Zlaté oči, které mohou k smrti vyděsit, jsou fascinující. Člověk, který jednou spatřil pohled vlka, nikdy nezapomene na jeho oči.
– Anne Ménatory
Těžký je břímě rozhodnutí. To by vám nejspíš potvrdil jakýkoliv panovník, co se někdy rozhodl špatně. Ať už to byl ten, který věřil šarlatánovi, že ho naučí kouzlit, ten, co si vyřízl vlastní srdce, a nebo ten, co se rozhodl nepředat královně důležitý vzkaz.
Stál jsem uprostřed tržnice a s bolestivě staženým hrdlem sledoval následky svýho neslavnýho rozhodnutí. Místo, který procházející mudlové viděli jenom jako jeden z architektonických skvostů, se pro kouzelnický oči měnil na dřevěnou šibenici. Vyrostla tu přes noc a dneska ráno na ní přibyla dvojice vlkodlaků. Jednomu z nich nemohlo být víc než čtrnáct. Nedokázal jsem od tý hrůzy odtrhnout oči. Úředníci z ministerstva se tu už sice pokoušeli uklidnit veřejnost a co nejrychleji mrtvoly sundat, ale to nic neměnilo na tom, že se to vážně stalo. Vůbec k tomu nemuselo dojít, kdybych předal Rory všechno, co jsem předat měl. Většinu jejich krve jsem měl na svých rukou a z toho mi bylo vážně zle.
„Mrzí mě, že jste to musel vidět, pane Weasley," ozval se po mým boku Gamalův mručivý hlas. „Snažíme se uklidnit situaci, ale občas něco neodhalíme včas."
„Nesouhlasíte s integrací vlkodlaků do společnosti, proč by vás měli trápit dva mrtví z jejich řad?" obrátil jsem se na něj s přimhouřenýma očima a stiskl ruce v pěst. Jeho politický postoj nebyl žádným tajemstvím, takže jsem se v tomhle ohledu ani nemusel držet zpátky.
„Nesouhlasím s integrací, ale to neznamená, že souhlasím s vražděním, chlapče. Vždyť to bylo ještě dítě, u Osirise. Děti by neměly být součástí našich válek, nemyslíte?"
„Myslím, že líp bych to neřekl," odvětil jsem a prsty si krátce promnul oči. „Omlouvám se, nejsem dneska ve svý kůži."
„To je v pořádku. Takový pohled člověkem vždycky otřese. Byl bych velmi nerad, kdyby podobná tragédie zasáhla i vaše blízké, pane Weasley. Opravdu byste měl přivést slečnu Blackovou k rozumu. Pod naší a vaší ochranou se nebudete muset bát o její bezpečnost."
„Při vší úctě, pane Gamale," pozvedl jsem bradu, protože byl ještě o dobrý půl hlavy vyšší než já. „Jak znám Rory, bál bych se spíš o ty, co by se proti ní pokusili postavit. Nikdo, kdo se o to snažil, nedopadl dobře. Nebudu na ni tlačit. Měla by si o svojí ochraně rozhodovat sama."
Všiml jsem si stínu, co se mu mihl po tváři. Jenom krátce, téměř neznatelně. Velice rychle ho ale nahradil letmý úslužný úsměv.
„Máte samozřejmě pravdu. Slečna Blacková je dospělá a je pouze na ní, jestli naší nabídku přijme nebo ne. Nikdy bych si ji nedovolil k něčemu nutit. Měl bych jít, pane Weasley. Čeká mě ohledně téhle tragédie ještě spousta papírování. Rád jsem vás potkal."
„I já vás, pane Gamale," odvětil jsem a obrátil zrak zpátky na šibenici, ze který už zmizely mrtvý těla, a jeden z kouzelníků ministerstva za pomocí kouzla zrovna rozkládal i samotnou dřevěnou konstrukci.
