Profesorka Peregrinová seděla na obědě ve Velké síni. Ale jakoby tam vůbec nebyla. Vidličkou dloubala do pečeného kuřete a nepřítomně se dívala někam na dveře síně. Na rtech měla malý přihlouplý úsměv. Už několik dnů se cítila velice dobře. Ani její noční můry ji tolik netrápily a mohla za to jediná věc. U srdce ji hřálo Snapeovo gesto, kdy zaměstnal Malfoye při inspekci Umbridgeové a tím jí nejspíš zachránil kariéru a dost možná i život. Myslela, že se po tomto s lektvaristou alespoň přestanou hádat. Možná se to nezdálo, ale občas ji jejich hádky unavovaly. Zvláštní ale bylo, že se jí zdálo, že se jí Snape začal vyhýbat. Na jídla do Velké síně chodil jindy než bylo jeho zvykem, pokaždé, když šli stejnou chodbou rychle změnil směr a kdykoli, když za ním šla kvůli kázeňským přestupkům žáků z jeho koleje, tak nebyl ve svém kabinetu. Alma to nechápala. Vždyť ho ničím neurazila, nepohádala se s ním nebo něco podobného. Proč se jí tedy vyhýbal na každém kroku? Severuse Snapea nikdy nepochopí. Ušklíbla se a protočila očima. Ne, nebude se trápit někým, s kým běžně neprohodí ani slovo a když už, není to nic hezkého. Nakonec přerušila to svých myšlenek a nechala nedojedené jídlo na stole. Půjde do svého kabinetu, chvíli si odpočine, poté odučí tři odpolední hodiny, opraví všechny úkoly a eseje a v deset hodin večer půjde na dozor. Ano, přesně tohle udělá. Je to to nejlepší, co může udělat. Dopila pohár s dýňovým džusem a na stole nechala nedojedený oběd. Pořádně se zabalila do teplého zimního pláště a se zarputilým výrazem se vydala uličkou mezi stoly až ke vstupním dveřím. Pohledem propalovala studenty kolem sebe, jak měla ve zvyku. Všichni ihned uhnuli pohledem, aby se nemuseli dívat do ženiných očí. A Alma se blížila k člověku, který svým pohledem nikdy neuhnul. Vždy jí klidně hleděl do očí, ať už se dělo cokoli. Jak se blížila k místu, kde seděl Potter, přidala do kroku a propalovala černovlasého chlapce pohledem. Ten k ní ale hlavu nezvedl. Se zamyšleným výrazem se díval někam do prázdna a a křečovitě tiskl rukáv svého hábitu. A bývalá bystrozorka, které nikdy nic neuniklo, spatřila to, co chlapec tak pečlivě skrýval. Kus rány na hřbetě ruky, která vypadala až příliš čerstvě. A jelikož se žena orientovala i v magických předmětech, netrvalo jí dlouho přijít na to, co Potterovi tento šrám způsobilo. Vědomí, že by se ve škole nacházelo něco takového ji vyděsilo. Zastavila se přímo u skupiny nebelvírů a odkašlala si.
„Mohl byste jít se mnou, pane Pottere," řekla přísně, snad aby si myslel, že něco provedl a tak jí neodporoval.
Chlapec na to nic neřekl. Jen pomalu vstal od stolu a se sklopenou hlavou ji následoval. Celou cestu ho provázely, soucitné pohledy jeho přátel z koleje a škodolibé úsměvy zmijozelů. Oba dva celou cestu mlčeli. Alma proto, že si rovnala své myšlenky v hlavě a Harry proto, že byl zmatený a vlastně ani nevěděl, na co by se profesorky zeptal. Po schodech vystoupali do jejího kabinetu a Alma za nimi zavřela dveře.
„Sedněte si," řekla klidně profesorka a rukou mávla k jednomu z karmínových křesel před jejím stolem, který byl zavalen různými papíry. Harry váhal. Jediné co si brýlatý chlapec přál bylo, aby odsud mohl odejít a v klidu dojíst svou snídani. „To křeslo vám neublíží, pane Pottere," ušklíbla se bývalá bystrozorka a sama se posadila za svůj stůl. Harry Potter si uvědomil, že se mu bez svolení profesorky nepovede odsud odejít a tak se poraženecky sesunul do křesla. Alma vzhlédla od desky stolu a pozorovala Pottera zkoumavým pohledem. Nebelvírovi to vůbec nebylo příjemné.
