S povzdechem jsem si sedla zpět do lavice. Bylo to náročnější než jsem čekala. Začátky jsou vždycky těžký, ale zvládnout takovouhle partičku bylo těžší, než složit maturitu. Nezbývalo mi nic jiného než si podepřít hlavu dlaní a psát do sešitu zápisky. Najednou mi hlava těžce spadla na povrch lavice, až se ozvala rána, a několik párů očí na mě obrátilo svůj překvapený pohled. Co to...? Asi o 5 sekund později jsem se vzpamatovala a zjistila, že Philip z vedlejší lavice mi napomohl k tomu, abych na sebe strhla pozornost, protože se až moc nenápadně uculoval a moje hlava se bohužel neudržela nahoře. Skvěle. Hned jsem si přiložila dlaň na bolestivé místo, kam jsem se uhodila. Alespoň, že sešit s učebnicí trochu ztlumily naráz.
„Pane učitel, Angelina je nejspíš moc unavená, nemůže jít domů si postěžovat k mamince?" začne se předvádět uprostřed hodiny.
Jako co má kruci za problém?
„Já už mámu..." chtěla jsem to doříct, ale Philip mi skočil do řeči.
„Ajó, já zapomněl, že už vlastně žádnou nemáš. Velice se omlouvám." dráždil mě dál a mě bylo jasné, že to myslí se vší ironií.
Začalo to ve mě neskutečně pěnit.
„Sklapni!" zařvala jsem na něj, zároveň jsem vstala a učitel se prudce otočil s překvapeným výrazem ve tváři.
,,Tak dost! Hned se uklidněte, oba dva!" rozkřikl se.
S obrovskou chutí chytit někoho pod krkem jsem se pomalu svezla zpět do lavice. Rukama jsem se zároveň sevřela hranu lavice. Moment...to snad ne! Opravdu to musím být já?! Zvedla jsem ruku a podívala se na svou dlaň. K mé smůle se tam nacházela bílá a lepkavá hmota. Jsem si jistá, že vím, čí to je práce.
Ne tady! Ne teď!
Můj pohled byl zastřený jakousi mlhou a nemohla jsem z ní ven, byla jsem vězněm svých emocí. V mé hlavě se míchaly bezmoc, vztek a smutek. Najednou mě zezadu někdo popadl a vedl rychle pryč ze třídy. Stihla jsem ještě zareagovat na dívčí jméno.
Malia.
Nestihla jsem se ani ohlédnout a už jsem byla v dívčích koupelnách. Ta holka mě vedla k umyvadlu, pustila vodu a strčila mi hlavu pod kohoutek.
„Uklidni se! No tak!" křičela na mě, abych ji přes tu vodu slyšela.
Oči mi blikaly na svítivou modř a pak zase zpět na moji obyčejnou šedomodrou. Voda mi tekla všude, až jsem měla kompletně mokré oblečení a o vlasech ani nemluvě. Moje hnědé pokroucené vlasy po ramena mi padaly po pramínkách do obličeje, marně jsem se je snažila odhrnout. Když ta holka uznala, že už jsem dostatečně v klidu a spíš se topím, vodu vypnula a pustila mě na svobodu. Chvíli jsem se dezorientovaně motala po místnosti, až jsem hlavou na něco tvrdého narazila. V tom okamžiku jsem se zřítila k zemi jako postřelený pták. Ležela jsem na vlhké podlaze a...jakoby se mi celý svět rozmazával. Zahlédla jsem ještě pár barevných šmouh a pak už jen tma.
...
Uslyšela jsem matné zvuky, telefonování a pár jmen. Za chvíli jsem už pomalu otevřela oči a viděla nad sebou rozmazaně víc než jeden obličej. Rozpoznala jsem 3 kluky a 2 holky. Jak dlouho jsem musela být mimo?
„Hej...jsi v pohodě?" promluvil na mě nějaký hlas.
Hodně jsem se lekla, a tak jsem se prudce vyšvihla do sedu, až jsem se s jedním z obličejů málem srazila a naštěstí mu nezlomila nos. Začala jsem se vyděšeně rozhlížet po místnosti. Ale počkat...my už nejsme v koupelně? Je to tu jiné. To jsem u někoho doma? A slyším zvuk rychlovarné konvice? Vedle mě se najednou posadil kluk s hnědými vlasy a já se s úlekem posunula o kus dál.
„Hele, hele, počkej, počkej....klid,ano? Tady se ti nic nestane." řekl zase ten kluk.
„Scotte, prosím, pojď sem a dones jí čaj. Vypadá zmateně." řekla žena v kuchyni.
Hej...ten hlas znám! To je Melissa!
„Ještě, že jsi zavolala. Vypadá fakt mimo." řekl zase jiný hlas za mnou a jeho majitel se opřel o gauč, na kterém jsem ještě před chvílí ležela.
„To je snad jasný, ne?" odvětila s úsměvem a zazubila se.
