(SOBOTA, 29. září 2018)
Probouzení vedle Ollieho pro mě vždycky byl zaručený recept, jak začít nový den s úsměvem. Fungovalo to před více něž pěti lety a fungovalo to i dneska.
Když jsem procitla, zjistila jsem, že společně ležíme v jedné změti obrovské přikrývky a polštářů – já na zádech a Ollie mě částečně zalehnul svým velkým tělem. Obličej mi zavrtal do krku a jednu paži a nohu hodil přese mě, jako by si chtěl pojistit, že mu nikam neuteču.
A já si musela vychutnat teplo našich těl a ten pocit, kdy jsem u něj byla skrytá před celým světem. Aniž bych nad tím přemýšlela, natulila jsem se k němu blíž a spokojeně vzdychla. Nejspíš bych tu vydržela celý den, kdybych nikam nemusela.
Jenže jsem na dnešní dopoledne měla plány. Vidina brzkého rozchodu s Davidem způsobila, že se mi žaludek bolestivě stáhnul a vyslal do mých končetin vlnu nervozity.
Samozřejmě, že jsem to musela udělat. Nechtěla jsem nikoho dál vodit za nos - ani Davida ani Ollieho. Ale kromě toho jsem měla neodbytný pocit, že ten rozchod s Davidem byl neodvratná záležitost. Něco, co by zřejmě přišlo – ať už dříve, nebo později – i kdyby nebylo Ollieho návratu do města.
S Davidem jsme si nebyli souzeni. Každý jsme pocházeli z jiného světa a on měl od své přítelkyně jistá očekávání, která musela splňovat. Nešlo jen o vztah, ale o postavení, peníze a vlivné kontakty. A mně nejspíš nikdy dřív nedošlo, že do takového světa nepatřím a ani patřit nechci. Navíc ten vztah se netýkal jen nás dvou, ale i jeho rodičů, kteří měli neustále tendenci do něj zasahovat. Což by se samozřejmě dalo přežít za předpokladu, že by jim jejich syn všechno neodkýval.
A při představě, že bych s ním takhle měla strávit celý zbytek života se mi vlastně udělalo celkem nevolno. Takže ano. Šlo jen o to sebrat veškerou odvahu a tnout do živého. Což se zřejmě snáz řeklo, než udělalo.
Tok mých myšlenek v ten moment přerušilo zvonění mého telefonu. Rychle jsem se vyhrabala z pod Ollieho a doběhla do kuchyně, kde zůstal můj telefon odložený na lince.
David. Ach bože.
Zaťala jsem čelist a přijala hovor. „Ahoj, Davide."
„Jsem překvapený, že sis na mě ještě vůbec vzpomněla a napsala mi zprávu. Za poslední týden mám pocit, jako bych chodil s tvým telefonem," osopil se na mě namísto pozdravu.
A najednou... jsem měla vztek.
„Sejdeme se teda kolem oběda?" ujišťovala jsem se úsečně zejména proto, abych změnila téma.
Následovala krátká pauza a pak jeho odkašlání. „Byl jsem domluvený s otcem –"
„Tak to zruš," přerušila jsem ho. „Sejdeme se ve dvanáct před kavárnou, slíbil jsi mi to." Měla jsem dost toho, jak jsem vždycky byla až na druhé koleji. Jak každý měl přednost přede mnou. Jak jsem pořád musela brát ohled na jeho rodiče.
Jenže teď... teď už jsem nemusela.
„Tatum," oslovil mě poraženě a povzdechnul si.
Nejspíš chtěl pokračovat, ale já na ty nářky ohledně mých nedostatků už nebyla zvědavá. „Kavárna. Dvanáct hodin. Zatím čau." Vypnula jsem hovor a najednou měla chuť si radostí poskočit. Bylo zatraceně příjemné vymanit se z toho krátkého vodítka, na které mě připnul někdy během posledních dvou let. Najednou jsem si připadala sebejistá, dostačující a sebevědomá. Zase jsem to byla já a ten rozchod zvládnu.
Zhluboka jsem se nadechla, odložila mobil na linku a vyrazila do koupelny. Na umyvadle čekal čistý ručník a na něm nový kartáček ještě zabalený v plastovém obalu z obchodu. Což mě donutilo zamyslet se nad tím, kdy ho Ollie stihnul koupit a jestli vlastně dopředu počítal s tím, že tu zůstanu přes noc, už když mi psal tu zprávu, že je nemocný.
