Profesor Snape prošel branou Malfoy Manor a bezvládné tělo profesorky Peregrinové levitovalo před ním. Severus nemohl odtrhnout své černé oči od ženina těla. Alabastrová pleť byla klidná a bez jakéhokoli náznaku strachu. Její jedovatě zelené oči byly zavřené a vypadalo to, jakoby jeho kolegyně jen poklidně spala. Rty měla stále nadzvednuté do mírného úšklebku. Severusovi křupal sníh pod nohama a i přes to, že měl teplý zimní kabát, mu byla stále zima. Celý se třásl a nevěděl, jestli je to z chladu nebo z obav, co bude následovat, až Voldemortovi předá Peregrinovou. Ani kdyby ho mučili, by nepřiznal, že má o zdraví své kolegyně obavy. Nedokázal pochopit proč. Možná to bylo proto, že v jejím chování pozoroval jisté vlastnosti, které měla i Lily. Jeho Lily. Bál se, že kdyby viděl Peregrinovou umírat, bylo by to, jako kdyby viděl znovu umírat Lily. A to černovlasý muž opravdu nechtěl. Na druhou stranu dělala bývalá bystrozorka všechno dobrovolně a vypadalo to, že ví co dělá. Snažil se přijít na to, proč po ní Voldemort tak moc touží. Řeči o tom, že ji chce proto, že chytila nějaké smrtijedy, byly pro Severuse jen kupou žvástů. Absolutně tomu nevěřil. Proč by se u Salazara mstil Temný pán po takové době a proč by to upřednostnil i před plánováním toho, jak dostat slavného Harryho Pottera. Lektvaristu napadlo, že žena levitující mu nad hlavou musí mít nějakou důležitější roli. Roli, o které mu neřekla ani Peregrinová, ani Voldemort. V ten moment se profesor musel zamyslet. Pokud by to tak doopravdy bylo, byl by v nevýhodě a kdyby se jeho kolegyně pokusila o nějaký manévr, o kterém by on nevěděl, mohlo by ho to stát i život. Bylo to logické. Co by Peregrinové přineslo to, že by šla za Voldemortem? Nic. A jediný důvod, který byl vysoce nepravděpodobný, byl ten, že by chtěla pomoci jemu - Severusi Snapeovi. Lektvarista se zastavil. U Salazara, proč si to neuvědomil dřív. Srdce mu začalo bít rychleji. Po chvíli si ale uvědomil, že už nemůže couvnout. Se svěšenou hlavou a pocitem, že byl podveden vešel do sídla Malfoyů. Došel až k obrovskému sálu, kde Voldemort pořádal své porady. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a nasadil svou obvyklou kamennou masku. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Oči všech přítomných smrtijedů a Temného pána se do něj zabodly jako dýky. Jejich pohledy se však ihned přesunuly na spící profesorku.
„Ach Severusi, jdeš přesně," ušklíbl se černokněžník naproti němu. „A vedeš nám návštěvu."
„Ano můj pane," řekl profesor pevně a nechal Peregrinovou sklouznout níže k zemi. „Mám ji probudit," zeptal se muže, i když už dávno znal odpověď.
Voldemort jen přikývl a u toho se zle pousmál. Snape úplně nevěděl, jak by ji měl vzbudit a tak jí jen poplácával po tvářích. Každopádně lektvar, který uvařil, nebyl tak silný a tak se žena skoro okamžitě probudila. Severus sledoval, jak otevřela oči a nenápadně na něj mrkla. A pak se najednou její neutrální výraz změnil na zděšenou grimasu.
„Severusi," pípla profesorka přiškrceným hlasem. „Kde to jsme a co se stalo?" Teď už žena stála na zemi a vyděšeně se krčila u profesora lektvarů. Většina smrtijedů se teď začala pochechtávat. Pak ale byli přerušeni Voldemortem.
