Ve městě, dopoledne
Martin
Ciel pořád neodepisoval, ale spíš než v zaneprázdněnost jsem věřil, že se nenachází v dosahu Wi-Fi. A můj spam začínal znít hystericky. Jsem ten kamarád, který se snaží být vtipný a mimo sarkasmus zvládá jenom: „Jdou dva. Prostřední spadne." Což nevadí, protože většinou moc nemluvím. Jenže konverzace s ním mě strašně bavily a znít jako idiot nepatřilo na můj seznam přání. Ačkoli jsem to možná už splnil tím, že jsem nám přezdívky z Kurošicudži napsal v pojaponštěné fonetické podobě: Šieru a Sebasčan.
My lord... kolik dní musím čekat, než tě vytáhnu ven, hm?
Náš chat se nepravidelně plnil vážnými tématy i zavrženíhodnými kravinami. Nevěděl jsem, kde bydlí, jak se jmenuje, co studuje a nekonečno dalších věcí. Věděl jsem, že mu bude šestnáct, kolik amatérských titulků k seriálům už napsal, jaká anime má rád a asi stovku dalších věcí.
Věděl jsem, že je černý, ne šedý. Ani bílý. Černý. Byl jsem z toho na větvi od první vteřiny, kdy mi to došlo. V životě jsem na nic nevynaložil tolik úsilí jako na to, abych se ho nezeptal.
Co jsi zač, co jsi zač, co jsi zač?
Protože to s největší pravděpodobností neviděl. Někteří lidé se s Nimi setkali, aniž by si z toho odnesli jedinou památku. Někteří světlali, někteří tmavli, ale s černou jsem se ještě nesetkal. Ne, že bych toho znal tolik. Navíc se mi teď zdál světlejší i Bast – a jak by k Nim asi přišel on? Možná prostě slepnu.
Jirka s Bastem na mě ode dveří unisono zařvali: „Vztyk!" Zašklebil jsem se, vrátil mobil do kapsy a vstal z lavičky.
Chyba.
„Á, bože," zaskučel jsem, když se mi celou bytostí rozlila bolest, „tolik nervů jsem ráno rozhodně neměl."
Jirka si nápomocně stoupl za mě a krajně nepříjemným rýpáním do zad moje zubožené tělo s chechotem dostrkal až k autu. Každý pohyb znamenal bolest úplně jiné části svalstva.
„Už nikdy," přísahal jsem a zapadl do bordelu na sedadle za řidičem. Zastudil mě zadek. Sakra.
„Řekni to Kolesovi, až zase uděláš dva kliky a umřeš," vyprskl Bast. Posadil se dopředu, aby cestou nehodil šavli, a Jirka se poskládal za volant.
„Ježíš, Jiří, to je hnus, krucinál."
„To přežiješ. Chtěl jsem to uklidit, fakt."
„Ne, ty blbečku, měl jsi pod dekou Eiskaffee a já ho rozsedl."
Oba zařvali smíchy, protože mé neštěstí zapůsobilo víc než polití sedačky. Hodil jsem krabici od kafe pod Jirku, šťouchl ho do kříže špičkou tenisky a otřel si ruce o poznamenané kalhoty.
„V tomhle vozíš svoji holku?" To se mě mimochodem dotklo. Já mu o Cielovi řekl druhý den a on to tajil dva týdny, zrádce.
„V tomhle vozím bestie do ZOO. Zrovna dneska mám šichtu."
„Prosím tě, jeď," vrčel jsem a doloval z tašky cukrem nadopovanou müsli tyčinku.
„Ještě čekáme na Dominika."
A tak jsme v kávovém oparu čekali na Bastova bratra.
Jiří
Poznám dusnou atmosféru na hony daleko. Jsem expert. Veterán. Magič.
Dominikova vychrtlá postava se dlouhými kroky blížila k autu, tak jsem na něj zablikal. Pak jsem v zrcátku zahlédl Martinův výraz a vytušil průser. Mrkl jsem doprava. Bast toho kvůli tátovi evidentně moc nenaspal; klimbal přimáčknutý na sklo.
Dominik otevřel zadní dveře.
