ATLANTIK – ÚTĚK – SVATBA – BEZPEČNÝ DŮM
*Kate – bezpečný dům, neznámo kde – DEN 1*
Občas se mi stane taková věc. To si takhle sedím před krbem, srkám horký čaj, zírám do ohně a poslouchám své přátele, jak vzrušeně porovnávají Harryho Pottera a Velkého Gatsbyho. Nemůže být větší pohoda... jenže pak to přijde. Mám chuť na koko čoko tyčinku.
Nejdřív je to jenom bledá myšlenka, že by teď nějaká bodla. Po chvíli si uvědomím, že si představuji, jak by se ten kokos krásně drolil na jazyku. A už to začíná jít z kopce. O pár minut později už nevnímám hovor a přemýšlím, jestli jsem ji v kuchyni náhodou neviděla, možná na stole, možná na parapetu... celé tělo už mě svědí touhou po čokoládě – musím něco najít, nebo nepřežiju noc.
Tak tedy vstávám z křesla a vydávám se prohledávat spíže, skříně, šuplíky. K mému zoufalství však nikde nic – zásoby jídla tam jsou na pět zim a půl jara, ale jenom jako kupa konzerv a instantních pytlíků. Pomalu začínám smlouvat s vesmírem, že by stačila čoko bez koko... ale ne s karamelem. Pak už i s karamelem. Jakákoli čokoláda. Kakao. Rozteklá bonboniéra. Prošlý adventní kalendář. Polomáčené sušenky z druhé světové.
„Co hledáš?" zarazil mé řádění Steve stojící ve futrech.
„Něco sladkého," zabručela jsem a přejela kuchyň překvapeným pohledem. Všechny skříně byly dokořán a nezajímavé jídlo vytahané na lince. Hm.
Na chvíli se zamyslel. „Někde jsem tu viděl konzervu broskví."
Nebyla to sice čoko tyčinka s kokosem, ale lepší než nic. „Může být."
Steve se zohnul pod dřez a podal mi konzervu, jejíž retro obal působil, že pamatuje Kennedyho v plenkách. Jakmile jsem odloupla víčko, ovanula mě vůně slaďoučkého ovoce. Hladově jsem se pustila do jídla, rvala jsem si škraně jako křeček a vůbec mi nevadilo, že se tím Steve zcela nekrytě baví. Chtěla jsem mu nabídnout, ale pak jsem si to rozmyslela... co když už další konzervy nejsou a nevypadá, že by chtěl. Nah, nechce.
„Chtěl jsem se ti omluvit, jak jsem to v autě pokazil," začal tak najednou, že mi málem půlka broskve vyletěla nosní dírkou. „Byl to šok, ale to mě neomlouvá. Měl jsem ti říct to, co jsi potřebovala slyšet. Promiň."
„Neblázni, neměla jsem to od tebe chtít v takové situaci. Když jsem to zjistila já, celý den jsem hleděla do zdi," přiznala jsem a položila konzervu na linku.
„Neměla jsi na to být sama, celé mě to mrzí," šeptl, přešlápl a sklopil oči.
Vzala jsem ho za ruce. „Teď už nejsem."
Vypadal celý naměkko, tak si mě přitáhl k sobě, abych nepoznala, jak moc ho to sebralo. Vždycky to tak dělal. „Promiň."
„Promiň," šeptla jsem. Pořád se nevyjádřil k naší situaci, ale znala jsem ho, jednou přijde a řekne to nejlíp na světě. Však nikam nespěcháme.
„Chceš kapesník?" zaslechla jsem Pietra z obýváku.
„Mám jenom něco v oku," odbyl ho Tony a odkašlal si. „Jdu si dát sprchu, přidá se někdo?"
V obýváků se tomu zasmáli a začali vymýšlet hlouposti typu: „Nejsem Fury," nebo „namydlíš mi záda?"
„Půjdu si už lehnout," vzdechla jsem znaveně a odtáhl se z teplého obětí. „Přijď, až skončíte."
S úsměvem mě nechal odejít do patra, kde jsme měli čtyři skromné pokojíčky – každý měl v sobě manželskou postel a k tomu tak metr čtvereční místa. Navíc to bylo v podkroví, takže to působilo jako liščí doupě.
