Profesorka Peregrinová za sebou zavřela dveře svého kabinetu a rychlým krokem pospíchala na oběd. Hlad sice neměla, ale oběd byl část její každodenní rutiny a Alma nerada měnila své plány. Procházela chladnými chodbami hradu zabalená do teplého pláště a modlila se, aby byla ve Velké síni co nejdříve, jelikož to byla jedna z mála místností, kde bylo teplo. Uplynulo několik týdnů od její inspekce. Byla polovina března a Alma se těšila, až začnou prázdniny a ona si bude moci chvíli odpočinout. Prošla úzkou, špatně osvětlenou chodbičkou, malými rozvrzanými dveřmi a konečně se objevila ve Velké síni, kde už zněl šum hlasů a cinkání příborů. Sedla si na své místo vedle Albuse Brumbála, který už byl plně ponořený do jídla.
„Albusi," ušklíbla se Alma a podívala se na ředitele přísným pohledem.
„Almo," otočil se na ni muž, který si jí předtím vůbec nevšiml. Alma se trochu pousmála a na talíř si nandala to první, co uviděla. „Jak se máš, drahá?" pokračoval ředitel v konverzaci. Alma si jen povzdechla. Jediné, co si přála, bylo trochu klidu. Co mu má říct? Mám se dost špatně Albusi. Ta růžová ježibaba mi denně ztrpčuje život a já už pomalu ztrácím trpělivost. Žena se pokusila o klidný tón, ale hlas se jí mírně chvěl.
„Mám se celkem obstojně," dodala po chvíli. „A ty?"
„Nápodobně," řekl ředitel a unaveně se pousmál. Alma věděla, kolik toho muž vedle ní v poslední době má. Jenže ona mu nemohla pomoci. Nemohla mu pomoci s někým jako je Umbridgeová. A to ji dovádělo k šílenství.
„Bude to lepší," pronesla černovláska, i když věděla, že to řediteli nemůže slíbit.
„Já vím," hlesl Brumbál jistě, ale i tak zaznamenala Alma v jeho hlase trochu nejistoty. „A co Severus? Zmínil se mi, že ses pořezala," řekl a v očích mu pobaveně zajiskřilo.
„To si obvykle povídáte o takovýchto hloupostech," odpověděla bývalá bystrozorka jedovatě a naštvaně bodla vidličkou do brambory na svém talíři. „Snape se poslední dobou chová divně," řekla už jen tak pro sebe.
„Severus se vždy choval tak trochu jinak," obhajoval ředitel lektvaristu, „ale to už jsem ti přece říkal..."
„Jenže to není to jeho obvyklé chování," vysvětlovala Alma. „Chvíli na mě štěká a zasypává mě kousavými poznámkami a pak se ke mě chová...," profesorka se odmlčela, aby našla správná slova.
„Pěkně," zkusil to ředitel.
„To už jsi dost daleko," ušklíbla se Alma. „Spíš normálně. Jako kdybych na chvíli nebyla ženou, co mu vyfoukla vysněné místo." Brumbál se nadechoval k otázce, ale Alma ho předběhla. „Studenti se o tom bavili," pokrčila rameny mladá žena. „Taky jsi mě mohl informovat trochu dřív."
„Nezastavíš se dnes ke mě do ředitelny na šálek čaje a partičku šachů?" zeptal se jí Albus Brumbál prosebným hlasem. Alma se nemohla ubránit malému pousmání.
„Na vás si najdu čas vždycky, pane řediteli," řekla a tajemně na něj mrkla. „Každopádně," dodala po chvíli, „už musím běžet. Za půl hodiny mi začíná hodina s třetím ročníkem. Nechci přijít pozdě, když tu kolem slídí ta ježibaba," ušklíbla se Alma a nevšímala si ředitelova káravého pohledu. Do ruky si vzala hrnek s nedopitou kávou a pousmála se na Brumbála. „Uvidíme se večer," rozloučila se a s trochu lepší náladou vyrazila pryč ze síně. Šla chodbami, které se pomalu zaplňovaly studenty, kteří se přesouvali do tříd. Alma nedokázala popsat, jak moc se jí nechtělo jít na další hodinu. Nic jiného jí ale nezbývalo.
