V mém a sestřině pokoji, ztemnělém, jako by panovala noc, stála u stolu malá postava dívky. Sestra to nebyla. Tahle dívka byla malá. Mohlo jí být zhruba sedm let. Stála bosa, navlečená v šedivých šatičkách, které vypadaly jako by jimi prošla trním a tmavé, zacuchané vlasy jí spadaly na záda.
Odhrnula jsem přikrývky a potichoučku jsem spustila nohy na zem. Na sobě jsem měla stále ty lněné šaty a za opaskem mě tlačil měšec. Ačkoliv jsem si počínala téměř neslyšně, malá dívka se otočila.
Měla zvláštní, skoro až smutnou tvář a navzdory svému věku působila dospěle. Když mi pohlédla do očí, usmála se. Děsila mě způsobem, jaký mi nebyl dosud známý. Možná to bylo šerem, ale zdála se mi zvláštně povědomá a přeci jsem ji neznala.
„Navštívilas mě dříve, než jsem očekávala," řekla dívka pomalu.
„Já tebe?" podivila jsem se. „Kdo jsi?"
„Nepoznáváš mě?" zašeptala dívka. Chvíli jsem ji pozorovala. Něco mi na ní nesedělo. Její obličej, jako bych ho odněkud znala. Byl mi tak povědomý, ale zároveň tak vzdálený.
Potom mi to ale došlo, jako by mě někdo vrátil v čase. Ty stejné velké, tmavé oči a ruce, prosící o pomoc. Stála přede mnou ona žena, která se dnes ráno topila. Až na to, že nyní to nebyla žena, ale dívka. Malá dívka v otrhaných šatech.
Zmateně a trochu vystrašeně jsem natiskla záda na zeď pokoje. Ještě dnes ráno to byla dospělá žena, kterou neviděl nikdo jiný než já a nyní to je malá holčina, jež se zdá až příliš skutečná.
„Jsi ta žena," zašeptala jsem.
„Správně," dívka se usmála ještě více a ukázala své dokonale bílé zuby. „Ale jmenuji se Morana."
Když jí to slovo proklouzlo mezi rty, znělo jako hrom za jasného dne. Všechny chloupky na těle se mi naježily. Morana, bohyně smrti a zimy. Měla jsem na to přijít dříve. Její jméno mi v hlavě spustilo nový vír otázek.
Přívětivá léčitelka říkala, že mě proklela. Nevěděla jsem kdo, ale teď jsem pochopila. Tak přeci jen měla babice nějaké nadpřirozené schopnosti a neobírala lidi o peníze jen tak pro nic za nic, když dokázala poznat, že jsem prokletá. To však ještě neospravedlňovalo to, že mě chtěla zabít.
„To vy jste mi to způsobila?" zeptala jsem se, odhrnula jsem si vlasy a dlaní jsem si přejela po jizvách. Teď když jsem zjistila, že se jedná o bohyni, a ne o malou dívenku, začala jsem jí vykat.
„Obdařila jsem tě darem, Arniko," řekla dívka a úsměv na tváři jí lehce povadal. „A tykej mi. Budeme si blízké, odteď jsi má pomocnice."
„Darem?" nechápala jsem. Zdálo se mi, že čím více se toho dozvídám, tím více se ztrácím. Hlava se mi točila při pomyšlení, že bych se měla stát její pomocnicí, ať už to znamenalo cokoliv.
„Ano, darem," potvrdila mi Morana. „Byla jsi ta, která se ohlédla a vydala se mi na pomoc. Jsi ta pravá, jež si zaslouží můj dar."
„Jak tohle souvisí s darem?" zeptala jsem se jí a ukázala jsem jí jizvy.
„Nech mi to vysvětlit," zašvitořila. „Tím, že mě vynášíte z vašich vesnic a házíte do vody mě oslabujete. Proto jsem nyní pouze malá dívka. Nemám takovou moc, a ještě k tomu všemu přebírá vládu bohyně Vesna a s ní jaro. Ale svět mou činnost potřebuje, ačkoliv si lidé myslí, že ne. Ale jak to mám zvládat, když je má moc tak slabá?
Řešení je docela prosté. Každý rok si vyberu jednu dívku, pomocnici, která mi pomůže v tomto období. Označím je znamením, ještě předtím, než má většina schopností vyprchá, aby se ostatní bytosti měly na pozoru. Budeš se mít dobře. Svých pomocnic si vážím." řekla Morana.
Chvíli jsem jen seděla na posteli a vstřebávala jsem, co mi právě řekla. Během jejího vyprávění jsem si pokrčila nohy a objala je rukama.
„S čím přesněji ti mám pomáhat?" zeptala jsem se nakonec. Morana mi však neodpověděla. Přes kůži se jí začaly přelévat stíny, až ji celou dočista spolkly. Zůstala jsem ve svém pokoji sama, ale ne na dlouho...