„Konečně vás poznávám, slečno Peregrinová,"protáhl Voldemort líně. Žena roztřeseně vytáhla hůlku a namířila ji na Voldemorta. Chyběl by jen kousek a profesor Snape by šokem otevřel ústa do písmena O. Co to ta bláznivá ženská dělá, pomyslel si profesor. Mířit hůlkou na Temného pána bylo buď odvážné nebo naprosto hloupé. „Tohle přeci nemáte zapotřebí, slečno. Severusi," vyzval černovlasého muže. Lektvarista jí vytrhl hůlku z ruky a schoval ji do jedné z kapes svého hábitu.
„Proč to děláte," ptala se ho žena zoufale. Musí být skvělá herečka, pomyslel si Severus.
„Možná bys měl tady slečně vysvětlit, které straně jsi věrný," ušklíbl se Voldemort a s potěšením sledoval nechápavý výraz v Almině tváři.
„Měla byste vědět," řekl Snape odměřeným hlasem, „že jsem smrtijed."
„To nemůže být pravda," koktala profesorka. „Ale vždyť..., naše přátelství."
„Celé to byla jen hra," ušklíbl se Snape. „Přátelil jsem se s vámi jen proto, abych vás později mohl dostat k jezeru, omráčit vás a dovést vás sem."
„Ale,ale... Tohle nemusíte dělat Severusi," hlesla a na tváři se jí objevil prosebný výraz.
„To by stačilo, slečno Peregrinová," napomenul ji Voldemort jako neposlušnou studentku. „Nepotřebuji poslouchat vaše výlevy. Víte, proč tu jste?"
„Protože mě chcete zabít," pípla ustrašeně.
„Až později," řekl Voldemort a zle se ušklíbl. Severus cítil, jakoby žena vedle něj znejistila a on nevěděl, jestli to je součást její role nebo ne.
„Tak proč tu tedy jsem," zeptala se lorda Voldemorta.
„Protože jste ymbryna," řekl Temný pán zle. Místností se ihned ozval šepot desítek smrijedů. A Severus stál jako přikovaný. U Salazara. Když řekla, že je zvěroág, hned mu na tom bylo něco divného, ale dál po tom nepátral. Neměl důvod Voldemortovi nevěřit. A teď mu začalo všechno dávat smysl. To proč se tak vyhýbala jeho otázkám, kde je registrovaná. To, jak skvěle zvládala snad každý obor magie a v případech nouze zvládala kouzlit i bez hůlky. V Severusovi se vzedmula vlna vzteku a propaloval svou kolegyni pohledy. On se rozhodl jí pomoci a ona mu přitom celou dobu lhala do očí a neříkala mu skoro nic.
„Nemusíš se cítit dotčeně, Severusi," řekl Voldemort pobaveně. „O tom, že nějaké ymbryny vůbec existují jsem věděl pouze já."
Ymbryny - množné číslo. Severusovi se vybavil jeden velice ošklivý rituál s dvanácti ymbrynami. Také se mu vybavilo dvanáct žen na fotografii, kterou dostala jeho kolegyně se vzkazem, že se to děje znovu. To by ale znamenalo, že se nějaký kouzelník nebo čarodějka musel o tento rituál pokusit už dřív. Snapea zajímalo, jestli tohle všechno Peregrinová věděla. Samozřejmě, že věděla. Jak mohl být celou dobu tak naivní a důvěřovat jí, nadával si. Voldemort teď vstal ze své židle a přejížděl svýma rudýma očima po všech přítomných v místnosti.
„Pomocí tady slečny Peregrinové a jejích přítelkyň, které momentálně pobývají dole v celách, provedeme pozítří magický rituál, díky kterému získáme jednu slzu ymbryny. Tou pak znásobím sílu mé hůlky a stanu se neporazitelným," řekl Voldemort pyšně a sálem se ihned nesly vzrušené výkřiky smrtijedů. Jen Severus mlčel a díval se do rudých očí jeho pána. „Tento rituál," zvýšil Voldemort hlas, „ale už jeden černokněžník přede mnou provedl. Byl to Grindelwald. A já se domnívám, že předmět, který byl jednou touto slzou pokapán, má právě zde přítomná Alma LeFay Peregrinová."
„Jaký předmět," zeptala se Alma udiveně a spodní ret se jí ze strachu třásl.