„Slečno Peregrinová," ozval se za ní nasládlý hlas, který zněl, jakoby patřil nějaké mladé dívce. Alma se prudce zastavila na místě a napjala se jako struna. Osobu, které hlas patřil by nejraději zaškrtila holýma rukama. Napočítala do pěti, zhluboka se nadechla a s klidnou tváří se otočila na Dolores Umbridgeovou.
„Děje se něco?" zeptala se černovláska a snažila se udržet milý tón ve svém hlase. Nechápala, proč se tu s tou ropuchou vybavuje. Zvlášť po tom, co se dozvěděla, jak trýzní studenty.
„Ráda bych si s vámi popovídala v soukromí u šálku čaje," usmála se na ni první náměstkyně ministra. Snape měl pravdu, uchechtla se Alma v duchu. Nakonec přeci jen došlo na čajový dýchánek.
„Za dvacet minut mi začíná hodina," pronesla bývalá bystrozorka a dala se do kroku. Doufala, že jí Umbridgeová nebude následovat, ale šeredně se spletla. Žena šla po jejím boku a musela se dost snažit aby Almině rychlé chůzi stačila.
„Nedá se nic dělat. Ta věc je trochu ošemetná, ale když vám to nevadí," pronesla Dolores Umbridgeová sladce a propalovala Almu pohledem.
„Merline, za co mě trestáš," zamručela si Alma pro sebe a ještě víc zrychlila krok.
„Říkala jste něco drahá?" řekla náměstkyně a zamrkala jako mrkací panenka. Profesorka Peregrinová se zhnuseně odvrátila.
„Nic. Jen že mi to nevadí," dodala Alma. Jestli s ní bude chtít mluvit o tom, že jí za celou dobu neposlala ani jeden dopis o tom, jak vyučuje, tak jí bez výčitek pošle do háje, pomyslela si mladší z žen.
„Víte, že v jedné ze svých vyhlášek uvádím, že všechny studentské spolky a kluby jsou zrušené, pokud je já sama neschválím?" zeptala se jí Umbridgeová.
„Jistě že vím. Vašich vyhlášek je na zdi pře Velkou síní tolik, že se bojím, že mi jedna z nich spadne na hlavu až půjdu na jídlo," pronesla Alma sarkasticky a s pobavením sledovala, jak se na ni náměstkyně mračí.
„Mám jisté podezření," pokračovala Dolores Umbridgeová, „že se za mými zády vytvořil jistý spolek, který porušuje hned několik z mých vyhlášek," řekla a hlas se jí mírně chvěl.
„Tak ho zrušte. Nebo na to potřebujete můj souhlas?" ušklíbla se Alma a jed z jejích slov přímo odkapával
„Nějak se mi ho nedaří vypátrat. Znám místo, kde se nachází, ale jeho členové se schází pokaždé v jinou dobu a..."
„Co chcete ode mě?" přerušila ji Alma, kterou tento rozhovor už začínal nudit.
„Jste přeci bývalá bystrozorka. Mohla byste je chytit."
Tak to sotva, pomyslela si černovláska. Už teď má práce nad hlavu a ještě bude po škole nahánět studenty nějakého idiotského spolku. „Chytání smrtijedů a studentů jsou dvě úplně odlišné věci," zavrčela na náměstkyni a začala stoupat do pohyblivých schodů, kudy proudily i davy studentů.
„Je i ve vašem zájmu, abyste mi pomohla," vyhrkla starší z žen a podařilo se jí dohnat profesorku, která měla malý náskok. Alma ji probodla přísným pohledem. Věděla, že s Umbridgeovou by si neměla zahrávat. Byla to nebezpečná žena s velkou mocí. Věděla, jak moc by jí dokázala znepříjemnit život. Jenže Almu to až nepříjemně moc lákalo.
„A to z jakého důvodu?" pronesla bývalá bystrozorka ledovým hlasem. Už byla NA druhém poschodí. Už jen jedno patro a bude ve třídě obrany. Pak za sebou klidně může prásknout dveřmi.
„Je to velice citlivá informace," pronesla náměstkyně tiše, „ale myslím si, že tento spolek vede Albus Brumbál." Kdyby nebyla v přítomnosti tak protivného člověka, asi by se Alma nahlas rozesmála. Přemýšlela, za co vlastně ministr Umbridgeovou platí. Za vymýšlení konspiračních teorií?