Dýl už jsem se na to dívat nemohl. Otočil jsem se a bez jedinýho ohlídnutí vyrazil zpátky k táboru. Dokonce jsem zapomněl, že jsem chtěl na trhu původně nakoupit něco k večeři. Tahle myšlenka se mi z hlavy dávno vykouřila.
Poslední dobou toho na mě bylo nějak moc. Všechno to napětí a strach z neznámýho mi nedělaly dobře. Nutkavá potřeba promluvit si s Rashidou mě navíc uvnitř naprosto užírala, ale zatím jsem jí úspěšně odolával. Místo toho jsem trávil spoustu času se Sethem, který před pár dny dostal obsáhlou složku od svýho kamaráda z laboratoře. Říkal něco o tom, že teď musí rozplíst celý genom, najít v něm zasažený místa a vytvořit protikletbu na míru. Nechápal jsem ani polovinu z toho, co mi říkal, ale znělo to dost složitě. Nehledě na skutečnost, že pořád neznal přesný původ kletby, takže se stejně neměl od čeho odrazit.
Při vší tý práci jsme se ale snažili nezapomínat ani na zábavu; už jenom kvůli Lyře. Celý tábořiště jsme totiž museli obehnat ochrannými kouzly, abychom jí zajistili co největší bezpečí. Udržet ji uvnitř už byla ale úplně jiná kapitola, ke který jsme často potřebovali veškerou svou kreativitu. Zkuste si zabavit šestiletý hyperaktivní dítě dost na to, aby nemyslelo na objevování cizí země. Vážně to nebylo lehký.
Dneska se tý dračice ale naštěstí ujal Seth, který si dával pravidelnou pauzu od svýho výzkumů. I on si občas potřeboval odpočinout a myslím, že čas strávený s Lyrou mu pomáhal vypnout úplně nejlíp. Cvičili ve stínu palem nějakou jógu, nebo co to vlastně mělo být, a společnost jim tentokrát dělala dokonce i Fialka.
Sledoval jsem je zpod stanu proti slunci, kde jsem se pokoušel nad skleničkou whisky zapomenout na děsivý zážitek z tržnice. Musím přiznat, že pohled na Rory, předklánějící se až k zemi v krátkých kraťáskách, rozhodně nebylo špatný rozptýlení. Dokázal bych si představit i horší pohled. Teprve po notný chvíli jsem zaznamenal, že vedle mě stála Rashida, a že na mě už zřejmě nějakou dobu mluvila. Obrátil jsem na ni pohled a tázavě povytáhl obočí.
„Ty se z těch ženských jednou fakt zvencneš, lišáku," povzdechla si a přisedla vedle mě. Na stůl odložila pořádný stoh pergamenů, na kterých jsem jsem zřetelně poznával její písmo. „Fakt tě nerozčiluje, kolik spolu ti dva tráví času? Včera seděli až do půlnoci na molu. Je z ní úplně vyplesklej."
„Fialka ráda tvrdí, že ji nemám za odměnu, ale za trest, takže se jí tak lehce nezbavím," uculil jsem se a dopil skleničku s pitím. „Ale ty by ses měla rozhoupat, než si ho omotá kolem prstu nějaká jiná ženská a tobě zbudou jen oči pro pláč."
„Nevím, o čem to mluvíš," odfrkla si a okamžitě se rozhodla změnit téma. Přitáhla si k sobě všechny pergameny, co přinesla, a jeden z nich sevřela v rukou. „Mám tady ale jedno manželství, který tě rozhodně bude zajímat."
„Myslíš, jo?" Naklonil jsem se blíž, abych jí viděl do papírů. „Tak ukaž, co pro mě máš, drahoušku."
„Můžeš poděkovat svojí exmanželce, protože narazila na zlatej důl. Mezi všema těma prohnilejma knihama a pergamenama jsem totiž našla tohle." Zamávala mi papíry před nosem. „Ještěže byly tehdejší generace čarodějek vcelku gramotný. Tohle jsou každopádně memoáry jistý Isabeu z Nizzy. Podle všeho to byla dcera nějakýho docela významnýho velkostatkáře a její manžel Roland tak trochu nezvládl proměnu ve vlka."
