Profesorka Peregrinová se po dlouhé době probudila s úsměvem na rtech. Byla neděle a ona se už těšila do Prasinek jako malé dítě. Poprvé po několika týdnech se jí nezdála žádná z příšerných nočních můr a díky tomu bylo její ráno hned lepší. Černovláska teď seděla ve své posteli a četla jednu z knih, kterou si vypůjčila v knihovně. Bylo poměrně brzy ráno, což znamenalo, že ještě nemohla jít na snídani. Když už bylo půl sedmé, rozhodla se vylézt z postele. Bosýma nohama došla k většímu oknu, ze kterého měla dobrý výhled na jezero. Celé bradavické pozemky byly pokryty vrstvou sněhu a na tabulkách ženina okna se začínala tvořit jinovatka. Když už se dostatečně pokochala zimní krajinou, odešla do koupelny, kde se upravila a své vlasy sepnul do drdolu. Oblékla si černé šaty nad kolena s trojúhelníkovým výstřihem a dlouhými rukávy. Na nohy si navlékla černé punčochy a obula si kotníčkové zimní boty s nižším podpatkem. Nakonec přes sebe přehodila dlouhý zimní plášť a na hlavu nasadila zimní čarodějnický klobouk s ptačím perem. Když už byla se svým vzhledem spokojená, vydala se svižným krokem na snídani. Chodbami už procházeli rozespalí studenti a profesorka Peregrinová se mezi nimi proplétala jako had. Když už byla ve Velké síni a uviděla profesora Snapea, vzpomněla si, že ho chtěla požádat o kontakt na jeho spolužáka, který se po škole stal terapeutem. Nevěděla, jestli je dobrý nápad jít za terapeutem, ale věděla, že ze svých nočních můr se sama nedostane. Došla až ke svému kolegovi, který byl na snídani vždy první ještě předtím, než se síň zaplnila desítkami studentů.
„Kolego," oslovila černovlasého muže, který právě popíjel z hrnku s kávou. Snape jen nadzvedl jedno obočí a čekal, co z jeho kolegyně vypadne. „Chci vám jen říct, že vás dnes v sedm přijdu navštívit."
„Jenom to ne," ušklíbl se profesor.
„Potřebuji se vás na něco zeptat," vysvětlovala černovláska trpělivě.
„Tak se mě zeptejte teď a nemusíte mě večer obtěžovat," řekl muž ledově. Bylo očividné, že se s ní nechce bavit, ale Alma to nehodlala vzdát. Za tu dobu, co tohoto nepříjemného lektvaristu znala, se naučila nebrat si jeho poznámky k srdci.
„Je to choulostivá záležitost," šeptla žena, protože se síň začala plnit studenty a profesory.
„Jste stejně dramatická jako náctiletá studentka," uchechtl se Snape a Peregrinová po něm šlehla zlobným pohledem. Nakonec se jen falešně usmála.
„Pět minut si jistě najdete," řekla jízlivě. „Hezký zbytek dne," ušklíbla se a odešla si sednout na své místo. Na talíř si nandala něco k jídlu a nalila si trochu zeleného čaje. Když už měla talíř skoro prázdný, židle vedle ní zavrzala.
„Dobré ráno, Almo," pozdravil ji vesele ředitel vedle ní. Alma se na něj pousmála.
„Tobě taky, Albusi," opětovala muži pozdrav.
„Mohl bych tě o něco požádat," zeptal se jí Brumbál a začal si vybírat, co si dá k jídlu.
„Hmm," zamumlala černovláska, která měla plnou pusu jídla.
„Zkontrolovala bys prosím, jestli jsou studenti všichni," řekl a vytáhl z kapsy hábitu pergamen se jmény studentů, kteří měli dnes jít do Prasinek. „Ještě mám nějaké zařizování a dnes jsme na to sami dva, takže..."