„Čau, lidi," zvolal. (Bast se ani nehnul.) Dával si pozor, aby odhrnul většinu drobků a krabici od feferonkové pizzy a vešel se dovnitř i s batohem. Zamrzlého Martina v periferním vidění asi považoval za bráchu.
„Hnusný počasí," pozdravil jsem zdvořile. Zasmál se. „Kde ses flákal?"
„Magič se nikdy nefláká," odvětil nonšalantně. Zapnul si pás.
Prosím o dramatické bicí...
„Ahoj," kníkl Martin.
Zíral jsem do zrcátka, jak na sebe zírají. Kdyby nešlo o časovanou bombu v Bastiánových zádech, přišlo by mi to k popukání.
„Martine – Dominik. Dominiku – Martin," zahlaholil jsem a nastartoval.
„Ahoj," řekl Dominik. Martin těkl očima k Bastovi a panika v nich svítila jako maják.
Jop. Martinova posedlost. Ciel.
Dostanu za to nějakou cenu?
V průběhu cesty neřekl nikdo ani slovo. Účelem společných odjezdů byl tak trochu opak. Neskutečně se mi ulevilo, když se za zatáčkou vynořil Vlašec, mělká žabincová louže, a pár kachen, které z nepochopitelných důvodů ještě neodtáhly jinam. Jako by tu nebyly dva další rybníky co pět kilometrů.
Bast se probral jako na zavolanou. „Už jsme tu?"
„Ano, pane, dělá to dvě kila."
„Tak hnusný ženský platit nebudu."
Zavyl jsem a zkroutil se předstíraje smrtelnou ránu.
„Dík za odvoz," ozval se Dominik.
„No problémo."
„Čau, kámo. Martine, ahoj."
„Mějte se."
„Ahoj."
Bouchly dvoje dveře a oddělily mě od nejtrapnějších dvaceti minut v životě, a to počítám do statistiky i svoje první sexuální zkušenosti. Ty ve dvou.
Martin se zhluboka nadechl a dlouze vydechl. Otočil jsem se na něj.
„Nechci o tom mluvit."
Chvíli jsem na něj civěl. „Budeme o tom mluvit. Hodně brzo o tom budeme mluvit."
„Já vím, já vím, bože můj," odsekl znechuceně. Svezl se po zádech skoro na kobereček. Měl jsem dojem, že tam dole zůstaly horší věci než kafe, ale nechal jsem si to pro sebe.
Další tichá jízda, při níž pro změnu pospával Martin. Padavky. Oukej, uznávám, že není hezké je srovnávat s někým, kdo do posilky chodí šest dní v týdnu.
Když jsem dojel domů, garáž byla otevřená a plná Marie. Musel jsem zatroubit, aby mě přes sluchátka a knihu zaregistrovala a vylezla z garáže, protože její úctyhodná hmotnost jí neumožňovala se během mého parkování přitisknout ke dveřím a zároveň zůstat naživu.
„Áhoj, co se stalo?"
Odevzdaně mávla rukou k domu. Ach jo, co tentokrát?
Co tentokrát jsem se dozvěděl dřív, než jsem si stihl sundat boty.
„Rozvádíme se," oznámila máma příkře.
„Už zase?" Tahle hádka má být něco novýho?
Vztekle došla ke konferenčnímu stolku a sebrala z něj napůl vyplněný papír, špatně vytištěný z nějakého mailu. Hlavička zářila velkým tučným písmem.
Návrh na rozvod manželství – sporný rozvod.
Aha.
Černý dům
Eliáš
Vzpomínky na Kamina slova se v mém mozku měnily v řadu kazetových kopií, nahrávek nahrávky. Každá další byla na poslech horší a horší.
„Jestli kvůli tobě potratím..." Brečela.
„Ty jsi těhotná?" A nebyla sama.
„Jestli kvůli tobě... já... Vrátila jsem se k Davidovi, do hajzlu."
„..."
„Ten se na rozdíl od tebe bude umět postarat o dítě."
„Ty ses úplně zbláznila!"
„Já? Já?! Nesahej na mě. Nesahej na mě, už nikdy na mě nesahej. Nech mě bejt! Nech mě na pokoji, nech mě!"
