Po cestě jsem potkala pár obyvatel oné vesnice. Snažila jsem se nenavazovat oční kontakt a překontrolovala jsem si vysoký límec rudých šatů v okně jednoho z domů. Zcela zakrýval obě jizvy, jen u čelisti vykukovaly dva malé černé konce. Ani ty ale nakonec nebyly vidět, když jsem si přehodila vlasy přes ramena.
Odtrhla jsem se od domu dříve, než by to nějakému kolemjdoucímu začínalo být divné. Procházela jsem ulicemi, aniž bych věděla, co vlastně chci najít. A pak jsem to našla...
Uprostřed vesnice měli vesničané strom. Starý, rozložitý a se spoustou malých lístků. Trůnil na zelené trávě, jež rostla po celé délce návsi. Jen tu a tam se na trávě objevovaly dvě brázdy od kol kočárů, ale ty byly sotva znatelné. Často tudy asi kočáry neprojížděly...
Na návsi to žilo, ale tak příjemně, nenuceně. Obyvatelé vesnice se zdržovali na okrajích a vesele si povídali, zatímco pod stromem byl kruh, tvořený mladými vesničany, zhruba v mém věku. Zpívali písničku, jejíž slova jsem důvěrně znala. Patřila k těm, které jsme zpívali i u nás ve Vřesovišti.
Všichni v kruhu tancovali. Točili se dokola, v určitou chvíli se zastavili, zadupali nebo s výskotem vyskočili a pokračovali v točení. I ten tanec jsem znala. V naší vesnici se také tancoval při slavnostech, ale stejně mi to přišlo tak odlišné. Tady se lidé nemačkali v hostinci a nehrála tu živá muzika. Lidé si zpívali sami, co si vybrali oni, a ne nějaká potulná kapela, a k tomu tancovali. U nás se dělalo buď jedno nebo druhé. Nikdy ne zároveň.
Fascinovaně jsem postoupila o pár kroků dopředu a všechno jsem to s úžasem pozorovala a položila jsem měch s vodou na nejbližší stůl. Dívky měly na hlavách podobné věnce jako já, akorát ne tak hustě upletené a určitě jim nedržely už několikátý den v kuse. Najednou jsem si tu nepřipadala tak cize.
Některé na sobě měly bílé nebo krémově zbarvené šaty, ale většina z nich měla bílé halenky a sukně s vysokým pasem. Chlapci měli kalhoty, které jim sahali buď těsně nad kotníky nebo do poloviny lýtek a haleny různých barev.
Jejich živá a veselá píseň skončila a já jsem se přistihla, že mám úsměv na rtech. Netrvalo dlouho a začala nová píseň. Nejdříve nesměle, tvořená pár hlasy, ale potom se přidávali další a další, a i když k sobě nějaké hlasy neseděly, tvořilo to všechno dohromady příjemnou melodii.
Najednou mě popadly nějaké ruce a než jsem se stihla nadát, byla jsem součástí toho točícího se víru. Rychle jsem se vzpamatovala a v ruku v ruce s cizími lidmi jsem se začala točit na pravou stranu. Najednou se celý kolos zastavil a všechny dívky sborově uskočily na jednu a potom na druhou stranu. Úspěšně jsem do tance zapadla, znala jsem jeho kroky a potom jsem se přidala i se zpěvem. Některá slova se maličko lišila, ale když jsem je vyřkla jinak, ztratila se v záplavě správných slov, na která byli obyvatelé této vesnice zvyklí.
Znovu přišla chvíle, kdy se dívky otočily na pravou stranu, a když jsem se následně otáčela na levou, setkala jsem se s úsměvem chlapce, který stál vedle mě a pevně mi tiskl dlaň. Párkrát na mě šibalsky zamrkal, ale v další chvíli se změnil směr a on otočil svoji hlavu doleva, takže jsem mohla pozorovat jen jeho zrzavou kštici.
Písničky se střídaly jedna za druhou. Točila jsem se ve víru barev a zpěvu. Cítila jsem se tak bezstarostně. Točili jsme se v kruzích. Napřed dívky a chlapci dohromady, potom odděleně a všechno se tak krásně prolínalo.
Skončili jsme až když mi nohy málem upadly bolestí. Byla jsem udýchaná, vyčerpaná, hladová, ale šťastná. Zatímco se rozpouštěl chumel tanečníků a zpěváků, stále jsem stála na jednom a tom samém místě. Pozorovala jsem strom na návsi a cítila jsem, jak na mě dosedá realita. Čím dál více se ve mně rozléval pocit úzkosti a ochromoval mi končetiny. V břiše se mi rozhostil důvěrně známý pocit hladu, až se mi zdálo, že se mi žaludkem snaží prokousat nějaký hladovec.
„Ty nejsi odsud, viď?" ozval se neznámý chlapec. Stál nedaleko ode mě s nějakou dívčinou a já jsem si doposud myslela, že si mě nevšímají. Chyba.
