Na tento den jsem se těšila každou zimu, ale letošní rok obzvlášť. Stála jsem u okna v našem malém domě a nervózně jsem si popotahovala za rukáv šatů, které svou bílou barvou připomínaly labutí křídla. Zrzavé vlasy mi splývaly přes ramena a spadaly mi v lehkých vlnách skoro až pod lopatky. Na hlavě mi jako korunka trůnil mohutný věnec z jarních, čerstvě narostlých květin.
Pod kůží mě šimralo vzrušení, ale zároveň jsem si připadala lehká jako pírko. Bylo to vůbec poprvé, co si mě vybrali jako symbol. Jako symbol toho, že přichází jaro. Snila jsem o tom mnoho let, ale až devatenáctý rok mého života, se mi to konečně splnilo. Jak jsem tam ale tak stála a tmavě hnědýma očima sledovala vše, co se venku pohnulo, přemýšlela jsem, jestli to je dobrý nápad.
Je to dobrý nápad. Dokonce výborný. Musel být. Musel existovat důvod, proč si vybrali zrovna mě. Ostatní z vesnice Vřesoviště, z vesnice, v níž jsem žila celý svůj život, mi museli věřit, když mezi symboly jara zvolili zrovna mě.
Uslyšela jsem zvenku jakýsi halas. To byl povel pro mě. Pohlédla jsem dolů na své krásné, čisté šaty a zavrtěla jsem prsty u bosých nohou. Vroubky dřevěné podlahy se mi příjemně vrývaly do pokožky chodidel. Stáhla jsem z opěradla staré židle lehký krajkový šátek, jenž měl stejný odstín bílé jako mé šaty a přehodila jsem si ho přes ramena. Příliš nezahřál, ale byla to jediná věc, kterou jsem to ráno přes sebe mohla mít, kromě šatů. Aby bylo jasné, že člověka, co představoval symbol, hřeje vědomí, že přichází jaro. Přívětivé roční období plné zvířecích i lidských mláďat a příjemných vzpomínek.
Ten, kdo chtěl být v tento den symbolem, musel být mladý, krásný a nezkažený. Vždy se vybíraly dvě osoby. Nejčastěji jeden chlapec a jedna dívka, ale občas se stávalo, že symboly jara byly dvě dívky. Symboly šly pak v čele celého průvodu.
Otevřela jsem vchodové dveře, za kterými už nebylo tak příjemně jako vevnitř. Ovanul mě studený vzduch, jenž mi zježil chloupky na kůži. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát a lehce jsem vykročila ven. Zem byla měkká a studená. Tak studená, že jsem měla pocit, jako by se mi chlad přeléval od chodidel do celých nohou a ochaboval mě. Přesto jsem udělala další krok a s touhou vrátit se domů a zatopit v kamnech, jsem zavřela dveře.
Byla jsem neskutečně ráda, že většina sněhu už stihla roztát. Co by se asi stalo, kdybych po něm musela jít celou dobu? Raději jsem o tom nechtěla ani přemýšlet. Místo toho jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že je mi teplo. Ať jsem si však nalhávala cokoliv, husí kůže mi nezmizela.
Najednou se v ulici objevil průvod. Působil skoro až děsivě. Mladší obyvatelstvo vesnice šlo v jednom velkém houfu. Jistě se nesli ulicemi a jak se přibližovali, objevoval se na mé tváři úsměv.
Jako první šel v prostředku chlapec, o pár let mladší než já. Jmenoval se Leslav. Byl bledý a půvabný skoro jako porcelánová panenka. Hnědé vlasy měl pečlivě rozdělené bílou cestičkou. Na sobě měl bílou košili, u límečku zastrčené podobné květiny jako já ve věnečku a bílé kalhoty, které mu sahali asi do poloviny lýtek. Vypadal rozpačitě, ale když si mě všiml, trochu se uvolnil.
Pár kroky jsem se zařadila vedle něj a narovnaná jsem napodobila tempo ostatních, jako bych se přidala hned od začátku celého průvodu. Mezery mezi jednotlivými lidmi, vyplňovala radostná melodie dlouhé, táhlé, ale krásné písně.
