Chlapec nebyl doma. Peter - Peter, že? Správně, jmenoval se Peter Benjamin Parker. Loki seděl u okna a vyhlížel z něj. Nebylo tam toho moc k vidění. Žádný výhled na krásnou ulici pokrytou sněhem, který vše zahalil bílým závojem a pokryl větve stromů bílými krystalky. Sněžilo, ale z Peterova pokoje byla vidět pouze popelnice a vysoká cihlová zeď jiné budovy. Kdyby chtěl pozorovat oblohu, musel by hlavu naklonit do nepříjemného úhlu. Nakonec si Loki jen opřel tvář o studené sklo. Bylo tak studené, že mohl pozorovat, jak na něm jeho dech zanechává mlhavou stopu. Lokimu to nedělalo starosti, zima mu nevadila. Navíc to, že mohl svůj dech vidět, Lokimu dokazovalo, že je naživu. Loki potřeboval důkazy. Věděl, že by bez nich zešílel.
Toho rána si Peter přehodil popruhy batohu přes rameno a Loki si uvědomil, že tam bude sám. Nejspíš se nevědomky zatvářil zděšeně, neboť Peter promluvil. „Nebude to tak dlouhé. Budu zpět dříve, než si toho vůbec stačíte všimnout. A kdybyste něco potřeboval, můžete mi zavolat."
Peter mu dal mobil, který koupil v malém obchůdku šest bloků od nich. Bylo v něm uloženo jen jedno číslo; Peterovo. Komu jinému by pan Loki potřeboval volat? Panu Thorovi? Ani nebyl na Zemi a ve vesmíru bohužel nebyl signál.
Jedna Lokiho část se nenáviděla za to, že Peterovi ukazuje svou slabost. Nenáviděl se za to, jak slabým se stal. Vždy býval vlk samotář, ale po událostech s Thanosem měl Loki strach, že když bude osamotě, doženou ho jeho temné myšlenky. Bál se, že hlasy v jeho hlavě zesílí. Dokonce se bál, že se šílený titán vrátí a dokončí, co začal. Nevědomě si přitáhl kolena k hrudi a ovinul kolem nich ruce. Pozoroval vločky snášející se k zemi. Bylo by to uklidňující, kdyby ho nepronásledovaly ty myšlenky, které ne a ne odejít.
Loki se bál zavřít oči. Bál se, že když je zavře, ocitne se zpátky na Statemanu, kde byl svědkem toho, jak je bratrova lebka drcena v sevření netvorovy ruky. To byl důvod, proč odmítal usnout navzdory tomu, jak unavený byl. Celé tělo ho bolelo, jako by ležel na podlaze pokryté střepy. Hrdlo na tom bylo nejhůř. Polykání bolelo. Loki stále mohl cítit smrtící stisk Thanosovy ruky. Měl nutkání se škrábat na krku a odstranit z něj něco, co tam vůbec nebylo. Nebylo to poprvé, co Loki zvedal ruku k onomu místu, ale v půli cesty rukou trhl jiným směrem. Pevně si objal kolena. Propletl si prsty a soustředil se na to, aby je tam udržel; okolo kolenou. Nechtěl si zoufale rozdrápat hrdlo.
Chlapec mu také nachystal snadno polykatelný pomerančový džus, jak sám řekl. Ale vypadalo to, že Loki ztratil chuť. Povzdechl si, odpočítával sekundy. Hlavně, že zaměstnal svou mysl a nepřemýšlel o Thorovi nebo Thanosovi. Netrvalo to dlouho a ticho mu přerostlo přes hlavu. Zhoupl nohy z parapetu. Od chvíle, kdy se probudil, stále neprobádal okolí. Ne, že by byl takový typ člověka, ale prostě tam nemohl jen tak sedět a nic nedělat, neboť věděl, že už je na pokraji zešílení.