„Fakt?" vyhrknul jsem překvapeně. „Je tam něco, co by se nám mohlo hodit?"
„Je tam toho docela dost, lišáku. Říkám, že je to zlatej důl."
„Můžeš to konečně přečíst, Rash? Nebo tě mám snad prosit na kolenou?"
„To by se mi docela líbilo," zazubila se, ale dál už mě nenapínala. Nejspíš se sama těšila, až mi předá svoje nejnovější objevy. Soudě podle jejího výrazu byly totiž dost významný.
„13. března. Můj drahý manžel Roland se dnes vrátil ze zámořské plavby. Dovezl kašmírové látky i cizokrajná koření. Přivezl s sebou ale i svitky plné neznámých kouzel v původním jazyce. Tvrdí, že kouzelníci na jiném kontinentu ovládají formy přeměňování, které ještě nikdy neviděl. Je jimi naprosto fascinovaný."
Rashida vytáhla z hromady jeden pergamen popsaný písmem, který jsem vzdáleně poznával. Nikdy jsem nebyl odborníkem na jazyky, ale minimálně jsem je od sebe dokázal poměrně dobře rozlišit, a většinu z nich i docela úspěšně přečíst. Přeložit je byl ale vždycky úkol Rashidy. Jazyky byly její největší devizou.
„To je koptština?" zeptal jsem se s pohledem upřeným na písmena v jejích rukou. „Jak starý jsou to texty?"
„Jo, je," kývla. „Ty memoáry od Isabeu jsou původně ve starofrancoužštině, ale jinak tam není moc záchytnejch bodů. Odhaduju to asi na nějaký dvanáctý století, plus minus pár desítek let. Ale tady jsem našla první problém." Poklepala prstem na část textu. „Přepis samotnýho kouzla je totiž špatně. Prohodili D za L a ta chyba se promítla i do překladu."
„Sestavili to kouzlo špatně."
„Přesně tak. Ten debil Roland to celý podělal," zabručela a přitáhla si zpátky svůj překlad, aby mohla číst dál.
„30. března. Zdá se, že půjde o velice pokročilé kouzlo. Roland se rozhodl, že k němu využije magickou sílu měsíce v úplňku, stejně jako krev zvířete, ve které se chce proměnit. Je přesvědčený, že za objev takové velikosti ho jistě povýší do šlechtického stavu. Celé dny nemluví o ničem jiném. Všechno ostatní pro něj přestalo existovat. Naše dcery, Marion a Cecile, za mnou často chodí s pláčem, protože je Roland nechce pustit k sobě do pracovny. Díky Merlinu, že Raoul už je dost velký na to, aby mohl lovit i bez otce.
12. dubna. Včera v noci vyrazil Roland se svým přítelem Percevalem na lov. Tvrdil, že potřebuje krev toho největšího a nejdivočejšího vlka ze smečky, aby kouzlo správně fungovalo a on měl dost sil na přeměnu. Přivedli ho nad ránem. Živého a vzpouzejícího se v řetězech. Kňučel, vrčel, chňapal obrovskými tesáky kolem sebe, ale vysvobodit se naštěstí nedokázal. Perceval je zraněný. Čelisti mu prošly stehnem téměř skrz na skrz a já ho musela uložit v pokoji pro hosty. Vypadá to ošklivě. Nemohu mu ránu zahojit, je moc hluboká. Snad bude v pořádku.
13. dubna. Perceval má vysokou horečku. Blouzní a mluví o ošklivých vizích, které ho ani na chvíli neopouští. Pokoušel se přemluvit Rolanda, aby si kouzlo rozmyslel. Tvrdí, že mu duchové ukázali budoucnost, a že pro něj nevypadá dobře. Prosil, plakal, zapřísahal se, ale změnit manželův názor nedokázal.