Netušila jsem, jestli se nad tím usmát nebo na něj mít vztek, že si byl předem tak jistý úspěchem. Možná si s ním o tom přece jen později promluvím... a trochu ho potrápím.
Ale teď jsem si stáhla vlasy do nedbalého drdolu jednou z jeho gumiček, vyčistila si zuby novým kartáčkem (který byl jen tak mimochodem v růžové barvě) a zaplula pod horkou sprchu.
Celé tělo jsem měla rozbolavělé po včerejších výkonech a vlastně se nebylo čemu divit. Nějak jsem si ani nemohla vzpomenout, kdy naposledy jsem zažila tolik sexu v tak krátkém časovém úseku. Navíc jsem měla neurčitý pocit, že se mi uprostřed noci zdálo, že jsem si Ollieho osedlala na židli u počítačového stolu... Nebo se to opravdu stalo? Vůbec jsem si tím nebyla jistá. Nicméně fakt byl ten, že spát jsem šla v jeho mikině a ráno se probudila nahá... To zřejmě o něčem vypovídalo.
A z nějakého důvodu mě myšlenka, že jsem se v noci vypotácela z postele, jen abych znovu mohla být s ním, zahřála u srdce a vyvolala na mé tváři ještě širší úsměv.
Omyla jsem se Ollieho sprchovým gelem, trochu se otřela osuškou a potom zvědavě nakráčela před zrcadlo. Musela jsem se vyhoupnout na špičky a natočit se doleva i doprava, abych se pořádně prohlédla ze všech úhlů, ale ten odraz mě přinutil kousnout se silně do rtu.
Před dvěma týdny jsem měla na dekoltu nápis „Majetek Olivera Havese" a dneska se zdálo, jako by Ollie to samé dokázal zaznamenat na mou kůži, aniž by při tom použil fix nebo slova.
Mé boky, stehna i hýždě byly poznamenány modřinami po jeho nevybíravém stisku, má prsa nalitá po všem tom vzrušení a bradavky bolestivě naběhlé jen při vzpomínce na naše pohybující se těla. Na šíji se zlehka vybarvoval náznak cucfleku, který doufejme brzy zmizí, a rty jsem měla oschlé a rozpraskané z toho všeho líbání.
Do prdele... Tohle byla jiná Tate. Divoká a spokojená sama se sebou. Žena, která si užila odpoledne i noc plnou vášně, toužila po další... a zbožňovala každou jednu stopu, kterou po sobě Oliver Haves zanechal.
Pověsila jsem osušku zpátky na věšák a vrátila se do obýváku – nahá a spokojená. Na mobilu jsem ověřila, že mám ještě přes dobré dvě hodiny času do první schůzky, takže jsem nemusela spěchat. Při pohledu na pracovní desku linky jsem se na moment zastavila. Ten šedivý placák, který jsem včera našla v kapse Ollieho kalhot a odložila ho tu... Měla jsem neodbytný pocit, že bych se na něj měla zeptat. Ollie si málokdy cokoliv nechával z čisté sentimentality. Každá věc pro něj musela mít význam a u prachobyčejného kamene bych to očekávala o to spíš. Což samozřejmě probouzelo moji zvědavost.
Na hifi soustavě jsem pustila Disappear od kapely Hoobastank a vydala se prozkoumat obsah lednice. Po chvíli zírání jsem usoudila, že vajíčka se slaninou budou zřejmě nejvhodnější a nejrychlejší volbou. Připravila jsem si obojí na linku a začala prohledávat skříňky nad pracovní deskou, abych našla pánev a talíře.
A přesně v ten moment se za mnou ozvalo: „Sakra... na tohle bych si zvyknul."
Zazubila jsem se a ohlédla se přes rameno. Ollie stál ve dveřích do ložnice, s pažemi založenými na hrudi a zapřený ramenem o futra. Měl na sobě boxerky, ale tak nějak se nedala přehlédnout jeho ranní erekce.
Zatraceně.
Olízla jsem si rty v provokativním gestu. „Asi jsem se měla oblíknout."
Ollie naklonil hlavu na stranu a přimhouřil své čokoládové oči. „Tak to zcela určitě ne. Ten výhled je takhle naprosto dokonalej... Věř mi."
