Politici ani nemilují, ani nenávidí. Řídí je zájmy, ne city.
– Philip Stanhope Chesterfield
Království v zemi věčnýho slunce se s příchodem Fialky rozzářilo ještě o něco víc. Ač jsem dobře věděl, že zlí černokněžníci pořád číhají ve stínech a čekají na svou šanci, ona s sebou přinesla jistotu, kterou jsem tak moc potřeboval. Ne nadarmo nosila ve fantaziích mojí dcery na hlavě korunu. Nikdo jiný totiž nedokázal s humorem sobě vlastním smést ze stolu všechny pochybnosti, co mi poslední měsíce nedávaly spát, a vybrat z nich jenom to opravdu důležitý.
Problém byl, že takhle jsem to zřejmě viděl jenom já a Lyra.
První trable přišly hned druhý den ráno, kdy jsem vzal Rory na trh. Slunce ještě tolik nežhnulo, takže byla ideální chvíle na procházku. Chtěl jsem, aby poznala všechna ta místa, která mi byla tak dlouhou dobu druhým domovem. Procházeli jsme kolem dřevěných stánků plných ovoce, ryb, nejrůznějšího oblečení nebo šperků, a já jí vyprávěl o tom, co všechno jsem v těhle uličkách kdysi prožil. Poslouchala mě pozorně, často se doptávala na detaily a já byl nadšený, že touží být součástí i týhle části mýho života.
Zrovna jsem mluvil s jednou obchodnicí a pokoušel se usmlouvat rozumnou cenu za kašmírový šátek, když se kolem nás prohnala skupinka malých dětí. Jednomu z nich, asi tak pětiletýmu ušmudlanýmu klukovi, se mezi námi ale nepovedlo dostatečně rychle prokličkovat a prudce vrazil do Rory, která se jen tak tak udržela na nohách. Kluk skončil na zadku v prachu a nešťastně si mnul sedřený loket. Oči měl trochu slzavý, ale plakat nezačal.
Fialka nenadávala. Jen se usmála a dřepla si k němu na zem.
„Měl bys být opatrnější. Bolí to hodně?"
„Nemyslím, že ti rozumí," pousmál jsem se. Většina místních sice zvládala alespoň základy angličtiny, ale děti – obzvlášť tyhle pobíhající po tržištích – obvykle drmolily jenom arabsky.
„Ana asfah," zamumlal chlapec plačtivě, přičemž se pokoušel z plátěných kalhot oklepat prašný písek, co na nich ulpěl.
„Omlouvá se ti," vysvětlil jsem, jakmile se na mě Rory tázavě zadívala.
Chápavě přikývla a vytáhla z brašny pomeranč, co si před chvílí koupila u stánku s ovocem, načež mu ho s úsměvem podala. Klukovi slzy se jako mávnutím hůlky ztratily a on s nadšením přijal nečekaný dárek. Tyhle děti byly vděčný naprosto za cokoliv a přesně tudy vedla cesta k jejich srdcím.
„Shukran," usmál se vesele a zvedl se zpátky na nohy, přičemž si pomeranč přivinul blíž k tělu.
Široký úsměv mi na tváři ale zamrzl přesně ve chvíli, kdy se za klukem objevil jeho otec. V obličeji byl brunátný vzteky a oči byly plný znechucení, když mu bez okolků vyrazil ovoce z ruky. Odkutálelo se o několik metrů dál a ztratilo se pod jedním ze stánků.
„Nedotýkej se mého syna, ty špíno!" štěkl na zaskočenou Rory, která se okamžitě zvedla, aby se mu mohla postavit čelem. Než mu ale vůbec stačila odpovědět, plivl jí přímo do obličeje. „Táhni odsud a už se nikdy nevracej!"
„Zopakuj to a já přísahám, že tě zabiju!" Vyletěl jsem bez přemýšlení a prudce mu vrazil do obou ramen, až musel o pár kroků ustoupit.
„Klidně to zopakuju několikrát! Nechceme tu takový, jako je ona!" zavrčel chlapík a pevně zaťal čelist. „Radši si ji drž na řetězu, nebo by mohla přijít k úhoně!"