„Nevím jak vypadá," řekl Voldemort klidně, „ale byl hlavním důvodem, proč jsem tenkrát navštívil vaše rodiče," dořekl a zle se zasmál. Severus se nenápadně podíval na ženu vedle něj, která celá zkoprněla. Každopádně ani na chvíli mu jí nebylo líto. Už ne.
„Nic o něm nevím," pípla Alma a podívala se do země.
„To hned zjistíme, slečno," řekl muž a vytáhl svou hůlku. V ten moment se profesorka přikrčila, jako zvíře zahnané do kouta a vyklepaně se dívala na černokněžníka. Smrtijedi také se zaujetím pozorovali, co se bude dít dál. „Myslel bych, že budete statečnější, slečno Peregrinová. Nejspíš nějaká deformace," dořekl a tlumeně se rozchechtal „Accio předmět, který je pokapán slzou ymbryny." Švihl hůlkou směrem k vyděšené černovlásce a všichni v sále napjatě čekali, co se stane. A čekali asi pět minut. V místnosti bylo hrobové ticho. Nic se ale nestalo. Voldemort podrážděně zavrčel a něco procedil mezi zuby. Smrtijedi ihned začali být nervózní. Měli proč. Když byl Temný pán rozzuřen, nebylo to moc příjemné. Alma se výrazně uvolnila, ale stále hrála svou roli vyděšené a křehké bývalé bystrozorky.
„Severusi, s tebou si ještě promluvím," řekl Temný pán a zle se na něj ušklíbl. „Luciusi, odveď tady slečnu do její cely," přikázal beznosý muž Malfoyovi, který se ihned zvedl ze své židle, neurvale chytil ženu vedle Sveruse za předloktí a táhl ji pryč. Všichni smrtijedi opustili místnost a Severus zde zůstal sám jen s Voldemortem.
Alma se nechala dobrovolně odtáhnout do cely a Malfoy za ní ihned zamkl dveře. Profesorka se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Její plán zatím vycházel a to bylo dobře. Teď už jí zbývalo jen čekat.
„Cassidy," zvolala překvapeně, když si všimla ženy, která byla v cele hned vedle ní. Malá žena s hnědýma očima a šedými vlasy se na ni otočila a oči se jí rozzářili. Almě se povedlo prostrčit ruku úzkou dírou mezi mřížemi a chytila starší ženu za ruku. Většinou se kontaktu s lidmi vyhýbala, ale teď potřebovala starší ymbrynu držet, aby se ujistila, že je to opravdu ona. „Ubližovali vám," zašeptala a tiskla ženinu ruku stále pevněji. Nedokázala uvěřit to mu, že je konečně vidí.
„Překvapivě ne," řekla žena naproti ní měkkým hlasem. „Nejspíš nás potřebují nedotčené," šeptla. „Je mi líto, že jsem tě o tom, že nás Ten, jehož jméno se nevyslovuje znovu chytá, nemohla informovat osobně." Alma se podívala do unavených očí Cassidy Athissové, kolem kterých bylo pár hlubokých vrásek.
„To nevadí. Ta pohlednice stačila," uklidňovala ženu. „Bude to v pořádku," slíbila Alma a pustila ymbryninu ruku. „Dokážu nás odsud dostat," šeptala hnědooké ženě.
„Jak Almo," zeptala se jí Cassidy.
„Mám ty hodinky," řekla Alma pyšně.
„Ty se ale ztratily," řekla žena s šedými vlasy smutně. Alma se na ni přívětivě usmála a cítila, jak se jí do očí hrnou slzy štěstí. Cassidy Athissovou poznala tu noc, kdy jí zemřeli rodiče. Viděla ji jen několikrát, ale i tak se dostala do kruhu lidí, které si Alma pustila k tělu. Prudce mrkala, aby zahnala slzy.
„Můj otec mi je odkázal," šeptla profesorka. „Měl je profesor Brumbál a teď je mám já. Jak vás dostali," zeptala se Alma na otázku, která ji trápila už nějakou dobu.
„Není to moc pěkné povídání," hlesla Cassidy unaveně a sedla si na podlahu cely. „Podařilo se jim vystopovat Florence. Nebyla dost opatrná." Alma probodla zlým pohledem podsaditější ymbrynu s blonďatými vlasy, která byla pár míst od ní v protější cele.