Potlačila jsem úsměv a otočila se zpět k lince. „Dělám míchaný vajíčka. Dáš si, že jo?" Cítila jsem, jak se mi na pokožce zvedá jeden chloupek za druhým pod Ollieho intenzivním pohledem. Blížil se ke mně. Nebyla jsem si jistá jak, ale věděla jsem to. Prsty na chodidlech jsem takřka nedobrovolně zkroutila a zadržela u toho dech.
Hned poté mi přistál jeden drobný polibek na rameni a jeho silné dlaně pomalu dosedly na mé boky. „Máš modřiny," poznamenal tak trochu dopáleně. „Nechtěl jsem ti ublížit."
Opřela jsem se do jeho těla a vzhlédla k němu, když mě pevně objal v pase. „Neublížil jsi mi. Všechno, co jsme dělali jsem zbožňovala a ty to víš. Rozhodně bych ti řekla, kdyby se mi cokoliv nelíbilo. Tohle vážně nic není."
Jen povytáhl obočí. „Slibuješ?"
„Slibuju," vydechla jsem, když pohladil můj podbřišek.
Pozvednul koutek úst v náznaku úsměvu, vtáhnul mě ještě o kousek víc do svého objetí a sklonil se k mém krku, proti kterému zašeptal: „Málem bych zapomněl... Dobrý ráno, kotě." Políbil mou rozpálenou kůži a z jeho rtů uniklo hluboké zasmání. „A jen tak mimochodem – jakej máš názor na ranní sex?"
Div, že jsem nad tím neprotočila oči. Ne, že bych snad o ten sex nestála, ale on byl vážně k neunavení. „Dostaneš odpověď hned po tom, co já dostanu tu svoji."
„A jaká byla otázka?" zavrněl pobaveně.
Namáhavě jsem polkla a snažila se alespoň o trochu víc soustředit na slova, namísto jeho dotyků. „Co ten kámen na lince? Proč ho máš?"
Ollie najednou celý znehybněl a já si byla jistá, že jsem se trefila do černého. „Pravda za pravdu, Tate?"
Musela jsem se zakřenit tomu, jak vždycky smlouval. Pokaždé. „Máš to mít."
„Pamatuješ, jak jsem tě vzal na tu chatu v horách?" zeptal se, aniž by mě pouštěl ze své náruče.
Jako bych na to snad mohla zapomenout? Naše poprvé, na které jsem vzpomínala ještě dlouho poté. „To je ale pěkně pitomá otázka, Ollie."
V reakci na mou poznámku se uchechtnul, až to otřáslo jeho i mým tělem. „Jasně, takže tam v tý zimní zahradě..."
Najednou mi svitlo. „Ty záhony s kytkama!" vyhrkla jsem překvapeně. Mohlo mě napadnout, že když si schoval výstřižek z balícího papíru, ve kterém dostal dárek ode mě, byl by schopný i něčeho takového. Zeširoka jsem se usmála, otočila se v jeho rukách čelem k němu a vzhlédla k těm jeho čokoládovým očím. „Celou dobu jsi ho měl u sebe?"
Zdálo se, jako by na jeho tváři pohrával sotva rozpoznatelný smutný úsměv. „Jo... celou dobu." Namáhavě polknul a zadíval se na mě. „Myslím, že tenkrát to pro mě svým způsobem bylo taky poprvý... První sex s holkou, kterou jsem opravdu miloval. A byl jsem doslova uchvácenej tím, že já jsem tvůj první milenec. Bylo to jako kouzlo... moct se tě dotýkat tak jako nikdo přede mnou. To, že jsi to opravdu chtěla – zrovna se mnou – bylo jako ten nejkrásnější dárek, kterej mi kdy kdo chtěl dát."
Ollie taky zřejmě uměl kouzlit, protože mě velice často dokázal zasáhnout slovy jako šípem rovnou do srdce. A to se zrovna teď nejspíš snažilo zběsilým bušením dostat ven z mého hrudního koše rovnou k němu.
Byla jsem ráda, že to byl on. I po těch letech. I po všem, co se stalo.
Chytila jsem ho vzadu za krk, stáhla ho k sobě a zároveň s tím si stoupla na špičky. Otřela jsem se ústy o jeho a něžně ho políbila. „Jsi jedinej, Ollie. Jedinej."