Když jsem se na ně otočila, zjistila jsem, že si mě prohlížejí s velkým zájmem. Proč taky ne? Byla jsem pro ně cizí holka, která si to prostě nakráčela mezi ně a zapojila se do jejich slavnosti, aniž by se kohokoliv zeptala.
„Co je to za hloupou otázku? Je naprosto jasné, že není zdejší," řekla dívka vedle něj, než jsem vůbec stačila otevřít ústa. Její další slova patřila mně. „Kdo jsi a odkud jsi přijela?"
Oba měli pískově blonďaté vlasy. Ona měla hnědozelené oči, zatímco chlapec měl oči úplně zelené. Když jsem si jich všimla při tanci, myslela jsem si, že se jedná o pár, ale teď jsem si všimla podobných rysů. Určitě šlo o bratra a sestru. Chlapec vypadal o něco málo starší.
„Já jsem Arnika. Pocházím z vesnice Vřesoviště a cestuji se svým strýcem do města, abych se vyučila švadlenou," řekla jsem a úplně mě zamrazilo, jak snadno jsem dokázala zalhat.
„Arnika, Arnika, to mi něco říká," zamumlal kluk.
„Ano, podle květiny. Je jedovatá, ale pokud znáš její míru, můžeš z ní udělat vynikající likér," řekla jsem.
„Aha," pronesla dívka. „Já jsem Roklana a tohle je můj bratr Vladimír."
„Těší mě," řekla jsem a v duchu jsem si udělila bod za to, že jsem měla pravdu, že se jedná o sourozence.
„Pojď si s námi chvíli sednout ke studni, jestli máš čas," vybídla mě dívka. Trochu nervózně jsem souhlasila. Stejně jsem neměla, co jiného dělat a ti dva vypadali přátelsky
Studna se nenacházela daleko, v podstatě jsme pouze zabočili za první roh a já jsem konečně pochopila, co mysleli tím „sednout si ke studni."
V prostředku návsi číslo dvě, která se před námi rozprostřela a byla menší než ta, kde stál strom, vyrůstala ze země kamenná studna a po jejím obvodu byla lavice z lesklého a masivního dřeva.
Chlapec mě vyzval, ať se posadím, a potom si se svou sestrou sedli každý z jedné mé strany, což mě trochu znervóznělo.
„Takže vaše jména už znám," začala jsem. „Ale jak se jmenuje tahle vesnice? Je trochu hloupé, že to nevím, ale nikdo mi ho neřekl."
„Mlčenlivé Stráně. Jmenuje se Mlčenlivé Stráně," řekl Vladimír.
„Je nádherná, taková přátelská," v tomhle jsem nelhala. Prostředí celé vesnice působilo klidně a příjemně.
„Jo, je tu fajn. Je pěkné, že jste si se strýcem vybrali zrovna tuhle vesnici na zastavení," řekla dívka.
„Strýc to tu má rád," řekla jsem. Ta slova zněla tak strašlivě prolhaně a měla jsem co dělat, abych nezkřivila tvář do zhnusené grimasy. Nezasloužili si, abych jim lhala.
„Možná kvůli vínu..." přemítal Vladimír nahlas.
„Máme tu skvělé víno," přidala se dívka. „Má podobnou barvu jako tvoje šaty. Jsou tak krásné. Musely být určitě drahé."
„To nevím. Dostala jsem je darem," řekla jsem.
„A tvůj věnec?" zašvitořila dívka, klekla si na lavici a zvedla se, aby se podívala na věneček seshora. „Musel ti dát velkooouuuu práci. Máš tam tolik květin. Divím se, že se ti ho povedlo uvázat a nerozpadl se."
„Děkuji, dělala jsem ho po cestě. Natrhala jsem si při přestávkách květiny, abych měla co dělat," lež, lež, samá lež. Copak jsem ale mohla přiznat, že ho mám už několik dní, spím s ním, a dokonce jsem se s ním koupala? Celý ten květinový věneček pro mě byl jednou velkou záhadou, ale krásnou záhadou.
„Působivé," žasla dívka. „Nedala ses přehlédnout, byla jsi jako královna celého tanečního kruhu. Mohla bych ti zaplést vlasy? Jako jediná jsi je měla rozpuštěné."
Nejdříve jsem chtěla odmítnout. Nechtěla jsem, aby viděla mé jizvy na krku anebo aby mi sundala z hlavy věneček, který mi dával pomyslnou naději. Ale nakonec jsem si ho sundala a sevřela jsem ho v dlaních. Natočila jsem k ní hlavu a ona se dala do zaplétání.
Udělala mi cop, který se mi táhl kolem hlavy a potom mi sebrala věneček z rukou a nasadila mi ho na hlavu tak, aby to vypadalo dobře. Bylo zvláštní cítit vzduch na holé kůži, jež už nebyla krytá vlasy.
„Pojď," vyzvala mě dívka. „Ukážeme ti vesnici."