Stray kids
Lee Minho x Han Jisung
Han pov.
Kvůli blížícímu se comebacku, tak jak to bývá, byli všichni, ve stresu. Choreografii máme vždy hotovou během chvilky, ale tentokrát tomu bylo jinak.
Začalo to tím, že náš maknae, který se vždy tanec naučí jako poslední, chytil horečku. Poté se nakazil i Hyunjin, který s ním sdílí pokoj, jen proto že neuposlechl leadrova slova, že se od něj má držet dál. Zřejmě nepřekonal svůj ochranářský pud a musel se stále starostlivě kolem nejmladšího motat.
Nakonec jakoby toho nebylo málo si náš hlavní tanečník, nebo spíš hlavní nemehlo, málem zlomil nohu. Nakonec se ukázalo, že to není zlomené, ale potřebuje nějakou dobu být v klidu.
Až v takovéto situaci se ukáže týmová spolupráce. Hlavně, když v tom převládají starosti, stres a hlavně obavy.
Takové vedlejší, až moc rozebírané, téma: "Je tohle víc vina Hyunjina nebo Lee knowa?" Jen tak mimochodem, podle mě Minhova. Hlavní tanečník a zlomená noha?
Pak tady bylo, že za jeho nohu mohu já, že jsem do něj schválně strčil a takové. Ano, rádi se s Minhem škádlíme, ale svádět to na mě?
Byla to nehoda.
Řešili jsme naprosté hlouposti, namísto důležitých věcí. Bylo toho na nás prostě moc.
Bylo mi celkem jedno, jak se s tím poperou ostatní, stejně budeme možná muset plánovaný comeback přesunout, jelikož neúčast tří členů by byla opravdovým zklamáním.
Já jsem se tedy ale rozhodně potřeboval uvolnit.
A proto jsem se vydal do baru. Kdybych tak věděl, co mě čeká rozhodně bych tam nechodil. Kdybych tak věděl, že taková hloupost mi naprosto změní život.
Pamatuji si jen, že jsem se zlil a to opravdu pořádně. Jen matně si vybavuji, že jsem po někom neustále pokukoval. To je ale bohužel vše, na co si z toho večera vzpomínám. Ani si nedokážu představit, jak jsem se v takovém stavu, v jakém jsem podle mě byl, mohl dostat zpět do dormu. Jediné co vím je, že jsem se ráno probudil v mé posteli. Nebylo to však ani trochu podobné ostatním ránům. Bolest hlavy byla opravdu neskutečná, čemuž se ani nedivím, ale hlavně, když jsem se rozhodl vydat pro prášek na utlumení oné bolesti, všiml jsem si bolesti mé zadní partie. Se slzami na krajíčku jsem přemítal, jak můžu být takový hlupák, jestli má můj život ještě cenu a hlavně jestli nemohu vrátit čas zpět. Ještě s nikým jsem do této doby nespal.
Nakonec jsem usoudil, že pro mě bude nejlepší nepřemýšlet nad včerejším večerem a raději jsem se vydal pro ony prášky.
Jako by má mysl přestala správně fungovat, mi něco říkalo, že mám mít z předešlé noci dobrý pocit.
"Jak jsi se vyspal? Vypadáš teda naprosto příšerně," pokynul na mě náš nejnižší člen, který byl jako jediný takhle pozdě ráno ještě v kuchyni a srkal kakao. Nemusel jsem mu odpovídat, jelikož si vlastně odpověděl sám. Raději jsem si vzal onen prášek a pořádně ho zapil.
"Vážně se v takovéhle chvíli hodláš poflakovat po barech? Ani nejsi typ, co tam obvykle chodí, narozdíl od druhého flákače, který byl pryč stejně jako ty. Ach jo... jen kdyby Stay věděli, kde Lee know tráví noci... a kdyby ho tam někdo poznal... nebo tebe..," přednesl svou hlubokou myšlenku, která mi na něj absolutně neseděla, ještě by i pokračoval dál, kdybych ho nepřerušil: "Proč tak vážně.. vždyť ho nepoznali doteď, navíc je to snad jeho zodpovědnost. Možná by jsi se teď měl spíš soustředit na sebe." "Jo, jenže on nám stále jen způsobuje problémy," řekl a vrátil svou pozornst k hrnečku s teplou tekutinou. Jen jsem protočil očima a raději se vrátil do svého pokoje nachystat se na trénink.
"No.. alespoň jsi se uráčil přijít," přivítal mě leader. Nejspíš narážel na to, že Bin byl stále v dormu, zajímalo by mě jestli počítá s tím, že ho Chan pak pořádně sprdne. Bylo obdivuhodné, že tu byl Minho, přeci jen s tou nohou tu moc platný nebyl.