„Jistě," řekla Alma a usmála se na ředitele. „Já už tedy půjdu. Sejdeme se pak na nádvoří," zeptala se ho ještě. Brumbál jen přikývl. Profesora se tedy zvedla od stolu a svižným krokem i s pergamenem v ruce si to namířila na nádvoří, kde už se postupně začínali scházet studenti, kteří měli zájem jít do Prasinek. Když už byli všichni, profesorka Peregriová si je začala odškrtávat ze seznamu. Netrvalo dlouho a studenti byli všichni. Nakonec dorazil i ředitel.
„Můžeme vyrazit," šeptl jí muž do ucha a Alma jen přikývla. Nasadila si rukavice a dala studentům pokyn, že mohou vyrazit. Ona sama zůstala s ředitelem vzadu. „Půjdeme," řekl ředitel a nabídl jí rámě.
„Myslíš že je to vhodné," zeptala se ho nervózně.
„Tohle tě přeci nikdy nezajímalo," pronesl ředitel a v očích mu tančily jiskřičky.
Alma se ušklíbla. „Máš pravdu," uchechtla se a radostně přijala jeho nabízené rámě. Poté se i oni dva vydali za studenty a sníh jim křupal pod nohama. Ředitel vyprávěl vtipy a Alma se jim tlumeně smála. Připadalo jí, jakoby se vrátila do časů, kdy byla ještě malým děvčetem, které nemělo žádné starosti. „Nevypadají moc nadšeně," řekla jízlivě a podívala se směrem ke studentům, kteří je kysele pozorovali.
„To se ti jen zdá, drahá," usmál se přívětivě ředitel.
„Nemají mě rádi," konstatovala Alma bez emocí. „myslím, že se jim nemohu divit," ušklíbla se.
„To není pravda," uklidňoval ji Albus Brumbál a Alma se k němu více přitiskla. „Jen z tebe mají respekt."
„Lhaní ti nikdy nešlo," pronesla Alma důležitě a chvíli pozorovala hlouček šeptajících si studentů, kteří šli před nimi a občas se na ředitele a profesorku otočili.
„Předpokládám, že zítra budou o nás dvou po škole kolovat pomluvy," rozesmál se ředitel, když si všiml, že žena vedle něj propaluje hlouček studentů vražednými pohledy.
„O jakém vztahu," řekla žena nechápavě, ale v očích jí pobaveně jiskřilo. „Kdybys byl třeba o nějakých osmdesát let mladší, klidně bych uvažovala i o tom, že se za tebe provdám, ale takhle...," ušklíbla se na ředitele, který se tlumeně rozesmál.
„Stejně bychom to spolu dlouho nevydrželi," rozhodl se Brumbál pokračovat v její hře.
„A to proč," řekla žena naoko uraženě.
„Protože jsi nepříjemná manipulátorka," pronesl vážně. Alma vyprskla smíchy, ale ihned se uklidnila, když se na ně otočilo pár studentů.
„Máš pravdu," pronesla, když se uklidnila. „Nefungovalo by nám to." Šli jen pár minut a už byli v Prasinkách. Alma měla vesnici v tomto ročním období nejraději. Na střechách domů ležely kupy sněhu a z komínů se kouřilo. Studenti se už mohli rozejít a Alma s Albusem se vydali ke Třem košťatům, kam směřovala i většina studentů.
„Už jsi byla u Severuse," zeptal se jí ředitel.
„Ještě ne, ale jdu za ním večer. Nebyl moc nadšený," pronesla žena. Brumbál se na ni jen povzbudivě usmál. Ředitel jí podržel dveře, aby mohla vejít ke Třem košťatům. Ženu ihned ovanul teplý vzduch a vůně máslového ležáku. Za pár vteřin k nim přiběhla madam Rosmerta a odvedla je do jiné a hlavně klidnější místnosti, kterou měla většinou vyhrazenou pro profesory nebo zákazníky z Prasinek. Usadila je k jednomu stolu v koutě a odběhla za výčepní pult, aby jim dala čas na rozmyšlenou. Alma si mezitím sundala svůj plášť a zůstala jen v černých šatech.
„Dva máslové ležáky," zeptal se Brumbál po chvíli.