V té chvíli se ozvala prudká bolest na jedné straně hlavy. Instinktivně jsem si na postižené místo přiložila ruku, jenže bolest se ještě znásobila a já na místě ucítila mírně nateklou bouli. Zvedl se mi žaludek, a tak jsem se z reflexu předklonila.
„A přines ještě mísu." řekla ta druhá z holek.
Měla docela optimistický hlas. Někdo mi vrazil do rukou žlutou mísu a zabořil mi do ní hlavu, kdyby náhodou, tak aby to nepadlo vedle.
Když se mi udělalo trochu líp, mísu jsem položila před sebe na stůl. Zmateně jsem koukala na všechny okolo a jejich obličeje si mě zkoumavě prohlížely. Všichni mlčeli. Pak se ozval zase ten samý hlas, jako předtím za gaučem. Kluk měl na sobě červenou kostkovanou košili, pod ní měl bílé tričko a džíny. Scott mezitím položil můj čaj na stůl a dal k němu cukr se lžičkou.
„Takže, ahoj, jsem Stiles a tohle jsou...Scott, Lydia, Liam a Malia. Jestli jsi už v pohodě, jsi si na sto procent jistá, že to někde cestou nevyhodíš a můžeš bez problémů chodit, půjdeš s námi do lesa. Ty nebudeš obyčejná, takže jsi logicky a očividně jednou z nás." prohlásil, i když hlavní slovo měl mít někdo jiný, a hrdě ukazoval na každého člena kolem sebe.
„To říká ten pravý, Stilesi." ozvala se Malia s jedovatou poznámkou a Stiles si jen povzdechl a protočil oči.
Mezitím jsem upíjela z hrnečku teplý citronový čaj. Uvažovala jsem, jestli mám kývnout a zjistit, co se tady vlastně děje, nebo tady prostě sedět.
Rozhodla jsem se, že se překonám, zvednu zadek a půjdu s nimi. Nesmím však dát najevo svoje pravé já nebo s tím alespoň nepočítám, že jim něco takového ukážu. I když si myslím, že už něco tuší. Stejně nemám, co ztratit.
Netrvalo to nějak dlouho a už jsme všichni seděli namačkaní ve Stilesově jeepu. Vyjeli jsme k lesu a celou dobu jsme byli ticho.
Vystoupila jsem z jeepu a nohama dopadla na suché listí. Chvíli jsem se rozhlížela a nasávala do plic čerstvý vzduch a vůni dřeva. Jakmile všichni vystoupili, nevěřícně jsem přejížděla pohledem z jednoho na druhého. Jak jsem na to jenom mohla kývnout? Jedu s úplně cizíma lidma do lesa a vůbec mi to nepřijde divný. Ne, je mi to úplně fuk a je to úplně normální.
„Jak se jmenuješ? Nebo takhle...jak ti máme říkat?" zeptal se Liam jako první a přeměroval si mě zkoumavým pohledem.
„Jmenuju se Angelina, ale jsem zvyklá na Angie. Hele, jsem absolutně v pořádku a nemám ani páru o tom, co se vlastně děje a kdo jste. Možná, že se tady děje něco divnýho, ale nechci s tím mít nic společného" řekla jsem a hrála na ně, že nic nevím, nebo že nejsem něco víc.
Ovšem Scott úplně nevypadal, že by mi moji lež věřil.
Liam si mě ještě chvíli prohlížel a otočil se na Scotta. Scott na něj přikývl a Liam se pak obrátil zpátky ke mně. Oči se mu zbarvily do zlaté a já jsem překvapením couvla. Oni asi vážně mluví pravdu.
„Takže co jsi zač? Vlastně...co jste všichni zač?" vyptávala jsem se a přitom rozhazovala rukama do vzduchu.
„No, zrovna nejlíp se mi to neříká, ale jsem vlkodlak, přesněji Beta." odpověděl Liam a díval se přitom na všechny okolo.
„Já byla kojot a teď je ze mě vlkodlak, vlastně v tom nevidím rozdíl." řekla rychle Malia, aby se na ni náhodou nezapomnělo.
„Noh, Banshee, nacházím mrtvoly, aniž bych je skutečně hledala. Faktem je, že je to občas i trochu složitější, ale to úplně moc dobře nepůsobí jako první dojem víly smrti." poznamenala Lydia a mávla rukou.
Jasně. Víla smrti...proč ne, že?
Scottovi se na místo odpovědi rozsvítily oči do červena.
Zůstala jsem na něj jen zírat, až ze mě po chvíli vylezlo jen „Páni, ty jsi Alfa." a ucouvla jsem o dva kroky.
Jeho pohled mě donutil sklopit zrak. On se však podíval na posledního člena "smečky".
„A já jsem Stiles, jenom Stiles. Nemám drápy ani tesáky, ani super sílu a super rychlost, ale byl jsem posednutej zlým duchem psychopatický lišky. Hodně zlým." pochlubil se a přitom dal ruce v bok.
