Z pohledu Laury:
Ráno jsem se vzbudila a první myšlenka byla směřována na blížící se tábor, který mě čekal následující den. Vstala jsem z postele, šla se obléct a udělat si ranní hygienu.
Poté jsem šla na snídani, kde byli mí rodiče, starší sestra, bratr a mladší sestra. Nejstarší sestře je 20, bratrovi je 18, mně je 16 a naší nejmladší sestřičce je 5 let.
Vešla jsem do jídelny a směřovala si to k mému sedacímu místu.
,,Dobré ráno přeji všem," pověděla jsem jim a sedla si na židli vedle starší sestry.
Ta byla chvilku na mobilu a pak mi popřála taky dobré ráno.
To je divné, celá rodina pohromadě. Většinou je sestra s přítelem na výletech nebo jsou doma a bratr se s jeho holkou někde fláká. A malá sestřička je někde na houpačkách, ale tentokrát byla na gauči a koukala na televizi.
,,Dobré i tobě," řekli všichni skoro nastejno.
Mamka mi podala snídani. ,,Už máš sbaleno?" optala se mě.
,,Skoro, ještě pár věcí a bude to vše," odpověděla jsem ji s úsměvem na tváři.
,,Dobře a nechceš s tím pomoct?" zeptala se mě.
,,Ne to je dobrý, zvládnu to," řekla jsem jí.
,,Dobře," odvětila s úsměvem.
,,Jo, právě jsem si vzpomněla. Mohla bych se jít ven proběhnout s Tarou?" optala jsem se jí.
,,Tak jo, když je to poslední den před odjezdem na tábor," usmála se na mě.
,,Díky," poděkovala jsem jí, ale ona už jedla svoji snídani stejně tak, jako ostatní.
Po snídani jsem si šla dobalit, pak jsem šla na zahradu s mobilem a sluchátky v ruce. Když jsem došla do zahrady, tak se sestra rozvalovala na zahradní houpačce s knížkou v ruce.
Byla začtená. Někdy si píše svoji knížku: Sektor smrti a nebo si někam zaleze a čte si to, co zrovna najde v pokoji a nebo na Wattpadu.
Nechtěla jsem ji rušit, tak jsem kolem ní potichu prošla a šla si lehnou do zadní části zahrady, kde byla naštěstí ještě jedna zahradní houpačka. Lehla jsem si na ni, dala si do uších sluchátka a poslouchala mé oblíbené písničky.
Takhle to bylo až do oběda, teda do té doby, než přišel bratr a sdělil mi, že už je oběd.
Vstala jsem a šla kolem sestry. Ta taky už pomalu odcházela domů. Přišly jsme domů a sedly si na místa. Na stole byl pekáč a tak jsem ho opatrně, abych se nespálila, odkryla a koukla na Lasange.
Mňami. Miluju Lasange, to se zas přejím. Snad mě pak nebude bolet břicho, ale no co, to nevadí. Takovéhle dobré papání já neodmítám.
Po obědě jsem napsala Taře, jestli si nechce jít do lesa zaběhat.
Tara: Ahoj, moc ráda půjdu.
Laura: Dobře, tak v půl druhé u kostela?
Tara: Jo, to by šlo. Tak zatím pa.
Laura: Pa pa.
Vyšla jsem z domu a šla ke kostelu, kde jsem měla s Tarou sraz. Tara už tam byla.
,,Ahoj Taro," pozdravila jsem ji a šla k ní.
,,Ahoj Lauro, půjdeme do lesa?" zeptala se Tara a já jenom kývla na souhlas.
Cestou jsme si ještě povídaly o táboře a zanedlouho jsme byly u lesa. Obě jsme se proměnily na vlky. Já jsem měla barvu bílo-stříbrnou a Tara hnědo-zlatou.
Koukly jsme se na sebe a pak hlavami kývly a rozeběhly jsme se do středu lesa. Běžely jsme opravdu rychle, a přitom jsme si daly závod, kdo dřív doběhne k vodopádu, který je uprostřed lesa. Já doběhla jako první k vodopádu a Tara hned za mnou.
,,Už jsi zase první, jak to děláš???" nechápala Tara moji rychlost a energii.
,,Já nic nedělám, jenom běhám a nechávám se unášet přírodou," odpověděla jsem upřímně Taře.
,,To bych mohla taky příště zkusit," ozvala se Tara.
,,Jo to bys mohla," uchechtla jsem se.
Potom jsme se proměnily zpět do lidské podoby.
V dnešní době je to tak, že když se vlkodlak promění zpět, tak má už na sobě oblečení, ve kterém se předtím proměnil na vlka.