„Já... Za pár minut mi začíná hodina přeměňování, paní profesorko a nechci přijít pozdě," vysypal ze sebe rychle.
„Myslím," odtušila profesorka Peregrinová ledově, „že to, co je na hřbetě vaší ruky je důležitější," dořekla a zabodla do něj uhrančivý pohled, pod kterým se Harry cítil, jakoby něco provedl.
„Nic to není, paní profesorko," hlesl chlapec a pokoušel se přetáhnout rukáv hábitu přes hřbet své ruky, „jen jsem se..."
„Myslíte si, že jsem hloupá, pane Pottere," štěkla na něj Alma, která nechápala, proč to před ní tají. „Vím, co vám to způsobilo, tak tu na mě nehrajte divadlo." Chlapec ale dál mlčel a urputně se díval na své ruce, které svíral v pěst. „Já čekám, pane Pottere," prohodila profesorka líně. „Budete tu do té doby, dokud mi neřeknete, kdo vám to udělal." Harry chvíli mlčel, ale pak s povzdechem zvedl hlavu a podíval se do očí barvy smaragdů.
„Profesorka Umbridgeová," hlesl a hlas se mu chvěl. Chlapec mohl vidět, jak se na obličeji profesorky Peregrinové vystřídalo několik emocí najednou. Děs, zhnusení a nakonec jedna, která tam zůstala. Byla to zloba. Harry uvažoval, jestli se zlobí na něj, že takhle očerňuje Umbridgeovou, když je teď také členkou profesorského sboru.
„U Salazara," zaklela profesorka a Harry se na ni vyjeveně podíval. „Ta žena je opravdu nemocná," dodala spíš pro sebe než k chlapci před sebou. Harry se divil, že v jeho přítomnosti takhle o Umbridgeové mluví. „Ukažte," řekla rychle a natáhla k němu bledou ruku. Harrymu se nechtělo. Už takhle toho ví víc než dost. „No tak, pane Pottere," zavrčela Peregrinová netrpělivě a Harry ji raději poslechl. Vložil svou dlaň do té profesorčiny a ihned se ho zmocnil nepříjemný pocit, když ho sevřela ledová ruka a její majitelka začala zkoumat jeho zranění. Bývalá bystrozorka si pro sebe mumlala něco, čemu chlapec vůbec nerozuměl. Po pár minutách jeho ruku pustila a Harry ji rychle odtáhl z ženina dosahu.
„Jak se vám to stalo?" zeptala se ho. „A nelžete mi, ano?" Harry věděl, že teď už by lhaní nemělo cenu a tak se dal do řeči. Pověděl jí o své hádce s Umbridgeovou, o tom, jak mu uložila trest na několik večerů a jak si pomocí jejího pera vyryl do kůže nápis Nesmím říkat lži. Poté, co své vyprávění dokončil se odhodlal podívat na profesorku, která se se zadumaným výrazem dívala někam za něj a ruce se jí třásly. Po pár vteřinách vyskočila jako střela z křesla a chlapec, který to nečekal sebou polekaně cukl. „Půjdeme to říct profesorovi Brumbálovi. Ten už s tím něco udělá," řekla a na rtech jí hrál vítězoslavný úšklebek. Rozešla se ke dveřím a čekala, že ji bude Potter následovat. Ten ale stál na místě a ani se nehnul.
„Nechci, abyste to někomu říkala," pronesl a divil se, kde v sobě našel tolik odvahy, aby dokázal přísné profesorce vzdorovat. „Nechci profesorce Umbridgeové udělat takovou radost," hlesl a prosebně se díval na profesorku Peregrinovou.
„U Merlina, proč ji chráníte?" zeptala se ho černovláska nechápavě a nevěřícně pohodila hlavou.
„Nechráním, jen... profesor Brumbál má hodně práce," řekl a snažil se, aby to znělo co nejvěrohodněji. Nechtěl totiž Peregrinové přiznat, že se mu Brumbál už nějakou dobu vyhýbá.
