Rose byla v Johnově světě už dva měsíce. Vše šlo překvapivě hladce. Když se Mycroft ujistil, že nemá v plánu nikam mizet, sehnal jí doklady, a dokonce se jí snažil i přesvědčit, ať začne pro něj pracovat. Nebyla si úplně jistá, co by bylo náplní jejího zaměstnání, ale mělo to být něco mezi sekretářkou, expertkou na divné věci a chůvou. Poslala ho do háje. Ale od té doby nemohla najít žádnou práci. Ani jako servírka, ani jako prodavačka v obchodě. Nic. Vždycky ji z nějakého záhadného důvodu už nepotřebovali. I tak to brala s nadhledem. Vynalézavosti si cenila. A Mycroft měl očividně své způsoby, jak dosáhnout svého.
Při hledání informací toho našla spoustu, dokonce i konspirační blogy zasvěcené Doktorovi, který se i v tomhle světě tu a tam objevil. Ale dívat se na různé jeho tváře, hlavně na tu plešatou s ušima, nebylo vůbec lehké. Když ale zadala do vyhledávače Torchwood, spadl internet celému domu. A kromě popuzeného Sherlocka se musela vypořádat i s jeho bratrem, který jí velmi slušně a důrazně žádal, aby toho nechala. Něco ohledně spouštění alarmů. A taky říkal, že Baker Street má už tak kvůli Sherlockově internetové historii dost problémů. Vyhověla mu. Docela si rozuměli. Přepracovaní géniové pro ni měli překvapivě stále slabost a ona počítala s tím, že toho jednoho dne pořádně využije.
Zrovna odpovídala na inzeráty ohledně hlídání dětí, když někdo zaklepal.
„Dále?" zavolala a otočila se.
Zpoza dveří vykoukl John v pyžamu a pokoj naplnil zvuk dosud tlumených houslí. „Neruším?"
Usmála se na něj. „Jasně, že ne. Co potřebuješ?"
„Někde bych tady měl mít náhradní špunty do uší."
„Jasně, posluž si," mávla rukou. „Zase přemýšlí?"
„Jo," povzdychl si a otevřel šuplík u nočního stolku. „S D-Techem je na mrtvém bodě. Zase."
Soucitně sykla. „To mě mrzí. Ale ber to tak, že už brzo bude předělaný byt dole. Takže ti vrátím tvůj pokoj."
Usmál se a potlačil zívnutí. „Pořád ale u nás budeš vítaná."
„Neboj." Usmála se se špičkou jazyka mezi zuby. „Tak snadno se mě nezbavíte."
„O tom by se nám ani nesnilo. Na čem pracuješ?"
Pokrčila rameny. „Sháním si práci. Jako obvykle. Pak si budu asi chvilku číst, koukat na nějaké filmy, nemám moc náladu na spaní."
Zamračil se. „Měla bys spát."
Povzdychla si. „Já vím. Ale to je normální. Nespavostí jsem trpěla pokaždý, když jsem tahle paralelně cestovala. Většinou se to do půl roku spraví."
Strčil si špunty do kapsy. „Tak dobře. Kdybys ale potřebovala, můžu ti předepsat nějaké prášky."
„Budu si to pamatovat. V kolik ráno vstáváš?"
„V sedm."
Podívala se na hodiny, které ukazovaly půl třetí. „Hmm. Tak to ti nezávidím. A nechceš spát tady? Stejně jak se znám, tak usnu až ve dne. Aspoň tu postel někdo využije. A vyspíš se líp."
Toužebně se podíval na rovnou matraci a zakroužil rameny. „Asi ne, díky."
„Ale prosím tě." Mlaskla. „Nevyspaný doktor, to je neštěstí. Lehni si, slibuju, že tě nebudu rušit."
„Opravdu ti o nebude vadit?"
„Vůbec. Jen si lehni."
„Tak děkuju," vděčně se na ni usmál a sedl si na postel dál od ní.
„Za málo." Otočila se na židli zpátky k počítači. „Dobrou noc."
Slyšela, jak si lehá a přikrývá se. „Dobrou."
Vrátila se k práci. Našla inzerát, kde paní hledala někoho na zalévání kytek a hlídání kočky na týden. Rychle jí napsala e-mail, kde se představila jako vdova hledající náplň každodenního života, co si rozumí s kočkami, a nastavila odeslání na čtvrt na osm. Ať to nevypadá, že ponocuje.