Vzala si mobil a odešla. Nahrávka nahrávky. Ten se na rozdíl od tebe bude umět postarat o dítě. Ten se na rozdíl od tebe bude umět postarat o dítě. Ten se na rozdíl od tebe bude umět postarat o dítě.
Když jsem se vzpamatoval, připomněl jsem si, že byla k smrti vyděšená. Snažil jsem se rozvzpomenout na svoje první setkání s Nimi, vžít se do její situace. Málem se na ni sesypal dům. Utíkala před něčím, co neexistuje. Její partner byl celý od krve. Zaceloval si rány slovy. Všechno, co kdy vydával za noční můry a způsob jak se s nimi vypořádat, byla skutečnost.
David ji bil, škrtil, típal o ni cigarety, trhal její obrazy; neměl vlastní děti, díkybohu. Nikdy v životě by se k němu nevrátila. To miminko muselo být naše, ale paradoxně o to větší jsem měl v hlavě guláš. V minulosti potratila třikrát, ve druhém, čtvrtém a pátém měsíci, pokaždé dvojčata. Nechtěla to zažít znovu, nechtěla otěhotnět ani se mnou. Jak to, že zničehonic po dvou letech změnila názor? Proč mi neřekla, že vysadila antikoncepci? Měl jsem to poznat? A jak?
Nedokázal jsem z toho mít radost, té bolesti bylo moc. Bože na nebi,
ťala
zatraceně
hluboko.
Když jsem se vzpamatoval ještě víc, zavolal jsem mamce. Řekl jsem jí, že se k nám vloupali a byl bych rád, kdybych k ní na pár dní mohl odvézt Simona, do školy by jezdil busem – to už zvládá sám. Sepsula mě za to, že si neumím zabezpečit dům a Simonek z toho bude mít doživotní trauma. Hodlám to řešit, že ano? A samozřejmě si ho k sobě vezme.
Hodinu jsem řval jak malej u sedm let starých videí Lenky a Eleonory. Spal. Šel se vymočit. Spal. Plakal. Cítil se zoufale osamělý.
Ve tři jsem posbíral dost sil na to, abych vytočil Ušu.
„Budu u tebe za hoďku, jo?"
„Dobře," zašeptal jsem.
„Drž se."
„Díky."
‡ ‡ ‡
„Ech, třeští mi hlava."
„Jo, vypadáš na to. A kolik jsi toho dneska vypil, co?"
„Nevím. Nic. Ale pochybuju, že je to z toho."
Uša si teatrálně povzdychla, odmotala z krku černou šálu – jiné barvy nenosila – a napustila mi půl litru vody.
„Vypít. Hned."
Pak zmizela v koupelně. Jak mohla v březnu nosit ty svoje šatečky? Praštěná mládež. Vrátila se s kartáčem na vlasy.
„Nedělej to, varuju tě."
„Aspoň trochu. Vypadáš jako bezďák."
Odpor byl marný. Nechal jsem ji, aby mi z hlavy vytahala půlku vlasů, načež žuchla do křesla naproti mně.
„Tak povídej."
„Potřebuju, abys mi pomohla postavit zeď."
Klesla jí čelist. „Ehm, takhle ta historka stopro nezačíná."
Složil jsem obličej do dlaní. Mám na to, abych jí něco vysvětloval? Mám? Nemám?
Vysoukal jsem ze sebe zkrácenou verzi příběhu, podrobněji zakončenou rozhovorem s Kamilou, protože žal z něj momentálně překrýval ten zbylý.
„CO? Cože? Ani omylem by se nevrátila k debilovi." Sedmnáctiletá holka. Co jsem čekal?
„Uršulo."
„Sorry. Postavíme zeď. Jasně. Jak?"
Zhluboka jsem si povzdychl a kupodivu se mi trošku ulehčilo. Pomáhalo i to, že Uša nic dalšího nekomentovala. Také bych nevěděl, co říct. Ona s kartáčem a já s hrnkem v ruce jsme se loudali do prvního patra.
„Jak se sem vůbec zamučenie dostalo? Ty už nemáš dům chráněnej?" Řečnická otázka, sama ty čáry musela cítit při příchodu. Obezřetně si prohlížela tu spoušť.