I s naší malou motivací jsme trénovali pilně až do oběda.
Chystali jsme si dát pauzu na jídlo. Všichni už vycházeli, zatímco já ucítil paže kolem mých ramen. Lekl jsem se, ale větší šok mi způsobilo zašeptání do mého ucha: "Vedl jsi si lépe než jsem čekal.." Cítil jsem, že mi srdce vynechalo úder, moc dobře jsem věděl, komu tento hlas patří. Ale opravdu jsem netušil, co to právě udělal. Zabralo mi nějakou chvíli, než jsem se vzpamatoval a dotyčného rychle odstrčil.
"Co děláš!?," vyprskl jsem zmateně. "Cože? Neříkej, že jsi na mě naštvaný?" Hraně se chytil za hrudník na místě srdce a zasmál se. Moc jsem neměl náladu na Lee knowi vtipy, ale i přesto jsem se rozhodl hrát to s ním a využít situace. Zkřížil jsem ruce na hrudi a zamračil se, nejvážněji jak to v této chvíli šlo.
"Ano, to teda jsem. Budeš si mě muset nějak usmířit!" Měl jsem na mysli, aby mi třeba koupil jídlo, když jsme se tam chystali jít, nebo nějakou sladkost. Rozhodně jsem tedy nečekal, že se ke mně skloní a přiloží své rty na ty mé. Znovu se má mysl vypla a mé srdce se divoce rozbušilo. Vnímal jsem pouze jemný dotek jeho měkkých rtů, něco takového se mi prostě nemohlo nelíbit. Jenže jsem se bohužel vzpamatoval a uvědomil si, co to právě dělá. Dnes jsem ho již podruhé od sebe odstrčil, ale tentokrát ještě tak stokrát zmatenější než předtím. "Zbláznil jsi se!? Proč jsi to udělal?"
V mé hlavě zmateně pobýhaje myšlenky jsem nemohl přijít na jiné pravděpodobnější řešení než, že si ze mě utahuje. Možná že by i takovýto vtip, mohla hravá a trochu hloupá osobnost jako je právě on, vyplodit.
Čekal jsem, že na jeho obličeji bude ten jeho zákeřný úsměv s hravými jiskřičkami v očích, jako to mívá obvykle, ale místo toho na mě upíral zmatený pohled a jeho oči se mě bez zábran ptaly. Ptaly se, otázkou nevyřčenou. Nejspíš chtěly vědět, proč jsem se vzepřel. Na chvíli jsem měl pocit, že já jsem opravdu ten, co udělal věc, kterou neměl. Jenže pak mi došlo, že právo ptát se patří mně.
Jelikož dlouho neodpovídal, rozhodl jsem se s hlubokým nádechem a výdechem, abych se trochu uvolnil, zeptat se znovu a rozhodně ne o nic klidněji.
"Proč-," "To už sis to tak rychle rozmyslel?," byl jsem přerušen, jeho náhlou otázkou. Chtěl jsem se zeptat, co tím myslí, jenže on se prostě dal trucovitě k odchodu, jakobych mu snad nějak ublížil a mě tam nechal naprosto zmateného a hloupě zírajícího na jeho oddalující záda.
Po krátkém obědě nás čekalo další nacvičování choreografie
Tentokrát se však dostavili jen čtyři z nás. Felix ani Minho se již neobjevili. Nikdo z nás to nevyslovil nahlas, ale všechny nás sžírala ty samé otázky: "Stihneme to? Budeme schopni stay ukázat uspokojující comeback?"
Tiše jsme trénovali, jak jen to šlo ve čtyřech.
"Děkuji za vaši tvrdou práci. A Felixi, Bine, ještě jednou nepřijdete a budete znovu brát práci na lehkou váhu, nakonec zklameme naše stay a to jistě nechcete," promluvil k nám při večeři Bangchan. Mluvil unaveně, stále byla ale v jeho hlase slyšet naděje, pořád nám věřil. "Společnými silami jsme se všichni dostali až sem a rozhodně nás nevyřadí ani takováhle situace," podpořil Chana Woojin. My jen museli souhlasně přikývnout. Jen jedna osoba tu scházela a my věděli, kde je. Minho, zase se poflakoval po barech a my s tím nemohli nic udělat, jen doufat, že ho tam nikdo nepotká. Chtěl jsem nás podpořit a jelikož jsem věděl, že všichni se teď trápí kvůli němu, což jsem nechtěl a věřil jsem, že s tím právě já něco udělat zvládnu, i přesto že se dneska choval opravdu zvláštně, já věřil že jemu to nevydrží dlouho a že se zase dá dokupy. Věřil jsem mu. "Nic se nebojte, já s ním promluvím," prohlásil jsem svým typickým sebevědomím tónem, kterému sice nikdo nevěřil, ale rozhodně jsem cítil, že se jim přeci jen ulevilo.