Pár metrů za mnou a tím chlapcem šli ostatní obyvatelé vesnice Vřesoviště, kteří zpívali. Dva lidé v průvodu měli dokonce housle, kterými udržovali melodii. Malé děti zpívaly z plných plic a spolu se zpěvem jejich starších sousedů zněla píseň tak neodolatelně, že jsem se musela také přidat. Zpívat mohl, kdo chtěl. Slova tu znal každý. Přesto se našli tací, co si raději v průvodu tiše povídali nebo si jen užívali onen příjemný okamžik.
Aniž bych se zastavila, ohlédla jsem se a znovu jsem si celý průvod prohlédla. Za námi byli ostatní z vesnice a nad hlavami všech se tyčila Morana. Figurína ženy snad ještě větší než průměrný člověk, která byla navlečena v bílém prostěradle předělaném na šaty. Z dolních okrajů jí vykukovala sláma a na veliké hlavě měla slaměné vlasy. Vyráběli jsme ji spolu s ostatními, kteří o to měli zájem. Trvalo nám pár dní, než jsme s ní byli úplně spokojeni. Musela jsem uznat, že se nám skutečně povedla.
Nesli ji dva statní chlapci z naší vesnice a jak jeden nebo druhý střídavě zvedal ruce při chůzi, tak se i Morana nebezpečně kymácela ze strany na stranu. V tu chvíli vypadala ona, bohyně zimy a smrti, skoro až skutečně.
Vrátila jsem se pohledem před sebe přesně včas, abych si stihla všimnout ostře vyhlížejícího kamene a rychle se mu vyhnula. Moranu jsme vynášeli každý rok. Dávali jsme tím najevo, že zima už skončila a že nastanou úrodnější časy. Proto jsem právě i já byla symbolem. Symbolem jejího odchodu a příchodu jara.
Když jsem se dívala za sebe, neuniklo mi pár závistivých pohledů dívek, které by chtěly být na mém místě. Stejně jako mi neuniklo, že všichni vesničané se chtě nechtě halí do kožešin. To, že přichází jaro, ještě neznamenalo, že bude hned teplo. Byla jsem si toho vědoma, stejně jsem však marně doufala, že se mi zima vyhne obloukem. Co bych teď dala za teplý kabát.
Měla jsem pouze krajkový šátek. Narovnala jsem si ho na ramenou a znovu jsem se nutila nemyslet na chladné počasí. Míjeli jsme poslední domky, ze kterých vyběhlo pár lidí a přidalo se do davu za mnou, starší obyvatelé se na nás šli podívat ven nebo alespoň skrze okno.
Potom už jsme došli k dřevěnému plotu, obepínajícímu celou vesnici a prošli jsme otevřenou branou, rovnou do náruče březového háje. Bylo tam ještě chladněji, jako by snad vesnice zadržovala teplo. Nebo mi to tak alespoň přišlo, protože zem byla rozhodně studenější a chlad mě štípal do holé kůže mých nohou.
„Sluší ti to," ozval se vedle mě najednou hlas chlapce. Lekla jsem se tak, až jsem přestala zpívat a věneček mi málem spadl z hlavy. Lehce jsem si ho jednou rukou narovnala.
„Počkej," usmál se chlapec, Leslav, a prsty mi pročísl vlasy. „Tak je to lepší."
„Děkuju," usmála jsem se. Dál jsme pokračovali zase mlčky. Zpěv ostatních se začal pomalu měnit na skandování.
„Pryč s Moranou! Pryč s Moranou!" hluk sílil, jak jsme se přibližovali k rybníku. Za nějakou chvíli jsem skandování vytěsnila z mysli. Vlastně jsem vytěsnila z mysli všechny ostatní lidi. V tu chvíli jsem si připadala jako nadpozemské stvoření. Jako víla, rusalka nebo bludička. V bílých šatech s věnečkem na hlavě a bosýma nohama. Cítila jsem, jak mi studený vzduch ošlehal tváře a ty mi zrůžověly. Cítila jsem se volně mezi bíločernými stromy, na jejichž větvích začaly rašit čerstvě zelené lístky.
Zanedlouho jsme však nechali březový háj za sebou a šli jsme po zeleném mechu až ke kamenitému břehu čistého rybníka. Postupně jsem znovu začala vnímat přítomnost ostatních, ale lehký pocit s nasládlou chutí volnosti ve mně zůstal.
