Jen si pamatuj, že v jistém okamžiku se tví nepřátelé mohou stát tvými spojenci. Takový už je život.
– Christopher Paolini
„A pak ten krokodýl takhle chňapnul!" vyjekla Lyra a plácla o sebe dlaněmi. „A chytil statečnou vlčí bojovnici do smrtících spárů. Vypadalo to, že vyhraje a pouštní království padne, ale pak přispěchala na pomoc sama královna! Vrhla se do boje a zahnala Pána Písku i s jeho družinou na útěk!"
Stačilo pár hodin blahodárnýho spánku a Lyra jako kdyby úplně zapomněla, co se v noci dělo. Samotnýho mě překvapilo, jak moc bylo to dítě splachovací. Nejspíš jsme za to mohli děkovat Merlinovi, ale možná za to částečně mohlo i její prokletí. Když se totiž od malička každý měsíc bolestivě měníte na čtyřnohý zvíře, vnímání reality máte zkrátka trochu jiný.
Při jejím vyprávění jsem jen s letmým úsměvem sledoval, jak leze Siriusovi po zádech a po hlavě. Obvykle to byl on, kdo byl pod pohrůžkou násilí nucen účastnit se všech jejích výprav. Užívala si jeho přítomnost, jelikož v Británii se o jeho pozornost musela dělit ještě s dětmi od Harryho. Tady ho měla jenom sama pro sebe a já měl díky tomu prostor věnovat se práci.
Dneska jsem na ni ale neměl ani pomyšlení. Přehrával jsem si v hlavě naši hádku s Fialkou a vážně litoval toho, že jsem jí o tom zasnoubení neřekl. Nejspíš jsem prostě jenom nechtěl, aby měla ohledně Rashidy obavy, protože se rozhodně neměla čeho bát. Rash možná patřila do mýho života, ale rozhodně ne jinak než jako kamarádka. To Fialka byla moje budoucnost. Ani na chvíli jsem o tom nepochyboval.
„Tatínku!" vyrušila mě Lyra ze zamyšlení, když se mi začala škrábat do klína. „Měli bychom mamince natrhat nějaký kytičky. Upleteme z nich věneček? Tu korunku, co jsem jí vyrobila, si totiž zapomněla doma."
„To by jí mohlo udělat radost, co?" usmál jsem se a v duchu si nadával, že mi něco takovýho musela říct moje malá dcera. Nejspíš mě to mohlo napadnout samotnýho.
Ovinul jsem jí ruku kolem pasu, když jsem se zvedal ze židle, až se převrátila a zůstala viset hlavou dolů. Rozesmála se a dokonce se mě i pustila, aby mohla s rukama mávat ve vzduchu. Přesně takhle jsem s ní vyšel ze stanu, až se po nás několik procházejících otočilo s nechápavými výrazy ve tvářích.
„Ty teďka půjdeš kolem záhonku a já budu trhat jo?" oznámila mi. Culíkem přitom vymetala zem, ale zřejmě jí to vůbec nevadilo. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. Očividně jsem se vážně nemusel obávat o dopady posledního úplňku na její duševní zdraví.
Strávili jsme další hodinu vybíráním těch nejhezčích kytek pro maminku. Nakonec jsme natrhali pár pouštních růží a ozdobili je několika větvičkami tamaryšku. Doufal jsem, že by je mohla Rory ocenit. Chtěl jsem jí je sice předat osobně, ale tyhle plány mi zhatil jenom chvíli po obědě Jabari, který přiběhl jako velká voda a celý udýchaný se ke mně hrnul.
„Můžeš jít - potřeboval bych -" snažil se ze sebe dostat aspoň pár slov, ale běh přes písek ve čtyřiceti stupních ho očividně dost zmohl. Nebylo se čemu divit. Egypt nebyl zrovna ideální místo pro vytrvalostní běhy.
„Stalo se někomu něco?" zjišťoval jsem okamžitě. Už jsem začínal být trochu paranoidní a za vším jsem viděl nějakou neskutečnou tragédii. Až tohle všechno skončí, nejspíš budu muset jít někam na léčení. „Něco Rory? Nebo Rashidě?"
„Nikomu se nic nestalo," zakašlal, načež se mu konečně podařilo najít ztracený dech. „Potkal jsem ale na trhu starýho známýho, kterej dělá na ministerstvu. Prej ti může zajistit schůzku klidně hned. Čeká na nás."
„A můžeme mu věřit?" zamračil jsem se.
