Severus Snape seděl v pohodlném saténovém křesle zády ke krbu a zkoumavě pozoroval ženu, která seděla na pohovce naproti němu a světlo plamene z krbu jí ozařovalo obličej. Plášť, který jí půjčil, už na sobě dávno neměla a místo toho teď byla zabalená do teplé deky. Profesor si to nechtěl přiznat, ale byl zvědavý. Možná více, než bylo zdrávo. Zajímalo ho tolik věcí, ale ostýchal se své kolegyně na cokoli z toho ptát. Obával se totiž její reakce. Taktně řečeno, Peregrinová nebyla ve své kůži a on se bál, jak by zareagovala na jeho dotěrné otázky. A tak jen seděl v křesle a mlčel. Jediné, co bylo v místnosti slyšet, byl tikot hodin a praskání dříví v krbu. Nakonec ticho prolomila Peregrinová.
„Není to tu tak ponuré, jak jsem si myslela," hlesla a podívala se ven z velkého okna, z kterého byl dobrý výhled pod jezerní hladinu. Profesor se podíval stejným směrem jako ona. Jeho kolegyně měla opět pravdu. Vlastně byly jeho komnaty docela útulné.
„Asi bychom měli začít se zcelováním vašich jizev. Pokud tedy ještě stále souhlasíte?" dodal rychle a vstal z křesla, aby mohl dojít pro všechny hojivé masti a lektvary, které vlastnil.
„Já... ráda bych," zadrhla se jeho kolegyně a z jejího hlasu byla patrná značná nervozita, „ale nemůžu," dořekla a pohled jí na okamžik sklouzl k jejímu levému předloktí. Severus si ihned uvědomil, co se děje. Kdyby nebyli v tak nepříjemné situaci, možná by se i uchechtl.
„Myslíte si, že o vašem znamení nevím?" pronesl pobaveně a pozoroval ženu, která vyskočila z křesla a vyděšeně se na něj dívala smaragdově zelenýma očima.
„Jak?" dokázala ze sebe dostat profesorka a druhou rukou si svírala levé předloktí.
„Byl jsem to přece já," řekl lektvarista ledovým hlasem, „kdo vás ošetřoval u Vol...," na poslední chvíli se zarazil, „kdo vás ošetřoval." Očekával, že se na tváři jeho kolegyně objeví alespoň nějaká známka úlevy, ta se ale nedostavila. Její tvář byla totiž stále zkřivená do zděšené grimasy. „Nemusíte mi nic vysvětlovat," pronesl profesor tichým sametovým hlasem, „každý máme nějakou minulost. A mě do té vaší nic není," dořekl po chvíli a překřížil si ruce na hrudi.
„Někdy vám to vysvětlím," řekla mladá žena mdlým hlasem. „Ale ne teď, jsem příšerně unavená," v ten moment se profesorka sesunula do křesla. Černovlasý muž byl jedním skokem u ní a chytal ji za zápěstí.
„Máte příliš slabý puls," šeptl lektvarista a pustil její ruku. „Donesu vám něco na povzbuzení." Profesor odběhl do svého soukromého skladu s lektvary a různými přísadami, které měl úhledně srovnané na vysokých policích. Rychle vzal z jedné poličky rudý lektvar a donesl ho jeho kolegyni. Ta ho bez protestů vypila a znovu se zabalila do deky, která z ní před chvílí spadla.
„Zeptáte se už, nebo to v sobě budete držet celý večer?" hlesla Peregrinová a křivě se na něj ušklíbla. Profesor se chtěl zeptat, jak to vytušila, ale ona byla v odpovědi rychlejší. „Nejsem hloupá, kolego."
A i když ho černovláska vyzvala, Severusovi se do toho stále tak úplně nechtělo. Co když budou jeho otázky až příliš osobní, až příliš bolestné. Nakonec se ale přeci rozhodl zeptat se. „Jak jste se vlastně dostala z Azkabanu?" zeptal se na něco, co ho zajímalo asi nejvíce.
„Myslela jsem si, že se na něco takového zeptáte," řekla mladá žena a přitiskla si kolena k hrudníku. „Celou tu dobu jsem si myslela, že na mě Albus zapomněl, víte," pronesla trpce a v jejím hlase byla znatelná bolest. „Myslela jsem, že se rozhodl mě z nějakého důvodu nechat v Azkabanu," při posledním slově se jí zachvěl hlas. „Nebyla to pravda. Jednoho večera si pro mě přišlo pár lidí z řádu. Řekli mi, že je posílá Albus, aby mě odtamtud dostali. Pak mě přemístili do Bradavic a nakonec mě nechali v mých komnatách. A tam jsem celé ty dva týdny zůstávala. „Čekal jste něco záživnějšího, že?" pronesla trpce, hlavu si opřela o opěrku pohovky a zavřela oči.