„Nesmíš jí to vyčítat," pronesla slečna Athhisová klidným hlasem. „Je ještě mladá," dořekla a zasněně se usmála. Nejspíš se ve vzpomínkách zatoulala někam hodně daleko až za mříže své cely.
„Je jen o tři roky mladší než já," řekla Alma upjatě. „A nikdy bych nic tak nezodpovědného neudělala. Co bylo pak," dožadovala se černovláska dalších odpovědí.
„Použili na ni Imperio. Nedokázala se ubránit a tak postupně vyzradila všechny naše úkryty a pomohla jim je otevřít. Jediný, kdo to ustál jsi byla ty. Měli jsme tě poslechnout. Měli jsme zpřetrhat všechna pouta, která jsme mezi sebou měly. Pak by nás jistě nenašli."
„Nakonec našli i mě, Cassidy," pronesla Alma trpce. „Nepomohla ani změna příjmení. Hádám," pronesla sarkasticky, „že po mé geniální akci se smrtijedy jsem na sebe upozornila. Víš, myslela jsem, že v Bradavicích jsem v bezpečí. Nebyla jsem."
„Kdy plánují ten rituál," zeptala se hnědooká žena.
„Pozítří," hlesla profesorka. „Budu to já, že." Cassidy mlčela a jen se na ni smutně dívala.
„Povede se to," odpověděla místo toho, na co se jí Alma ptala. V ten moment se dveře vězení kde byly umístěny, rozrazily a dovnitř vešel svižným krokem černovlasý muž.
„Kolego," řekla Alma nadšeně a přiblížila se více k mříži, aby k muži byla blíž. Něco v jeho tváři ji ale znepokojilo.
„Ševelissimo," řekl ledově. „Celou tu dobu jste mi lhala," rozkřikl se na ni profesor, až když je nikdo nemohl slyšet. „Říkala jste, že vás Voldemort chce kvůli nějaké pomstě, ale nebyla to pravda, že?"
„Bylo to pro vás lepší. Bylo lepší, když jste to nevěděl," pronesla černovláska klidně a snažila se uklidnit své divoce bijící srdce.
„Riskuji svůj život, Peregrinová," syčel na ni muž. „ Riskuji odhalení před Voldemortem. A věřte mi, že smrt by byla to nejlepší, co by mě čekalo, kdyby to zjistil. Rozhodl jsem se vám pomoci a jediné, co jsem očekával,byla upřímnost. Vy mi zatajíte něco tak důležitého a pak se ještě divíte."
„Bylo to tak lepší pro vaše bezpečí," vysvětlovala Alma. „Řekla bych vám to ve správný okamžik. Navíc, nikdy byste mi nepomohl a to je fakt."
„To máte pravdu," procedil Severus mezi zuby a šlehl po ní nepřátelským pohledem. Myslel jsem, že jsme se dostali do toho typu vztahu, který mám i s ostatními profesory. Já nezajímám je a oni nezajímají mě. Měla jste to dobře rozehrané," uchechtl se Severus trpce. „Celou dobu jste se mnou jen velmi dobře manipulovala, ale to teď skončilo, kolegyně." Muž vytáhl svou hůlku a Alma polekaně ustoupila od mříže. Profesor ještě odněkud vytáhl pergamen jenž Alma začarovala a jednoduše ho pomocí Incendia spálil. Jak Alma předpověděla, objevily se místo pergamenu nádherné zlaté hodinky se složitými symboly. „Tady máte," zasyčel Severus a hodil hodinky k černovlásce do cely. Alma je jen tak tak chytila.
„Nechtěla jsem, abyste se to dozvěděl takhle. Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle," vykřikla profesorka na poslední chvíli.
„Nevyšlo to," ušklíbl se profesor. „Užijte si váš pobyt v této cele. Nejspíš nebude dlouhý."
Dvě kapitoly za týden. Jsem na sebe jako dost pyšná😂😂😂. Napište mi, co si o kapitole myslíte. Budu ráda za každý hlas, komentář a sdílení. Vaše chosenwitch.