„Jelikož je to věc, která tady má nejmenší obsah alkoholu, tak ano," hlesla profesorka, která by si raději dala víno nebo whisky.
„Bereš to opravdu vážně, že," pronesl ředitel a položil svou ruku na tu profesorčinu. Alma jen přikývla. „Dojdu nám objednat," řekl ředitel a už vstával od stolu.
„Seď," přikázala mu profesorka a sama vstala od stolu. „Zajdu tam já. Přeci jen jsem mladší," pronesla důležitě a provokativně na ředitele mrkla. Ještě než stihl Albus něco říct, žena odešla z místnosti, až k výčepnímu pultu. Objednala si, ale musela čekat, jelikož madam Rosmerta měla spoustu práce. Opřela se tedy o pult a čekala na své máslové ležáky.
„Paní profesorko," ozval se vedle ní známý hlas, který v poslední době slýchala až moc často.
„Ano, pane Pottere," řekla Alma ledově a zabodla do něj přísný pohled.
„Jak to dopadlo s profesorkou Umbridgeovou," zeptal se jí a díval se do země.
„To vás nemusí zajímat," odbyla ho černovláska. „Každopádně si myslím, že paní profesorku ještě uvidíme," pronesla se značnou trpkostí v hlase.
„Paní profesorko," ozvala se madam Rosmerta a postavila před ní dva máslové ležáky.
„Děkuji," řekla Peregrinová a nechala pana Pottera daleko za sebou. Opět si sedla ke svému stolu a položila před ředitele jeho pití. „Na zdraví, Albusi," řekla vesele a přiťukla si s ředitelem. Oba se pak dlouze napili. Almě se v ústech objevila příjemná máslová chuť.
„Kdy provedeme ten přesun ymbryn," šeptl ředitel a podíval se na Almu.
„Bylo by to možné zítra," zeptala se profesorka.
„Je to trochu narychlo, ale budu dělat všechno, co bude v mých silách," pousmál se ředitel. „Už jsem našel i krásný velký dům," pokračoval muž naproti ní. „Stačí ho jen zabezpečit a..."
„Děkuji ti," přerušila ho Alma a stiskla mu ruku. „V kolik," zeptala se ředitele.
„Hned ráno. Zabezpečíme dům, poté se přemístíme do domu řádu, informujeme ymbryny o tom, jak se mají nadále chovat a pak je přemístíme pomocí letaxu do onoho domu." Profesorka Peregrinová jen přikývla. A tak oba profesoři seděli u máslového ležáku ve vyhřáté místnosti a povídali si o všem možném. Almě bylo po dlouhé době dobře. Byla šťastná a připadalo jí, jakoby všechny věci, které jí tížily, zmizely. Přála si, aby tato nádherná chvíle nikdy neskončila. A nakonec už jí nezbyla v sklenici ani kapka ležáku.
„Půjdeme," zeptal se jí ředitel, který už také dopil.
„Ano, už bychom měli," ušklíbla se a oba vstali od stolu. Když procházeli kolem výčepního pultu, Brumbál ještě zaplatil madam Rosmertě ležáky.
Profesoři vyšli ven z hostince. Almě ihned začala být zima a zalitovala, že si nevzala šálu.
„U Salazara," hlesla profesorka a nervózně se dívala před sebe.
„Co se děje," zeptal se Brumbál a podíval se stejným směrem jako jeho podřízená.
„Erdogan," podařilo se jí říct. Pár metrů před nimi stál Almin bratr a když si jich všiml, vydal se k nim. „U Merlina, Abusi..."
„Klid, nic se neděje, " konejšil ji ředitel. „Už nejsi malé děvče." To černovlásku uklidnilo. Je už dospělá žena. Už se svého bratra nemusí bát.
„Ale, ale, není tohle má pohřešovaná sestra," ozval se Erdogan Bentham medově.
„Neměl by ses raději hrabat v mých věcech," ušklíbla se profesorka a propalovala ho nebezpečným pohledem.