V další chvíli jsem otevřela oči a probudila jsem se ve stejném pokoji. Hlavou mi kolovaly podivné myšlenky a přemítala jsem nad tím, co se to právě stalo. Byl to jenom sen. Jenom sen.
Stejně jako ve snu, se do pokoje skrze okno linuly dlouhé stíny a halily pokoj do šera. Jak dlouho jsem musela spát? Pár hodin určitě. Když jsem si šla lehnout bylo ještě světlo, ale nyní už se schylovalo k večeru.
Co když se mi to zdálo všechno? Sáhla jsem si na krk a ucítila jsem nerovnosti kůže, jak se přes ni táhly obě jizvy. Jako stopy po zvířeti...nebo po bohyni. Už nebolely a ani neštípaly. Jen když jsem si sáhla pod čelist, ucítila jsem palčivou bolest zhruba v místech, kde rána končila. Jak zvláštní.
Dveře pokoje se otevřely a po zemi se začalo plazit tlumené oranžové světlo svíček. Nadzvedla jsem hlavu, abych zjistila, kdo vešel dovnitř, a přitom jsem si co nejrychleji přehodila vlasy přes pravé rameno.
Dovnitř vešla matka a zrovna nesla bílé šaty, jež jsem měla na vynášení Morany. Byla z ní cítit směs hned několika vůní, které nejspíš pochytala z návsi.
„Jsi vzhůru, Arniko," usmála se a přisedla si na postel. „Jak ti je?"
Zmateně jsem zamrkala a rychle jsem zamumlala něco jako, že se cítím dobře, i když to nebyla pravda. Ne, právě jsem měla velice živý sen, jenž možná ukazoval pravdu, ačkoliv se to zdá nemožné. Dozvěděla jsem se, že si mě bohyně Morana vybrala jako pomocnici. Nemluvě o tom, že se mě ještě dopoledne snažila zabít šílená ženská. Nic z toho jsem jí však neřekla. Místo toho jsem se snažila o něco, čemu se jen stěží dalo říkat úsměv.
„To je dobře," řekla máma a zvedla mé bílé šaty, jako by se mě snažila přivést na jiné myšlenky. „Podívej, pradlena je zvládla vyčistit a teď vypadají jako nové."
Opravdu. Šaty byly stejně bílé, jako ráno. Netušila jsem, jak to někdo dokázal a musela jsem pradlenu obdivovat.
„Půjdeš v nich na večerní slavnost?" zeptala se matka. Vyprahlo mi v ústech. O večerní slavnosti jsem vůbec nepřemýšlela. Když matka viděla můj zaražený výraz, vzala to jako pobídku k dalšímu mluvení. „Víš, to, co řekla tvá sestra byla pravda. Neměla bys o tak krásné slavnosti přijít. Byla by to věčná škoda. Navíc, když jsi byla vybrána jako symbol jara. Nikdo z vesnice se na tebe nezlobí, že jsi skočila do vody. Ani se ti nevysmívají. Naopak se mě na tebe vyptávali a dělali si starosti."
Co si o mě ostatní myslí mi bylo momentálně opravdu jedno, ale chápala jsem, že matka to myslí dobře.
„Asi nepůjdu," řekla jsem.
„Jsi si jistá?" zeptala se máma a postavila se na nohy.
Měla jsem chuť znovu odmítnout, ale potom jsem se zamyslela. Asi by mi pomohlo, kdybych na chvíli přišla na jiné myšlenky. Třeba si tím v hlavě srovnám to, co se doposud stalo.
„Víš co?!" řekla jsem nakonec. „Já půjdu."
Bylo zvláštní si znovu navléct bílé šaty. Jako by mě znovu čekalo vynášení Morany. Jako by se nic z toho nestalo. Ošuntělé zrcadlo, jenž stálo v rohu mi připomnělo pravdu v podobě odrazu jizev. Navíc tentokrát jsem si už jako symbol jara nepřipadala. Vlasy jsem měla zacuchané a na tváři jsem měla zdrchaný výraz.
Povzdechla jsem si a raději jsem se od zrcadla odvrátila. Popadla jsem kartáč na vlasy, jenž ležel na stole a párkrát jsem si jím pročísla vlasy. Přehodila jsem si je přes ramena tak, aby pokud možno nebyly vidět jizvy.
Zrovna jsem si narovnávala sukni šatů, když se vedle mě objevila matka a položila mi na hlavu věnec. Trochu jsem sebou trhla. Bylo až s podivem, že přežil dnešní ráno. Květiny na něm nepůsobily povadle, a i když trochu ztratil původní pohádkový lesk, vypadal stále dobře.