Usmál se proti mým rtům a zašeptal: „Zopakuj to."
Nemohla jsem jinak než se taky zeširoka usmát. „Je – di – nej."
„Uslyším tohle každej den po zbytek svýho života?" popíchnul mě a políbil na nos.
Zatlačila jsem dlaněmi proti jeho hrudi, abych se odtáhla. „Jen nepředbíhej. Na tyhle úvahy máme ještě dost času, jo?" namítla jsem se smíchem.
Ollie se nenechal odradit a pohladil mě po tváři. „To se ještě uvidí, Tate. Nicméně," důležitě na mě povytáhnul obočí, „teď jsem na řadě já."
Vyplázla jsem na něj jazyk a otočila se zpátky k lince.
Za zády se mi ozvalo jeho zachechtání a potom se ke mně sklonil, aby mi do ucha zašeptal: „Vyberu si to později."
Tak nějak jsem nedokázala ovládnout své tělo a zastavit ten lehký třas, který mnou projel až ke konečkům prstů. Nebyla jsem si jistá, jestli tím myslí tu pravdu, kterou jsem mu dlužila, nebo další sex. Raději jsem ze skříňky vytáhla pánev a talíře. Krátce jsem se ohlédla a zjistila, že se Ollie vydal do koupelny, což mi konečně dalo možnost nerušeně připravit snídani.
O chvíli později jsem na dva talíře nandala křupavou slaninu a míchaná vajíčka a šla se do ložnice obléct. Nezbylo mi než si na sebe vzít to krajkové prádlo, které mi ten mizera vybral. Navrch jsem si natáhla děrované světle modré džíny s bílým tílkem a vrátila se zpět do obýváku.
Vzala jsem svůj talíř a vidličku a šla se i s jídlem usadit na gauč. Až když jsem dojedla, se ukázal Ollie s ručníkem omotaným kolem boků. Dech se mi zadrhnul v hrdle při pohledu na jeho svalnaté potetované tělo pokryté zbytky kapek vody ze sprchy a jeho čerstvě oholenou tvář. Došel si k lince pro svou porci jídla a pak se usadil vedle mě na gauči. Talíř si položil do klína a pustil se do vajíček se slaninou, zatímco já ho tiše sledovala.
Po chvíli už to nevydržel, položil mi ruku kolem krku a stáhnul mě ke svému boku. Spokojeně jsem se do něj opřela a vdechla vůni jeho vody po holení.
Bože, jak mi tohle chybělo.
On a já... a nic víc. Žádné přemýšlení, žádné potíže.
V dobách, kdy to mezi námi ještě fungovalo tak, jak mělo, byl Ollie vším. Dokázal mě vyprovokovat, kladl nároky a neustále mě vyzýval... ale nakonec byl vždycky můj přístav klidu a štít před celým světem. U něj jsem byla v bezpečí, u něj jsem vždycky našla podporu, otevřenou náruč i slova útěchy, když jsem je potřebovala. Napadlo mě, jestli i po těch letech zůstaly některé věci při starém. Protože bylo zvláštní, jak mezi námi fungovala stále stejná zběsilá přitažlivost a zoufalá touha být spolu, ale přitom jsme oba uvnitř byli jinými lidmi.
Ollie dojedl svou porci, odložil talíř vedle sebe na gauč a několikrát mi prsty přejel po paži.
Nedočkavě jsem si olízla rty a potlačila úsměv. „Takže... když jsi kupoval ten růžovej kartáček, byl sis zřejmě zatraceně jistej, že tu zůstanu na noc, co?" rýpla jsem si do něj.
Jeho tělo se otřáslo pod náporem tlumeného smíchu. „Nevím, o čem to mluvíš."
S hraným vztekem jsem ho pleskla do stehna. „Samozřejmě, že ne. Ani o tý zprávě, kde jsi tvrdil, že kvůli mně umíráš!" připomněla jsem mu jeho včerejší textovku, kvůli které jsem původně do jeho bytu přišla.
Tentokrát už se zachechtal naplno. „Netvrdil jsem, že umírám! Jen, že jsi byla mizerná pacientka."
„To určitě," popuzeně jsem si odfrkla, „jako by ti snad vadilo ležet se mnou v posteli a okukovat mě, když jsem byla v pyžamu."