Sevřel jsem pravou ruku v pěst a chystal se mu za tyhle řeči jednu vrazit, když mě Fialka chytila za předloktí. Obrátil jsem na ni pohled. Hřbetem ruky si otřela obličej od slin, co na ní ten hajzl naplival, a jemně zavrtěla hlavou, aby mi dala najevo, že tudy cesta rozhodně nevede. Nevypadala, že by jí tohle chování nějak extrémně zaskočilo. Byla až překvapivě klidná a vyrovnaná, ačkoliv doma v Británii by za tohle člověka bez váhání proklela.
„Ještě jednou tohle uděláš a já si tě najdu, rozumíš?!" zavrčel jsem nakonec, ale pěst jsem povolil a místo toho chytil Rory za ruku. Pevně nám propletla prsty a povzbudivě je stiskla. Agresorovi věnovala jenom jediný nic neříkající pohled a během pár vteřin mě zatáhla do davu turistů, kde jsme se mu ztratili z očí.
I potom, co jsme opustili tržnici, jsem se ještě pořád třásl vzteky. Měl jsem chuť se tam vrátit a vymlátit z toho chlapa duši, ale moc dobře jsem věděl, že to rozhodně není řešení. Možná bych to tím ještě zhoršil.
„Promiň, Fialko," zamumlal jsem nakonec, když jsme se blížili zpátky ke stanům a měli konečně trochu soukromí. „Tohle jsem fakt nečekal, jinak bych ho zastavil."
„Billy," oslovila mě až nečekaně jemně, „neřeš to, hm? Myslím, že nebude poslední. Nelíbí se jim moje politika a budou mi to dávat sežrat, to se dalo čekat."
„A bude to horší," promluvila Rashida, která se objevila ve vchodu do stanu. Ruce měla založený na hrudníku a rozhodně se neusmívala. Sledovala Rory bez jediný emoce ve tváři a já vůbec netušil, na co v tu chvíli myslela. „Nebudeš tu v bezpečí. Nemyslím, že byl dobrej nápad sem jezdit."
„Rashido!" zamračil jsem se. „Nemůžeš aspoň předstírat, že se ráda seznámíš s někým, kdo je pro mě důležitý, hm?"
„Pokud si dobře vzpomínám, nebyl jsi fanda předstírání. Chtěl sis bejt jistej, že tvoje umění lásky je perfektní," ušklíbla se. „Ale toho si tvoje holka, někde mezi všema těma vraždama, zakládáním extrémistickýho kultu a politickejma agitacema, jistě všimla."
Mírně jsem se napjal a krátce sevřel víčka k sobě. Čekal jsem, že Rashida bude provokovat, ale nečekal jsem, že až tak moc. Naše společná historie byla tím úplně posledním, co jsem si tu přál vytahovat. Přesně v tuhle chvíli jsem se rozloučil s myšlenkou, že by se ty dvě mohly alespoň tolerovat, když už nic jinýho.
Rory na sobě nedala znát vůbec nic. Na rozdíl od Rashidy totiž svoje emoce dokázala skvěle skrývat, když to bylo potřeba. Dokonce se jí na rtech krátce mihnul i letmý úsměv.
„Moc mě těší, Rashido. Billy mi toho o tobě kdysi dost vyprávěl. Jsi přesně taková, jakou jsem si tě představovala," usmála se; tentokrát už široce. Dokonce k Rash natáhla ruku na seznámenou.
Nedělal jsem si iluze, že by to od ní byl akt vstřícnosti. Na to jsem znal Fialku až příliš dobře. Zkrátka jen okamžitě odhadla, že tenhle přístup bude Rashidu štvát ze všeho nejvíc. A rozhodně se nespletla. V první chvíli ji sice zaskočila natolik, že si rukama potřásly, ale atmosféra se rozhodně ani v nejmenším neuvolnila.
To už ale ze stanu vykouknul Seth a ujal se slova: „Notak, Rash, neuzurpuj si ji tady. My se chceme taky seznámit, tak se laskavě posuň, ať můžou dovnitř."