„To se asi mýlíte. Profesor Brumbál je rád, že má čas se pořádně vyspat," uchechtla se černovláska.
„Chápejte, s Brumbálem jste si blízcí a mě napadlo, že byste mi mohla předat pár informací o tom, s kým se stýká nebo co dělá. Samozřejmě by to nebylo bez odměny. Pokud tedy něco víte...," řekla Umbridgeová bez obalu. Alma si myslela, že se přeslechla. Co si o sobě ta odporná růžová ropucha myslí?
„Nic nevím," zasyčela na ni černovláska s ledovou zuřivostí v hlase. U Salazara, jak ráda by tu ježibabu na místě proklela, „a i kdybych věděla, tak vám to neřeknu. Na Brumbálovi mi záleží víc než na vás a celém ministerstvu," štěkla na Umbridgeovou a pár studentů se na ně otočilo.
„Děláte si to horší, slečno," pronesla náměstkyně a hlas se jí rozzlobeně třásl. Už se ani nesnažila být milá.
„Najděte si někoho jiného, kdo bude ochotný, dělat za vás špinavou práci," zavrčela Alma a probodla náměstkyni vražedným pohledem. „Za chvíli mi začíná hodina..." Dořekla a vydala se po schodech nahoru. Cítila, jak se celá třese vzteky. Věděla, že pokud by tu zůstala ještě chvíli, asi by Umbridgeovou zabila.
„Ještě jedna věc, profesorko Peregrinová," zavolala na ní Dolores, která měla rty roztáhlé do širokého úsměvu. „V mé další vyhlášce stojí, že všechny žertovné a nebezpečné předměty se zabavují. To zahrnuje i vaši sbírku prokletých předmětů." Bývalá bystrozorka myslela, že omdlí. Cítila, jak její pohár trpělivosti právě přetekl. Jako v mdlobách sešla k náměstkyni a nevšímala si studentů, kteří se zaujetím pozorovali jejich hádku.
„Sbírka těch předmětů je moje celoživotní práce, je to práce mých předků. Nemůžete mi je jen tak vzít," pronesla Alma nebezpečným hlasem. Každý, kdo by měl trochu zdravého rozumu by vzal nohy na ramena a utíkal od bývalé bystrozorky co nejdále." Umbridgeová se jen více usmála a z kapsy své sukně vytáhla srolovaný papír.
„Když to nepůjde po dobrém, slečno Peregrinová, tak nemám jinou možnost..." Takže ta ropucha jí bude vydírat? V Almě to vřelo jako v kotli. Cítila tolik nenávisti, že by se v ní mohla utopit. Zhluboka dýchala, aby se uklidnila, ale nepomáhalo to. Ta jedna odporná, slizká ježibaba... Hrnek v Almině ruce praskl a rozsypal se na tisíc kousků, které zvonily o podlahu. Alma se netečně zadívala na svou ruku, kde se černá káva mísila s krví, která vytékala z ran, které způsobily střepy. Umbridgeová nejistě couvla. Bystrozorčiny oči se zúžily do malých štěrbinek.
„Zahráváte si, paní náměstkyně," sykla nebezpečně na ženu před sebou. „Dávejte pozor, aby se vám něco nestalo."
„Vy - vyhrožujete mi?" zakoktala Umbridgeová a Alma v jejích očích spatřila strach.
„Ne, jen vás varuji," zapředla profesorka Peregrinová sladce. „Je stále zima. Venku občas namrznou cesty. Dávejte pozor, aby vám nepodjela noha a vy nespadla třeba do jezera," zavrčela černovláska nebezpečně a naposledy obdarovala Umbridgeovou jedním ze svých pověstných hrůzu nahánějících pohledů. Pak se otočila na podpatku a rychlostí blesku se řítila do svého kabinetu. Věděla, že udělala chybu. Věděla, že za ni někdo zaplatí.
Bylo pár minut před desátou a Alma LeFay Peregrinová pospíchala k řediteli. Na jejich partii šachů se už velmi těšila, ale cítila, že je ve vzduchu něco zvláštního. Něco, co ji nepříjemně svíralo a nutilo jí, aby do ředitelny skoro běžela. Všechno bude v pořádku. Ano, Albus bude sedět ve svém křesle, na stole před ním budou šálky s čajem a krásně vyřezávané šachy, přesvědčovala se Alma. Chrliči, který chránil vchod do ředitelny, řekla heslo a vyběhla točité schody. Od ředitelny ji dělily už jen mohutné dřevěné dveře. Černovláska se ani neobtěžovala klepat a dveře rozrazila.