„Přiznávám, že to bylo celkem milý... ale asi jenom tak z poloviny. Z tý druhý jsem propadal zoufalství," odpověděl mi a přitáhnul mě paží omotanou kolem mého krku blíž, aby mi mohl dát pusu na tvář. Z nějakého důvodu to jednoduché gesto vyslalo červeň do mých tváří. Sáhla jsem po gumičce na svém drdolu, protože jsem si chtěla rozpustit vlasy, jenže Ollie mě chytil za zápěstí a pomalu mou ruku odtáhnul. „Líbí se mi, když máš vyčesaný vlasy," zavrněl spokojeně a jeho dech mě polechtal na šíji. „Tady za uchem máš malou pihu, která dělá tvůj krk mnohem víc sexy než obvykle."
Uculila jsem se a kousla se do rtu. Ta pozornost, kterou mi věnoval mě nepřestávala překvapovat... a těšit. David takový nebyl. Nikdy na mě neoceňoval maličkosti a málokdy pochválil můj vzhled. A já za ty dva roky nejspíš zapomněla, jaké to je být s někým, kdo mě skutečně vnímá a vidí. Zapomněla jsem na to, jaké to bylo být s Olliem. Vzhlédla jsem k němu. „Proč přesně jsi propadal zoufalství?"
Nevěřícně povytáhnul obočí. „Děláš si srandu? Dva dny jsem ti musel bejt na blízku, držet tě v náruči a nemohl tě ošukat, tak jak by sis to zasloužila."
„Ollie!" vykřikla jsem a pleskla ho - tentokrát do nahého hrudníku. „Ta tvoje prořízlá pusa."
Sklonil se a zlehka mi přejel jazykem po obloučku ucha. „S tou by se dalo dělat věcí, co?"
Se smíchem jsem se odtáhla a zvedla dlaně. „Tak fajn, vzdávám se! Ráda bych si to všechno nechala ukázat, ale za chvíli se musím vypravit ven."
Úsměv z jeho tváře opadnul, když se pozastavil nad mými slovy. „Takže... měl bych jít s tebou?"
„Vážně si myslíš, že je dobrej nápad, abych tě brala k rozchodu s Davidem?" zeptala jsem se s nakrčeným nosem a obočím staženým k sobě. Tak nějak jsem měla naprostou jistotu, že to by věci jen a jen zhoršilo.
Ten mizera se tomu ušklíbnul. „Hádám, že nadšenej by z toho nebyl, ale to je mi nejspíš u prdele. Chci si bejt jistej, že to všechno proběhne v pohodě," vysvětlil mi tak trochu úsečně.
A já si byla jistá, že mi neříká všechno, co mu běží hlavou. Chystal se vstát, ale zatlačila jsem mu dlaní proti hrudi a pro jistotu mu ještě obkročmo vylezla na klín, abych ho udržela na místě. Položila jsem mu dlaně na ramena, zatímco ty jeho přistály na mých stehnech a stiskly. Pak jsem se zadívala do jeho čokoládových očí. „Ty se bojíš, že mi ublíží, viď?"
Uhnul pohledem do strany a zaťal čelist. „Samozřejmě, že jo. Nadával ti, pokoušel se ovládat tebe i tvůj život... Mám prostě tušení, že někdo jako on neni zvyklej na odpor nebo odmítnutí. A pokud by na tebe vztáhnul ruku..." Konečně se na mě podíval a pohladil mě klouby prstů po tváři. „Prostě mám pocit, že bych tam měl bejt. Jasně, že ne přímo u toho, ale aspoň někde poblíž... pro případ, že bys mě potřebovala."
Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Cítila jsem se odhodlaná a neporazitelná, připravená postavit se Davidovi i jeho věčným omezením konečně na odpor. Ale tak nějak mě nenapadlo, že by to došlo takhle daleko. A když jsem si vybavila ten moment, kdy na mě křičel před mým bytem – ten vztek a nepříčetnost v jeho tváři – možná jsem to měla vzít v úvahu. Kousla jsem se do rtu a opsala konečky prstů na Ollieho hrudi malý kroužek. „Máme se sejít před kavárnou, kde pracuju. Možná bych s ním mohla jít dovnitř. Na veřejným místě si určitě nic nedovolí."
To tvrzení v něm asi nevyvolalo moc přesvědčení. „Seš si tím jistá?"