„Na ty hodinky jsem měl stejné právo jako ty," zasyčel na ni. Někteří studenti, kteří vycházeli ze Tří košťat se na ně otočili.
„Přestaň dělat scény," napomenula profesorka svého bratra jako neposlušného studenta. Opravdu nepotřebovala, aby o ní na škole kolovaly další pomluvy. Alma byla ráda, že se Brumbál nehodlal do jejich rozhovoru plést. „Každopádně na rozdíl od tebe, mám já a Albus ještě práci, takže pokud nás omluvíš, už půjdeme." Alma obešla svého bratra a s ředitelem se vydali do Medového ráje. Alma dostala neuvěřitelnou chuť na něco sladkého a ředitel s návštěvou obchodu se sladkostmi s radostí souhlasil. A tak se vydali zasněženou cestičkou, kudy šli i malé hloučky studentů. Až když byli u obchodu s dveřmi a okenními rámy nabarvenými na zeleno, se profesorka zastavila.
„Děje se něco," zeptal se jí ředitel, který stál kus před ní.
„Nemůžu tam jít," řekla Alma a zůstala stát na místě. Ředitel nadzvedl jedno obočí a došel ke své podřízené.
„A důvod," zeptal se jí a zkoumal jí pomněnkově modrýma očima.
„Zkazilo by mi to pověst," konstatovala vážně.
„Je tohle vtip," ptal se jí ředitel, který nevěděl, jestli má být vážný nebo se začít smát. „Tvůj humor je totiž..."
„Myslím to smrtelně vážně," dodala černovláska a pozorovala výlohu s lízátky všech různých barev a velikostí. „Chápej, o tobě ví každý, že si potrpíš na cukrovinky, ale já... Musí mi zůstat alespoň nějaká ta vážnost."
„Každý jednou potřebuje něco sladkého," mrkl na ni ředitel.
„Albusi," řekla žena a ušklíbla se. „Tak schválně. Jaké by to bylo, kdyby se třeba Snape rozhodl poslat na Valentýna všem studentům psaníčko s tím, jak moc je má rád."
„Milé," zkusil to ředitel, který potlačoval výbuch smíchu.
„Ne," protočila profesorka očima, „bylo by to vtipné a můj kolega by přišel o všechnu autoritu. A to já opravdu nechci."
„Dohadovat se tu s tebou nebudu," konstatoval ředitel a i on se zadíval na výlohu Medového ráje.
„Počkám tu na tebe," řekla Alma autoritativním hlasem. „A ty mi doneseš lékořicové hůlky a karamely," dokončila větu a podívala se na ředitele psíma očima.
„Co za to," řekl ředitel.
„Myslela jsem, že se nechceš hádat," pronesla černovláska trucovitě.
„Chci za to partii šachů. Dnes večer."
„Ale Albusi," zakňučela Peregrinová. „Vždyť víš, že jsi lepší než já. „Potřebuješ si to pořád dokazovat?"
„Buď šachy nebo nic."
„Vyděrači," sykla na něj profesorka. „Dobrá," řekla po chvíli přemýšlení. „Ale těch karamel chci dva balíčky," křikla ještě za ředitelem, než se za ním stihly zavřít dveře. Žena nečekala dlouho. Přeci jen jejich nákup nebyl největší. Asi za deset minut se ze dveří vynořil ředitel a podal profesorce balíčky s karamelami a papírový pytlík s lékořicovými hůlkami. Cestou zpátky do Bradavic si dvojice povídala a u toho jedla cukrovinky z Medového ráje.
Alma se u Velké síně rozloučila s ředitelem a sama se rozhodla pokračovat do sklepení. Bylo za deset minut sedm a ona doufala, že jí profesor Snape nezabouchne dveře před nosem. Alma by si s tímto problémem ale dokázala poradit. Profesorka Peregrinová si vždycky uměla poradit. Když stála před mužovým kabinetem, třikrát zaklepala a čekala, až jí lektvarista otevře. Po chvíli se dveře rázně otevřely a na bývalou bystrozorku shlížel z vrchu profesor Snape.
