Poté, co Almu LeFay Peregrinovou rozzuřil profesor Snape do nepříčetnosti, vyběhla žena z jeho komnat jako střela a pospíchala do svého kabinetu. Ten jeden nevděčný parchant, proklínala muže při každém kroku, který bývalá bystrozorka udělala. Na jednu stranu se začínala stydět za to, co mu řekla, když neovládla své emoce a na druhou stranu jí to bylo těžce jedno. Ne, nebyla to její chyba, přesvědčovala se. Nemůže přece za to, že mistr lektvarů je takový idiot a neváží si cizí pomoci a stěžuje si úplně na všechno. Profesorce se před očima objevil zakrvácený Severus Snape ležící na své pohovce. Musela se zastavit a na chvíli zavřít oči, aby se jí hrůzný výjev podařilo dostat z hlavy. Ne, Severus Snape mohl být rád, že od ní nedostal facku. Nebo dokonce dvě. A že by si je ten nerudný netopýr zasloužil. Peregrinová se ušklíbla. Třeba příště, pomyslela si. Až když byla před učebnou obrany, na kterou navazoval její kabinet si uvědomila, že v její třídě je Dolores Jean Umbridgeová. Alma se zamračila. Je v její třídě. Vyučuje její hodiny. Sebrala jí její místo.
„Ta odporná růžová ropucha," ulevila si Alma nahlas. Černovláska postupně zjišťovala, že stále více lidí se ze seznamu "jsou mi jedno" přesouvají na seznam "nejraději bych je zaškrtila". A lidi v kategorii "přátelé" by spočítala na prstech jedné ruky. Nejprve Snape a teď ta růžová nádhera. Kysele se ušklíbla. Měla na výběr z dvou možností, jak by se měla v takovéto situaci zachovat. Buď půjde za ředitelem a vysvětlí mu, kde byla a co se stalo, nebo vtrhne do třídy obrany proti černé magii a s Dolores Umbridgeovou si hezky popovídá. Pro Almu LeFay Peregrinovou nebylo těžké si vybrat. Rozhodla se, že první náměstkyni ministra znepříjemní pobyt v Bradavicích, jak jen to půjde. Urovnala si sako, aby vypadala, co nejlépe to půjde a nasadila nepřístupný výraz. Otevřela dveře obrany a vkročila do třídy plné páťáků. Pohledy všech studentů v místnosti se ihned přesunuly z tabule, kam Dolores Umbridgeová psala písmena NKÚ, na profesorku Peregrinovou.
„Takže určitě chápete, jak jsou tyto zkoušky důležité a...," Dolores Umbridgeová se zarazila, když si uvědomila, že jí nikdo ve třídě nevěnuje pozornost a otočila se směrem ke dveřím, kde stála Alma LeFay Peregrinová s rukama překříženýma na prsou a drzým úšklebkem.
„A mohou ovlivnit vaší budoucnost způsobem, který si ani neumíte představit," doplnila profesorka Peregrinová ledově a pomalu se vydala uličkou mezi lavicemi. Nevnímala ani šepot studentů v lavicích, ani tu růžovou ropuchu, která jí propalovala vražednými pohledy. Alma došla uličkou až ke katedře a posadila se za svůj stůl a vůbec jí nezajímalo, že si nemá první náměstkyně ministra kam sednout.
Umridgové začal cukat celý obličej, ale nakonec se jí povedlo zahrát milý úsměv. „Určitě se tu pro vás najde další židle, paní profesorko."
„Není potřeba," řekla Alma jízlivě a přejela prsty po desce stolu. „Tato mi naprosto vyhovuje." Bez zeptání vzala jednu z učebnic, kterou měla Umbridgeová na stole. „U Merlina, snad jste neplánovala učit studenty podle tohoto odpadu," řekla černovláska a celou třídou se teď nesl tlumený smích.
„Ticho," křikla Dolores a hlas jí přeskakoval. „Je to učebnice navržená ministerstvem, která studenty naučí, jak se bránit."
„Ale pouze teoreticky, pokud jsem to správně pochopila," pronesla Peregrinová znechuceně a knihu odložila na stůl.
„Ale teorie jim stačí k tomu, aby složili zkoušky NKÚ. To je podstatné, paní profesorko," vysvětlovala dál náměstkyně ministra.