Procházel se po místnosti a očima přejížděl po chlapcových věcech, jimž nevěnoval velkou pozornost. Byly tam knihy. Loki si jednu z nich vzal a prolistoval ji. Nebyla jakkoli podobná těm v ásgardské knihovně. Obyčejná učebnice. Lokiho trochu vyvedlo z míry, když viděl, že děti Peterova věku učí tak lehké věci. Na Ásgardu se takové věci učily tříleté děti, ne náctiletí. Není divu, že Midgarďané byli tak... pozadu. Položil knihu a dále zvedal věc po věci, až omylem zvedl kus oblečení a hned ho odhodil pryč, když si uvědomil, že je to chlapcovo spodní prádlo. Fuj, nevkusné! Loki vylekaně zkřivil obličej. Byli všichni Midgarďané takoví? Prostě pohodili špinavé spodní prádlo, kam chtěli? Není divu, že si s nimi Thor tak rozuměl.
Už dost prozkoumávání, řekl si Loki. Už se chystal otočit zpět k oknu, když něco zahlédl; fotografii. Zahloubaně k ní došel a opatrně ji vzal do rukou. Loki moc dobře věděl, kdo na fotografii byl; to dítě byl samozřejmě Peter. Ale pohled na druhou osobu, která na něj hleděla z fotografie a měla ruku okolo Peterových ramenou, vyvolal vzpomínky z... předchozích let. Loki v tu dobu nebyl sám sebou, ale nemohl zapomenout tvář muže, který ho nazval Muflonem. Najednou vzpomínky byly k nevydržení. Loki fotku vrátil zpět na své místo. Měl pocit, jako by se stěny přibližovaly k sobě. Musel se dostat ven. Ale kam? Nemohl jít, kam se mu zlíbí. Nemohl být kýmkoli spatřen.
Možná by jen mohl vyjít z pokoje. Když zůstane v bytě, bude to fajn. Stejně by se do pokoje vrátil, než chlapec přijde ze školy, řekl si. Poté se za to nenáviděl; od kdy on, bůh lsti a falše, poslouchá malého smrtelníka?
Mlčky zavrtěl hlavou a vzal za kliku. Kupodivu dveře nebyly zamčené. Opatrně do dveří strčil a otevřel je dost na to, aby jimi proklouzl.
Byl na chodbě. Zespod se ozývaly zvuky. Domníval se, že chlapec byl ve škole. Když Loki pomalu sešel schody, našel zdroj zvuků; věc, které Midgarďané říkali televize, byla puštěná, ale na gauči nikdo nebyl. O sekundu později uslyšel jiný ženský hlas, jenž nevycházel z televize.
Nato zaslechl přibližující se kroky a uviděl stín. Automaticky couvl, až si byl jistý, že je pryč z dohledu. Byla tam žena mluvící do telefonu. Byla pravděpodobně stejného věku jako jeho matka, kdyby nebral ohled na to, že Ásgarďané se dožívají značně vyššího věku než Midgarďané. Byla krásná. Nezdálo se, že by představovala hrozbu. Poté si Loki vzpomněl, že Peter se zmiňoval o své tetě. Tohle tedy musela být ona.
„Ne, nejsem v pohodě," řekla žena člověku, se kterým mluvila. „Ztratila jsem ho na pět let, Tony, pět let. Dozvěděla jsem se, že celou tu dobu byl Spider-Man a Vy jste mi to nikdy neřekl! Je to jen malý kluk, ale každou noc, když jde ven a riskuje svůj život... Ne, neřeknu mu, aby přestal. Nemůžu. Pete vždy rád pomáhal lidem. Nemůžu ho o to připravit... Já vím... Já vím, že nedopustíte, aby se mu něco stalo, ale v budoucnu ho nebudete moct pořád chránit, když Vás zase potají bude následovat do vesmíru a-" Trochu zvýšila hlas, poté se ale na chvíli zastavila, jako by toho litovala. Povzdechla si. „Ne, Tony, nebyla to Vaše chyba. Omlouvám se, přestala jsem se ovládat. Vím, že jste dělal, co jste mohl a vážím si všeho, co jste pro něj udělal. Opravdu. Jen... Prostě se o něj bojím, může se mu cokoli stát. Už jsem ho ztratila jednou, nemůžu o něj přijít podruhé." Hlas jí selhal. Chtělo se jí brečet.
Lokimu připomněla Friggu; vždy ustaraná, přehnaně starostlivá a milující.