„Mám. Pravidlo silnějšího." Tvůrce zamučenie musel být silnější než já, aby mohlo projít mojí obranou.
„Zamučenie je trýzn."
„Ano."
„A je těžký ho vyčarovat."
„Áno."
„A zmizí jenom při hodně přímým kontaktu."
„Mhm."
„Tak jak jako? Kdo to udělal?"
„Truza," hlesl jsem unaveně. Uša na mě upřela vyděšený pohled.
„Říkal jsi, že se ke stejnejm lidem nevrací!"
„Já myslím, že prostě ještě neskončila."
„Dyť jsou to čtyři roky!"
„Pět."
Uša vydala neartikulovatelný zvuk a zamávala pažemi.
„Postavíme zeď," zamumlal jsem.
„Neznám čár pro vytvoření zdi," odvětila otráveně. Nesnášela, když jsem jí dělal učitele.
Mdle jsem se usmál. „Já ho vymyslím. Bude lehkej."
„To určitě."
Za městem
Divnice
Muž neustále pokyvoval hlavou. Bylo to komické. Trošku jsem se uchechtla. Každý začne po chvíli dělat něco divného, nebo se mnou přestane mluvit, jakmile si zábavy užijeme dost.
Vypálila jsem mu dírky do tváří a celou dobu křičel. Šlo mi to. Všechno bylo snadné.
Křik a smích jsou totéž. Tělo je schrána, která se nedotýká duše.
To jsem si opakovala. Automaticky, jako by vedle mě Truza pořád stála. Ale ani tak mi to nepřinášelo stejné potěšení jako jí.
Jsem rozbitá a divná. Ale tělo je schrána, která se nedotýká duše, a časem je potřebovat nebudu. Pořád budu divná, ale ne rozbitá.
Truza mi říkala, že Bůh dělal totéž co my. Nevěděla jsem, co přesně to znamená, ale pochopila jsem, že Bůh, kterého jsem znala předtím, než mě opustili, byl jiný než Truzin Bůh. Známý Bůh byl hodný. Učila jsem se k němu mluvit, ale nikdy mi neodpověděl... i když jsem si moc dobře nevzpomínala na nic víc než na básničku. Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku...
Truzin Bůh přinášel smích, křik. Obojí znamenalo radost, přičemž Truza z mých pokroků skákala nadšením. Čáry mi šly přirozeně, jako bych se s nimi narodila. Což bylo super.
Ale ani tak jsem si to neužívala jako Truza. Radši jsem si povídala.
„Zapomni."
Nechala jsem ho tam sedět, vyšla ze stodoly a zrušila její umlčení. Truze jsem pověděla, že je nechávám zapomenout, aby byli zmatení a nevěděli, kdy to přijde znovu, za což mě pochválila. Ale popravdě mi to, co jsme dělaly, prostě přišlo divné. Nechtěla jsem, aby si to pamatovali celé.
Všechno mi tu připadalo divné, ale vzhledem k mé povaze to tak bylo správně. Vesele jsem si poskočila. Truza mi po dlouhé době dala konkrétní úkol a taková vzácnost mě vážně nadchla.
Břeh Vlašce
Dominik
Házel jsem kachnám starý rohlík a koupal se v sebepohrdání. Frekvence kontrol příchozích zpráv: dvě za minutu. Signál třicet metrů vzdálené Wi-Fi: velmi slabý.
Bože.
Byl jsem k uzoufání naivní a nenáviděl jsem se za to. Neznali jsme se ani celý týden, ani týden, a já už pomalu plánoval svatbu.
Kreténe.
Pak jsem ho viděl v tom autě, ty modré ruce, vyděšený výraz. A byť jsem nevěřil, že by svoje flirtování bral jako předehru k vážnému vztahu,
s tebou těžko, ty hnusná kurvo,
těch pár dní psaní mě přesvědčilo, že je gay. Což bych věděl, kdyby to věděl Bast.