„Nepřipraví je to na reálný život," konstatovala Alma. „Neměla by právě tohle být náplň hodin obrany proti černé magii. K čemu jim bude to, že budou vědět, na jaké straně je například Protego, když se ho vlastně nikdy nepokusí použít. A až na ně někdo zaútočí, bude už pozdě."
„Ministerstvo už učebnice zadalo, slečno Peregrinová."
„Opravte mě, pokud se mýlím, Dolores," řekla bývalá bystrozorka sarkasticky, „ale pokud vím, vy jste pouze dočasná profesorka obrany proti černé magii," pronesla a na slovo "dočasná" dala velký důraz. „A já jsem stále ta, kterou na toto místo přijali první." Studenti se teď už ani nepokoušeli zastavovat přidušené výbuchy smíchu. Umbridgeová se ani nesnažila působit přátelsky. Alma si byla stoprocentně jistá, že kdyby třída nebyla plná studentů, tak by se jí ta růžová ropucha pokusila zabít. Samozřejmě by jí to nevyšlo, protože bývalou bystrozorku by jednoduchým kouzlem Expelliarmus neohromila.
„Ale jaký jste to pro studenty vzor," řekla náměstkyně a hlas se jí zlostí třásl. „Zmizíte si na několik dní a nikomu nedáte o ničem vědět. Pak vás hledá celá škola a nakonec si sem jen tak vkráčíte a přerušujete můj výklad, který je pro studenty velkým přínosem."
„O tom by se dalo polemizovat," ušklíbla se černovláska, která se začínala dostávat do ráže. Cítila se jako na té mudlovské věci zvané horská dráha. Rodiče ji na takovou dráhu taky vzali. Ještě teď cítila vítr ve vlasech a potřebu křičet z plných plic. A jako vozík na oné dráze nabírá rychlost, tak se i mladá profesorka začínala nekontrolovatelně řítit kupředu.
„Asi bych měla dojít pro pana ředitele a vysvětlit mu, že pokud se jeho podřízení budou takto chovat i nadále, bude to mít jisté důsledky." Nejspíš čekala, že to bývalou bystrozorku uzemní, ale opak byl pravdou. Alma neplánovala nechat tuto nechtěnou návštěvnici vyhrát.
„Jen klidně jděte. Nemusíte spěchat. Já vám tu vaše studenty pohlídám." To už bylo na Dolores Umbridgeovou moc. Naposledy probodla Almu vražedným pohledem, otočila se na podpatku a kolíbavým krokem vyšla ze třídy. Když za ní bouchly dveře, všichni studenti se pustili do živého hovoru. „Nedala jsem vám svolení k tomu, že můžete mluvit," řekla Alma přísně a třída ihned zmlkla. „Myslím si, že tyto učebnice už nebudete potřebovat." Peregrinová mávla hůlkou a všechny učebnice se samovolně vznítily. A tak čekala a čekala a doufala, že ji ředitel pochopí. Alma by prodala svou duši za jediné Brumbálovo objetí a za to, že jí odpustí, co udělala. Za pár minut zazvonilo a Alma žáky pátého ročníku propustila. Chvíli poté se dveře znovu otevřely a Alma spatřila bílý plnovous. A najednou se jí zmocnila panika.
„Pojďte za námi Almo," řekl ředitel přívětivě. Černovláska pomalu vstala od stolu a vyšla na chodbu, kde stála i Dolores Umbridgeová, která naštvaně podupávala nohou o zem.
„Byla jsem na pár dní v Japonsku," řekla profesorka první lež, která jí napadla. „Jedna žena prodávala velice starý safírový šperk a já ho potřebovala do své sbírky. Panu řediteli jsem nechávala na stole dopis," lhala dál profesorka. „Předpokládám, ale že se v tom množství papírů ztratil."
„To je pravděpodobné," podpořil jí ředitel ve lži. „Musím se pak omluvit Korneliovi, že jsem způsobil takový poprask."
„To ji ale neopravňuje k tomu, aby vtrhla do mé hodiny."
„To jistě ne," řekl Brumbál naoko káravě. „Každopádně profesorka Pergrinová je už tady. Ministrovi pomoci si velmi vážím, ale myslím, že vaše přítomnost zde už nebude nutná." Umbridgeová se na ředitele nasupeně podívala.
