlomí se jí oba nehty a vryjí se ti do kůže. Tím ti předá malou část své moci, jenomže to není jen tak. Netrvá dlouho a nehty srostou s tvou tkání. Její moc začne napadat tvé tělo. Jizvy se ti protáhnou, až její nehty dosáhnou místa, kde se nachází tvé srdce. Provrtají se do tvé kůže a nezastaví se, dokud neobalí a neovládnou tvé srdce. A ačkoliv její nehty zůstanou stále na stejné místě, takže pod čelistí, bude tě Morana mít plně ve své moc."
Zatočila se mi hlava a obrátil se mi žaludek. Z toho, co řekl se mi udělalo zle.
„Jak dlouho to trvá?" zeptala jsem se.
„Její nehty srostou s tvým tělem do pár dní. Co se týče ovládnutí a znetvoření tvého srdce, trvá to zhruba sedm dní, možná i o trochu déle. Tobě sice její nehty, z nějakého zvláštního důvodu nechtějí srůst, ale je možné, že už se plazí po tvém srdci,” řekl a z obličeje se mu vytratil veškerý vztek a nahradila ho jakási lítost. „Chtěla by sis na chvíli sednout a vstřebat to?"
„Ne," šeptla jsem sotva slyšitelně a sama od sebe jsem se rovnou dala do chůze. Nohy se mi s každým krokem podlamovaly a měla jsem trochu problém, vnímat okolí. Vidar mě dohonil a ve tváři měl něco jako starost. Nevnímala jsem to. Sednout si možná nebyl nejhorší nápad, ale já jsem se potřebovala nějak zabavit. Kdybych jen seděla a nemusela myslet na to, abych udělala jeden krok vpřed a potom další, celá bych se zabalila do problému, spojeným s jizvami a do toho, co mě čeká a jakým způsobem mě to čeká.
„Neexistuje..." hlas mě zradil. „Neexistuje nějaký způsob, jak se z toho dostat?"
Vidar zavrtěl hlavou. Kousla jsem se do rtu a snažila jsem se nevnímat klepající se ruce. Ruce, které měly za pár dní začít vraždit lidi. Bez slitování a bez výčitek. Jak zlé, tak hodné. Jak mladé, tak staré.