„Albusi...," zbytek věty se vytratil do prázdna, když se na ni podívalo mnoho párů očí. Umbridgeová, McGonagallová, Kingsley Pastorek, Popletal, pan Potter, slečna Edgecombová a některé Alma ani neznala. Ti všichni se na ni dívali a černovláska nechápala, co se tady děje.
„Co tu děláte, slečno Peregrinová?" štěkla na ni Umbridgeová, která byla rudá vzteky.
„Já..."
„To je má vina," ozval se Albus a trochu se na Almu pousmál. „Slečnu Peregrinovou jsem dnes pozval na šálek čaje. Nemějte jí tedy za zlé, že se vám tady do toho zapletla.
„Myslím, že by slečna Peregrinová měla jít," pronesla Umbridgeová a probodávala ji pohledem.
„Nikam nejdu," ohradila se Alma a připojila se k McGonagallové a Potterovi. Chvíli se s Umbridgeovou probodávaly pohledy, ale nakonec se náměstkyně jen široce usmála.
„Jak chcete, alespoň uvidíte, jaké máte přátele." Peregrinová nechápala, co tím myslí. Umbridgeová vytáhla z kapsy hábitu srolovaný pergamen a podala ho ministrovi.
„Seznam členů spolku, který založila pan Potter," prohlásila Umbridgeová vítězoslavně.
„U všech hromů..." řekl ministr a podíval se na Brumbála, který stál klidně na místě. „Vidíte, jaké si dali jméno? Brumbálova armáda." Almě se na chvíli zastavilo srdce a dívala se do pomněnkově modrých očí.
„Dobrá, hra je u konce," řekl Albus prostě. „Chcete napsané přiznání, nebo vám bude stačit mé přiznání před svědky. Přeci jen, je to Brumbálova armáda, ne Potterova."
„Takže jste proti mě plánoval spiknutí," vykřikl ministr.
„Správně," řekl ředitel vesele.
„NE!" vykřikl Harry a Alma najednou. McGonagallová a Kingsley je probodli varovnými pohledy. Alma věděla, o co Brumbálovi jde, ale nemohla to dopustit.
„Vida, vida - přišel jsem sem abych vyloučil Pottera a místo toho... Weasley," zvolal na zrzavého muže v místnosti, „zapsal jste si všechno?" Zrzek horečně přikyvoval. „A ty teď budeš dopraven zpátky na ministerstvo, kde budeš formálně obviněn a pak tě pošleme do Azkabanu do vazby."
„No," pronesl pomalu Brumbál. „Nejspíš v tom bude malý háček. Ano, mohl bych se v klidu nechat zatknout a uvěznit do Azkabanu, ze kterého bych pak utekl," uvažoval spíš pro sebe a bývalá bystrozorka sledovala jak ministr i náměstkyně brunátní. „Každopádně mám ještě spoustu práce a tak by to byla jen ztráta mého času." Tvář Umbridgeové bylá stále víc rudější, vypadala, jakoby měla za chvíli vybuchnout. Ministr ze sebe vydal krátký dusivý zvuk a podíval se na Kingsleyho a na muže s krátkými šedými vlasy, kterého Alma znala od vidění. Muž udělal zdánlivě náhodný pohyb směrem ke kapse jeho pláště.
„Nebuď hloupý Dawlishi," zastavil ho Brumbál mile. „Vím, že jsi dobrý bystrozor, ale pokud se pokusíš na mě použít kouzla, budu ti muset ublížit. Bystrozor se trochu zarazil a díval se na ministra, jakoby žádal o radu, co má dělat dát.
„Takže," ušklíbl se Popletal s nově nabytou sebejistotou. „Ty sám se chceš postavit mě, Dawlishovi, Pastorkovi a Dolores?"
„Nebude sám," ozvala se hlasitě profesorka McGonagallová a sáhla pod svou róbu. Alma udělala to samé a už mířila na ministra svou hůlkou.