„To se ještě uvidí," sykla Dolores Jean Umbridgeová. „Půjdu za Popletalem a všechno mu řeknu. Tohle," zvýšila hlas a hrozila jim ukazováčkem, „bude mít ještě následky." Ihned jak to dořekla, otočila se a vydala se pryč chodbou. Alma se chtěla uchechtnou, ale pak si uvědomila, v čí je to společnosti. V hlavě se jí začal opět vybavovat ten den, kdy se jejich přátelství asi navždy rozpadlo.
„Můžete jít se mnou do ředitelny, Almo," zeptal se jí neutrálně. Alma roztřeseně přikývla. A tak oba dva pomalu procházeli chodbami. Ani jeden z nich nic neřekl a čím víc se blížili k ředitelně, tím víc byla Alma nervóznější. Jen ať ji nevyhodí, modlila se v duchu a poslušně šla za Brumbálem. Schody ji vyvezly až před dveře ředitelny. Profesorka se zhluboka nadechla a vešla dovnitř. Dveře se za ní zavřely a ona věděla, že její šance na útěk se snížily na minimum. „Posaď se," vyzval jí ředitel. Černovláska ho poslechla a sedla si do křesla před jeho stolem. Přála si, aby mohla zmizet před Albusovým pátravým pohledem. Ať už to má tedy za sebou. Zhluboka se nadechla. Musí být statečná.
„Nechtěla jsem tak najednou zmizet, ale ymbryny byly v nebezpečí..."
„Omlouvám se ti, Almo," pronesl ředitel smutně.
„Prostě jsem je tam nemohla nechat a... Co?" řekla černovláska a nechápavě se na ředitele zadívala.
„Chtěl jsem ti jen povědět, že jsem neměl právo ti říct tolik příšerných věcí. Zdálo se mi, že se mi den co den vzdaluješ a já nevěděl, co mám dělat. Jednoduše jsem to už nevydržel. Udělal jsem chybu."
Alma překvapeně zamrkala, ale nakonec jen poraženecky svěsila hlavu. „Nejhorší je," pípla, „že jsi měl celou tu dobu pravdu. Já jsem vrah. To já jsem neudělala nic pro to, abych ty mozkomory zastavila."
„Na tom nezáleží," řekl ředitel a vstal z křesla. „Pořád tě mám rád Almo a byl bych rád, kdybys mi odpustila." Profesorka myslela, že se jí to všechno jen zdá. Plánovala, že se pro jistotu štípne do ruky, aby se ujistila, že je vzhůru. Po tolika dnech, kdy se zabývala tím, jak její vztah s ředitelem bude pokračovat. A Almu už netrápila všechna zlá slova, která jí Brumbál řekl. Nedokázala by se na něj zlobit dlouho. Vyskočila z křesla a pevně ho objala. Do nosu ji ihned udeřila citronová vůně.
„Děkuji ti, strašně moc ti děkuji," šeptala mu a stále setrvávala v pevném objetí. „Nikdy jsem to neměla udělat," ospravedlňovala své činy. „Měla jsem si to uvědomit dřív."
„Měli bychom na to zapomenout," pronesl ředitel a přerušil objetí. Stále ale držel svou podřízenou za ruce. „Slibuji ti, že odteď už bude všechno jen lepší." Černovláska přikývla na souhlas. Myslela si, že se jí to všechno zdá. A i kdyby, byl by to nádherný sen.
„Jsem ráda..., jsem ráda, že už je to dobré," hlesla Alma a široce se usmála.
„Co budeš dělat dál," zeptal se jí ředitel. Opět si sedl do svého ředitelského křesla a profesorka si sedla na jeho opěrku.
Nad tím Peregrinová nepřemýšlela. Chvíli se jen dívala do prázdna a pak promluvila pevným hlasem. „Vyhledám někoho, kdo bude schopný mi pomoci s těmi nočními můrami, přestanu užívat Bezesný spánek a pokusím se přestat pít alkohol."
„Víš, že ti budu kdykoli k dispozici," řekl ředitel a pohladil ji ve vlasech. Černovláska se pousmála.
„A taky musíme najít nějaké bezpečné místo pro ymbryny," vypadlo z ní po chvíli.
„Mohlo mě napadnout, že tohle byl ten důvod, proč jsi zmizela," řekl ředitel trochu vyčítavě.