Je to čím dál zajímavější. Takže tady máme dva vlkodlaky, z toho je jeden Beta a jeden Alfa, jednoho kojota, Banshee aneb Nálezce náhodných mrtvol a Stilese. Vyjeveně jsem na všechny koukala, než mi Liam lusknul před očima, což mě víceméně probralo.
„Umíš se měnit na povel?” zeptal se Scott.
„O čem...to mluvíš?” zalhala jsem, ale u toho jsem bohužel nedokázala uhlídat svůj tep.
Scottova smečka se rázem proměnila v kroužek drbů.
Nevěří mi.
Slyšela jsem každé slovo, které si tam mezi sebou říkali.
„Něco je.”
„Je jasný, že nechce, aby to kdokoliv věděl. Byli jsme na tom snad stejně, ne?”
„Jo? A jak je to prosímtě jasný?”
„Spadl jsi z Marsu, Liame? Jasně, že to musíme vědět. Nechci, aby jí honil můj otec se zbraní v ruce. Už jednou to stačilo, když jste mi pomohli.”
„Lidi, Malia má pravdu. Když jí k tomu nepřimějeme, může být nebezpečná jak ona, tak lovci, co po ní půjdou.”
„Souhlasím se Scottem. Něčím jí musíme hodně naštvat nebo počkáme na úplněk.”
„Na úplněk čekat nebudu.”
„Ale co když není jako my?”
„Určitě není jako já, poznala bych to.”
„Lydie, viděla jsem, jak se chovala ve třídě. Tak temperamentní chování jsem viděla jen u vlkodlaků.”
„A když to nezabere?”
„Hele, klídek, Liame, u tebe jenom stačí, když tě někdo srazí v lacrossu a jsi jako časovaná atomovka.”
„To sem teď nepatří...”
„Spustí se hojení, ježiš. Trochu vlkodlačí logiky, ne? Jste snad vlkodlaci proboha!”
„To jí chceš zlomit všechny kosti?”
„Noo, když budu muset...”
„Zapomeň, Stilesi.”
Nenápadně jsem si odkašlala. Zároveň jsem se ale i zděsila při myšlence, že budu mít zlámaná žebra a obratle. Nechtěla jsem, aby o mě cokoliv zjistili, když mi jsou cizí.
Když si mě Stiles všimnul, drbnul do Scotta, ten drbnul do Liama a kroužek rozpustili.
„Víš, co? Dost řečí!" vyštěkla Malia, zasekla mi do ruky drápy a prudce trhla, protože jako jediná nezůstala nečinná.
„Malio, ne!” stihnul ještě Liam vykřiknout, ale nebyl dost rychlý.
„Cos to udělala?!" zhrozila se Lydia, která si zakryla pusu zděšením.
„Špatná otázka...PROČS TO UDĚLALA?!" vyjekla jsem hrubě na Maliu.
„Než bychom se k tomu dostali, byl by úplněk." pokrčila rameny a já poznala, na co naráží.
Krev mi začala proudit z ruky na zem volným pádem jako vodopád. Z hrdla se mi vydral bolestný stén, prodloužily se mi zuby a nehty se změnily v drápy. Moje schopnosti vyšly na povrch.
Urychleně jsem si přitiskla ruku na ránu, abych zastavila krvácení, nebo alespoň zpomalila. Rozjížděl se mi chlad po zádech, začala jsem vrčet a hned jsem se dala na útěk, jenže po chvíli mě někdo nebo něco zastavilo. Byl to Scott a za ním Stiles s baseballkou. Chtěla jsem se na něj okamžitě vrhnout, ale někdo mi chytl ruce za zády, podkosil mi nohy a já sebou praštila břichem na chladnou zem. Nejen, že jsem si vyrazila dech, ale byli na to připraveni.
„Notak, dýchej! Uklidni se a pořád dokola a pomalu si opakuj mantru!" snažili se ostatní, ale marně, nevnímala jsem.
Vlastně jsem ani nevěděla, jakou mantru mají na mysli. Bylo by zbytečné se pokoušet o útěk, byla jsem zahnaná do kouta. Chtěla jsem je všechny zabít na místě.
Scott stál nade mnou a hlasitě zařval. Tím, jakoby všechno to zahnal někam hluboko pod zem. Ten obrovský psychický nátlak alfy byl jako velký třesk. A to je všechno? Prostě jenom zařve jako Alfa? Začala jsem se bojácně sbírat ze země se svítivě modrýma očima, upřenýma na Scotta. Stále jsem vrčela. Když jsem se mu pevně a hluboko zadívala do očí, najednou mi to všechno došlo. On je pravá Alfa.
Ahoj! A druhá kapitola je na světě! Noh, tento příběh bude ještě zajímavý. Ještě uvidím, jak do toho všechny postavy z mého plánu zakomponuju:D Možná ještě nějaké postavy tam přibudou, uvidím.
1981 slov.