„Jsi nádherná," řekla mi matka a přehodila přes má ramena kabát. Obula jsem si své oblíbené hnědé boty. Na nějaké slavnostnější střevíce jsem neměla ani pomyšlení. Společně s matkou jsme vyšly ze dveří a vydaly jsme se do ruchu návsi malé vesničky Vřesoviště.
Jako první mě upoutal oheň. Obrovská vatra už dohořívala a okolo ní stála už jen hrstka lidí. Trochu mě bodlo u srdce, že jsem prošvihla hromadný tanec, který zahrnoval točení se okolo tohoto ohně. Byla to zábava, u níž se člověk vždy nasmál. Jenomže já jsem ji prospala. Sklonila jsem hlavu a snažila jsem si namluvit, že se přeci bude slavit ještě několik dní a že si užiji ještě hromadu zábavy.
Nedaleko stál hostinec, ze kterého se ven linula hudba kapely a okny bylo vidět, jak si lidé vesele povídají nebo tancují. Tam se přemístili obyvatelé Vřesoviště potom, co přicházející noc přinesla chladnější teplotu.
Matka si nejspíš všimla mého výrazu, popadla mě za ruku a vtáhla mě dovnitř do hostince. Bylo tam teplo a vydýchaný vzduch. Veškeré stoly byly obsazené vesničany, kteří si vesele povídali a popíjeli pivo. Taneční parket byl také plný lidí. Dívkám se točily dlouhé sukně a mašle na zapletených copáncích.
Jakmile se za námi zavřely dveře, upřela se na mě veškerá pozornost. Cítila jsem, jak se mi po tvářích rozlévá červeň a měla jsem pocit, jako by každý přes mé dlouhé zrzavé vlasy viděl jizvy, které hyzdily můj krk. Hlavou mi bleskla myšlenka, že jsem měla přeci jen raději zůstat doma a pokusit se celý dnešek zaspat. Ale v hloubi duše jsem tušila, že by se mi to stejně nepovedlo.
Kabát jsem si sundala, až když se lidé znovu začali věnovat svému a přestali na mě zírat. Mé bílé šaty, jako by v celé té vřavě zářily a připadala jsem si, že přivolávám až moc pozornosti.
„Tady jsi," uslyšela jsem za sebou hlas. Když jsem se otočila, naskytl se mi pohled na Leslava, který si ke mně razil cestu. Byl stále stejně upravený, akorát už na sobě neměl krátké bílé kalhoty. Vyměnil je za tmavší, delší a nepochybně teplejší.
„Už jsem se bál, že nepřijdeš," řekl mi.
„Moc k tomu nechybělo," přiznala jsem se mu. My dva jsme se spolu nikdy moc nebavili, takže mě lehce překvapilo, že to byl právě on, kdo mě tu oslovil jako první.
Vyzval mě k tanci. Hudba hlasitě hrála a já jsem v hlavě měla tolik myšlenek, že jsem měla co dělat, abych stíhala kroky tance. Opravdu ke mně mluvila Morana? Co přesně se to dneska stalo?
Pomalu jsem se ve svých otázkách začala topit. Snažila jsem se přinutit svou mysl, aby se soustředila na jednotlivé kroky. Pravá noha vzad, levá se přisune. Následuje otočka.
„Nikdo ti nevyčítá, že jsi dneska skočila do vody," řekl z ničeho nic Leslav. Úplně mě tím vyvedl z míry a já jsem zapomněla udělat další krok vzad. Leslav ho však udělal a vrazil do mě svým hubeným hrudníkem. S omluvou jsem se snažila srovnat krok a pokračovat v tanci. Nechápala jsem, jak mě Leslavova poznámka mohla vykolejit. Proč jsem si myslela, že už ji neuslyším?
Ta věta mi stále zněla v hlavě. Kroky tance, jako by se zrychlovaly a hudba se zdála být čím dál hlasitější. Měnila se v kakofonii zvuků a začínala se mi točit hlava. Leslav něco řekl, ale přes tu směsici zvuků jsem ho neslyšela. Pokusila jsem se na okamžik zavřít oči a doufala jsem, že mě nevolnost přejde, ale marně.
Zastavila jsem se, čímž jsem zastavila i Leslava. Na tváři měl nechápavý výraz.
„Musím na vzduch," zašeptala jsem a bylo mi jedno, zda mi v tom hluku rozuměl nebo ne. Protáhla jsem se kolem tancujících párů a zahlédla jsem pár lidí, jak si něco šuškají, a přitom mě pozorují. Normálně bych na ně ukázala neslušné gesto, ale dneska ne. Dneska to bylo jiné.
Chtěla bych se omluvit, že teď nic nevycházelo. Budu se snažit přidávat části pravidelněji. Nebo alespoň častěji. Doufám, že Vás příběh baví. :)