Takže tomu to neřekli, nejspíš kvůli prváku. Jirka a Martin spolu vyrůstali, museli o sobě vědět všechno. Pak Bast přešel do třídy k nim, ale o našem nedorozumění už se vědělo dost. Dohnal svého transsexuálního bratra k sebevraždě, blabla. Všichni byli mimo. Vůbec to nebylo Bastem.
Měl jsi chcípnout. Chcípni.
Vůbec.
Až na tu jeho poslední větu.
Jinak vůbec.
Dávalo smysl, aby se o své orientaci Martin nešířil. Je tudíž buď gay, nebo bi.
Praštil jsem předloktím o kámen. Na poslední chvíli ten ráz zpomalil pud sebezáchovy, protože dlouhodobé zranění jsem nechtěl. Trest, odvedení pozornosti, uvolnění, ovšem zlomeninu ne. Stejně to palčivě zabolelo. Rohlík mi došel a kachny se začaly shlukovat ke mně; odpověděl jsem zasyčením. Štěbetajíce couvly. Nohy mi neklidně poklepávaly o bahnitý břeh a klouby prstů pravé ruky jsem ťukal o kámen tak dlouho, dokud se nerozedřely.
Nebude se mnou chtít mít nic společného. Nestál jsem za rozbití přátelství. Co na tom, že pevné, věrné přátelství by něco tak banálního jako sexuální orientaci mělo jednoduše vzít na vědomí? Existoval snad způsob, jak by se to Bast nedozvěděl, kdyby si Martin někoho našel později? Stěží. Navíc brácha dospěl. Těkavost ho přešla. Mohl by mu to prostě říct a Bast by měl radost, že se někdo našel. Někdo, kvůli komu se oficiálně odvážil ke coming outu.
Ale kvůli mně ne.
Jsi pytel sraček. Jsi k ničemu.
A vůbec, nemusel být ani gay, ani bi. Ten vyděšený pohled se mi mohl zdát. Skoro pořád jsem úplně mimo.
Přestalo mě bavit prskat na kachny. S námahou jsem se zvedl na zimou ztuhlé, trpící nohy. Strávit sobotu v posteli znělo fajn.
‡ ‡ ‡
Vzbudil jsem se a někdo na mně seděl.
Necítil jsem ho.
Skoro jsem ho v tom šeru neviděl.
Nebyl slyšet.
Nejspíš nebyl skutečný. Vídal jsem spoustu praštěných věcí.
Ale někdo na mně kurva seděl.
„Nezajímá mě, co chceš. Vypadni."
„Musíš pryč z tohohle domu," řekl mým hlasem, usazený obkročmo na peřině na mém klíně.
„Slez ze mě a vypadni." Stín člověka se narovnal a odplul výš nade mě. Jak sakra...?
Posadil jsem se.
„To nebyl vtip. Odejdi," zopakoval.
„Proč jako? Co jsi zač, proboha?"
„Tvůj viedogoňa. Chci tě udržet v bezpečí. Zvedni se a odejdi."
Můj? Můj co?
„A co mi hrozí?"
„Někdo cizí sem přijde a ublíží ti. Tenhle dům tě neochrání."
Paráda. Prostě skvělý. Vševědoucí poltergeist. Zajímalo by mě, jestli zmizí, když vytáhnu rolety. Přimhouřil jsem oči před přívalem světla.
Hm. Tak teda nezmizí.
Viedogoňa mě kopíroval bolestně přesně. Stejná kostnatost, zamračený ksicht, bradavky malých prsou trčící každá na jinou stranu, tmavé ochlupení. Akorát bez jizev.
Nenáviděl jsem to tělo k smrti.
Roztřískám si hlavu o zeď.
„Vypadni, nebo ti urvu hlavu." V duchu jsem zaúpěl. Ty násilnické výhrůžky se musím odnaučit.
Jemu to bylo fuk. „Jsem pořád s tebou. Bráním tě před jinými viedogoni. Ale před touhle bytostí tě neochráním, to neumím."
„Fajn, dík za varování. Zmiz."
Věnoval mi netečný pohled a najednou tam nestál. Ani jsem nemrkl. Neozvalo se bum, nezasvištělo to. Přestal být vidět, nebo existovat? Přemýšlel jsem, že bych si došel na záchod... něco se naučil... něco vytvořil... zabil se...