Rashida na něj vrhla vražedný pohled, ale očividně se s ním nechtěla hádat, protože ustoupila z cesty a nechala nás vejít dovnitř. Kromě Setha s Rashidou byli ve stanu i Jabari a Sirius, vedle kterýho seděla ještě Kaileen. Lyra, která klečela na posteli, si našeho příchodu dokonce ani nevšimla, protože se očividně právě pokoušela zamotat sama sebe do obvazů. S mámou se přivítala už včera večer a tím její zaujetí skončilo, jelikož tady bylo pořád co objevovat.
To už se k Fialce ale nahrnul Seth, který se zdál být trochu nervózní. V první chvíli ani nevěděl, co říct. Několikrát se nadechnul, ale přitom z něj nevyšlo jediný slovo.
„Ty musíš bejt Seth Davis," ujala se bez váhání slova Rory a okamžitě mu potřásla rukou. „Moc ráda tě konečně poznávám!"
Úsměv na její tváři byl tentokrát naprosto upřímný. Existovalo jenom málo lidí, kterým ho byla ochotná věnovat, o to víc mě překvapilo, že k nim patřil zrovna Seth. Na druhou stranu, kdo by neměl rád Setha?
„Sakra," dostal ze sebe trochu zaskočeně a nervózně si prsty projel vlasy. Usmíval se přitom ale stejně vesele, jako kdyby právě našel vytoužený dárek pod stromečkem. „Promiň, jsem trochu nesvůj. Vůbec jsem nečekal, že dostanu možnost tě poznat osobně. Už strašně dlouho obdivuju tvojí práci. Vážně. Jsi úžasná."
Fialka se na mě obrátila s neskrývaným nadšením v očích. „Už teď toho kluka miluju!"
Dobře jsem věděl, co to pro ni znamenalo. Negativní kritika jí byla sice naprosto volná, s podobnou pochvalou se ale přitom setkávala jen velmi zřídka. Většina lidí totiž zkrátka nedokázala překousnout její vazby na Voldemorta, kterými se nikdy netajila. A tak – ač dostala hned po válce oficiální milost od Pastorka a k tomu ještě Merlinův řád první třídy – se nikdy nezbavila nálepky Smrtijeda. Její přístup k médiím v tom merlinžel taky moc nepomáhal. Když totiž řeknete novinářům, že na ně po další podobně blbý otázce použijete crucio, náklonnost si tím rozhodně nezískáte.
„Už teď jsem tím trochu znepokojen," uculil jsem se, postavil se za ní a něžně jí ovinul jednu ruku kolem hrudníku. „Vím, že tady Davis je snem všech ženských na světě, ale já mám taky svoje kvality."
„Umění nežárlit k nim ale očividně nepatří," mrkla na mě a já jí jenom s tichým uchechtnutím věnoval polibek do vlasů.
Nikdy jsem nepatřil k žárlivcům, ale s Fialkou po boku se toho dost změnilo. Nejspíš za to mohla skutečnost, že k sobě přitahovala chlapy jako magnet. Navíc dokázala pár slovy obrátit dav přesně tím směrem, kterým chtěla, a přesvědčit z očí do očí téměř kohokoliv, že je skvělý nápad ji podpořit. Nejspíš kvůli tomu jsem se občas cítil trochu ohrožený.
„Nemyslím, že máš důvod k obavám," zasmál se Seth. „Jen jsme si kdysi vyměnili pár dopisů. Hrozně mě proto překvapilo, když jsem zjistil, že je to tvoje holka."
„Psali jste si dopisy?" zeptal jsem se trochu zaraženě.
Sirius se při pohledu na můj výraz tiše chechtal a natáhl ruku ke Kaileen, která mu na dlaň položila jeden galeon, načež ho praštila loktem pod žebra, až sebou trhnul.
Ušklíbl jsem se na ně; občas mě tak děsně štvali.
„Vždycky odpovídám na dopisy od fanoušků. Moc jich totiž nemám," uculila se Rory a hravě na Setha mrkla. Hned nato přešla ke stolu a sedla si na lavici mezi Siriuse a Leen. Mávnutím hůlky přivolala všechny knihy a pergameny, co s sebou přivezla, a rozložila je na stůl. „Doufám, že někdo z vás umí francouzský, protože já z těch knížek od Fleur nevyčtu vůbec nic."