„Ať si zaplave!" vykřikl jeden chlapec, načež se do popředí dostali ti dva mladíci, kteří sem celou cestu nesli napodobeninu bohyně Morany. Za hlasitého křiku ji rozhoupali a odmrštili ji, co nejdál to šlo.
Morana letěla vzduchem. Nejprve na hladinu dopadla sprška slámy, která se z Morany uvolnila. Bílé prostěradlo jí na krátkou chvíli zavlálo a v další chvíli s hlasitým šplouchnutím dopadla do vody. Asi z poloviny se potopila.
Někdo poplácal oba mladíky po ramenou a vyměnil si s nimi pár slov. Já jsem to ale nevnímala. S úsměvem na tváři jsem se dívala, jak se rozvířená hladina kolem Morany zklidňuje.
„Je tu jaro," pronesl Leslav. Nevěděla jsem, jestli to říká mně nebo sám sobě, ale stejně jsem se na něj podívala.
Chvíli mi jen hleděl do očí, potom prohlásil. „Asi bychom měli jít nebo nám všichni utečou."
Měl pravdu, zatímco jsem tu tak stála, většina lidí se vydala na cestu zpět. Už ne tak spořádaně, ale zato hlučněji. Každý každému přál, ať se druhému na jaře daří, a na nás, jakožto na symboly, už si ani nevzpomněli.
„Užila sis být symbolem jara?" zeptal se mě Leslav, když jsme se dali na cestu.
„Ano," řekla jsem a byla to pravda. Připadala jsem si stále ještě omámeně. Znovu jsem se podívala dolů na své bosé nohy a při každém kroku jsem roztáhla prsty na mechu. „Co ty. Užil sis dnešní den?"
„Nejprve jsem si nebyl jistý. Přeci jen by se mi asi líbilo více nést Moranu, ale na to nejsem dost silný," řekl a trochu sklonil hlavu.
„Možná za pár let," řekla jsem. Tentokrát to byl on, kdo se usmál.
„Možná."
Náhlý průvan ledového větru mi odfoukl nehlídaný cíp krajkového šátku. Když jsem se otočila, abych ho chytila a přivinula k tělu, zahlédla jsem koutkem oka jakýsi pohyb. Otočila jsem se a vytřeštila jsem oči.
V rybníce, kde předtím pouze plavala nečinná figurína, se nyní někdo topil. Podle všeho šlo o ženu. Bledé ruce se snažily nahmatat cokoliv, čeho se chytit a havraní vlasy měla rozcuchané a zmáčené studenou vodou.
Vrhla jsem se k ní a už jsem nevnímala studenou půdu ani ostré výčnělky. Dostala jsem se až ke břehu. Žena nebyla daleko, stejně jsem si však musela dát pozor, abych se nedostala do takové hloubky, aby mi hrozilo utonutí. Neuměla jsem plavat, stejně jako většina lidí ve vesnici.
Když jsem ponořila jednu nohu do vody, málem jsem vyletěla z kůže, jak byla studená. Zalapala jsem po dechu a pouze odhodlání zachránit onu ženu mě nutilo pokračovat.
Dostala jsem se až k ní. Pokusila jsem se na ni mluvit nebo ji chytit za ruku, ale byla v takové panice, že už ani nevnímala, že u ní jsem.
Najednou mi sevřela levou paži. Svoji dlaň měla studenou jako led a nejen, že ji měla bledou, ona ji měla dokonce našedivělou. Tak nepřirozeně, až jsem dostala chuť se od ní odtáhnout, ale neudělala jsem to. S námahou jsem ji popadla v podpaží a pokusila jsem ji popotáhnout více na břeh. Byla těžká a smýkala se jako had. Voda mi sahala po prsa a vlivem jejího mrskání jsem měla mokré i vlasy a obličej.
Zvedla ruku, kterou mě ještě nedržela a pokusila se mě zachytit. Cítila jsem, jak se mi její ostré nehty vrývají do kůže na zádech a jak se pod nimi marně snaží najít oporu, když mi vyrývala cestičku od páteře po pravé straně krku až k uchu. Vykřikla jsem bolestí ve stejnou chvíli, co ke mně zvedla žena tvář. Temné, hluboké oči bez bělma se zabodly do těch mých. Zalapala jsem po dechu a po zádech mi přeběhl mráz, který neměl co dočinění s chladnou vodou. V tu chvíli mi bylo jasné, že tohle nemůže být obyčejný člověk.
