Vesnice Mlčenlivé Stráně nebyla příliš veliká, ale zato měla spoustu věcí k vidění. Celý její vnitřek působil poklidným a veselým dojmem, který se táhl jako med. Ulice byly vyzdobené květinami na oslavu jara.
Blonďatí sourozenci mě vedli ulicemi a trpělivě čekali, když jsem se zastavila, abych si prohlédla nějaký z domů. Všímala jsem si, jak zpoza rohů vykukují malé děti, které sledovaly, jak jejich ulicemi kráčí cizí dívka v drahých červených šatech. Potkali jsme i pár přátel sourozenců, kteří se k nám připojovali a zase odpojovali. Roklana se mi snažila všechny představit a já jsem jména všech zase obratem zapomínala.
Oba sourozenci byli moc milí. Vyprávěli mi o všech slavnostech, co se tu slaví, a jak vesnice vypadá za běžných dní. Oba se mě také hodně vyptávali na vesnici, z níž pocházím a na zvyky tam.
Stejně jako já, předtím, než mě Morana „obdařila" mými schopnostmi, neznali ti dva jiné vesnice, než byla ta jejich a pár přilehlých.
„Jen jednou," vyprávěla mi Roklana. „Jen jednou jsem byla ve městě, a to ještě v takovém menším. Otec si tam jel koupit nové nářadí, je totiž kovář, a bylo to tam úžasné. Ach, jak ti závidím. Jestli někdy pojedeš zpátky, tak se za mnou stav a přijď mi povyprávět!"
Vladimír vedle ní protáčel oči, jako by nechápal, co sestra na městu vidí. Vlastně ani já jsem do města nikdy nechtěla. Bylo mi dobře tam, kde jsem byla. Dokud nepřišla Morana.
„Neboj, ve městě se ti bude určitě líbit,” řekl Vladimír, když uviděl můj výraz. Kývla jsem na souhlas a rychle jsem změnila téma.
Povídali jsme si až do té doby, než se začalo stmívat a já jsem do té doby měla dojem, že jsem ve vesnici Mlčenlivé Stáně déle, než jen jediný den. Možná...Možná že bych tu mohla zůstat. Mohla bych tu zůstat a vykašlat se na celou Moranu a její dar. Zůstat tu a nosit šaty s vysokým límcem a naučit se zaplétat vlasy tak, jak to uměla Roklana. Ale věděla jsem, že by to bylo složitější, než si myslím.
Sourozenci museli jít domů a já jsem ve vesnici osaměla. Neměla jsem kam jít, cítila jsem, že mám hlad a najednou jsem si připadala hloupě v rozevlátých šatech a krásném věnečku.
Bloumala jsem ulicemi jako přízrak, až jsem se dostala zpět na náves, kde se opět rozjely oslavy. Lidé tam tančili, na velikém stromu visely lucerničky a celé to prostranství hezky osvětlovalo teplé světlo. Postavila jsem se bokem a celé jsem to sledovala.
Připadala jsem si ale, jako by mě někdo sledoval. Bedlivě jsem si prohlédla okolí, až jsem si všimla jedné stařenky, která seděla na křesle s kolečky pro nemohoucí. Seděla tam nahrbená, bílé prameny vlasů, které se jí uvolnily z copu, jí poletovaly kolem obličeje, jako chomáče chmýří. Přes sebe měla přehozenou spoustu dek, aby jí nemrzly nohy, kterými podle všeho nedokázala hýbat.
Kývla na mě, abych přišla blíž. Rozhlédla jsem se, ale nikdo jiný nám nevěnoval pozornost. Pomalu jsem k ní došla a zastavila jsem se nedaleko ní.
„Posaď se,” řekla pomalu a ukázala mi na lavici se stolem, hned vedle sebe. Poslechla jsem ji.
„Musíš mít hlad, má drahá," řekla a popostrčila ke mně talíř s netknutým jídlem. Byl na něm chléb, ovoce a maso. Hodně masa. Žaludek na mě křičel, ať nečekám a jím, ale ovládla jsem se a věnovala jsem ženě dlouhý pohled.
„Proč mi to nabízíš?"
„Jen nemluv a jez, je to tu pro tebe," řekla. Ještě chvíli jsem váhala, ale potom jsem se dala do jídla. Všechno to chutnalo tak dobře. Daleko lépe než ořechy, které jsem ukradla ve stodole. Jedla jsem a každé sousto se mi rozplývalo na jazyku. Když jsem skončila, měla jsem v břiše příjemně hřejivý pocit. Žena ke mně pošoupla i sklenici s jakousi tmavou tekutinou.