Bývalá bystrozorka si unaveně povzdechla. „V tomhle máte pravdu, pane Potter," povzdechla si. „Obávám se ale, že ani já nebudu schopná s tím něco udělat. V tomhle jsem na profesorku Umbridgeovou krátká," přiznala žena před Harrym neochotně.
„Nic se neděje," řekl Harry dutě a nepřítomně se díval před sebe. „Necháme to tak."
„Snažte se ji moc nedráždit," radila mu Peregrinová. Na tohle by přišel i bez ní, pomyslel si Harry. „Něco vám dám," řekla černovláska po chvíli ticha a už pospíchala ze svého kabinetu.
Zvláštní dvojice došla až do sklepení. V Almě to vřelo jako v kotli. Ta růžová ježibaba ještě tyranizuje studenty, honilo se jí hlavou a nasupeně zaklepala na dveře učebny lektvarů. Potřebovala Snapeovu pomoc. Už zase. I když teď se nejednalo o nic tak důležitého. Věděla, že Snape zrovna teď učí, a že neexistuje způsob, jak by se před ní zase vypařil. Dveře učebny se rozrazily a černovláska uviděla lektvaristu, který ji probodl nepěkným pohledem. Až pak si všiml Pottera, který stál za ní a v jeho očích na chvíli problesklo značné zmatení.
„Co potřebujete?" prohodil Snape nasupeným hlasem a propaloval mladou ženu pohledem.
„Jen něco z vašeho skladu s lektvary," pronesla Alma důležitě. „Pořezala jsem si ruku," dodala a probodla lektvaristu přísným pohledem.
„Vybrala jste si velmi nevhodnou dobu," sykl na ni Snape a něco štěkl na studenty ve třídě, kteří ihned zmlkli. „To, že vy nemusíte učit neznamená, že mi ostatní sedíme se založenýma rukama a koukáme do zdi." Harry se musel kousnout do jazyka aby se nezačal smát.
„Pět minut mi jistě věnujete," protáhla profesorka líně a lehce pohodila hlavou. Chvíli to vypadalo, že ji lektvarista na místě prokleje, nakonec se jen zhluboka nadechl, snad aby se uklidnil a pohledem probodl Pottera, který stál za ní. Alma pochopila, o co Snapeovi jde. „Počkejte tady, pane Pottere ano," rozkázala mu a brýlatý chlapec jen přikývl. Dvojice profesorů ušla jen několik metrů a už stála před dveřmi skladu s lektvary. Lektvarista vytáhl odněkud zpod hábitu svazek klíčů a jedním z nich otevřel dveře skladu. Když Alma uviděla stísněný prostor zmocnila se jí nehezká úzkost.
„Jdete," sykl na ni Snape a rozsvítil naoranžovělé světlo u stropu. „Nemám na to celý den," zavrčel a díval se na ni nehezkým pohledem. Černovláska si uvědomila, že to, že se jí Snape vyhýbal bylo vlastně dobré. Ty jeho pohledy, jako kdyby byla něco odporného na podrážce jeho boty jí opravdu nechyběly. Jen trochu kývla a vstoupila do skladu, jehož dveře se za ní skoro okamžitě zavřely. Najednou nemohla kudy utéct a toto vědomí bylo neuvěřitelně nepříjemné. Nakonec jen zkřížila ruce na prsou do obraného gesta.
„O co jste se pořezala?" zeptal se jí Snape, který mezitím, co bývalá bystrozorka přemýšlela, vysunul odněkud z rohu vysoký žebřík.
„O očarovanou věc," hlesla profesorka. „A..., nebyla to úplně bezpečná očarovaná věc, pokud mi rozumíte," rozhodla se k tomu dodat.
Snape jen nepatrně kývl na souhlas. „Pomohlo by, kdybych tu ránu mohl vidět," pronesl líně a ušklíbl se na mladou ženu.