„Našla jsem tě," zašeptala skoro neslyšným hlasem.
V další chvíli mě popadly něčí ruce za pas a skoro násilím mě táhly ke břehu. Neznámá tmavovlasá žena mě pustila. Zamrkala jsem a najednou byla žena ta tam. Jako bych si ji pouze vymyslela. Byla jsem si však naprosto jistá, že byla skutečná, a to jen potvrzovala bolest v místě, kam mi předtím zaryla ostré nehty.
Šila jsem sebou, kopala jsem a mlátila jsem kolem sebe rukama. Potřebovala jsem zjistit, co se stalo.
Pod nohama jsem ucítila pevnou zem a svět se se mnou přestával tak šíleně houpat. Otočila jsem se na rybník, ale po oné ženě ani stopy. V další chvíli mě popadly za ramena stejné ruce, které mě předtím tahaly z vody a otočily mě směrem k jejich majiteli. Byl to jeden mladík, jenž se svým přítelem nesl Moranu.
„Jsi v pořádku?" zeptal se. Moc jsem ho neposlouchala. V uších mi zvonilo a byla mi šílená zima. Promočené šaty se mi lepily na kůži, jako by se ze mě snažily vysát všechno teplo.
„Proč jsi lezla do tý vody?" zeptal se mě a svraštil obočí, jako by se něčemu snažil přijít na kloub. Nebyla jsem schopná odpovědět, a tak mě nakonec pustil. Podlomila se mi kolena a já jsem mimoděk klesla k zemi. Zavřela jsem oči a jednou rukou jsem si překryla zranění, které mi udělala topící se žena.
Vnímala jsem, jak se kolem mě tvoří houf a už jen z toho důvodu jsem nechtěla otevřít oči. Ucítila jsem šimrání, jak mi někdo přes ramena přehodil krajkový šátek, jenž mi musel sklouznout, když jsem běžela zachránit tu ženu. Na hlavu mi klesl věneček. Ani jsem nezaregistrovala, že mi při běhu spadl.
Pomalu jsem otevřela oči. Kolem mě byl chumel zvědavých lidí. Přímo přede mnou stál Leslav a ustrašeně se na mě díval. Nejspíš se divil, že nějaký symbol je schopný se bezmyšlenkovitě vrhnout do vody. Měla jsem chuť na něj zakřičet, že nejsem blázen. Že jsem chtěla pouze zachránit nebohou ženu. Ale v krku jsem měla sucho a nebyla jsem schopna jediného slova. Navíc jsem měla zvláštní pocit, že mi nikdo neuvěří.
„Uhněte!" chopil se slova mladík, co mě vytáhl a sundal ze sebe kožešinu, kterou mi přehodil kolem ramen. Potom mě podepřel a vydal se se mnou na cestu domů.
„Ta žena. Ta, jak byla ve vodě?" zaskřehotala jsem, když jsem si byla jistá, že kolem není nikdo, kdo by nás mohl slyšet. V ničem už jsem nemohla vypadat jako symbol jara. Ne, teď ze mě byl symbol nešikovnosti.
„Jaká žena?" zeptal se a potom dodal. „Nikdo kromě tebe a té figuríny tam nebyl."
Vítejte u mého příběhu!
Jsem ráda, že jste ho otevřeli a pevně doufám, že se Vám bude líbit.
Tento příběh má dohromady 197 NS. Myslím, že je to dobré vědět, abyste mohli mít nějakou ucelenou představu o knize. Jednotlivé kapitoly jsou - na wattpad - docela dlouhé, proto je možná budu muset rozdělit na dvě části.
Kniha je inspirována Slovanskou mytologií. Hodně jsem si toho o ní nastudovala, takže kdybyste měli nějakou otázku, nebojte se zeptat. To platí i u celého příběhu.
Budu moc ráda za komentáře. Myslím, že zvládnu i kritiku, pokud nebude vulgární, bude mít hlavu a patu a nebude urážlivá.
Když Vás bude příběh bavit, nezapomeňte mi ke kapitolám dát hvězdičku. Hodně mě tím podpoříte.