Před Jabbim jsem zrovna včera zmiňoval, že bych se tohle všechno rád pokusil vyřešit oficiální cestou, ale nedělal jsem si příliš velký naděje. Na druhou stranu, jestli se tahle šance naskytla, rozhodně jsem ji nemínil jenom tak zahodit.
„Určitě," přikývl. „Na ministerstvu se ti nemůže nic stát. Půjdu s tebou."
„Dobře. Siriusi!" křiknul jsem přes rameno, „za dvě hodinky jsem zpátky. Dohlídni na Lyru. Ne, že zase usneš, jasný?!"
„Ano, maminko," houknul v odpovědi. „Půjdeme se koupat do Nilu, co říkáš?"
„Opovaž se!" zamračil jsem se. „Nikdo se nebude koupat v Nilu, je ti to jasný?"
„Ty jsi tyran!" Položil si ruku dramaticky na srdce. „A to jsem si myslel, že ve vašem vztahu je tyran moje dcera."
Protočil jsem oči a radši se s ním už dál nevybavoval. Věděl jsem, že mě rozčiloval naschvál a ještě si to neuvěřitelně užíval. Byl v tomhle ještě mnohem horší než Rory, a to bylo občas co říct. Vsadím se, že Lily si teď v Británii musela užívat klid a ticho, protože ho za těch skoro třicet let, co spolu byli, nejspíš ještě nikdy nezažila.
Vyrazili jsme rovnou na trh, kde na nás už čekal chlapík ve středních letech. Že šlo o úředníka jsem poznal téměř okamžitě. Měl pečlivě zapnutou bílou košili, opatřenou zlatavou kravatou s orientálním vzorem. Právě tu nosili prakticky všichni zaměstnanci ministerstva, aby se dali mezi běžnými lidmi okamžitě rozpoznat, a přitom na sebe nepřitahovali pozornost mudlů přehnanou extravagancí.
„Vy budete pan Weasley, že? Thoth Ali jméno jé," oslovil mě okamžitě. „Slečna Blacková se k nám nepřipojí?"
„Je zaneprázdněná," odvětil jsem. Pořád jsem si nebyl úplně jistý, jestli je návštěva ministerstva vážně tak bezpečná, nebo si to Jabari jenom myslel. Byl jsem proto radši, že s náma Fialka nešla. „Budu vám muset stačit já. Rád bych mluvil s někým, kdo se v téhle společnosti zabývá otázkou bezpečnosti."
„To jsem si myslel," přikývl. „Už jsem kontaktoval pana Gamala. Moc rád se s vámi sejde."
Vyměnil jsem si krátký pohled s Jabarim. Byla v něm němá otázka, jestli je tohle příjmení jenom obyčejná shoda náhod, nebo má ten chlap vážně něco společnýho s naší Rashidou. Pokrčil rameny. Nejspíš sám netušil.
A tak jsme vyrazili.
Egyptský ministerstvo stálo přímo v srdci Luxorskýho chrámu. Na místě, kam každoročně mířily tisíce mudlovských turistů. Hádám, že to bylo úplně poslední lokalita, kde by kdokoliv čekal úřední budovu, ale ne nadarmo se říká, že pod svícnem bývá největší tma.
Stačilo projít skrz alej sfing, pokochat se přitom pohledem na dávnou historii zahalenou lehkým stínem palem, a zamířit až k vysokýmu obelisku, tyčícímu se před pylonem Ramesse II. Na ten bylo třeba položit dlaň a vyslovit pravidelně se měnící heslo. Teprve tehdy se pro vaše oči rozplynula iluze starověkých rozvalin a objevilo se monumentální sídlo zdejších úřadů. Pak už stačilo jenom projít branou a závan magie vás vzápětí přenesl přímo do přijímacího sálu.
„Máte sjednanou schůzku?" zamumlala otráveně recepční, která se tvářila, jako kdyby tu pracovala za trest. „Pokud ne, postavte se támhle do fronty."
Mávla rukou k dlouhý řadě kouzelníků, co netrpělivě přešlapovali z nohy na nohu a každou chvíli sledovali svoje hodinky. Stejně jim to nebylo nic platný, protože tempo práce tady bylo velice... jižanský. Nikdo nikam nespěchal a co se dalo odložit na další den, se zkrátka odložilo.
Úředník ji úplně ignoroval, dokonce ani neodpověděl. Recepční ale nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Zopakovala totiž tu samou větu i dvojici kouzelníků, kteří se objevili hned za námi. Nejspíš si nově příchozí ani neprohlížela a rozhodně nekontrolovala, kam budou směřovat jejich další kroky.