Čtvrt hodiny jsem seděl na posteli a bloumal mezi úzkostí a prázdnem. Proplýtváš všechen čas, kterej máš. Nic neumíš. Nic nedokážeš. Jsi debil. Zkazíš všechno, na co sáhneš. Umíš si jenom nadávat.
Zapraskalo okno. Prudce jsem se otočil. Za sklem stála usměvavá holka, asi třináctiletá. Skoro všechny vlasy jí nějaký šílenec vzal na tři milimetry strojkem, ale nechal jeden světle blond copánek u pravého ucha. Řekla něco, co jsem neslyšel, a popošla mimo okno. Na levé straně hlavy měla vyholené kroužky a spirály.
Co to sakra...
„Dom hluku mlčie," zazvonil za mnou soprán. Nadskočil jsem zděšením a neohrabaně se přitiskl zády ke zdi. Holka se procházela po mém pokoji, ruka jí zrovna sklouzla ze dveří a zanechala na nich tmavé šmouhy.
Do hajzlu.
„Dom hluku mlčie," opakovala, zatímco prsty přejela po další stěně. Omítka po tom doteku zůstala očouzená. Dům zamlčí hluk. To je polština? Srbochorvatština?
„Co to děláš?!" vybuchl jsem, pořád paralyzovaný strachem. Ve vzduchu se kroutil tenoučký dým ze spáleného dřeva.
Dotkla se protější zdi. „Dom hluku mlčie." Dřepla si na koberec a přitiskla na něj dlaně. Lehce se z něj zakouřilo. „Dom hluku mlčie."
„Přestaň. Jdi pryč." Stane se mi něco strašnýho a můžu si za to sám.
„Pojhrajeme?" zeptala se. Zahrajeme si? Ne, to fakt ne.
„Bas-" Málem jsem zavolal bráchu, ale co bych mu řekl? Byla to halucinace. Anebo by zmizela, kdyby přišel někdo skutečný?
Tasukete, Sebasčan, pomoz mi, pomoz mi.
A tak jsem se zachoval jako skorošestnáctiletý skoromuž, odvrátil od ní pohled, vrátil se do postele a schoval každou píď kůže pod peřinu.
Dům Sabiny a Martina Fousových, odpoledne
Martin
Do zmateného snu se mi vkradlo vyzvánění. Hodných pár sekund trvalo, než mě mozek přesvědčil, že ten mobil vyzvání doopravdy.
„Haló?"
„Vole, to jako vážně ještě spíš?" zapištěl Jirka nevěřícně.
„No, bylo to náročný. Každej není magor jako ty."
„Kecy, vole. Začni mi odepisovat, nebo za tebou přijdu, vole."
V odpověď jsem zasténal a Jirka to položil.
Nechci.
Se.
Bavit.
O Cielovi. Dominikovi.
Prošel jsem zprávy na Discordu a zaskučel do polštáře. Jirka se chtěl bavit o Dominikovi.
Otevřel jsem Skype.
ŠIERU
- 11:04 Jo, taky bych byl zklamanej.
- 11:12 V pohodě.
- 11:12 Taky se nemám rád.
- 11:14 Jsem zvyklej, že lidi neví co se mnou.
- 11:15 Že se za mě stydí. Asi jako táta. Já vím, že jsem odpornej.
- 11:17 Jenom mi aspoň řekni ahoj, když už na mě kašleš.
- 11:45 Nebo ne, jak chceš...
- 12:10 Promiň mi ten spam, nebylo mi dobře. Mívám takový stavy.
- 12:11 Promiň. Nemyslel jsem to tak, omlouvám se. Jsem idiot.
- 12:13 Sebasčan?
- 12:13 Martine?
- 12:14 Sorry, nemusím ti tak říkat, jestli nechceš...
Zhluboka jsem si povzdychl. Trdlo nešťastný. Změnit tón nepřicházelo v úvahu, nic se nestalo. Možná jsem o něm teď zjistil víc než on o mně... ale dosavadní konverzace probíhala jen mezi námi, nedotčená světem. Moje mindráky ohledně Basta byly můj problém.
Ach jo, kéž bych za tebou mohl zajít.