Následující ráno jsem byl přesvědčen, že s Minhem opravdu promluvím. Jelikož Jeongin s Hyunjinem ještě trénovat nešli a Minho přeci jen asi taky ne, čekal jsem, že budeme jediní, kdo je ještě v dormu.
Jenže, když jsem vešel do kuchyně, ukázalo se, že jsem na omylu.
Vedle kuchyňské linky stál Bin s Felixem a vášnivě se tam líbali.
"E-em..," vypadlo ze mě poměrně vyklepaně, nemůžu říct, že jsem jim to nepřál, a ani nečekal, ale přeci jen mě to zaskočilo je takhle vidět.
Lix pohotově odstrčil chlapce před ním a s naprosto rudými tvářemi se na mě zadíval. "Nikomu.. to n-neřekneš, že ne?" Nižší však nečekal na mou odpověď a postavil se před něj, moc dobře věděl, že bych to nikomu neřekl a proto se jen zeptal: "Jaktože ještě nejsi na tréninku?"
Byl jsem asi moc zaskočený, že jsem jen stál a koukal na ně jako na zjevení, možná bych i odpověděl kdyby se za mnou nevynořila osoba, kvůli které jsem tady ještě byl a spatřil tohle.
"Co tady děláte?," zeptal se mrzutě a ze skříňky si prostě vyndal prášky, natočil si vodu, hodil je do sebe, stejně jako vodu a my na to celé prostě v tichosti koukali, nebylo co říkat. Tady já jsem tady byl, právě abych mu něco řekl, ale jakoby se mi vypařila schopnost mluvit. Nebo dýchat, ale to asi hlavně proto, že tady byl Minho bez trička a já jsem z toho výjevu prostě nemohl odtrhnout pohled. Hádal jsem, že Changbin na něj upírá naštvaný pohled, jelikož byl z nás asi nejvíc naštvaný, kvůli jeho nočním návštěvám baru. A lix jen klopí pohled, jelikož prostě neví, co říct.
Odešel.
A já nic neudělal, mohl jsem jít za ním, ale raději jsem společně s těma dvěma vyrazil na trénink.
Celý den uběhl rychle, stejně jako ten následující a spousta dní dalších. Nic se nezměnilo, až na to že Jeongin a Hyunjin už trénovali s námi, měli co dohánět, ale všichni jsme věřili že to zvládnou. Jen Minho stále ne, už měl nohu jistě v pořádku, ale stejně nikdy nepřišel. Sotva se ukázal v dormu. Několikrát jsme s ním zkoušeli promluvit, hlavně Chan. Nemělo to však cenu, jakoby to snad nebyl on.
"Proč se nám vyhýbá?" Večeřeli jsme. Spolu, jako vždy. Jen on tu scházel a to byl ten důvod proč náš maknae položil smutně otázku na kterou nikdo z nás neznal odpovědět. "Neříkal jsi Hane, že s ním promluvíš?," zeptal se skoro s pláčem. "Však víš, že to už několikrát zkoušel, stejně tak i ostatní, ale nedá se s ním prostě mluvit," odpověděl za mě Seungmin a položil mu ruku na hlavu, což byl důkaz o naší mizerný situaci, jelikož by do něj jindy spíš štouchl, nebo ho píchl prstem do tváře.
"Možná budeme muset zažádat, aby mu dali pauzu, mnoho lidí ze společnosti už ví, že se fláká a my i přesto že jsme skupina stále nevíme, co se s ním je. Už jednou jsme ho málem stratili, stejně jako Felixe a teď, jestli s tím něco neuděláme opravdu to tak může skončit." Dalo se to čekat, ale i přesto mě tato slova zasáhla. Možná i víc, než by zasáhla právě koho se týkaly.
Rozhodl jsem se. Půjdu ho najít. V dormu se ukazoval opravdu málokdy, v noci se nejspíše pohyboval po barech. Byl večer a já byl připravený třeba prohledat celé město, jen abych ho našel a probudil ho.
Bylo už slušně pozdě a já stále bezúspěšně pobíhal po městě.