Thoth nám pokynul a my tak vyrazili v jeho stopách po širokým zdobeným schodišti do dalšího patra. Tam jsme zahnuli doprava a vešli do postranní chodby, která se klikatila ještě dalších několik stovek metrů, kde končila těžkými dřevěnými dveřmi se zlatou cedulkou.
Zaid Gamal, oddělení národní bezpečnosti
Náš průvodce krátce zaklepal, načež se dveře samy od sebe otevřely a vpustily nás do velký a prosvětlený kanceláře. On sám už s námi dál nešel, otočil se na patě a s letmým pokynutím odešel.
Vešli jsme dovnitř. Místnost byla plná masivního mahagonovýho nábytku, stěny pokrývaly nejrůznější mapy a na zemi ležel pravý perský koberec. Přímo uprostřed pracovny pak stál velký oválný stůl, za kterým seděl mírně prošedlý kouzelník. Okamžitě na nás zvedl pohled téměř černých očí a odložil majestátní pštrosí pero, jímž doteď klouzal po pergamenu před sebou.
„Pan Weasley," promluvil mručivým, hlubokým hlasem a zvedl se od stolu, aby mi mohl podat ruku. Byl hodně vysoký, měl široký ramena a na svou pozici se očividně hodil. Už na první pohled z něj šel respekt. „Slečna Blacková se k nám nemohla připojit?"
Nerozuměl jsem, proč se všichni tak moc zajímali o Rory. Jistě, to ona byla součástí britskýho ministerstva a nejspíš by to měla být ona, kdo bude jednat s úřady, ale na druhou stranu sem nevyrazila jako žádný velvyslanec, takže jí tu snad nemohli ani očekávat.
„Ne, bohužel má jiné povinnosti, pane Gamale," odvětil jsem. „Rád bych si s vámi ale promluvil o její bezpečnosti. Narazili jsme tu na spoustu nenávistných reakcí ze stran místních obyvatel. Trochu mě to znepokojuje."
„To zřejmě nejste jediný, pane Weasley," poznamenal. Pokynul prstem a z jedný z jeho zásuvek ve stole vyletěl pergamen s červenou pečetí. Jasně jsem v ní poznával znak našeho ministerstva. „Tohle mi před týdnem dorazilo z Británie. Jistá..." rozvinul pergamen a zadíval se na podpis v pravým dolním rohu, „paní Malfoyová taktéž vyjádřila znepokojení ohledně místní situace a žádá mě, abych slečně Blackové zajistil ochranu. Samozřejmě tyto podněty neberu na lehkou váhu, a proto jsem osobně napsal dva dopisy, které jsem slečně Blackové poslal. Žádal jsem ji, aby se za mnou dostavila, ale ani na jeden z nich nezareagovala."
„To mě nepřekvapuje," povzdechl jsem si, „obvykle přijde až tehdy, když ona sama uzná za vhodné. Omlouvám se za ni."
„To rozhodně nemusíte," odpověděl a odložil pergamen vedle sebe. „Slyšel jsem o jejím... velice osobitém přístupu k řádu a pravidlům. Zřejmě je to zajímavá mladá dáma. Těšil jsem se, že dostanu možnost poznat ji osobně. Možná byste ji mohl přesvědčit, aby za mnou zašla. Oběma nám přece na srdci leží hlavně její bezpečnost a my můžeme zajistit ochranu jí i vaší dceři."
„To je od vás moc milé," přikývl jsem a pohledem přitom zavadil o prsten na jeho ruce – byl zlatý, se symbolem oka. Tohle znamení jsem dobře znal. Patřilo totiž samotnýmu Horovi a v pyramidách jsme na něj naráželi v jednom kuse. Nešlo o nijak výjimečnou ozdobu, ale v hlavě mi i tak zablikalo světýlko, co mi říkalo, abych si na něj dával pozor. „Můžu mít soukromý dotaz, pane Gamale?"
„Ale jistě," přikývl a upřel na mě ty svoje pronikavý oči, jako kdyby mi chtěl vidět až do žaludku.
„Vy jste nějak spřízněný s Rashidou Gamalovou? Je to moje dobrá kamarádka, tak mě vaše jméno docela zaujalo."
„Rashida je moje neteř," potvrdil s letmým úsměvem. „Moc šikovné děvče. Staral jsem se o ní po té rodinné tragédii, takže jsme si blízcí. Občas mi o vás vyprávěla."