John zlehka pochrupoval. Hodila po něm pohledem. Ležel na boku zády k ní. Potřásla hlavou. Chudák. Spánek si fakt zasloužil. Housle bylo pořád trochu slyšet ale teď už to nerušilo. Sherlock by se měl taky vyspat, i když toho nepřesvědčí.
Dala si do uší sluchátka a pustila si další epizodu Britského pečení, který v Peetově světě neměli, ale tady až na pár změněných detailů ano. Dokud to znovu neviděla, neuvědomovala si, jak moc jí tenhle pořad chyběl. Dala si nohu pod bradu a s chutí se do toho pustila. Po třech dílech si protáhla záda a po chvilce uvažování si lehla na volnou polovinu postele. Opřela se o pelest a s notebookem v klíně se dívala dál. Čas ubíhal rychle a než se nadála, bylo sedm nula pět.
„Johne?" zašeptala.
„Hmmm?"
„Už je sedm. Nechal sis budík dole. Měl bys vstát."
„Uhmmm...hmmm..."
Usmála se, odložila počítač a srovnala si župan. „Vážně, Johne. Vstávej. Dáš si snídani?"
Zívl a mátožně se posadil. „Prosím. A kafe," zaskřehotal.
Usmála se. „Jasně. Uvidíme se v kuchyni. A ne, že zase usneš," varovala ho.
Sešla do tiché kuchyně a dala vařit vodu. Zaslechla klapnutí dveří od koupelny a po chvilce i puštění sprchy. Z ledničky určené na jídlo vyndala suroviny a udělala míchaná vajíčka s tousty. Když Sherlockovi vysvětlila své argumenty, proti druhé ledničce ani nic nenamítal. Od té doby má své experimenty v té novější, moderní, kde může snáze kontrolovat teplotu i vlhkost jednotlivých oddílů.
Přelila Johnovi kafe a sobě heřmánkový čaj. Přišel, zrovna když mu připravovala sendvič k obědu.
Posadil se ke stolu s připravenou snídaní a vděčně se na ni usmál. „Děkuju moc, Rose."
„Za málo," usmála se a položila vedle nej připravený oběd i s termoskou. Byl cítit svěží kolínskou.
Sama si sedla naproti němu s čajem. Pozorovala ho, jak jí a potichu mu vyprávěla o tom, jak probíhá předělávka toho původně vlhkého sklepního bytu. Zeptala se ho, jestli čeká nějaké komplikace v práci a on se zavrtěním hlavy popsal jen rutinní prohlídky plné kašlajících lidí. Pak se zvedl, s úsměvem ji jednou rukou objal a poděkoval za jídlo, vzal si oběd a odešel na metro. Svižně po něm umyla talíř a dala ho odkapat. Začínala se cítit docela ospale.
Popadla svůj hrnek a vydala se zpátky do pokoje. Když procházela obývákem, zastavilo ji: „Pěkná idylka."
Otočila se a usmála se na Sherlocka sedícího v křesle. „Dobré ráno. Dáš si čaj nebo něco?"
Mrštně se zvedl, a i v pyžamu se mu podařilo vypadat jako někdo, s kým si není radno zahrávat. „Mladý, pohledný doktor. Není divu, že se ho snažíš zblbnout tou svou domáckostí. Koneckonců to máš už za pár, že? Bezdětná vdova. Přechod se blíží. Nový svět. Neztrácela jsi čas, to musím uznat."
Úsměv ji zmrzl na rtech. Jednou rukou si upravila župan a snažila se přijít a důvod, proč by ho neměla polít čajem. „Ještě něco, Sherlocku?"
Přišel až těsně k ní, takže byla nucená vyvrátit hlavu, aby na něj viděla. „Nech Johna být."
Zamračila se a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Co tím myslíš?"
Přejel ji pohledem jako odporného brouka. „Víš, jsi klasický případ inverzního poměru mezi velikostí úst a mozku. A tvůj talent hrát je stejný, jako talent Andersona cokoliv vyřešit."
Odkašlala si a vydala se zpět do pokoje. „Tohle nebudu poslouchat."
„Víš, že mám pravdu," řekl vítězoslavně.
Aniž by zastavila, houkla. „Ne, nemáš."
„Dokaž to."