„Ale jistě že bude, dámy," ozval se Albus. „Bradavice vás potřebují," Alma tomu nemohla uvěřit. Nemohli odvést Albuse. Nemohli uvrhnout Bradavice do takového nebezpečí.
„Dost těch nesmyslů," řekl Popletal a vytáhl svou vlastní hůlku. „Dawlishi, Pastorku! Na něj!"
Alma plánovala někoho z nich omráčit, ale už to nestihla. Pruh stříbrného světla blesknul místností – zazněla rána podobná výstřelu a podlaha se zatřásla. Almě se podařilo schovat se pod blízký stolek ve chvíli, kdy se zablesklo podruhé. Lidé na portrétech křičeli, Fawkes zakřičel a vzduch se zaplnil mračny prachu. Alma začala kašlat, stejně jako další osoba kousek od ní. Uviděla temnou siluetu, která se skácela k zemi. Slyšela křik, pak kroky a nakonec jen ohlušující ticho. Alma se modlila k Merlinovi, aby byl Brumbál v pořádku. Profesorce se zatočila hlava a před očima se jí objevily mžitky. Myslela, že za chvíli omdlí. Opřela se o stěnu za stolem a doufala, že jí za chvíli bude lépe.
„Jsi v pořádku drahá," ozvalo se nad ní a Alma se chytila Brumbálovi ruky, která ji vytáhla ze země. Profesorka se dívala do tváře Albuse Brumbála, která působila neuvěřitelně smutně. V pozadí stála profesorka McGonagallová, pan Potter a slečna Edgecombová, kteří vypadali, jakoby s Brumbálem vedli nějaký rozhovor.
„Nemáme mnoho času, Almo," řekl ředitel rychle a podíval se na omráčeného ministra a jeho spolupracovníky. „S Minervou a ostatními jsem si už promluvil a teď je řada na tobě.
„Kam teď půjdeš, Albusi?" hlesla profesorka, která se mrkáním snažila zapudit slzy. „Na Grimmauldovo náměstí?"
„Ne, nepůjdu se schovat. Mám ještě nějakou práci. Popletal si brzy bude přát, aby mě odsud býval nevypudil," řekl ředitel a ušklíbl se.
„Nemůžeš mě tady nechat," prosila ho Alma a hlas jí přeskakoval.
„Musíš pomoci Minervě chránit Bradavice," poučoval ji ředitel.
„Chci jít s tebou," žádala ho Alma hystericky a nevšímala si toho, že ji trojice za ředitelem bedlivě pozoruje. „Neviděli jsme se tak dlouho a ty mě teď zase opustíš?" vyčítala mu.
„Věř mi, že bych tu s tebou nejraději zůstal, ale nejde to," pronesl ředitel smutně a černovláska sklopila hlavu. Věděla, že ho nezastaví. Věděla, že zase zůstane sama.
„Co naše partie šachů?" pípla a v jejím hlase byl znát nekonečný smutek.
„Zahrajeme si, až se vrátím," zašeptal Brumbál a jemně ji chytil za ruku. „Musíš být silná, Almo. Musíš je tu ochránit. Slib mi to."
Profesorka se zamračila. Nejraději by šla s ním. Šla by kamkoli, kam by šel ředitel. Jenže věděla, jak moc mu na škole záleží. „Slibuji," hlesla poraženecky.
Brumbál na ni jen vděčně kývl. „Vrátím se, Almo," pronesl pevně. Fawkes, který kroužil po pracovně se snesl nízko nad ředitele. Brumbál pustil Alminu ruku, chytil se fénixe, v místnosti se zablesklo a najednou byli oba pryč.
V místnosti byl najednou zmatek. Popletal, Umbridgeová i ostatní se probudili a začali na sebe pokřikovat a hledat Brumbála. Alma tam jen stála neschopná slova a dívala se na místo, kde ještě před chvílí stál ředitel. A dříve, než si jí někdo z ministerstva všiml, se vyplížila z ředitelny a vrávoravým krokem šla do svých komnat. Přeci jen měla pravdu, pomyslela si hořce. Přeci jen za její chybu někdo zaplatil.
Další kapitola je tady. Doufám že se vám líbila. Budu ráda za každý hlas, komentář a sdílení. Krásné prázdniny vám přeje vaše chosenwitch.