„To mě těší," pousmál jsem se, ačkoliv jsem se do toho úsměvu musel trochu nutit. „Každopádně předám váš návrh Rory, určitě si ho ráda poslechne. Opravdu si vážíme vaší pomoci, pane Gamale. Rád jsem vás poznal."
Na rozloučenou jsem mu podal ruku, kterou stiskl tak pevně, až to zabolelo. Nejspíš mi chtěl ukázat, že on je tady ten, kdo má navrch. Nechal jsem ho přitom, abych neprozradil svoje nejistoty, a ještě ho odměnil letmým přikývnutím.
„I já vás, pane Weasley. Těším se na naši budoucí spolupráci."
Otočil jsem se a s Jabarim po boku opustil jeho kancelář. Celou cestu skrz spletitý chodby a široký schodiště jsme mlčeli. Odváželi jsme se promluvit teprve ve chvíli, kdy jsme se zapletli zpátky mezi turisty, obdivující luxorský památky.
„Myslíš na to samý, co já?" naklonil se ke mně, když jsme znova procházeli alejí sfing, ačkoliv tentokrát na druhou stranu.
„No, stisk jako krokodýl rozhodně měl," poznamenal jsem tiše, přičemž jsem si automaticky promnul dlaň. Ještě pořád jsem po tom podání ruky cítil klouby. „Měl jsem husí kůži, když mluvil o tom, jak Rory s Lyrou ochrání. Ty dvě k tomuhle chlapovi rozhodně nikdy nepustím."
„Je snad možný, aby to Rashida celou dobu věděla?" zeptal se na něco, co už pěkných pár minut vrtalo hlavou i mě. Byl jsem přesvědčený, že je Fialka jenom melodramatická, ale teď bych možná dokázal přiznat, že by mohla mít alespoň v něčem pravdu.
Nadechoval jsem se k odpovědi, když nám každýmu na rameni přistála ruka. Reflex mi radil zaútočit, ale na poslední chvíli jsem se zastavil. Ten někdo se nás totiž pravděpodobně nesnažil zabít přímo uprostřed davu lidí. Ve skutečnosti nevypadal vůbec nebezpečně. Byl to chlapík tak kolem třiceti. Soudě podle barvy očí i vlasů nejspíš místní. I on měl na pravý ruce zlatý prsten, který jsem před pár minutami viděl i na Gamalově ruce.
„Pane Weasley," vyhrkl překotně, jako kdyby snad někam spěchal. Neustále těkal očima všude kolem a nakláněl se ke mně blíž; asi aby nás nemohl slyšet nikdo jiný. „Potřebuji naléhavě mluvit s vaší ženou!"
Super, další takový. Pořád jsem nedokázal pochopit, že kamkoliv ta holka vkročila, vyvolala tolik rozruchu a protichůdných emocí, až to nebylo hezký. Nebyla tady ani měsíc a už o ní očividně mluvil celý kouzelnický Luxor. To vážně dokázala jenom ona. A tentokrát to nemyslím v tom dobrým slova smyslu.
„Není to moje – no, to není důležitý – nemůžu vás za ní vzít. Cokoliv potřebujete říct, můžete říct mě," odvědil jsem; možná trochu ostřeji, než jsem měl původně v plánu.
„Vyřiďte jí, že trh už nebude pro vlkodlaky bezpečný! Musí to předat i smečce. Musí-" Ve vteřině zmlkl a rozhlédl se kolem sebe. Nejspíš to nebyly informace, za jejichž předávání by byl pochválen. „Musím jít. Prosím, řekněte jí to. Řekněte, že jim to vzkazuje Darius."
Zmizel stejně rychle, jako se objevil. Dav turistů ho okamžitě pohltil a já ani nepostřehl, kterým směrem se vlastně vydal. Rozhodně jsem z toho všeho měl dost zamotanou hlavu a chvíli jsem dokonce přemýšlel, jestli se mi to všechno vážně jenom nezdálo. Pro jistotu jsem se štípnul i do ruky, ale bohužel to nic nezměnilo. Byla to realita.
První člověk, kterýho jsem chtěl po tomhle dost divokým dni vidět, byla rozhodně Rory. Našel jsem jí v našem stanu. Seděla u stolu, před sebou měla rozloženou spoustu knih s egyptský mytologii a neustále listovala stránkami sem a tam. Ani nezvedla hlavu, když jsem přišel.