Nad výzvou v jeho hlase zavrtěla hlavou. Tohle je marný. Je unavená a nemá cenu se s ním hádat.
„Už máš určitě i vymyšlená jména pro vaše děti, že?"
Zastavila se. Proč do toho musí šťourat? Zhluboka se nadechla. „Sherlocku, nech toho. Tohle nedává smysl."
„Tak jak to je? Nechceš se o tom bavit, protože mám pravdu."
Povzdychla si. Otočila se, pomalu ho obešla a sedla si do křesla. Složila si nohy pod sebe a zvedla obočí. „Nesedneš si?"
Ztuhle se posadil.
Kousla se do rtu, aby se neusmála. Byl to prostě prototyp ublíženého génia. Pozorovala ho. Přejížděla očima po jeho ještě neoholené tváři, pytlech pod očima, rozcuchaných vlasech i tmavě modrém pyžamu. Pak to udělala ještě několikrát a pokaždé se déle zastavila na jiném detailu. Dělala to hlavě pro efekt.
On celou dobu seděl a čekal.
Do ticha pronesla: „Víš, někdy zníš tak moc jako můj manžel, že nevím, jestli bych ti radši skočila kolem krku nebo po něm. Tamto by přesně řekl, kdyby byl naštvaný. Ale on by potom uznal svoji chybu a omluvil se."
Zamrkal. „Co to s tím má společného?"
Povzdechla si podepřela si bradu rukou. „Jste si tak podobní. Geniální. Starostliví. Arogantní. Vtipní. Cyničtí. Pohlední." Nad jeho zaraženým výrazem se usmála. Tuhle hru umí hrát taky. Je čas změnit směr konverzace. „Bylo by tak lehké to pustit a prostě se do tebe zamilovat. Ne moudré. Ne fér. Ale lehké. Ale neboj," pokračovala, když viděla, jak rychle přehodnocuje situaci. „To neudělám. Přátelství jsou stejně cenná. Ne-li lepší. Navíc," potutelně dodala, „by to ode mě nebylo hezké vůči Johnovi."
„A co teda on?" zeptal se nabroušeně.
Zamračila se. „Nerozumím otázce. Co s ním?"
„Co to mělo znamenat? Strávil u tebe noc. Ráno jsi mu udělala snídani. Co tím sleduješ?"
Povzdechla si. „Sherlocku... Skoro ve tři ráno přišel pro mě do pokoje pro náhradní špunty do uší, protože nemohl spát. Nabídla jsem mu, ať se v klidu, kvalitně a pohodlně vyspí na jeho vlastní posteli. Ráno jsem mu udělala snídani a připravila oběd, protože by se jinak zase odbyl." Když viděla, že jí stále nevěří, pokusila se mu to vysvětlit jinak: „Podívej, lidský organizmus potřebuje spánek a jídlo pro tvorbu energie. Když něco z toho chybí, zhoršuje se kvalita kognitivních funkcí. Zhoršuje se rozhodování, reakční doba, a tak dále. John je doktor. Měl by být v perfektní kondici, aby mohl zodpovědně odvádět svou práci. Je to můj přítel. A byla to maličkost, která mu zlepšila den. Proč bych se o to nepostarala?"
Narovnal se „Takže o něj nemáš zájem?"
Pokrčila rameny. „Neříkám, že tu nějaká malá šance není, ale vždycky jsem byla spíš na ty uběhané typy s cílem zachránit svět." Usmála se nad vzpomínkou. „A když se mnou potom na oslavu tančili, byl to příjemný bonus."
„Já netančím."
Zamrkala a vrátila se zpátky do přítomnosti. „To už jsem taky slyšela."
Naklonil se pevným hlasem řekl: „Rose, chci se vyjádřit jasně. Mezi námi dvěma nikdy nic nebude. Nepřitahuješ mě."
Odolala pokušení protočit oči v sloup. Bylo to pro něj důležité. Nebude to před ním znevažovat. Přikývla. „Vidíme to stejně. Proč jsi tak ochranářský ohledně Johna?"
Mávl rukou. „Je to můj přítel. Od toho kamarádi jsou."
Změřila si ho pohledem. „Ne, v tom bude něco víc. Doteď ti naše pošťuchování nevadilo."
„Doteď jsi mu nedělala snídani," okamžitě útočně vypálil.