15. dubna. Perceval v noci zemřel. Ať dá Morgana klid jeho duši. Roland se zítra chystá provést kouzlo. Už dva dny nespal. Vlka máme ve sklepě. Bez ustání vyje a děti nemohou spát.
16. dubna. Roland před pár hodinami odešel z domu. Vzal s sebou i vlka. Já jít nemohla. Musím hlídat děti. Naše hospodyně totiž před týdnem odešla ze služby. Myslím, že ji manžel až příliš děsil. Modlím se za jeho šťastný návrat.
17. dubna. Roland se vrátil před obědem. Je plný krvavých šrámů a nechce mi říct, jak k nim přišel. Ptala jsem se ho, jestli se mu kouzlo podařilo. Neodpověděl, jenom cosi zavrčel. Nahání mi hrůzu. Snad mu bude brzy lépe a o podobnou věc už se nebude nikdy pokoušet. Byla to hloupost."
Celou dobu jsem ji upřeně sledoval a skoro přitom nedýchal. Docházelo mi, že jsme konečně narazili na něco, po čem jsme celou dobu pátrali. Tohle muselo být ono. Měl jsem z toho husí kůži snad úplně po celým těle. V hlavě se mi honilo tolik myšlenek a dotazů, na který jsem chtěl znát odpověď, ale nechtěl jsem Rashidu vyrušovat. Potřeboval jsem to první slyšet celý.
„30. dubna. S Rolandem je něco špatně. Vždycky to byl milý a vstřícný muž, ale jeho dobrota jako kdyby najednou někam zmizela. Je podrážděný a výbušný. Rozčílí ho každá hloupost. Zrovna včera uhodil Marion jenom proto, že ztratila pletací jehlici. Pod okem se jí udělala ošklivá podlitina. Plakala až do rána. Vůbec nechápu, co se děje. Chová se, jako kdyby ho posedl ďábel. Začínám z něj mít strach.
16. května. Roland mě včera v noci napadl. Choval se doslova jako zvíře. Jeho oči byly cizí. Vypadal, že má nesnesitelné bolesti, ale nedokázal vysvětlit, co se s ním děje. Nehty si drásal obličej a vycházelo z něj děsivé vrčení. Zamkla jsem děti v jejich pokojích, aby jim nemohl ublížit, a pokusila se manželovi podat uklidňující lektvar. Vyrazil mi ho z ruky a zakousl se mi do předloktí. Hrozně krvácelo a ještě dnes velice bolí. Roland spí. Nic dalšího už neprovedl.
20. května. Rána konečně přestala krvácet. Bohužel nešla moc dobře ošetřit kouzlem a stále po ní zůstávají bolestivé jizvy. Roland už je zase mnohem mírnější. Dnes si dokonce hrál s dětmi. Snad už bude jenom lépe."
„Rash," zamumlal jsem tiše. Už jsem to všechno začínal chápat a tušil jsem, k jakýmu výsledku tohle všechno mířilo. „On nebyl první vlkodlak, co? To byla ona. Změnilo to vlastnosti teprve při přenosu z člověka na člověka."
Olízla si suchý rty a chvíli mě mlčky sledovala, ale neodpověděla. Nejspíš chtěla, abych to všechno slyšel sám, protože po krátký pauze pokračovala ve čtení. Už jí v ruce zbýval poslední list. Něco mi říkalo, že tenhle příběh nebude mít dobrý konec.
„15. června. Už od rána jsem nezvykle neklidná. Vůbec nevím proč. Roland je dnes opět trochu podrážděný, ale už to není tak zlé jako minulý měsíc. Nejspíš jsme z nejhoršího venku. Díky Merlinu za to. Včera jsem na trhu zmokla a nejspíš se trochu nachladila. Začíná mě bolet celé tělo. Měla bych si jít lehnout.
16. června..."