„Je jedno, jak jste se odtamtud dostala, hlavní je, že jste tady," hlesl lektvarista tiše a podíval se na klidnou tvář jeho kolegyně. Na chvíli mu připadalo, že se zase ocitl ve starých dobrých časech, kdy bylo všechno tak jednoduché. Do reality ho dostal až zlomený hlas jeho kolegyně.
„Jsem příšerně unavená, pane profesore," šeptla a položila si hlavu na kolena „Máte Bezesný spánek?" zeptala se ho bezostyšně a propalovala ho pohledem.
„Je návykový," upozornil ji Severus, jakoby vysvětloval látku studentům. „Navíc si myslím, že byste teď jeho účinky nezvládla," dodal opatrně nakonec.
„Poradíte mi, jak usnout, aby se mi nezdály žádné noční můry?" zeptala se ho a upřeně ho pozorovala. A Severus věděl, že ho dostala do kouta. I on sám měl nějaké noční můry, ale už si na ně zvykl. Bylo to stále to stejné. Křik, slzy, krev a smrt. A stále si tolik věcí nedokázal odpustit. Beze slov se zvedl z křesla a zmizel ve své ložnici, kde měl v nočním stolku připravený onen lektvar, kdyby ho někdy potřeboval. Podal lahvičku své kolegyni a ta se na ni se zájmem dívala.
„Už jsem úplně zapomněla, jakou má barvu," pronesla smutně a trpce se ušklíbla. Za chvíli už měla lektvar v sobě a čekala, než začne působit. Severus chvíli váhal, ale nakonec se posadil na pohovku vedle mladé ženy.
„To ticho je příjemné," podotkla jeho kolegyně a hlavu si opřela o jedno ze svých ramen. Až teď si Severus všiml vytetovaných symbolů na jejím krků. Symbolů, které říkaly, že byla uvězněná v Azkabanu. Bývalá bystrozorka na sobě nejspíš vycítila jeho upřený pohled, protože se na něj otočila a přejela si prstem po krku. „Není to fér, víte," pronesla dutě. Těch pár slov znělo tak bolestně, že to ani nešlo popsat. A Severus si vlastně uvědomil, že už mu nic nebrání v tom, aby své kolegyni řekl to, co chtěl už dlouho. Protože ona mu to nebude vyčítat, nikomu to neprozradí, nevysměje se mu. Prostě ho jenom vyslechne - Severus tomu věřil.
„Omlouvám se vám," vyřkl slova, která jí měl říct už tolikrát. A taky by to udělal, kdyby mu v tom nebránila jeho pýcha. Jenže teď už na takovýchto věcech nezáleželo. Naposledy se omlouval Lily. Pak už to nikdy neudělal, nebo to alespoň nemyslel vážně. Udělalo se mu nevolno, když před sebou znovu spatřil mrtvé tělo rusovlasé ženy. Ale teď svou omluvu vážně myslel. „Mrzí mě, že jsem nedodržel slib, a že jsem vás odtamtud nedostal dřív. Je mi líto, že jsem vás připravil o vaší magii. Měl jsem se víc snažit. Zklamal jsem vás," hlesl trpce a pohledem propaloval díru do koberce pod sebou.
„Ne, pane profesore," zašeptala jeho kolegyně. „Byl jste perfektní. Celo tu dobu," dodala zastřeným hlasem.
Severus nedokázal popsat, jak moc se mu ulevilo. Jak moc tahle slova potřeboval slyšet. V ten moment si vzpomněl na něco velmi důležitého. Začal hledat po kapsách a jeho kolegyně ho se zájmem pozorovala. Nakonec našel co hledal.
„Nastavte ruce a zavřete oči," vyzval svou kolegyni.
„Nemám ráda překvapení, kolego," hlesla Peregrinová. „Většinou nejsou moc příjemná."
„Tohle bude příjemné," ubezpečil ji Severus a ona zavřela oči. Oba předměty vložil do jejích nastavených dlaní a čekal, až bývalá bystrozorka otevře oči. Na krátký moment v jejích očí spatřil úžas, ale ten po chvíli pohasl a zbyla tam jen ona známá prázdnota.
„Děkuji vám," řekla žena a v ruce převracela zlaté hodinky, které byly zase vcelku. „Velmi mi na nich záleží."
„A vaše hůlka?" pronesl Severus opatrně a hleděl na druhý předmět v její ruce. Profesorka se na ni chvíli dívala a pak se křivě ušklíbla.