Tohle se nemělo stát, panikařila Alma. Teď si vyhrne rukáv a tam bude velké nic. Snape ji bude pokládat za blázna. To jí ještě tak chybělo. Zhluboka se nadechla a oplatila mu úšklebek. „Pokud byste tu ránu chtěl vidět," zachraňovala černovláska situaci, „musela bych se tu svléknout celá." U Merlina tohle je tak ponižující, pomyslela si Alma a doufala, že profesora alespoň odradí.
„Něco vám dám," řekl lektvarista, rychle vylezl na žebřík a začal se přehrabovat v nejvyšší polici. Po chvíli slezl ze žebříku, dal jí malou železnou krabičku a když ji Alma otevřela, uviděla v ní mast karamelové barvy. „Mažte to na tu ránu třikrát denně. Jizva zůstane, ale..."
„Děkuji," přerušila ho Alma a bez dalšího slova vyšla ze skladu, před kterým čekal Potter.
„Vezměte si to," pronesla a natáhla k němu ruku s malou nádobou. „Stačí, když si s tím tu ránu namažete třikrát denně."
„Děkuji, paní profesorko," hlesl chapec a už chtěl odejít. Alma ho ale zadržela.
„Tohle dejte profesorce McGonagallové a řekněte, že jste se zdržel se mnou," poučila ho a dala mu malý papírek s jejím podpisem. Potter kývl a odběhl po schodech nahoru do třídy přeměňování. Alma se pořádně zabalila do pláště a také se vydala pryč z chladného sklepení.
Uplynulo několik hodin a Alma LeFay Peregrinová seděla za svým stolem. Už odučila všechny odpolední hodiny a svým pohledem teď propalovala světle hnědou obálku, která ležela na stole před ní. Věděla co v ní je. Její posudek od té růžové odporné ropuchy. Kdykoli kdy se rozhodla ji otevřít se jí začaly klepat ruce a tak to pokaždé vzdala. Unaveně si promnula oči a podívala se na kyvadlové hodiny v rohu kabinetu. Za patnáct minut bylo deset večer.
„U Merlina," vyhrkla Alma, když si po chvíli uvědomila, že má být za chvíli v druhém patře a mít dozor. Vyskočila z křesla, přehodila přes sebe teplý plášť a bůhvíproč si vzala i hnědou obálku. Seběhla dvoje pohyblivé schody, proběhla několika uličkami a zastavila se až v hlavní chodbě, kterou musel projít každý student, pokud by se chystal něco provést. Profesorka byla tak unavená, že se ani neobtěžovala chodit po chodbě sem a tam a proto si sedla na jeden ze schodů a hlavu si unaveně opřela o kamenný sloup. Obálku si pevně přitiskla k tělu, jakoby na ní závisel její život. Což byla možná pravda. Nepřítomně se dívala někam před sebe a cítila, jak na ni jde únava. Oční víčka se jí pomalu zavírala a ona se je marně snažila udržet nahoře. Zavře je, pomyslela si Alma. Jenom na chvíli. Ano, pět minut bude stačit. Najednou se za ní ozvalo nepříjemné šustění. Profesorka byla ihned vzhůru a napjala se jako struna. Ještě než se stihla otočit, tak se za ní ozval mrazivý hlas.
„Spíte na své hlídce?" pronesl Severus Snape líně. „Jak zodpovědné," uchechtl se. „Nebo jste se zase opila?" Alma se zhluboka nadechla a otočila se na svého kolegu.
„Myslela jsem, že se mi vyhýbáte?" prskla na něj. „Neměl byste třeba spát a ne mě tady obtěžovat," navrhla mu jedovatě. Těch několik málo sympatií, které k lektvaristovi chovala, bylo najednou pryč.
„Pan Filch dnes nemohl vykonávat jeho obvyklé pochůzky a tak jsem ho musel zastoupit," řekl Snape a přiblížil se k ženě blíž.
„Opravdu zajímavé," pronesla černovláska sarkasticky. „Teď můžete jít," dokončila svou řeč a zadívala se na obálku ve svých rukou. Soustředila se tak moc, že si ani nevšimla, že tam Snape stále je. Uvědomila si to, až když si lektvarista významně odkašlal.
„Váš posudek?" zeptal se jí a pokoušel se skrýt očividný zájem ve svém hlase. Černovláska sebou polekaně cukla. Pomalu vydechla, když si uvědomila, že její kolega stojí přímo za ní.