Náš byl ten úplně vzadu, nejdál od schodiště a koupelny, odkud momentálně vycházela hustá pára. Těšila jsem se, že se konečně pořádně vyspím, ale v pokoji mě čekalo malé překvapení. Grace seděla na naší posteli v tureckém sedu a jako by meditovala. A když říkám jako by, tak opravu jenom plus mínus, skoro, tak nějak, zdánlivě... Seděla shrbená, nohy zkřížené a pažemi si svírala hruď. Když běžíte za nirvánou, bývají oči většinou zavřené, ale Grace je měla dokořán a kompletně bílé (panenky i duhovky). Kolem ní poletovaly chomáče plyše z chudáka plyšového králíka, který teď obíhal prostorem bez hlavy.
„Nevím, co na to říct," hlesla jsem do ticha. Grace můj hlas probral a skoro vyděsil k smrti, králičí tělo vystřelilo mým směrem a při letu zasáhlo žárovku na chodbě, která nějak moc ochotně praskla. Můj jediný zdroj světla byl zničen.
Hovor v přízemí utichl, voda přestala téct – všichni tu ránu slyšeli.
„To nic! Uklízela jsem!" zahalekala jsem, aby mě všichni slyšeli, načež se voda zase zapnula a z obýváku se mi donesly posměšky.
Grace byla zticha a já ji neviděla, klidně by tam nemusela být, ale cítila jsem ten neklid, který vyvolávala.
„Je to sice náš pokoj, ale mám odejít?" zeptala jsem se nejistě. Popravdě se mi nikam nechtělo, už jsem si povlíkla peřinu a vybalila věci, ale na druhou stranu, když vám bohyně zabere postel, těžko se o ni budete hádat.
„Ne," řekla jen, hlas naprosto klidný a tvrdý.
„Super," pípla jsem a opatrně si na postel sedla. Ale ona taky nikam nešla. „Taky zůstáváš?"
„Mám odejít?" zeptala se bezvýrazně.
Co na to má člověk říct? „Nemusíš," odpověděla jsem nervózně a sedla si tak, abych byla zhruba naproti ní. Jak jsem říkala, neviděla jsem absolutně nic.
„Bojíš se mě?" zeptala se náhle.
„Měla bych se bát?" znejistěla jsem. Co je tohle za otázky?
„Ano," řekla prostě.
„Aha, super," vydechla jsem přerývaně. „A to bude boj hned, nebo jak to vidíš? Byl to dlouhý den, nechala bych to spíš na zítra, nemyslíš?"
„Nemám důvod ti ublížit," opáčila klidně. Upřímně, ta zhasnutá světla dodávala jejímu hlasu na jakési všudypřítomnosti. Nebyla jsem si jistá, odkud vychází, i když jsem seděla (pokud vím) přímo naproti.
„Tak čeho bych se teda měla bát?" chtěla jsem vědět.
„Toho ve mně," odpověděla, jako by to byla samozřejmost. „Tak jako všichni ostatní."
„Vím o tobě jenom to, že máš jakési spojení s bohy, že je slyšíš nebo tak něco," zabrblala jsem, naprosto si vědoma milných slov.
„Tak jako ty slyšíš letět mouchu?" rozohnila se a v místnosti zavířil vzduch. „Ne. Slyším je každým smyslem, každou buňkou mého těla, každou vteřinou mého bytí, slyším je z tebe, ze všech lidí, ze všech věcí, z každého svého nádechu. Mám pocit, že se mi mozek scvrkává a vybuchuje zároveň. Jsem v agonické euforii. Nejsem nikdy sama v tom nejhorším slova smyslu. Mé dotyky zabíjí i křísí, mé myšlenky tříští i tmelí, můj pohled překonává ty nejhorší noční můry." Poslední slova zůstala dlouho viset ve tmě.
„Dobře," pípla jsem.
„Tebe to snad neděsí?" zeptala se frustrovaně, jako by snad chtěla slyšet, že se mi už jen z myšlenky na ni stahují zornice.
„Ten projev trochu, ale nejsi můj první bůh," odpověděla jsem zamyšleně. „Budíš respekt a stát bych proti tobě nechtěla, ale chlupy se mi z tebe zrovna neježí." (trochu lež, ale budiž)
„Pak jsi odvážná žena," uznala po chvíli
„Mám víru," odmítla jsem její závěr. „Mí přátelé ti důvěřují a já důvěřuji jim."
„Pak jsi odvážnější než já," hlesla.
„Nevěříš jim? Vždyť se ti snaží pomoct," namítla jsem.
„Snaží se pomoct sobě," usadila mé snahy neoblomně. Na to jsem neměla argument, měla naprostou pravdu a poslední týdny toho byly jen důkazem.