Šel jsem temnou uličkou, měl jsem za to že jen v příbězích by se tam poflakovali záporaci, kteří by se mě tu pokusili zmlátil nebo znásilnit. Avšak oni tu opravdu byli, chtěl jsem je obejít, jenže jeden tlustý mi vstoupil do cesty a mě tím přinutil zastavit. Bál jsem se, opravdu mi nahnali strach. "Ale, jestlipak to není Han Jisung ze Stray Kids. Slyšel jsem, že se vám skupina rozpadá." Netušil jsem, jak něco takového ví, ale vůbec se mi to nelíbilo. "Jak to víte?," zeptal jsem se jich zamračeně, snažil jsem se nedat znát svůj strach.
"Představ si, že jsem to slyšel od Vašeho člena. Mluví o vás. Nevděčně vás pomlouvá a to si užívá." Nevěřil jsem, tomu co říká. Opravdu jsem nechtěl věřit tomu, co říká, ale co když na tom bylo přeci jen trochu pravdy?
"Lži," řekl jsem trpce. Jen jsem nevěděl, jestli přesvědčuji je nebo sebe.
"Teď budete mít alespoň nějaký důvod se rozpadnout!," hekl jeden z nich a nečekaně mě praštil pěstí do břicha. Zkřivil jsem obličej do bolestné grimasy, ale nehodlal jsem se vzdát, poddat se jim, to by se mi nepodobalo, musel jsem bojovat. "Mužů vás prásknout policii. Věřte te mi JYP by tohle nenechal jen tak," usmál jsem se, měl jsem pocit, že mám vyhráno. Chyba.
"Jenže když tě tady zabijem, nikdo se to nedozví!" Byl jsem jimi obklíčen. Přál jsem si se bránit. Ale nemohl jsem, bylo jich příliš mnoho. Kopali do mě, bili mě, ale já jediné na co jsem myslel, bylo kdyby se objevil. Kdyby mě zachránil. Jako to bývá v pohádkách, aby pro mě přijel, jako princ na bílém koni, který jede zachránit svou princeznu.
Minho, kde jsi?
Nepřicházel. Už jsem se téměř vzdal své naděje, že by mohl přijít. Cítil jsem, že už dlouho nevydržím, bolelo to. "Má cenu to ještě zdržovat?," zasmál se jeden a vytáhl kapesní nožík. Jak někdo může mít z bolesti druhých potěšení? Nerozuměl jsem tomu, opravdu se mě tady chystali zabít?
"Prestaňte!"
Skoro jsem přestal věřit, přestal věřit, že i přes to, že to bývá jen v příbězích, se může objevit i můj princ. Musel jsem se i přes neskutečnou bolest usmát, byl tady.
"Mám video a fotky! Za chvíli přijede policie!" Věděl jsem, že už je to v pořádku.
Ani na chvíli ode mě neodešel. Byl jsem poměrně v pořádku, hlavně jsem byl tedy šťastný, že mi pomohl zrovna on. V nemocnici, kdy už konečně vše utichlo a já ležel na lůžku, s tím že budu brzy v pořádku, jsem konečně s Lee knowem osaměl.
"Nic se neboj, do comebacku se ti vše jistě zahojí," řekl jen, když si všiml mého neobvykle ustaraného pohledu. Nevěděl jsem jestli mluví pravdu, ale to nebyl důvod mých starostí.
"Vrať se. Všichni tě chceme zpátky," poručil jsem mu.
Chvíli jen koukal z okna, jakoby naplánoval odpovědět na mou prosbu, tedy vlastně spíš rozkaz.
"Omlouvám se, je mi to líto... já pamatuješ, jak jsem tě políbil? V tu noc jsme se spolu vyspali. Občas se s někým prostě vyspím, ale tohle bylo jiné, vyznal jsem se ti a ty jsi mi svou lásku opětoval. Jenže nic z toho si očividně nepamatuješ," ušklíbl se a pokračoval dál: "No, pak šlo všechno z kopce, miluju tě, jenže ty jsi to očividně řekl jen z opilosti. Nikdy jsem nevěřil, že bys mohl opětovat mé city, v tu noc jsi mi ale řekl opak a já byl nejšťastnějším člověkem na světě, jenže se pak ukázalo, že jsem byl jen naivní a no prostě.... plánoval jsem někdy přijít, ale neměl jsem náladu, byl jsem prostě sobecký a všem jsem vám přidělal starosti." Se zatajeným dechem jsem poslouchal a vstřebával každé jeho slovo.
"Není pravda, že nás pomlouváš, že?," zeptal jsem se na poslední věc, co mě trápila. On jen pokýval hlavou. "Nejspíš jen pochopili, že máme neschody z mého přístupu."
Teď jsem měl jasno, že mu vše odpustím. Že už je to v pořádku. A hlavně, že mu dokážu opětovat city.
Hned jsem mu to dokázal, když jsem spojil naše rty v jedny.