„Fialko?" oslovil jsem ji opatrně. Nebyl jsem si jistý, v jakém rozpoložení se momentálně nacházela. „Potřeboval bych s tebou mluvit. Je to vážně důležitý."
„Byl jsi na ministerstvu, kde jsi s největší pravděpodobností narazil na Zaida Gamala, který po tobě chtěl, abys mě přivedl k rozumu," promluvila, aniž by přestala přejíždět očima přes jednotlivý řádky knihy.
„Jak to sakra víš?" Rozhodil jsem rukama. „Ty na mě snad máš nějakou štěnici!"
„Byla bych špatnej politik, kdybych nedokázala předvídat," odvětila. „Táta mi řekl, žes šel na ministerstvo. Zbytek nebylo až tak těžký odhadnout." Zaklapla učebnici a konečně na mě zvedla pohled. „Ten chlápek je magor. Nenechám se dobrovolně chránit člověkem, kterej otevřeně protestuje proti právům pro vlkodlaky."
„Rory, já si myslím, že on nejenom protestuje. Myslím, že to on vede Sokoly."
Tentokrát už mi věnovala plnou pozornost. Upřela na mě oči a několikrát si zuby přejela přes spodní ret. „Já ho nikdy nepotkala osobně. Působil tak na tebe?"
„Rozhodně bych ho označil jako jednoho z hlavních podezřelých. Nechci ukazovat prstem bez důkazů, ale moc se mi to nezdá. Jestli to je on, tak možná Rashida... možná vážně něco ví," přiznal jsem hodně neochotně.
„Tak se to z ní hlavně nesnaž mámit, protože jestli je to pravda a vyděsíš ji, může se všechno podělat, jasný? Nech nám moment překvapení."
„Víš, jak děsně nerad lžu," zaskučel jsem. „Co když na mě pozná, že se něco děje?"
„Ale Billy, o svý nekonečný lásce jsi lhal ženským běžně. Jsem si jistá, že tohle zvládneš taky." Na rtech se jí usadil ironický úsměv a já dokonce ani neměl chuť protestovat. Hádám, že tuhle poznámku jsem si od ní zkrátka zasloužil. „Zjistil jsi ještě něco?"
„Jo," kývl jsem. „Dostali jsme tip, že tržiště už není bezpečný. Neměla by ses tam toulat. Hlavně ne sama. A vážně ocením, když pro tentokrát neuděláš úplný opak toho, co právě teď říkám, ano?"
Záměrně jsem zamlčel informaci o smečce místních vlkodlaků, i o Dariovi. Nechtěl jsem, aby riskovala život pro lidi, který vůbec neznala. Měl jsem v plánu první obhlídnout situaci, ujistit se, jak moc nebezpečný to je, a teprve tehdy ji s tím seznámit. Nechtěl jsem znova prožívat ten strach, co jsem o ní měl během války. Nestálo to za to.
„Fajn, fajn. Nebudu chodit na tržiště, jestli ti to pomůže líp spát," povzdechla si a přitáhla si k sobě zpátky učebnici historie. „Můžeš mi teď vysvětlit, jak přesně je to s tím Maatem a Isfetem? Jak můžou protiklady vůbec vytvořit rovnováhu? Pořád si to asi neumím správně představit."
S letmým úsměvem jsem si přitáhl židli k jejímu stolu a pustil se do vyprávění legend, který jsem měl ještě pořád v živý paměti. Brzy se k poslouchání přidala i Lyra a já tak mohl aspoň na chvíli podlehnout naivní iluzi, že tady a spolu jsme v absolutním bezpečí. Protože král s královnou se o svou princeznu vždycky postarají. To byl koneckonců náš hlavní úkol.
○○○○○○
Zajímavost: Maat a Isfet jsou egyptské výrazy pro Řád a Chaos. Tedy pro dobro a zlo. Níže obrázek Luxorského chrámu, kam jsem usadila místní ministerstvo kouzel :)
Bill se stále víc a víc blíží k odpovědím na palčivé otázky, ačkoliv jsou všechny ještě pořád spíš na úrovni teorií. Nic není jisté. Začíná být nejistý dokonce i s ohledem na Rashidu. Nedokáže odhadnout, kdo jsou nepřátelé a kdo jsou spojenci, což může být vážně frustrující.
Jak Zaida Gamala, tak i zatím jen mihnoucího se Dariuse ještě v budoucích kapitolách určitě potkáme. Oba mají svou roli :)
Přeji Vám krásný víkend ♥