„Zajímá vás to?" odpověděla mu na otázku otázkou.
„Otevřete to, nebo se na to budete celý večer jen vystrašeně dívat?" zeptal se jí Snape a trochu se uchechtl. Sestoupil o jeden schod dolů a pak si sedl vedle Almy. Profesorku Peregrinovou to tak vyvedlo z míry, že dokázala jen nepřítomně hledět na muže vedle sebe. Chtěla se co nejrychleji dostat z dosahu jejího kolegy, ale nohy jí vypověděly službu.
„Proč vás zajímá, co mi Umbridgeová napsala do posudku?" dokázala ze sebe dostat bývalá bystrozorka a snažila se, aby se profesorovi nemusela podívat do očí.
„Chci vědět, co mě čeká," odpověděl prostě a propaloval ji pohledem. Alma jen přikývla. Věděla, že dokud obálku neotevře, tak jí Snape nedovolí odejít. Třesoucí se rukou se jí povedlo odtrhnout vršek obálky a vyndat z ní pastelově růžový pergamen. Očima přeskočila všechny odstavce a zastavila se, až když se dostala k poslednímu, kde bylo napsáno závěr šetření. Zhluboka se nadechla. Nedokázala pokračovat v čtení.
„Kolegyně," ozvalo se vedle ní. Alma se otočila na muže, který seděl vedle ní až nepříjemně blízko. „Nejste na tom zas až tak špatně," pronesl hlubokým hlasem. Alma nadzvedla jedno obočí. Vůbec nechápala, co tím chce Snape říct. „Jsou tu i jiní, které Umbridgeová nenávidí víc než vás."
„Kdo?" hlesla černovláska a pomalu se začínala uklidňovat.
„Hagrid," pokrčil rameny profesor. „Napůl člověk a napůl obr. Paní náměstkyně někoho takového ve své škole dlouho nesnese." Chvíli bylo mezi profesory ticho. Alma slyšela jen mužovo tiché dýchání.
„Je vůbec možné prožít v této škole normální rok?" řekla Alma dutě a dívala se někam daleko do neznáma. Někam, kam nemohl Snape dohlédnout.
„Ne, to, že tady bude klid, je skoro nemožné," konstatoval černovlasý muž vedle ní. „Už to přečtete?" zeptal se jí a Alma jen mírně přikývla.
„Profesorka Alma LeFay Peregrinová," začala číst Alma, „je velice nepřizpůsobyvá zaměstnankyně." Slyšela, jak se jí třese hlas a ze všech sil se snažila ho uklidnit. „Při mé inspekci se k mojí osobě chovala velice nevhodně a tak usuzuji, že pro studenty není dobrým vzorem. Každopádně jsem shledala, že výsledky studentů vysoce převyšují průměr z minulých let," černovlásce trochu poskočilo srdce a tak už pokračovala trochu jistějším hlasem. „Profesorka Peregrinová může stále zastávat pozici profesorky ve Škole čar a kouzel v Bradavicích, ale musí o každé své hodině informovat Dolores Jane Umbridgeovou - první náměstkyni ministra." Bývalá bystrozorka si úlevně oddechla. Divila se, že i přes nenávist, kterou k ní Umbridgeová cítí, ji tu nechala. Ze srdce jí spadl obrovský kámen. „U Merlina," uchechtla se a na tváři se jí objevil obrovský úsměv. Snape vedle ní seděl v tichosti a pozoroval ji zkoumavým pohledem.
„Už půjdu, kolegyně," oznámil Snape.
„Jistě, jen jděte," řekla žena, která pořádně nevěděla, co jí lektvarista říká. Dívala se na dopis a nevnímala dění kolem ní. Nevšimla si ani dvou černých očí, které jí věnovaly poslední pohled, ani bledých rtů mistra lektvarů, na kterých se objevil malý úsměv.
Další kapitolka je tady. Omlouvám se, že vydávám s týdenním zpožděním, ale byla jsem zavalená prací do školy. Budu ráda za každý hlas, komentář a sdílení. Vaše chosenwitch.