Rashida se odmlčela. Několikrát se nadechla a pokusila se pokračovat, ale očividně se jí to nedařilo. Číst takové věci nahlas pro ni nemohlo být nic jednoduchýho, přihlédneme-li k její minulosti. Vzal jsem jí proto pergamen z rukou a očima vyhledal poslední odstavec. Víc už jich nebylo.
„16. června. Nevím, co se včera v noci dělo. Pamatuji si jen příšernou bolest, která se nedala vydržet. Nejspíš jsem omdlela. Dveře do dětského pokoje jsou vylomené. Dům je plný krve. I já jsem od krve. Roland je mrtvý. Něco ho roztrhalo na kusy. Stejně jako Raoula a Marion. Cecile je zraněná. Tvrdí, že po domě pobíhal obrovský vlk. Ukryla se před ním na půdě. Možná šlo o to zvíře, které Roland použil na obřad. Přišlo se pomstít. Ukrýváme se s Cecile na sousedním statku a čekáme na pomoc. Doufám, že už je té noční můře konec."
Tady záznamy končily.
Odložil jsem pergamen zpátky na stůl a zadíval se na Rashidu. Měla prsty na rukou propletený tak pevně, až jí bělaly klouby, a zírala na ně tak upřeně, jako kdyby tím snad mohla vrátit všechny ty dávno zmařený životy. Málokdy jsem ji viděl v takovým rozpoložení. Vždycky to byla silná ženská, ale tohle téma pro ní zřejmě bylo až moc citlivý.
„Rash?" Zvedl jsem ruku a dlaní se letmo dotkl její tváře, abych mohl palcem otřít jednu zbloudilou slzu, kterou se jí nepodařilo zastavit. „Jsi v pohodě?"
„Já jen," nadechla se, ale nakonec jen lehce zavrtěla hlavou. „To bude dobrý. Jen to je trochu živý."
„Nechceš si o tom promluvit? Třeba by ti pomohlo někomu se svěřit. Dusit v sobě cokoliv je cesta do pekel, víš?" pousmál jsem se a ještě jednou jí prstem povzbudivě přejel po tváři.
Zvedla na mě pohled a chvíli očividně váhala, ale nakonec v ní vyhrála tolik typická uzavřenost a rozhodla se mlčet. „Dneska ne, lišáku," šeptla. „Možná někdy jindy, hm?"
„Dobře," přikývl jsem a stáhl ruku zpátky. „Kdyby něco, jsem tu, Gamalová, jasný?
Pousmála se. Nemusela nic říkat, abych věděl, že byla vděčná.
Čím dýl jsem ji sledoval, tím víc jsem si byl jistý, že ona v tom všem zkrátka nemohla být zapletená. Nedávalo to smysl. Mohla být jakákoliv, ale rozhodně nebyla vrah. Proč by nám vůbec pomáhala, kdyby nám ve skutečnosti chtěla uškodit? Pořád to byla moje dobrá kamarádka, která by mi nikdy v životě neublížila. Tím jsem si byl jistý. Věřil jsem jí a neměl jsem v brzký době v plánu přestávat.
Měli jsme ještě nějakou rozdělanou práci, kterou bylo potřeba dotáhnout až do konce. Mohli jsme dát mojí holčičce lepší budoucnost a bez její pomoci bychom to nikdy nedokázali.
○○○○○
Zajímavost: Koptština je jazyk, který se v Egyptě používal až do 17. století. Je podobný řečtině (včetně abecedy)
V téhle kapitole jsme se dočkali dalších obětí na životech, které nepřímo způsobil sám Bill, i když nevědomky. Nejspíš ho to bude ještě nějakou chvíli strašit. Nejdůležitější je ale historický příběh o vzniku prvního vlkodlaka. Doufám, že se vám moje myšlenka líbila. Našim hrdinům bude jistě ještě hodně prospěšná při lámání kletby.
Děkuji všem za komentáře a hvězdičky ♥