S Tarou jsem si šla opláchnout obličej k vodopádu, který měl vodu chladnou. Po osvěžení jsem si sedla na pařez, na kterém byl mech, takže jsem měla měkké posezeníčko. Jakmile si Tara našla taky pařez, přišla další vlna otázek.
Jak to v tom táboře vypadá? Budou na nás ostatní alespoň trochu milí? Jaké to bude? Co když nám někdo ublíží? Brácha mi říkal, že tam moc holek na ten tábor nejezdí. Co když se nějaký upír omylem napije naší krve o úplňku?! I když, nám to nic neudělá, to by nám musel dát svou krev, aby nám bylo špatně. Už dost, nesmím uvažovat negativně, třeba tam bude něco i pozitivního... Ano, takovéto otázky se nám honily hlavou. Bezvadný, já vím.
,,Já se tak těším na ten Tábor pro upíry a vlkodlaky," zasnila jsem se, a pak ucítila něčí pach.
Další vlkodlak? Že by? Nikdy jsem tu moc jiné vlkodlaky necítila. To je divný.
Začala jsem hledat narušitele a Tara ten pach taky po chvilce ucítila.
,,Ale, ale! Co tu děláte ŠTĚŇATA? Vy jedete taky na ten tábor?!" zeptal se někdo a dal důraz na slovo štěňata.
Když jsem se ohlédla směrem k narušiteli, zjistila jsem, že stál nahoře nad vodopádem. Díky svým schopnostem a silným smyslům jsem si všimla, jak se ušklíbnul.
Byl to vlkodlak tak kolem 16-17 let a byl docela pěkný. Bylo vidět, jak je Tara trochu naštvaná za to oslovení, ale zároveň bylo vidět, že si ho se zájmem prohlíží. On udělal, jako že jde pryč, ale po chvilce stál nedaleko od nás. Takhle zblízka bylo zřejmé, jak si nás pečlivě prohlíží vlčíma očima.
,,Neříkej nám tak! Představ si, že i my máme jméno!" pověděla jsem mu naštvaně.
Mně tak nikdo říkat nebude! Nejsem malé dítě, aby mi tak říkal. A navíc, nevypadá na to, že je plnoletý, takže je taky, podle sebe, štěně.
On se trochu přiblížil k nám.
,,A jedete na ten Tábor pro upíry a vlkodlaky?" zeptal se nás znovu.
,,Jo, proč se ptáš?" zajímala se tentokrát Tara a sledovala každičký jeho krok.
,,Hádej!" zvolal a kulišácky se na ni usmál.
Jen jsem protočila očima a na chvilku se zapřemýšlela. ,,Ty tam jedeš taky?" řekla jsem nedůvěřivým hlasem.
On se na mě kouknul. ,,Správně, maličká."
Tak počkat! Jak, že mi to řekl?! Maličká?! Jen počkej, ty-ty! Ty zmetku!
Zavrčela jsem na něj a on se tomu jenom uchechtl.
,,Neříkej mi maličká," odsekla jsem a podívala se na Taru.
On se k ní o krok přiblížil a díval se na ní.
,,Ty jsi roztomilé štěně," řekl a usmál se, když si všiml, jak se nepatrně začervenala.
,,A co ty tu děláš takhle sám? Kde máš svoji smečku?" optala jsem se ho a tentokrát svoji pozornost přesunul z Tary na mě.
Zahlédla jsem malý záblesk červené v jeho očích.
Jak to, že jsem si toho hned nevšimla? On je Alfa.
,,Asi sis už všimla, že jsem Alfa. A na otázku, co tu dělám? No šel jsem se projít a malinko se ztratil," nevinně se usmál a poškrábal se za krkem.
,,Jsi Alfa a tak snadno ses dokázal ztratit v tak malém lese?" zasmála se Tara a já taky.
On se na nás jen zamračil a uraženě si odfrknul.
,,Až tak malý les to není," zavrčel na nás.
,,Jasný, jasný. Když se vydáš tamtudy," ukázala Tara za něj, ,,Tak se dostaneš do města. A tudy zas do vesnice," řekla Tara a rukou ukázala za nás.
Najednou jsem ucítila pach, ale nebyl to další vlkodlak.
Byl to..., upír.
-----------------------
Tak jo, něco málo jsem k tomu připsala a jinak jsem to nechala, tak jak to bylo.
Napsáno:
12. 4. 2020 14:50.
Upraveno:
18. 2. 2024 15:13
Zbytek dodělám jindy.
Jak se vám to čte? Je to lepší?
♥ Nezapomeňte dávat hvězdičky ♥