Světla v celém sále rázem zhasla. Jedna sekunda pro mě trvá hodinu. Reflektor zamíří jen na mne a Dylana, když v tom vystřelí konfety. Lidé v celém sálu tleskají, jen já se nemůžu zmoci slova. Dylan si začíná gratulovat se všemi okolo, vypadá stejně dobře jako vždycky. V obleku se mi vždy líbil ze všeho nejvíc.
Je čas ho zavolat nahoru, jenže ja ze sebe nejsem schopná vydat ani hlásku. Co tímhle sleduje? Proč sem vůbec jezdil?
Než se stihnu vrátit zpátky do reality, přiběhne ke mě máma a zakřičí do mého mikrofonu: ,, Poprosím velký potlesk pro pana Dylana O'Briena, přistupte k nám!" Rázem lituju, že jsem se nezmohla slova. Tohle dneska skončí špatně. Velmi špatně.
Hodím po mámě vražděny pohled a podívám se zpátky na Dylana, který se usmívá jako sluníčko na všechny okolo.
Kde vůbec vzal tolik peněz na to, aby mohl darovat tolik peněz? Proč je vůbec daruje? Proč je tady?!
Němně prohlížím tomu, jak se Dylan ke mě pořád víc a víc přibližuje. Konfety létají všude kolem. Každý jiný krom mě by byl rád, kdyby se mu tohle přihodilo, ale já jsem tak mimo, že ani nevím, co říct.
,,No tak, Adrianno, vzpamatuj se!" Kárá mě máma a odchází po schodech dolů. Po cestě se přivítá s Dylanem. Co to, sakra, má být?
Tři, dva, jedna, prober se Ady. Opakuju si stále dokola, jenže při pohledu na Dylana to tak lehce nejde. Je tak okouzlující, že si z něj i moje máma sedla na zadek.
Na chvíli zavřu oči. Třeba jsem se jen bouchla pořádně do hlavy a tohle je jeden velký sen.
,,Ahoj, Ady," pozdraví Dylan ve chvíli, kdy je zase otevřu. Jsem tak zmatená.
,,Co to děláš?" Vyhrknu se tebe jako první, než začnu vůbec myslet. ,,Chci tím říct, co děláš tady?"
Podlamují se mi kolena jen z toho, že si Dylan jako obvykle prohrábne své havraní vlasy a milé se usměje při slovech: ,,Přišel jsem podpořit tvou školu, na tom není přeci nic špatného."
,,Úsměv prosím!" Přiběhne jeden z fotografů a tasí foťák dřív, než stihnu jakkoliv reagovat.
Dylan mě majetnicky chytne kolem pasu a pózuje, jako by se za posledních x měsíců vůbec nic nestalo. Tohle je sen. Určitě je to sen.
,,Dylana, oba dva víme, že tvůj plat nemůže být tak vysoký, aby si mohl přispět přes milion korun."
,,Já vím. Pamatuješ si, jak jsi říkala, že mám přestat utrácet za hlouposti a začít šetřit na něco výjimečného? Tak jsem to udělal," prohlásí a usmívá se dal fotografům, kteří jsou nažhavení jen na to, aby ulovilo co nejlepší fotku.
Dylan mohl šetřit jak chtěl, ale ani tak nemohl našetřit milion za tak krátkou dobu. ,, Nevěřím ti."
,,Prodal jsem dům v LA."
Počkat. Cože?
,,Co jsi udělal?" Odtáhnu se od něj a nechápavě se podívám. ,,To snad nemyslíš vážně!"
,,Jo, myslím," odpoví s klidem, ,,dobře jsem ho prodal jednomu milionáři, takže mi to ještě vyneslo. Můžeš být v pohodě, Adrianno, mám kde bydlet."
,,Ty peníze si vzít nemůžeme," namítám, ,,třeba už je i pozdě a ten druhý kupec už zaplatil."
,,To těžko," zazubí se na mě svými bílými zoubky, ,,ten druhý kupec jsem byl totiž já." Další ťafka při které popadám dech. Jak je tohle vůbec možné. ,,Už raději nic neříkej."
Modlím se, aby tohle focení co nejdříve skončilo, než vyletím z kůže. Je mi úplně jasné, jak se o téhle akci Dylan dozvěděl. Colton. Určitě to byl Colton.
Po několika dalších minutách, popřeji hostům krásnou zábavu a co nejrychleji se snažím z pódia utéct. Pevně mám naplánované, co bude dál. Nastoupím do výtahu, zavřu se v pokoji a nevylezu dřív, dokud si nebudu jistá, že Dylan odjel. Trápím tak nejen sebe ale i ho. To zapomněl na to, že v jeho životě bude pořád hrát velkou roli Kaya a Tess? A kde jsou vůbec ty dvě? Určitě někde za rohem číhají, aby mi ztropily nějakou scénu nebo mě ponížily. Jo, to by se k nim přesně hodilo.
,,Adrianno, počkej!" Zakřičí Dylan, když probíham hloučkem lidí. Šaty si držím v rukou, abych si ji nepřišlápla. To poslední, co by mi teď chybělo, by bylo hodit držkopád.
Dylan zakřičí znovu, lidé se už začínají otáčet a já se nakonec zastavím. Slzy se mi pomalu válí do očí. Ještě chvíli a rozbrečím se jako malá holka.
,,Nejsi ráda, že jsem tady?" Zeptá se naléhavě a chytne mě za ruku. Jako bych se hned cítila v bezpečí, ale tak to není.
Že sevření se mu hned dostanu. ,,Nejde o to, jestli jsem ráda nebo ne. Jde o to, že tady vůbec nemáš být. Tohle jen všechno komplikuje."