„Ta už je mi k ničemu," řekla a pevně ji chytla do obou rukou. Severus si uvědomil, že se hůlku chystá zlomit.
„Počkejte," zadržel ji a ženin stisk povolil.
„A proč bych to neměla dělat?" zeptala se ho. „Kouzlit už stejně nikdy nebudu, takže mi k ničemu není, kolego."
„To nevíte," pronesl Severus. Nikdy by si nemyslel, že to zajde až takhle daleko. Ale stalo se.
„Jak to myslíte?" hlesla černovláska a propalovala ho pohledem. Severus se rozhodl, že jí poví, co zjistil.
„Poté co jste přišla o svou magii, jsem přečetl snad každou knihu o tom, jak by se magie mohla do kouzelníkova těla zase vrátit a..."
„Víte moc dobře, že je to nemožné," přerušila ho bývalá bystrozorka. „Nikomu se ještě nikdy něco takového nepovedlo. Nechápu, proč bych zrovna já měla být ta vyvolená," pronesla sarkasticky.
„Protože magie z vašeho těla nikdy nevyprchala," sdělil jí věc, na kterou přišel asi před týdnem. „Jste ymbryna. I kdybyste přišla o všechnu magii, kterou byste měla, pořád byste měla vaše kouzelné slzy," řekl a sledoval reakci jeho kolegyně. „Je tu možnost, že by vaše slzy dokázaly být vaším magickým zdrojem."
„To je velmi nepravděpodobné," utnula ho Peregrinová trpce.
„Ale nemůžete si být jistá, pokud to nezkusíte," snažil se ji stále přesvědčit Snape.
„Vím, že je pro vás těžké to pochopit," hlesla černovlasá žena unaveně a Severusovi připadalo, jakoby za tu dobu, co jí neviděl, zestárla o několik let. „Je pro vás asi těžké chápat to, jak se cítím. Když to nevyjde, budu opět zklamaná," pronesla trpce a trochu se od muže vedle sebe odtáhla. „A já si nejsem tak úplně jistá, že bych další zklamání ustála. Jistě to znáte," pokračovala žena a Severusovi připadalo, že to říká spíše sama sobě než jemu. „V jednu chvíli máte naději a pak ji jako lusknutím prstu ztratíte. Je to zničující, kolego," řekla a hlas se jí v polovině věty zlomil.
„Když to nezkusíte, budete si to celý život vyčítat," pronesl muž klidně. Neměl odvahu k tomu, aby jí přiznal, že tenhle pocit moc dobře zná. „Jste statečná kolegyně, vždycky jste byla," dořekl a podíval se na ženu se smutným výrazem ve tváři.
„Je vtipné, jak si myslíte, že mě znáte," ušklíbla se mladá žena a provrtala ho nepříjemným pohledem. „Ale opravdu oceňuji vaši snahu," hlesla nakonec a napřáhla ruku i s hůlkou dopředu ke stolu, na kterém ležel malý kus pergamenu. „Zkusím to, kolego."
„Hlavně se hodně soustřeďte a mávněte hůlkou, jako byste..."
„Svou magii jsem ztratila, ale stále vím, jaký pohyb hůlkou se dělá při kouzlu Wingardium Leviosa," spražila ho Peregrinová suše a Severus se najednou cítil neuvěřitelně trapně. U Salazara, chová se jako idiot, pomyslel si černovlasý muž. Bývalá bystrozorka po jeho levici sevřela hůlku pevněji a pohledem provrtávala kus pergamenu před sebou, jako by si myslela, že ho dokáže zvednout pohledem. Po chvíli, která muži připadala jako věčnost, mávla hůlkou a pronesla zaklínadlo. Nic se nestalo. Peregrinová podrážděně sykla a prudce odhodila hůlku pryč.
„Já..."
„Nevyšlo to, kolego," sykla na něj nepříjemně, ale Severus v jejím hlase rozeznal značnou bolest a zklamání. „Co jsem taky čekala," šeptla si žena pro sebe.
„Zkuste to znovu," pobídl ji Snape a přivolal hůlku jeho kolegyně. „Vůbec jste si nevěřila," poučoval ji a podával jí hůlku do ruky. „Musíte věřit, že to dokážete, jinak tahle celá šaráda nemá význam.
„Páni," pronesla Peregrinová sarkasticky, „nikdy bych si nemyslela, že zrovna vy máte tak silné sklony k motivování," dořekla s hraným obdivem.