Vážně jsem přikývla. „Jasně, že jo. Není to úplnej blázen. Zvládnu to... A kdyby se něco dělo, zavolám ti."
„Chápeš, že než mi zavoláš, může bejt pozdě?" zavrčel Ollie tak trochu nerudně a přejel si rukou po vlasech.
„Budu v pohodě," prohlásila jsem s jistotou a políbila ho na rty, „slibuju." Víceméně jsem o tom byla přesvědčená. Vážně jsem počítala s tím, že David je přesně ten pes, který štěká, ale nekouše. Bude mít spoustu výčitek? Rozhodně. Bude na mě křičet? Nejspíš ano. Ale, že by na mě vztáhnul ruku před svědky? Už vzhledem k tomu, že by to poškodilo jméno jeho rodiny, jsem si to nemyslela. Zlehka jsem se na Ollieho usmála. „A co ty budeš mezitím dělat?"
Ollie se trochu zamračil, protože mu nejspíš bylo jasné, že se snažím odvést řeč jinam. „Měl bych se dneska vidět s naším manažerem."
„Něco důležitýho?" opáčila jsem zvědavě a tak trochu doufala, že mě do toho bude chtít zasvětit. Přece jen chtěl, abych se znovu stala jeho přítelkyní, no ne?
Pozvednul koutek úst v náznaku úsměvu a opřel se do gauče. „Jestli to vyjde, budeme mít smlouvu s Roadrunner Records."
„Roadrunner... Co? Vážně Roadrunner Re.... Eh?" Nejspíš jsem přišla o schopnost formulovat slova a stal se ze mě blábolící idiot.
A ten mizera se začal pochechtávat, jak si tak vychutnával můj naprostý šok a zmatení. „Jasně, reagoval jsem podobně, když mi Steve řekl, že o nás mají zájem."
„No, do prdele!" vykřikla jsem, když mi zase začal fungovat mozek. Nadšeně jsem vypískla a padla Olliemu kolem krku. Pevně mě objal a já cítila, že se proti mému rameni usmívá. „Neřekl jsi mi to! Proč jsi mi to neřekl?" vyprskla jsem rozčíleně a znovu se odtáhla, abych mu mohla věnovat svůj výhružný pohled.
Pokrčil rameny. „Nepřišla na to řeč. Navíc jsem si chtěl bejt jistej, že to dopadne. Nemám rád planý vychloubání, ze kterýho nakonec nic není."
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „To sice chápu, ale Roadrunner Records!" namítla jsem rozlíceně. „To je přece velký. Vždyť vydávali alba pro Metallicu, Sepulturu, Slipknot... Ježíši kriste! Slipknot!" To byla jedna z mých nejoblíbenějších kapel vůbec a přesto, že jsem rozhodně nebyla členkou kapely Fallen, tohle bylo jako splněný sen. Ollie si to zasloužil – každý kousek úspěchu, který to pro něj i zbytek kapely mohlo znamenat.
Moje rozrušení Olliemu zřejmě zvedlo náladu. Zubil se na mě teď jako malé děcko. „Já vím, Tate," zavrněl a stisknul můj zadek v dlaních.
Ty jeho nenechavý ruce... vážně.
Sklonila jsem se a dala mu rychlou pusu na rty. „Musíš mi zavolat. Musíš mi dát vědět, jak to dopadlo, jasný?"
Ollie mi z tváře odhrnul pramen zrzavých vlasů, který se mi uvolnil z drdolu. „Budeš první, komu se ozvu, Tate."
Pohrozila jsem mu ukazováčkem. „To beru jako závaznej slib, Ollie," sdělila jsem mu a konečně se postavila na nohy, abych se začala chystat na odchod z bytu.
Jen přikývnul s nepatrnými jiskřičkami pohrávajícími v jeho očích. „Jasně, jasně. Jinak zemřu bolestivou smrtí a tak dál."
Zavrtěla jsem hlavou a pomalu roztáhla rty do lstivého úsměvu. „Kdepak bolestivá smrt. Koupím si krajkový prádlo a nenechám tě, aby ses mě dotknul."
V jeho očích se cosi zalesklo a pak pomalu vstal z gauče. Vztyčil se nade mnou do plné výšky a já nevidomky udělala krok zpět. Byl zpátky – ten jeho výraz šelmy na lovu. Zvednul ruku a dlaní si promnul čelist. „Udělej to, Tate. Uvidíme, kdo nakonec bude škemrat o doteky."