„Ale dělala. A tobě taky. Odkud si myslíš, že se ty toasty, ovocné koktejly, vajíčka na tisíc způsobů i lívance berou?"
Zamračil se. „Nepřemýšlel jsem o tom."
Odfrkla si. „Nepovídej. Takže, co za tím je?"
Založil si ruce na hrudi a po chvíli ticha se zeptal: „Kdo je Mary, víš?"
„Johnova bývalá?"
Přikývl. „Dali se dohromady, když jsem byl... pryč. Něco mi na ní nesedělo, prověřil jsem si ji. Nebylo to snadné. Byla dobrá, ale ne dost. Jenže se už blížila jejich svatba. Měl jsem být Johnův svědek. Já..." Odmlčel se. Pak si odkašlal a pokračoval: „Dal jsem jí na výběr. Buď mu řekne pravdu ještě před svatbou ona, nebo to udělám já. Nechtěl jsem... Nezasloužil si, aby mu o tomhle lhala. Ale... přepočítal jsem se," připustil ztěžka.
„Přepočítal?"
Se zavřenýma očima přikývl. „Myslel jsem, že jí na něm záleží víc. Že ho skutečně miluje. Že by nebyla schopná ho takhle sobecky opustit." Rozhodil rukama. „Vždyť se na něj podívej! Kdo by to udělal?"
„A co ty a tvoje sebevražda?"
Stále ze zavřenýma očima se opřel. „To bylo něco jiného. Byl by v nebezpečí. Chránil jsem ho. Ale ona ho ohrožovala mnohem víc tím, že mu to neřekla. A on by jí odpustil a přijal. Vím to. Mohli být šťastní. I tak odešla. Jen jsem nechtěl, aby žil ve lži," skoro zašeptal.
„A Johnovi jsi to řekl?"
„Ne."
„Proč ne?"
Posměšně si odfrkl. „Nebuď hloupá! Jeho snoubenka ho opustila a je to moje vina. Nenáviděl by mě."
„To není pravda."
„Ale je," trval si na svém dál.
„Sherlocku," povzdychla si. „Copak si to nezaslouží vědět? Nezaslouží si John vědět, koho si chtěl vzít? A proč se najednou ten člověk sbalil a odešel? Nezaslouží si vědět, že si málem vzal zbabělce a lháře?"
„Já jsem taky zbabělec a lhář," polohlasně namítl.
Přikývla. „Každý jsme. Jde ale o to, proč lžeme, čeho se bojíme. Před čím couvneme. Jestli mu to neřekneš, v čem se budeš lišit od ní?"
„Nemůžu mu to říct," trval si na svém.
Povzdychla si, zvedla se, vzala ze stolku už skoro vychladlý hrnek a když kolem něj procházela, stiskla mu rameno. „Jdu spát. Taky to zkus, mozku to opravdu pomáhá."
Přikývl, ale ani se nehnul.
Znovu si povzdychla a zamířila ke schodům. Pak ji ještě něco napadlo: „Vážně si o něm myslíš tak málo?"
Žádná odpověď.
Zavrtěla hlavou a vrátila se do pokoje. Čas se prospat.
Lehla si do postele, přikryla se a usnula.
Probudilo ji uspěchané klepání na dveře. „Rose?!"
Zívla a posadila se. „Sherlocku? Pojď dál. Co je?"
Skoro až vběhl dovnitř. Na sobě měl kabát, přes krk přehozenou šálu a tvářil se natěšeně. „Rychle se obleč. Máme další výskyt."
„Cože?" vstala a přešla ke skříni. „Co že máme?"
„V D-Techu. Nová exploze. Nový výskyt. Johna vyzvedneme cestou."
„Nový výskyt? To myslíš jako člověka? Humanoida?"
„Ne," zavrtěl hlavou. „Ryby! Spousta ryb. Rychle, pospěš si!"
„Jasně. Co si mám vzít na sebe?"
Zarazil se. „Cože?!"
„Co si mám vzít na sebe? Budou tam detektivové? Policie? Vědci? Oblečení hraje roli v tom, jak mě případně přijmou. Nemám tvou reputaci."
Přikývl a přiložil si prsty ke rtům. „Samozřejmě." Přešel k otevřené skříni, u které stála i Rose a pohledem přejel visící blůzy, sukně i šaty. „Tmavě modrá blůza. Bez výstřihu. Sukně... ne. Kalhoty. Boty... lodičky. Ne. Nepraktické. Něco, v čem se můžeš rychle pohybovat. Tyhle. Kabát... Tenhle."