„Výborně, jste přesná," řekl sarkasticky a propaloval ji pohledem.
„Očividně ano," pronesla jeho kolegyně ledově a opětovala mu nepříjemné pohledy. „Chtěla jsem se vás jen zeptat, na jednoho..."
„Říkala jste, že je to choulostivé," ušklíbl se profesor, „a vy to řešíte na chodbě."
Alma si uraženě odfrkla. „Nechci vás obtěžovat," řekla a jed z jejích slov přímo odkapával.
„Neberte si to tak k srdci," řekl Snape dramaticky. „Pojďte dovnitř." Peregrinová byla zmatená. Kdyby se o sebe neuměla postarat, bála by se jít dovnitř. Nakonec si jen povzdechla a vešla do kabinetu. Křeslo jí lektvarista nenabídl a tak se rozhodla postát.
„Co jste tedy chtěla," začal Severus bez obalu. Profesorku Peregrinovou to mírně zaskočilo.
„Já... Profesor Brumbál mi říkal, že nějaký váš spolužák se po škole stal terapeutem. Potřebovala bych na něj kontakt," vyhrkla zelenooká žena. Snape ji studoval svýma onyxově černýma očima a jí to vůbec nebylo příjemné. Kdyby nepotřebovala jméno toho muže, už dávno by ho okřikla.
„Opravdu se chcete svěřit do rukou úplně cizího člověka," zeptal se jí Snape a v jeho hlase nebyl ani nepatrný náznak sarkazmu nebo ironie.
„Co jiného mi zbývá," snažila se bývalá bystrozorka skrýt zoufalství. „Sama se ze svých problémů nedokážu dostat."
„A nenapadá vás ještě někdo," řekl Snape a Alma nevěděla kam tím míří.
„Vypadám jako člověk, který někdy byl u terapeuta," položila mu řečnickou otázku.
„Asi toho budu později nesmírně litovat," pokračoval Severus pomalu, „ale mohl bych vám pomoci já." Alma si nejprve myslela, že se přeslechla. Pak si ale uvědomila, že se sluchem problémy nikdy neměla a tak se na muže nevěřícně dívala.
„Vy," toto slovo bylo to jediné, co ze sebe dokázala šokovaná profesorka obrany proti černé magii dostat.
„Nerad bych vám něco dlužil. A opravdu nechci, abyste mou chvilkovou slabost, když jste mě léčila, využila proti mě."
Alma mu chtěla důrazně připomenout, že ona taková není a nikdy by nic takového neudělala. Nakonec se rozhodla ho jen trochu popíchnout. „Myslela jsem, že byste to zvládl sám."
„Neprovokujte mě," sykl na ni profesor.
„Mohu si to ještě promyslet," zeptala se žena.
„Čas máte do zítra," řekl Severus.
„To je pěkně málo času," zamumlala Peregrinová.
„Zítra jsou jarní prázdniny a já odjíždím pryč."
„To ale nedává smysl," kroutila hlavou Alma.
„Jedu do svého domu. Vy bohužel budete muset se mnou. Po prázdninách na vaše problémy už čas mít nebudu. Takže..."
U Salazara, ulevila si profesorka ve své hlavě. Jít k Snapeovi je jako kdyby se dobrovolně nechala zavřít do klece k hladovému drakovi. Odmítne ho. Ano, to bude nejlepší.
„Dopoledne mám ještě nějakou práci. Vyhovuje vám druhá hodina odpoledne," vyšlo z její pusy. Nejraději by si nafackovala. Co to u Merlina udělala.
„Nevyhovuje, ale co mohu dělat, že," ušklíbl se profesor.
„Výborně. Já tedy půjdu," řekla Alma spěšně a skoro utekla z mužova kabinetu. Pokud přežije čtyři dny s profesorem Snapem, může se považovat za nesmrtelnou.
Tahle kapitola je trochu delší, tak doufám, že nevadí. Všem mým čtenářům chci popřát hodně štěstí do nového školního roku💕. Budu ráda za každý hlas, komentář a sdílení. Vaše chosenwitch.