Na moment nastalo ticho. „Vidíš ve tmě?" napadlo mě po chvíli, protože bych se ráda převlékla do pyžama.
„Vidím celou tvou minulost i přítomnost," odpověděla.
„Na to jsem se neptala," nenechala jsem se vyvést z míry.
„Pro mě světlo a tma nejsou to, co kdysi. Zrak už není tak důležitý. Ale ano, vím přesně, co zrovna děláš. Mohla bych se podívat, na co myslíš, co chceš, kam tvé otázky míří a rovnou na vše odpovědět."
„Proč to neuděláš?" vydechla jsem překvapeně. Mít takovou schopnost musí být pohlcující, neuměla bych si říct ne, jsem na to příliš zvědavá.
„Protože bych ztratila poslední lidskost, která mi zbývá. Tenká vrstva lidského chování, dodržování zvyků a předstírání normálnosti."
Vstřebávala jsem, co mi říká, ale těžko jsem to mohla pochopit. Být bohem a hrát si na člověka musí být těžký úkol. „Proč se mnou vůbec mluvíš? Prý se s ostatními moc nebavíš," napadlo mě po chvíli.
Mlčela. Mlčela opravdu dlouho, až mě napadlo, jestli jsem to nepřehnala.
„Protože víš, jaké to je, nebýt člověkem," řekla vstřícně.
Na schodišti se ozvaly kroky, někdo šel nahoru, dost možná k nám. Musela jsem se bránit rychle. „Já jsem člověk."
„To já taky," řekla. V ten moment se dveře otevřely a do pokoje proniklo slabé světlo z přízemí. Ve futrech stál Steve a překvapeně na mě hleděl, v dlaních roztrženého králíka. Já jsem taky koukala dost vyjeveně, protože jsem v pokoji seděla úplně sama. Trochu mi z toho přejel mráz po zádech.
„Slyšel jsem tě mluvit, myslel jsem, že sis povídala s Grace," zasmál se své bláhové myšlence.
To jsme dva, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla. Už tak mají o mé duševní zdraví dost strach. „Jdeš už spát?" zeptala jsem se radši.
„Šel jsem se podívat, cos uklízela... a na chodbě jsem našel tohle a hromádku střepů," oznámil mi důvod své přítomnosti a nejistě na mě koukl.
„Ani se neptej," zkusila jsem to a on se neptal.
„Asi to tak bude lepší," zasmál se a vjel si rukou do vlasů. „Dám si sprchu a půjdu si lehnout."
„Jasně," usmála jsem se a začala si naklepávat polštář.
Když zavíral, světlo pomalu mizelo, místnost nasávala tmu, jako kostka cukru černé kafe, a když už mizel poslední proužek pološera, na posteli se zjevila Grace, načež nás pohltila absolutní temnota. Nutno poukázat na to, že jsem měla srdce omotané kolem krčních mandlí, jak jsem se vyděsila. Tohle byl opravdu nejhorší možný příchod. Na vteřinu vyděsit a pak tma.
„Tohle mi nedělej," zabručela jsem.
„Lekla ses mě?" podivila se.
„No a ne?! Proč jsi nezůstala?" ptala jsem se rychle, abych nepůsobila tak vystrašeně.
„Protože by o tebe měl strach. Mohlo by se to rychle vyhrotit," prozradila mi, co viděla ve Stevovi.
„Nemyslím, že z tebe má takový strach," bránila jsem Stevovu odvahu.
Povzdechla si. „Ani on si to ještě nemyslí, ale jsi to nejdražší, co má." Byla to zvláštní myšlenka, ale když jsem se nad ní zamyslela, nebyl to zas takový nesmysl. Bláznivá obava umí člověka kvalitně nahlodat.
„Můžu rožnout?" zeptala jsem se. „Cítím se trochu v nevýhodě."
„V nevýhodě jsi i za světla," opáčila klidně.
„Beru to jako ne," zabručela jsem. „Vysvětlíš mi, proč pro tebe nejsem člověkem?"
Slyšela jsem, jak se ve tmě pobaveně nadechla. „Možná ses tak narodila, ale dávno jím nejsi. Stejně jako já jsi narazila na něco, co tě nenávratně změnilo."
„Necítím se jiná," namítala jsem, ale abych byla upřímná, stará trubka Kate už dávno nejsem. Teda jakože trubka asi jo, ale chápete... nová trubka.