Severus její nepříjemnou poznámku přešel bez povšimnutí. „Dovolte mi vám pomoci," šeptl a zadíval se do jejích smaragdových očí. Mladá žena mu pohled oplatila. Připadalo mu, jakoby mezi sebou sváděli souboj o to, kdo se vydrží tomu druhému déle dívat do očí. A Severusovi to přišlo nesmírně důležité. Musel tenhle nesmysl vyhrát. Po několika dlouhých vteřinách uhnula jeho kolegyně pohledem.
„Naposledy vám dovoluji mi pomoci," hlesla dutě a nepřítomně se dívala na kus pergamenu. Nejistě napřáhla ruku kupředu. Severus si všiml, že se třese. A s jistým úžasem zjistil, že má jeho kolegyně strach. Chápal to. Opatrně zvedl svou ruku a ve své dlani jemně sevřel dlaň své kolegyně. Vyděšeně sebou cukla, ale po chvíli zavřela oči. Už se netřásla. Vypadalo to, že pochopila. Severus navedl její ruku s hůlkou nad pergamen a pevně ji tam držel. Profesorka vedle něj se zhluboka nadechla a vydechla.
„Můžete," zašeptal profesor a s napětím čekal co se stane. Peregrinová zašeptala slova zaklínadla a švihla hůlkou. Ihned jak to udělala, otevřela rychle oči. Na její tváři se objevil nefalšovaný úžas. Pergamen se trochu chvěl. Sice nepoletoval vzduchem, ale i tak to bylo jasné znamení.
„Vi-vidíte to ta-taky," vykoktala černovláska a jako ve snu se dívala na pergamen před sebou. Severus jen přikývl. Věděl to celou dobu, pomyslel si. Dokázala to.
„Ráda bych vám poděkovala...," řekla žena, „ale jsem příšerně unavená," zívla a zakryla si rukou ústa. „Měla bych jít spát," šeptla a s obtížemi vstala z křesla.
„To nepřipadá vůbec v úvahu," upozornil ji lektvarista, který už také stál na nohou. „Na chodbách neustále hlídkuje Filch nebo Umbridgeová. Pokud by vás našli, nedopadlo by to s vámi vůbec dobře. Nebo byste cestou do svých komnat usnula na schodech," dodal pobaveně a pohlédl na ženu před sebou, které už pomalu klesala víčka.
„Co mám tedy dělat?" povzdechla si poraženecky a svěsila ramena.
„Dnes přespíte tady, konkrétně v mé ložnici. Na nic nebudete sahat, nic neponičíte ani nijak jinak neznehodnotíte." Profesorka se už nadechovala, aby pronesla nějakou námitku, ale Snape ji zarazil.
„Bez námitek, kolegyně. Budu opravovat testy dvou ročníků a pak - sice velmi neochotně, přespím na gauči, takže vy budete mít celou dobu soukromí. Na posteli jsou dvě přikrývky, jednu si vyberte," řekl lektvarista nekompromisně a založil si ruce v bok.
„Přežila jsem už i horší věci," zamumlala žena nesouhlasně, když kolem něj procházela do místnosti, na kterou Severus ukázal a zavřela za sebou dveře. Profesora najednou obklopilo ohlušující ticho, které už nebylo zas tak příjemné. Sedl si za svůj pracovní stůl a dal se do opravování testů třetího a sedmého ročníku. Vypadalo to, že má na večer o zábavu postaráno. Čas plynul podle něj až příliš pomalu a vůbec nepomáhalo, když každou chvilku pozoroval ručičky malých hodin na jeho stole. Začínal si uvědomovat, že se mu chce strašně spát. Jenže gauč mu připadal tak vzdálený, že se ani nesnažil zamezit tomu, aby jeho hlava dopadla na pracovní stůl. Víčka se mu klížila a poslední, co před sebou viděl, byla polínka ve vyhasínajícím krbu
Z poklidného spánku ho probudil hysterický křik, který se ozýval z jeho ložnice. Nejprve přemýšlel, jestli se nedostal do nějaké noční můry, ale když křik nepřestával, rychle se zvedl od stolu a běžel do své ložnice. Když rozrazil dveře, to co spatřil, ho dokonale přimrazilo na místě. V koutě pokoje seděla jeho kolegyně s koleny pevně přitisknutými k hrudníku a rukama si zakrývala uši. Hystericky ječela a tvář měla zkřivenou do vyděšené grimasy. Ale muže nejvíce zarazilo to, že se třásla nekontrolovatelnými vzlyky. Po mrtvolně bledých tváří jí stékaly slzy, které se vpíjely do její noční košile. Severus ji nikdy neviděl uronit jedinou slzu, ani při mučení smrtijedy a možná proto to pro něj bylo tak šokující. Už nemohl dále vyčkávat. Pár kroky byl u černovlasé ženy a klekl si k ní na zem. Ihned jak si ho všimla, podívala se mu do očí šíleným pohledem.