„A co svetr?"
„Svetr? Tenhle šedý. Vlasy do drdolu, make-up minimální ale vkusný. Brýle."
Přikývla a sáhla po deodorantu. „Dej mi patnáct minut."
„Patnáct?" zhrozil se.
„Bude to míň, když mě nebudeš rušit. Nebo si mám dát sprchu, a ještě si umýt vlasy?" Když viděla jeho výraz, spokojeně přikývla. „To jsem si myslela. Ale dala bych si kafe. Jestli nemáš, co na práci, můžeš mi ho udělat."
Okamžitě byl pryč. Usmála se a rychle se připravila. Nakonec to stihla za třináct minut. Sherlock už netrpělivě podupával nohou u dveří, v jedné ruce mobil a v druhé hrnek.
Zvedla obočí. „Hrnek? Nemáme nic praktického?"
Odlepil oči od mobilu, do kterého jednou rukou něco vyťukával. „Ber nebo nech být, taxi na nás už čeká."
S povzdechem si hrnek vzala, snesitelně teplou kávu upila a pak za sebou zamkla a vydala se ven. Jakmile si sedla do taxíku, ještě jednou se napila, aby omezila počet potenciálních skvrn.
„Víme o tom něco víc?"
„Kolísavé změny teploty okolo patnácté hodiny v oblasti dvou kilometrů od laboratoří. Krátký výpadek proudu v patnáct nula šest. Objevil se tam i žralok, kvůli kterému zpanikařili zaměstnanci. Tak se o tom dozvěděla policie."
„No teda. Co odchytová služba?"
„Už jsou na cestě společně s expertem na paryby z Mořského světa."
Přikývla a trochu upila. „To je dobrý kafe."
Zacukal mu koutek. „Nemusíš znít tak překvapeně. Jde jen o správný poměr zrn, vody, teploty a času."
„Mohl bys nám ho dělat častěji," podotkla a s úsměvem pokračovala: „Jsem si jistá, že i Johna by to potěšilo."
O něco víc se narovnal. „Uvidíme."
Kousla se do rtu a podívala se z okna, aby skryla rozšiřující se úsměv. On je taková citlivka.
Zastavili se u Johnovy ordinace. Drahý doktor už čekal na chodníku.
Sherlock se posunul doprostřed, aby mu uvolnil místo, a zasvětil ho do detailů „Mycroft volal, ať si dáme pozor a pospíšíme si. D-Tech zaujal třetí stranu."
Rose zvedla obočí. O tom slyšela poprvé. „Třetí stranu? Koho?"
Zakroutil hlavou. „Někoho z vlády. Víc nenapsal. Ale prý to bude zábava."
Povzdechla si. „Achjo. Ty vaše hry. Večeře u Holmesů musí být opravdu něco."
„Nic tak děsivého," uklidnil ji přes Sherlocka John. „Většinou se kvůli rodičům dost krotí. Ale je pravda, že jejich matka umí opravdu výborný koláč."
„Neříkej to před ní, nebo už nikdy nebudeš jíst nic jiného," varoval Sherlock.
John se zasmál. „Jasně. Necítíte tu někdo kávu?"
„Jop." Podala mu přes Sherlocka poloprázdný hrnek.
„Díky," vděčně se na ni usmál a spokojeně se nadechl voňavých výparů. Opatrně upil a překvapeně vzhlédl. „Ta je výborná! Máme novou směs?"
Sherlock protočil oči v sloup. „Poměr ingrediencí a správná příprava, Johne. Nic přelomového."
„Tos' vařil ty?" zeptal se udiveně. „Moment..." zarazil se. „Jak si ho donutila uvařit kafe?"
Sherlock si v malém prostoru teatrálně založil ruce na hrudi. „Nedělej z toho takovou vědu."
„Ne, to musím," trval na svém John. „Abych to mohl udělat taky. Pro takovou kávu udělám po ránu cokoliv."
Usmála se se špičkou jazyka mezi zuby. „Cokoliv?"
Znovu se napil a vážně přikývl. „Cokoliv."
„Slyšíš to Sherlocku?" zeptala se významně.
Sherlock se ošil. „Jistěže. Mám funkční sluchový aparát."