„Dotkla ses něčeho, co nemá sobě rovného napříč nekonečnem. To, že ve snech zabředáváš do jiných realit je lepší možnost, jak z toho setkání vyjít," pověděla mi skoro nezaujatě.
Vzpomněla jsem si na vize, které se mi zdály, jedna živější než druhá i po dlouhých měsících. V jedné jsem byla majetkem emzáků a věštila jim budoucnost, právě ta mě nejvíc děsila.
„A to je dobře," odpověděla Grace. „Kdyby tě to neděsilo, měla bych tě za blázna."
„Myslela jsem, že si hrajeme na lidi," zabručela jsem mrzutě, protože jsem ji ve své hlavě nechtěla.
„Viděla jsi, jak tě někdo využíval pro tvé schopnosti. Tvá vize byla z jediného světa, ale kolik existuje realit?" zeptala se medovým hlasem.
„Nekonečně mnoho," pípla jsem.
„Nekonečně mnoho," zopakovala. „Ukážu ti ještě jednu."
V ten moment mi sevřela hlavu v dlaních a vymrštila mě mimo mé tělo, daleko od chaty a zasněžených hor. Temnota se točila v divokém víru a vzduchem se roznesl zvuk, jako když ždímáte bublinkovou fólii. A pak to ustalo. Procitla jsem do tmavé místnosti, kde stál starý muž s holí a mé zbídačené druhé já.
„Tak znovu. Řekni mi, kdy se shledám se svými dětmi?" poručil mi vůdce Aliance a upřel na mě zuřivý pohled.
„Nevím, neumím si přivodit vize na požádání," odsekla jsem slabě, očividně příliš utrápená, abych se zmohla na silnější odpor. Na bledé tváři se mi rozlévaly modřiny všech barev, jedno oko jsem měla oteklé, že nešlo otevřít, a z lícní kosti se mi valila čerstvá krev. S hrůzou jsem si uvědomila, že nemám šupiny.
„Snaž se víc, musíš mi ukázat, kde je najdu!" zahřměl a praštil holí o zem, až se zachvěla podlaha.
„Já nevím," hlesla jsem tiše. Muž zavrčel a rozmáchl se holí, kterou mě trefil do žeber takovou silou, že se mé druhé já složilo.
Odvrátila jsem pohled, začínalo se mi z toho dělat špatně. „Vypni to," šeptla jsem ke Grace a doufala, že se slituje.
„Musíš vědět, co přijde, pokud uděláme jedinou chybu," odpověděla mi v myšlenkách a nechala mě dál sledovat, jak mi hůl láme žebra. „Jsi klíčem k neskutečnému vědění. Kdyby ses dostala do rukou někoho, kdo ví, jak tě použít, změnilo by to všechno."
„Třeba tobě?" zeptala jsem se s lehkou úzkostí.
„Nebo Patrickovi," doplnila, co už jsem dávno tušila.
V místnosti se konečně uklidnila situace, stařec si unaveně přejel dlaní po opoceném čele. Mé druhé já se klepalo skrčené na zemi.
„Přiveďte mi Patricka, uvidíme, kam až se dneska dostane," rozkázal komusi za mým zády. Když osoba zmizela, přidřepl ke mně a usmál se.
„Víš, byl bych radši, kdyby se tohle vůbec nemuselo dít, ale je to pro mě důležité. Grace s Connorem musí být se mnou, tak to má správně být," oznámil mi sebejistě a povzdechl si.
„Kdyby s tebou chtěli být, neutíkali by," opáčila jsem.
Naštěstí mu to nepřišlo hodné zbití a jenom se usmál mé hloupé myšlence. „Je to jenom otázka času. Kde jinde přijmou takovou sílu s otevřenou náručí? Čekám už osmdesát let, až se jako rodina spojíme. Až naše mysl i moc splyne v jedno. Zkus to ještě jednou, najdi mi mé děti."
V ten moment se zatočil svět a vyplivl mě z vize.
Normálně bych nadávala, proč mě tam násilím poslala, ale nezmohla jsem se na slovo.
Byla to jeho dcera a Connor jeho syn.
Skrývala jsem se s dětmi padoucha.
*** PAM-PAM-PAAAAAAAM ***
S tout kapitolou jsem tak šíleně váhala, až mě při té vzpomínce bolí hlava a šla bych si nejraději zdřímnout. Snad se vám bude ale i tak líbit, snad vám příběh v hlavě naváže bez větších problémů.
Jdu psát, po odšpuntování už to musí jít!
♥ A samozřejmě posílá velký dík za přízeň u minulé kapitoly! ♥