„Zabíjí je, kolego," vydechla těžce. „Musíme je zachránit, musíme jim pomoci," její hlas začal nabírat na síle. „Musíme něco dělat," křikla a začala s ním třást. Severus to jen sledoval neschopen slova. „Proč nic neděláte?" vzlykala černovláska zoufale. „Nenechávejte mě v tom," zlomil se jí hlas a sesunula se muži k nohám a dala se do usedavého pláče. Severus se konečně dokázal dostat z šoku. Opatrně ji chytil a povedlo se mu jí vtáhnout do sedu.
„Nic se neděje," šeptal sametovým hlasem a z kapsy vytáhl bílý kapesník. „Musel to být jen zlý sen," snažil se ji uklidnit a opatrně jí utíral slzy z tváře. Uvědomil si, co vlastně dělá. Kdyby všechny ty slzy nachytal do skleněné lahvičky a prodal je, byl by z něj bohatý muž. Ale on je bezostyšně utíral do kapesníku. A překvapivě mu to vůbec nevadilo. Na ničem takovém mu nezáleželo. Vypadalo to, že si jeho kolegyně konečně uvědomila, kde je. Nevěřícně se rozhlédla kolem sebe a on v jejím pohledu spatřil známku studu.
„U Merlina," hlesla a snažila se popadnout dech. „Omlouvám se, já..."
„Není za co se omlouvat," řekl Snape pevně a pomohl jí vstát na nohy. „Nic se přeci nestalo," dodal a zkoumal jí pohledem od hlavy k patě. „Lehněte si a já vám donesu něco na uklidnění," dal jí přesné pokyny a vyšel z místnosti. Když se vrátil i s naoranžovělým lekvarem, jeho kolegyně seděla v posteli opřená o její čelo a nepřítomně se dívala před sebe. Severus podal ženě lahvičku a tiše si pak sedl do houpacího křesla, které bylo kousek od postele.
„Chcete si o tom promluvit?" zeptal si jí a nedočkavě čekal na odpověď. Profesorka jenom rychle zavrtěla hlavou a najednou vypila celý lektvar, který jí Severus donesl. „Dobrá," pronesl profesor klidně, „je to vaše rozhodnutí." Pomalu se zvedl z křesla, vzal si od ní lahvičku a vydal se ke dveřím. Když měl ruku na klice, uslyšel za sebou slabý hlas.
„Nemohl byste tu se mnou zůstat? Nechci být sama," hlesla černovlasá žena a podívala se na něj prosebným pohledem.
„Zítra musím učit, kolegyně," řekl Severus a v ruce si pohrával s malou lahvičkou. „Navíc pochybuji, že bych se na tom křesle dokázal vyspat," ušklíbl se.
„Já...," pokračovala Peregrinová a bylo vidět, že je jí to krajně nepříjemné. „Vešli bychom se sem oba,"dořekla a očima kmitla na volné místo vedle sebe. „Nežádala bych vás o to, kdyby to nebylo opravdu nutné." A tak Severus jen přikývl, co jiného mu taky zbývalo. Nedokázal odmítnout někoho, ke komu cítil tak veliký pocit vinny. Přešel na druhou stranu postele a jeho kolegyně se k němu otočila zády, aby se mohl v klidu převléknout. Když už ležel pod svou přikrývkou, přetočila se na záda a pohledem propalovala díru do stropu. Severus chvíli sledoval její bledou tvář a vytřeštěné oči.
„Bojím se znovu usnout," šeptla a pak opět panovalo ticho. Lily nepomohl. Ale Peregrinové může, uvědomil si lektvarista. Už nedokázal zastavit svou ruku, která pomalu klouzala po přikrývkách a zastavil se až když narazil na malíček své kolegyně. Nejprve svou dlaní přikryl kus její dlaně a pak další, až nakonec měl její dlaň v pevném sevření. Žena se tomu nebránila a po nějaké chvíli propletla své prsty s těmi jeho.
„Zůstanete tady minimálně do konce tohoto školního roku," pronesl Severus Snape pevně. „Postarám se o vás...," na chvíli se odmlčel. „Postarám se o vás, Almo," řekl a zavřel oči.
„Věřím vám, Severusi," hlesla žena vedle něj a její víčka se také zavřela.
Cause you and I, we were born to die.
Tahle kapitola je trochu delší, ale vy to určitě zvládnete. Budu ráda za každý hlas, komentář a sdílení. Vaše chosenwitch.