,,Adrianno, jsi v pořádku?" Přiběhne Colton a pohladí mne po zádech.
,,Ne, nejsem v pohodě," podívám se na něj a nemůžu se udržet před agresivním tónem. Má ustaraný obličej a nejspíš mu tohle všechno dobře šrotuje v hlavě. ,,A ty Dylana, vrať se zpátky, tohle není tvůj život, patříš mezi úplně jiné lidi."
,,Colton mi všechno řekl, vím, proč jsi odjela a teď už nám nic nebrání," vypadne z Dylana úplně lehce.
,,Jak to jako myslíš?" Jsem ještě víc zmatená než před několika minutami. ,,Tvůj život se změnit nedá."
,,Ne, ale dají se změnit lidí okolo mne. S Kayou jsem přetrhal všechny vztahy, Tessa dostala výpověď, nikdo už nám nestojí v cestě."
Musím se zasmát tomu, co Dylan právě vypustil z pusy. Zní to jako nějaký vtip a i kdyby to byla pravda. Nic se tím nemění. ,,Gratuluji ti, že ses konečně zbavil těch pijavic, ale nic se nemění na tom, že jsme každý z jiného světa."
,,To co říkáš je blbost!" Snaží se mě zastavit. ,,Já tě miluju a svůj život chci strávit s tebou. Myslíš, že kdybych nevěřil tomu, že si nejsem souzeni, tak bych se tady táhl takovou dálku? Myslíš, že bych s tvou mámou a Coltonem plánoval tuhle akci? To já jsem řekl Paris o tvém projektu. To všechno, protože tě miluju."
Rázem mi všechno začíná docházet. Když Paris mluvila o mém příteli, myslela tím Dylana a nikoho jiného.
Stále nevím, co jaké argumenty mám ještě použít. Vím, že někde na světě čeká na Dylana někdo lepší, někdo s kým může být sám sebou. A na Coltona jsem tak naštvaná! Tohle si s ním ještě vyřídím.
,,Já už nevím, co mám říct," sklopím oči jako poražená.
Dylan neváhá ani chvíli a hned mě chytí za ruku. Kupodivu nyní sebou hned netrhnu. Nedokážu to. Jeho blízkost mě zároveň iriruje ale i uklidňuje. ,,Adrianno, to co ti Tessa s Kayou řekli, byla jen lež. Vše dělali jen proto, aby se s Kayou dal dohromady. Věř nebo ne, ale i ta pokuta za to, že přestanu s ní hrát pár, byla jen lež. Peníze šli na účet od Tessy. Všechno si jen vymysleli, chápeš?"
,,Ale..." Snažím se ho přerušit ale on mě nenechá, hned pokračuje. ,,Jestli mě miluješ, můžeme na ty dvě zapomenout, nikdy je už neuvidíme. Miluješ mě, Adrianno?" Při vyslovení těchto slov hudba utichne a všichni v sále nás pozorují. Tohle je nějaký hloupý vtip?
Nevydávám ze sebe ani hlásku. Nechci mu lhát, ale také přeci nemůže přiznat své city. Jednou si může uvědomit, ze tohle byla chyba a všeho litovat.
,,Miluješ mě, Adrianno?" Zeptá se znovu a ženy v sále zazní stejně: ,,Ooooou," jako by před ním staly ony.
Hlavou se mi točí spousta otázek, spousta myšlenek na naši společnou budoucnost. Představuji se to zlé, co může nastat, ale vše přehlušuje to krásné. ,,Miluju tě," pošeptám tak, aby mě nikdo neslyšel, ale Dylanovi nic neunikne.
Šibalsky se usměje a podívá se do zdi. ,,Já to věděl."
Nejraději bych mu hned skočila kolem krku. To co se má stát, ať se stane. Chci být šťastná a pokud to má být jen s Dylanem, který mi jednou zlomí srdce, tak staniž se.
Jenže... Dylan nic nedělá, jen si sahá do kapsičky na hrudi a usmívá se. ,,Jednou jsi mě už nechala v holičkách, utekla jsi jako Popelka a nechala po sobě jen střevíček, teď si už tě utéct nenechám, " ztěžka polkne, mé ruky se nepustí a pomalu si klekání. ,,Adrianno Malerová, ptám se tě zvu a doufám, že už naposled. Vezmeš si mě?" Otevře krabičku, ve které je ten samí prstýnek, co mi dál před měsíci v San Diegu. Tak teď mne opravdu dostal.
Podívám se na Coltona, který se usmívá. Za ním stojí Lyss v objetí Dje. Já to věděla, že s ním něco má! Když pohlédnu na další stranu, vidím své rodiče,jak objímají Lukáše. Všichni tři na mě pokyvují jako gesto svolení.
Muži své manželky chytají kolem krku, většina je v tu chvíli líbá a vyjadřuje pocit lásky. Dylan sebou do Prahy přivezl tolik, že se to nedá popsat slovy.
Není nad čím přemýšlet dál. Když se podívám na Dylana a jeho zářící oči, které mě vždy dělali šťastnou, není už nad čím přemýšlet. ,,Ano, vezmu si tě."
V tu ránu se sálem rozlehne tleskání pískot a sama nevím, co všechno. Dylan mě popadne do náruče a hned políbí. Tak moc mi chyběly jeho polibky, jeho objetí. Cítím se v bezpečí.
Připadám si jako by kolem nás lítaly motýly a my se vznášeli ve vzduchu. Všechno zlé je pro něco dobré a já si uvědomuji, že Dylana skutečně miluju a nemůžu bez něj žít. Nemůžu žít bez pocitu lásky.