Váhavě jsem ji zvedla a stařenka na mě kývla, ať se napiji. Zvedla jsem sklenici a nejprve jsem si k ní přičichla. Do nosu mě udeřila vůně alkoholu. Pochopila jsem, že se musí jednat o slavné víno. Přiložila jsem sklenici k rtům a jemně jsem ji nahnula, takže mi tekutina smočila pouze špičku jazyka. U mě na vesnici jsem víno měla jen výjimečně a rozhodně nebylo takhle dobré. Napila jsem se ještě více a potom jsem se otočila na ženu.
„Proč?" zeptala jsem se jen jedním slovem, ale cítila jsem, že to stačí. Byla snad tak milá a pohostinná už o přírody? Nebo si jen všimla toho, že jsem tu sama a mám hlad?
„Protože jsi kvůli mně vážila celou tu cestu," řekla.
„Celou tu cestu...?" zopakovala jsem po ní a měla jsem pocit, že se jí to možná trochu plete. Že mě má možná za nějakou svou vnučku.
„Nakonec jsi mě vyslyšela," šeptala žena. „Přišla jsi mě vysvobodit. Ulevit mi..."
„Jak bych vám mohla ulevit?" zeptala jsem se a začínala jsem mít divný pocit.
„Neprotahuj to,” řekla žena a natáhla ke mně ruku. „Dotkni se mě."
Pažemi mi projel zvláštní, temně hřejivý pocit a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co za pocit to je. Co vlastně po mně ta žena chce.
V mžiku jsem byla na nohou. Žena ke mně stále měla nataženou ruku a vyčkávala. Chtěla abych se jí dotkla. Abych ji zabila.
Ucukla jsem a udělala jsem krok vzad. Potom jsem se odvrátila a utekla jsem. Pryč z jejího dosahu, pryč z návsi.
Zastavila jsem se až o pár ulic dál a navzdory pěknému počasí jsem se třásla. Objala jsem si ramena a pokusila jsem se uklidnit. Za sebou jsem uslyšela kroky, a tak jsem se schovala za sud, jenž stál vedle jednoho krámku, a ještě, než se kroky přiblížily úplně, jsem si k sobě přitáhla šaty.
Kroky se blížily a s nimi i hlasy. Dva lidi se blížili a živě mezi sebou mluvili. Chvíli trvalo, než jsem dokázala rozeznat kdo co říká.
„Víš, že dneska byla venku i stará Hoj?" zeptal se první z hlasů. Byl vysoký a pravděpodobně patřil ženě.
„Všimla jsem si. I se svým vozíkem,” pronesla druhá z žen, jež měla hlas o poznání hlubší. Nastražila jsem uši, sotva jsem zaslechla poslední slovo.
„Zdálo se, že byla při smyslech. S někým mluvila," pokračovala první žena.
„Ta povídá něco pořád, akorát jí nikdo nerozumí,”odbyla ji druhá.
„Já vím, že blouzní a není při smyslech, ale dneska to tak nevypadalo."
„Prosimtě," řekla druhá neznámá žena a já jsem si dokázala živě představit, jak ve vzduchu mávla rukou. „Byl večer a plno hluku. Kdo ví, cos viděla."
„Tak mi nevěř,” odfrkla uraženě žena s vysokým hlasem, ale dál jsem ničemu nerozuměla. Ženy se vzdalovaly, až jsem zůstala úplně v tichosti skrčená za sudem.
Pomalu jsem se zvedla a nepřítomně jsem si oprášila šaty. Ty ženy se musely bavit o staré ženě, která seděla na slavnostech v křesle pro nemohoucí a dala mi jídlo. Říkaly, že není při smyslech. jestli mluvily pravdu jsem samozřejmě nemohla vědět, ale zdálo se mi že ano. Na druhou stranu, se mnou se žena bavila úplně normálně.
Byla jediná možnost, jak to zjistit. Vydala jsem se zpět k velké návsi, ale tentokrát jinou ulicí. Stále se tam zpívalo a hrálo a v hloučku tancujících dívek jsem si všimla blonďaté Roklany. Pečlivě zapletený cop se trochu povolil a poskakoval jí kolem hlavy a ona na okamžik zvedla oči. Naše oči se setkaly. Na tváři se jí rozlil úsměv a zeširoka mi zamávala. Zvedla jsem ruku nad hlavu a lehce jsem jí zamávání oplatila. Potom jsem se zanořila do davu lidí a protáhla jsem se až k ženě na vozíku, která se podle těch dvou neznámých žen jmenovala Hoj.