„Někdo je musel zachránit," řekla paličatě.
„A musela jsi to být ty," pousmál se ředitel. „Jak jsi to vlastně udělala," zeptal se jí ředitel.
„Pomohl mi profesor Snape," hlesla.
„Severus," podivil se ředitel.
„No, nedělal to úplně dobrovolně," přiznala profesorka. „Ale nakonec to vyšlo," konstatovala.
„Takže musíme najít nějaký dům..."
„A zabezpečit ho Fideliovým zaklínadlem," doplnila Alma. „Pomůžeš mi s tím?"
„Samozřejmě. Kdo bude strážcem tajemství."
„Já," řekla žena pevně. „Ymbryny jsou teď má zodpovědnost."
„Víš jak moc je to nebezpečné a svazující," pronesl Brumbál.
„Jistě že vím. Ale kdo jiný by to měl být?"
„Třeba já. Byl a jsem strážcem několika tajemství. Jedno další mě nezabije," pousmál se ředitel.
„Ne, budu to já. Chápu, že celý ten proces je složitý, ale já věřím, že to dokážu."
„Pokud na tom opravdu trváš..." Profesorka přikývla.
„Mohla bych se tě na něco zeptat," pronesla Alma a doufala, že jí na její otázku odpoví. „Je tu nějaká možnost, že by profesor Snape mohl přestat s prací dvojitého agenta?" Ani nevěděla, proč se na to ptát. Možná to, že dnes viděla profesora Snapea tak zranitelného a lidského v ní něco zanechalo.
„Proč se ptáš," zeptal se Brumbál zvídavě.
„Dopoledne jsem našla polomrtvého profesora Snapea na chodbě," řekla přísně.
„U Merlina," vymrštil se Albus z křesla. „Kde je teď? Je v pořádku?"
„Za koho mě máš," ušklíbla se bývalá bystrozorka, „i když se vzpíral, tak jsem ho ošetřila a zásobila ho Dokrvovacím lektvarem. Chci jen říct, že to co dělá je nebezpečné."
„Víš, Almo, Severus je pro řád velice důležitý."
„To ti nezáleží na jeho životě," zeptala se profesorka nevěřícně.
„Jistěže mi na něm záleží, ale je to složité. Týká se to věcí, o kterých bych raději pomlčel. Nemám právo ti o tom něco říkat. Je to Severusovo soukromí a on je jediný, kdo o něm může mluvit."
„Dobře," hlesla profesorka.
„Ještě k těm tvým nočním můrám. Pamatuji si, že jeden ze spolužáků ze Severusova ročníku se po škole stal terapeutem. Už si nepamatuji jeho jméno, ale profesor Snape jistě bude."
„Takže bych za ním měla zajít," zeptala se Alma nejistě.
„Proč ne," řekl Albus a v očích mu pobaveně jiskřilo.
„Nerozešli jsme se v dobrém," konstatovala černovláska a ušklíbla se.
„Jak už jsem ti říkal, Severus má komplikovanou osobnost."
„S tím musím souhlasit," řekla Peregrinová a usmála se. „Promiň, že jsem se k paní náměstkyni nechovala úplně příjemně." Brumbál na ni jen kývl. „Předpokládám, že o mém návratu už ví celá škola."
„Předpokládáš správně," zasmál se ředitel.
„Už bych měla jít. Dneska se toho stalo víc, než jsem schopná zvládnout." Alma vstala z opěrky křesla a podívala se na ředitele. „Ještě jednou ti za všechno děkuji," řekla a na rozloučenou ho políbila na tvář. Už otevírala dveře, když ředitel promluvil.
„Nechtěla bys se mnou jít v neděli do Prasinek. Ještě se žádní dva profesoři nepřihlásili jako dozor a mě napadlo že bychom mohli zajít na máslový ležák a do Medového ráje."
„To zní výborně, pane řediteli," usmála se Alma. „Budu se těšit."
A Alma LeFay Peregrinová začínala po dlouhé době věřit, že všechno bude zase dobré.
Poslední co zůstane je naděje. Co když vás ale opustí i ta?
A je tu taková další oddechová kapitola. Budu ráda za každý hlas, komentář a sdílení. Taky bych tu chtěla přivítat nové čtenáře😍🧡. Omlouvám se za případné chyby, ale píšu na telefonu🙂. Vaše chosenwitch.