V ústech mi vyschlo náhlým přívalem vzrušení. Skoro jsem musela stisknout stehna k sobě, když jsem se tak snažila znovu ovládnout. Další výzva, kterou jsem možná tentokrát nehodlala ponechat bez odezvy. Uvidíme, kdo nakonec bude mít navrch.
„Budu muset jít," vydechla jsem namáhavě, protože bylo víc než jisté, že pokud tu zůstanu o chvíli déle, vrhneme se na sebe a já pak budu mít zpoždění.
Ollie se vědoucně ušklíbnul a přikývnul. „Takže kdy se pak uvidíme? Zejtra?"
Tak trochu jsem se nad tou otázkou pozastavila. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli se sem chci vrátit na noc, protože jsem mezi námi nechtěla nic uspěchat, ale když to podal takhle...
Povytáhla jsem obočí a chystala se zeptat, ale Ollie mě předběhl. „Na večer něco mám."
Ach.
Pevně jsem semkla rty k sobě. „Tak jo, dobře... Takže se uvidíme zejtra při tom stěhování," souhlasila jsem, aniž bych vyzvídala. Samozřejmě, že jsem umírala touhou vědět, co má na programu, ale připadalo mi, že když já neustále nastavovala nějaké mantinely, měl i on právo nechat si něco pro sebe. No ne?
Kurva.
Nervózně jsem se kousala do rtu a Ollie si toho samozřejmě všimnul, protože se vědoucně zašklebil, když kolem mě přešel místnost a sáhnul do jedné ze skříněk nad linkou. Vrátil se zpátky ke mně a podal mi dva klíče navlečené na kroužku. Nejistě jsem zírala na jeho dlaň a pak vzhlédla k jeho obličeji, ve kterém jsem momentálně nedokázala nic vyčíst. „Vezmi si je. Jeden je od vchodu dole a druhej od bytu. Jak jsem říkal, můžeš kdykoliv přijít i odejít a neřešit, jestli jsem zrovna doma."
Znovu jsem se kousla do rtu – tak silně, až to zabolelo – a vzala si od něj klíče. „Tak dobře," vydechla jsem potichu. Bez dalšího slova jsem odkráčela do ložnice, abych je přidala na kroužek ke svým vlastním klíčům. Vzala jsem si na sebe šedivou mikinu, ještě popadla plátěnou tašku s nápisem „Zen as fuck", se kterou jsem včera přišla do bytu, a zkontrolovala, že v ní mám svůj Ipod se sluchátky a peněženku a vrátila se do kuchyně pro telefon.
Zalapala jsem po dechu, když mě dvě silné paže stáhly do náruče a pak mě Ollie bez jakéhokoliv varování začal líbat. Musel vědět, že jsem rozhozená a určitě nechtěl, abych odešla rozčílená. A zřejmě se mu to dařilo. Během chvíle jsem se mu poddala a pootevřela ústa, abych ho vpustila dovnitř. Otřel se piercingem o můj jazyk a já potichu vzdychla.
V ten moment se ode mě odtrhnul. „Do prdele, Tate... Radši bež, než z tebe strhám to oblečení."
To na mé tváři vyvolalo tak trochu idiotský úsměv. A pak jsem párkrát zamrkala, když mi Ollie do ruky vtisknul další klíče. „Vezmi si Mustanga."
„Cože?" zeptala jsem se teď už naprosto vykolejená. Tohle auto bylo pro Ollieho jako druhá přítelkyně – jen z plechu. Nějak jsem nevěřila, že by mi ho jen tak svěřil. „Nebudeš ho potřebovat?"
Zavrtěl hlavou. „Stavím se v garáží pro motorku. Dneska je dost pěkně na to, abych jí ještě vyvětral. A po včerejšku nejspíš nemusím pochybovat o tom, že to zvládneš."
Povytáhla jsem obočí. „Máš motorku?"
Hrdě se na mě zašklebil od ucha k uchu. „Choppera od Harleye Davidsona. Takovej menší splněnej sen."
Tentokrát jsem zavrtěla hlavou já. „Muži a jejich hračky," utrousila jsem polohlasem, vykročila ke dveřím a pak hlasitě vyjekla, když na můj zadek dopadnul parádní pleskanec.