Koutkem oka jsem zachytil pohled Rashidy. Divím se, že jsem neslyšel, jak skřípala zuby. Ruce měla stisknutý v pěst a očividně netušila, jestli má křičet nebo brečet. Nakonec jenom pohodila vlasy a bez dalšího slova odešla ze stanu. Ještě chvíli jsem nejistě přešlapoval na místě a zvažoval, co bych měl vlastně dělat, než jsem se rozhodl vyrazit rovnou za ní.
Zastavila se jenom pár metrů před stanem, ruce založený na hrudníku a oči pevně zavřený. Zhluboka jsem si povzdechl, přešel k ní a položil jí ruku na rameno.
„Rash," oslovil jsem ji jemně, „já vím, že z toho nejsi nadšená a úplně to chápu. Ale ona vážně není zlá. Slibuju, že se bude chovat slušně, když ji nebudeš provokovat."
„O to přece vůbec nejde, Bille," odsekla. „Podívej se na to mýma očima. Tohle je můj domov. Můj. A ona jenom vejde do dveří a najednou jí to tu celý patří. Seth se chová jak nějaká pošahaná fanynka a ty..."
„A já?" Naklonil jsem hlavu na stranu a otočil si jí na sebe. Vyhýbala se mýmu pohledu a ani za nic nechtěla povolit. Já jí ale nepustil, dokud svůj marný boj nevzdala a nevyhledala moje oči.
„My dva jsme přece tým," povzdechla si. „Nic už teď nebude stejný jako kdysi. Nechci, aby se to kvůli ní změnilo."
„Nejsem jiný člověk jenom proto, že je teď tady, Rash. Lyra potřebuje svoji mámu a já potřebuju svoji rodinu, ale to neznamená, že my dva už nejsme tým. Rory neumí lámat kletby a nevyzná se v historii. Bez tebe bych to nikdy nezvládl, jasný? Jsi ta nejlepší parťačka na celým světě!"
„A ty seš pořád stejně prolhanej lichotník, lišáku," pousmála se. „Pár patetickejch slov a já ti zase zobu z ruky. Tohle mě budeš muset naučit."
„To se nedá naučit. S tím se člověk už narodí," uculil jsem se a přitáhl si ji blíž, abych ji mohl sevřít v přátelským objetí. „Bude to dobrý, Rash. Postarám se o to."
Hlasitě si povzdechla, ale nic dalšího už neřekla. Jenom kolem mě pevně ovinula ruce a zabořila mi hlavu do hrudníku. Usmál jsem se a několikrát jí chlácholivě přejel rukou přes záda, dokud se konečně trochu neuvolnila. Nechtěl jsem ji trápit. Prožila si toho v životě už dost a já hrozně nerad viděl její bolest. Na to jsem ji měl až moc rád.
Ještě pořád jsem ji držel u sebe, když jsem zvedl pohled ke vchodu do stanu a střetl se pohledem s Fialčinýma očima. Opírala se ramenem o dřevěný kůl, držící vchodovou plachtu, a ruce měla založený na hrudníku. Hádám, že už tam nějakou dobu stála, soudě podle jejího výrazu ve tváři. Nic ale neřekla. Jenom mě chvíli sledovala, než se otočila a zašla zase zpátky do stanu.
Tehdy mi došlo, že lámání kletby bude dost možná můj nejmenší problém. Vůbec jsem netušil, jak se k tomu postavit, abych si neznepřátelil ani jednu stranu. Nebyl jsem si jistý, jestli z toho vůbec existovalo východisko.
Některý věci zkrátka nedokáže vyřešit ani pan král.
○○○○○○
Krásnou neděli všem.
Jen na začátek – vím, že jsem slibovala další kapitolu Pyramid, ale zjistila jsem, že do Pohádek potřebuju tolik drobných detailů z minulosti, ve kterých ještě zatím nemám stoprocentně jasno a nechci si to něčím z minulosti rozstřelit :D Takže další kapitola bude, až usoudím, že nijak neohrožuje Pohádky :D
Rory do Egypta přivezla ještě trochu větší horko (přiznejte se, že jste se na tohle drama těšili :D ) a myslím, že tohle je teprve začátek. Bill se u toho nejspíš ještě pořádně zapotí, protože momentálně není v nejlepší situaci, tak uvidíme, jak se mu z toho podaří vybruslit :)
Děkuji za podporu a krásné komentáře ♥