„Vrátila ses," obrátila ke mně hlavu, čímž mě dokonale vyděsila.
„Jak se jmenujete?" zeptala jsem se potichu.
„Jsem Hoj."
To mi stačilo na to, aby se mi zježili chloupky na předloktích. „Je možné, že nejste příliš při smyslech?"
Hoj se zasmála chraplavým hlasem tak hlasitě, že se pár lidí vyděšeně otočilo. Rychle jsem zaplula do stínů, doufajíc, že mě nespatří.
„Potřebujete něco, madam Hoj?" přispěchala nějaká mladá žena s drdolem.
Stará žena se k ní naklonila blíž a vydala ze sebe něco, co znělo jako. „Nechhhhjiuo."
Žena s drdolem si povzdychla. „Bude to dobré..."
Hoj máchla rukou a ženu rázně odstrčila. Ta se trochu zapotácela, na bledé pleti se jí odrážely světla lucerny a tvořily ji na tváři táhlé stíny, jež jí dodávaly vážnější výraz. Než jsem však stačila vyčíst, jaké emoce ve výrazu žena s drdolem má, otočila se na patě a odešla nebo spíše odběhla pryč.
„Tak to vidíš,” pronesla Hoj, čímž mě donutila vystoupit ze stínů. „Takhle je to stále. Už nedokážu s nikým pořádně hovořit. Snažím se, ale z hrdla mi vycházejí jen skřeky."
„A jste si jistá..."začala jsem, ale nechala jsem konec věty viset ve vzduchu mezi námi.
„Jsem si jistá jako nikdy," řekla Hoj rozhodně.
Pomalu jsem k ní přistoupila. Ucítila jsem smrad zatuchliny a vlny z přehozu, kterým měla přikryté nohy.
„Do toho," vyzvala mě.
Zlehka jsem jí zezadu chytila za ramena a stačilo pomyslet. Byla jsem si jistá, protože i Hoj si byla jistá a bylo to její přání. Pažemi se mi prohnala neuvěřitelně silná moc a vlila se ženě pod kůži.
„Děkuji," zašeptala žena s obličejem lehce natočeným ke mně ve stejné chvíli, jako jsem ucítila, jak mi po tváři stéká slza. Obličej staré ženy se zhoupl dopředu a její tělo začalo chladnout.
Pustila jsem ji a poodstoupila jsem pár kroků. Rozechvěle jsem se otočila a nezpozorovaná jsem zmizela ve ztemnělých ulicích vesnice. Zatavila jsem se až daleko, kde hudba z návsi skoro nebyla slyšet.
Zlomila jsem se v pase a vyzvracela jsem se na zem. Ráno si budou myslet, že to má na svědomí někdo, kdo to moc přehnal s vínem a jiným alkoholem. Otřela jsem si ústa a s nohama, které se mi pletly jsem se vydala dál. Už jednou jsem z vesnice utekla, když byla tma a rozhodně to nebyl dobrý nápad. Ne, měla bych zůstat alespoň přes noc ve vesnici Mlčenlivé Stráně. Ve vesnici, v níž jsem chtěla ještě před pár hodinami zůstat navěky.
Možná to bylo zdání, ale zahlédla jsem, jak za rohem ulice mizí černá sukně. Bez rozmyslu jsem se za ní pustila, ale když jsem za roh doběhla, ulice zela prázdnotou. Jen na zemi se v prachu válelo pár zlatých mincí. Byla by to až moc velká náhoda na to, aby to byla náhoda.
„Nesnáším tě!" vykřikla jsem rozzuřeně směrem k Moraně, po které však nebyly ani stopy. Mlčení bylo ještě horší než její strašidelný smích.
Chtěla jsem prostě odejít a nechat peníze, ať se válí na zemi. Bylo mi však jasné, že pokud to udělám, budu muset přečkat noc v cizí stodole, krást ořechy a očekávat, že mě někdo najde a vyžene mě.
Posbírala jsem peníze a promnula jsem je mezi palcem a ukazováčkem, až se mi prach usadil na bříšcích prstů. Uvěznila jsem je v zatnuté pěsti a vydala jsem se hledat místo, kde bych mohla přespat.