Loki spolkl knedlík, který se mu udělal v krku, když jeho mysl zabloudila k jeho nebohé matce. Trhl sebou, když mu bolest projela celým tělem. Hrdlo bylo pořád ve špatném stavu a polknutí mu způsobilo bolest. To mu připomnělo, že by chtěl zapomenout. Loki rychle ucouvl ještě o tři kroky do stínu, když se Peterova teta - May, že? - podívala jeho směrem. Neviděla ho, byl dostatečně rychlý. Už se ale necítil na toulání po jejím bytě. Když viděl, jak se o chlapce bála a jak byla její láska k synovci hluboká, přál si být v matčině objetí. Už je to tak dávno. Tak dávno. Povzdechl si a šel zpět do pokoje.
~~~
„Ahoj, May, jsem doma!" zvolal Peter. Vešel dovnitř a uviděl tetu vařící dušené maso. „Voní to skvěle!" řekl a usmál se na ni.
„Tvoje oblíbené," oplatila mu úsměv. Usmívala se, vařila a neměla špatnou náladu. To znamená, že nenašla pana Lokiho, pomyslel si Peter s úlevou.
„Půjdeš večer ven?" zeptala se.
„Ehm, ne. Myslím, že ne," řekl Peter. Nedoslechl se o žádné trestné činnosti, pan Stark mu nenapsal o nějaké svět zachraňující misi a Peter nechtěl pana Lokiho nechávat osamotě, když to nebylo nutné. Takže nejspíš zůstane doma.
„To je dobře," řekla May a přidala nějaké ingredience do hrnce, jako by ji nezaplavila silná vlna úlevy, kvůli které chtěla skákat a sevřít ho v kosti lámajícím objetí, neboť její chlapec nebude dnes večer riskovat svůj život. Alespoň na noc s ní bude v bezpečí.
„Takže budu ve svém pokoji. Když něco budeš potřebovat, tak zavolej," omluvil se Peter a May na něj nadšeně kývla. I přesto, že doufala, že by se spolu mohli podívat na film, věděla, že měl Peter hodně domácích úkolů. Stále bylo lepší, když se zamknul v pokoji, než aby šel ven.
„Zavolám, až to budu mít hotové," zakřičela a Peter jí odpověděl: „Dobře."
Peter otevřel dveře a opožděně si vzpomněl na činnost zvanou klepání. Chlapec nebyl zvyklý na spolubydlícího. Byl překvapený. Myslel si, že pan Loki bude... třeba brousit svou dýku nebo procvičovat magii a Peter doufal, že jeho pokoj nebude zdemolovaný. Ale pan Loki byl jen stočený na jeho posteli. Stačilo udělat jediný krok a Peter se mohl udusit depresí, která se vznášela ve vzduchu.
„Jsem zpět," řekl, ale pan Loki se ani nehnul. Kdyby se jeho hruď pomalu nezvedala a neklesala, Peter by si myslel, že je mrtvý. „Pane Loki." Chlapec se opatrně přiblížil. „Pane, jste v pořádku?"
„Je mi fajn," zabrblal Loki a přetočil se na druhou stranu.
Zjevně mu není fajn, pomyslel si Peter. Chtěl se dožadovat odpovědi, ale rozmyslel si to. Třeba mu jen chyběl pan Thor, jeho rodina. Peter měl po svém boku May, ale upřímně by nevěděl, co si počít, kdyby byl uvězněný na cizím místě a jeho přátelé a rodina by od něj byli odtrženi. Oh, počkat, už se mu to stalo, když byl ,mrtvý' a uvězněný v kameni duše. Takže věděl, jak děsně se cítil. Pete chtěl panu Lokimu říct, že ho chápe, a že není sám. Jenže uklidňování mimozemského boha, který se jednou pokusil zotročit lidstvo, nebyla věc, ve které by byl Peter dobrý. Bál se, že by to jen zhoršil. Takže jen řekl: „May vaří dušené. Něco Vám přinesu, jo? Je to dobré pro Váš krk a ona opravdu dělá to nejlepší dušené."
Loki beze slova přikývl.