- 16:32 Promiň, já usnul.
- 16:33 Beru to všechno na vědomí. Říkej mi dle libosti. Třeba princ Krasoň :D
- 16:34 Už ti někdo říkal Niku?
- 16:36 Já ti budu říkat Nik. Samí skvělí lidé se tak jmenují. Nikola Tesla. Nicholas Winton. Mikuláš. Ty. Dokonalost prostě.
Znovu mi zazvonil mobil.
„Jiří?" zavrčel jsem.
„Naši se rozváděj," vzlykl. Oněměl jsem. „Mají k tomu papíry, ty vole... Sestra je úplně v háji... A Lucka mi napsala, že se se mnou rozchází. Po dvou tejdnech, ty vole! Tak co dělám špatně, do prdele? Najdi si ji na FB, Lucii Kroupovou, krávu, bože, já nevím, co mám dělat."
„Ty v... Sejdem se u Máchy, jo? Dáme si kafe." A trochu klidu.
„Vole, radši bych se vožral," skučel.
„U Máchy za deset minut, Jiříku. Vyrážím." Věděl jsem, že přijde, protože jsem uměl pomoct. Dokázal jsem zklidnit mysl pouhým dotekem, jako gravitace rozčeřenou hladinu. A nepil jsem alkohol.
Kavárna Mácha se vlastně jmenovala Macchiáta, ale nikdo to nepoužíval. Jirka dorazil chvilku po mně, obličej strhaný a zarudlý, leč neobklopený cigaretovým kouřem. Krátce jsme se objali. Jakkoli malý, libovolně dlouhý dotek kůže na kůži stačil.
„Kľud," špitl jsem. Velký kus jeho trápení se zvedl a proklouzl kolem mě jako slaboučký vánek. On ten čarovný vítr cítit nemohl, ale uvolnil se – ulevilo se mu.
„Ty sis nezapálil?"
„To bych potřeboval tak sto kousků za hodinu, vole, tak proč plýtvat?" fňukl.
Ty to tentokrát snad vážně dáš. Široce jsem se usmál. „Jsem na tebe hrdej."
Dům u Vlašce
Dominik
Upínal jsem se k části „Ty. Dokonalost prostě." a snažil se nevidět těžkou ironii. Pod dekou se mi špatně dýchalo a v hlavě hučela krev. Když se zvedl cíp u mojí hlavy, skoro jsem se samým děsem zakuckal. Tentokrát nic nepálila. Nechápavě se mračila. Ani se nepokoušela zakrýt dětskou aroganci. Té nejspíš rodič nikdy nic nevytkl. Nejspíš ho zabila. Nejspíš jsem zešílel.
„Proč jsi vraný?"
Prudce jsem vydechl. Ji lemovala světlounce šedá. Špatný. Uteč.
„Já nevím. Narodil jsem se tak."
„Kako ti dějú?" Jak se jmenuješ? Nepoznával jsem jazyk, ale byl mi jako rodná řeč. Nepochyboval jsem o tom, že je cizí, a přesto jsem jím mluvil.
„Dominik."
„Já jsem Divnice."
„Divnice?"
„Jako že jsem divná. Divnice." Divná je sakra slabé slovo. Křečovitě jsem sevřel mobil a měsíc neměněné prostěradlo.
„Proč jsi ty tak světlá?" To ji vyvedlo z míry.
„Truza mě tak stvořila."
Stvořila? Pomalu vítězila moje zvědavost.
„Jak tě stvořila?" Zmateně se odtáhla.
„Nelíbíš se mi. Neměla jsem za tebou chodit." Natáhla se po mně a já si okamžitě vybavil popáleniny.
Do prdele. Ucukl jsem, co nejdál jsem mohl, a vykutálel se z okna. Tvrdě jsem dopadl na chodníček metr pod sebou a zakousl se do mě chlad. Vyškrábal jsem se na všechny čtyři, omylem nakopnul záhon mamčiných růží a prudce se otočil. Nebyla tam.
Ta holka tam nebyla.
Ale sklo ano.
Utekl jsem zavřeným oknem.
A pak se z prvního patra ozval Sebastiánův křik.