AUGURON STÁLE NA SVOBODĚ, hlásalo do světa páteční vydání Denního věštce písmem tak tučným, že jej Harry viděl už z několikametrové vzdálenosti. Když mu správkyně archivu noviny podala, jen zběžně přelétl očima podtitul (Má ministerstvo situaci pod kontrolou?) a raději je odhodil na nedaleký stolek, než mohla touha někoho uškrtit příliš zesílit.
„Zrovna přišly," oznámila Linda. „Říkal jste, ať vám je-"
„Já vím, díky."
„Kdybyste ještě něco potřeboval, jsem vepředu."
Přikývl a sledoval, jak se pomalu vzdaluje. Teprve když zašla za roh, věnoval titulní straně Věštce druhý – a poslední – pohled.
„Incendio," šeptnul. Sledoval, jak se papír v žáru kroutí a vzápětí se mění na hromádku popela, ale když oheň pohasl, připadal si Harry stejně bezmocný a vzteklý jako prve. Smetl popel do koše a zlikvidoval tak poslední stopy po tom drobném porušení pravidel, než se vrátil k práci.
Doufal, že tu bude hotový za chvíli, nenapadlo ho ale, jak špatně jsou nejstarší záznamy o vězních držených v Azkabanu uspořádané. Od té doby, co v novějších částech archivu před hodinou a půl našel dva Salazarovy potomky, o kterých věděl – Rojvola a Morfina Gauntovy – a ověřil si, že nezapadají do jeho teorie, už nenarazil na nic užitečného.
Namátkou sáhl pro další šanon. Obsahoval štos dokumentů o vězních, kteří svůj nedobrovolný pobyt v azkabanských celách započali v roce 1723. Nic. Hledal dál.
Na polici hned vedle ležely záznamy z roku 1741. Hermionu by trefil šlak, kdyby sem zašla, pomyslel si a rozevřel složku. A tam to našel, hned na prvním listu.
Ralphe Gaunt
Rukou psaná písmena jako by se na něj zlomyslně šklebila, když se je pokoušel rozluštit. Šlo o chaotickou směs oficiálních údajů a vlastních poznámek autora, nejspíš ředitele věznice.
Provinění: trojnásobná vražda spojená se závažným porušením Mezinárodního zákona o utajení.
Soudní řízení před Starostolcem proběhlo dne 10. června 1741. Odsouzenému udělen byl trest odnětí svobody na doživotí. Přidělena byla mu cela č. 513.
Gaunt známky nepříčetnosti vykazuje již při nástupu trestu. Na pokusy o rozhovor nereaguje, jako by své okolí téměř nevnímal. Později začíná sám v blouznění hovořit o spalujícím ohni a odhání od sebe neviditelné přízraky. Po několika dnech jest však stejně tichý jako ostatní vězňové.
Zemřel v ranních hodinách dne 2. srpna 1741.
V žádných záznamech se neuváděla příčina smrti.
Znovu si list pročetl. Cela 513 – ta, ve které uvěznili i Delphini. Gauntovi byli potomky Zmijozela a Harry si byl nyní jistý, že Ralphe znal nějaké tajemství, které před smrtí ukryl pro další z jeho rodu.
Vstal. Archivu měl právě tak dost; z hrbení se nad spisy ho bolela záda a chtěl se navíc o své podezření podělit s Hermionou. Snad by zatím mohl alespoň jednou přehodit část práce na někoho jiného...
Sebral list ze stolku a vyrazil do přední části archivu. Ve vstupní hale zastavil Lindu, která vznášecím kouzlem přesouvala hromady složek. Strčil jí list před nos.
„Potřebuji od vás laskavost. Zkuste o něm něco najít," požádal ji. „Cokoliv. Vrátím se odpoledne, když něco zjistíte, pošlete mi zprávu. Díky."
Nechal ji tam zaraženě stát a vyrazil ven z té dusné díry, jako by mu za patami hořelo.
O dvě hodiny později se procházel po Příčné, svíraný pocitem nostalgie. Po válce spolu s Ronem často trávil v ulicích Londýna celé hodiny. Poslední Voldemortovi přívrženci a nehlídaní fantastičtí tvorové působili pořádný chaos a na bystrozorech zůstalo se s nimi vypořádat. Někdy se mu po těch časech stýskalo - svět se tehdy zdál o tolik jednodušší.
Před Kratochvilnými kouzelnickými kejklemi spatřil Rona vylepovat reklamy na nové produkty. Zvedl ruku na pozdrav. Zrzek zamával nazpět a naznačil Harrymu, aby přišel blíž.
„Ahoj, Harry. Máš chvilku?"
Zaváhal. „Neměl bych-"
„Je to důležité."
„Tak dobře, ale vážně jen chvíli," souhlasil neochotně. Ron se rozhlédl po ulici, pak se k Harrymu naklonil ještě blíž.
„Malfoy se poslední dobou motá kolem," sdělil mu tiše. „Byl i tady a kupoval si dost divné věci. Neviditelný plášť, peruánský zatmívací prášek, několik ultradlouhých uší... Nemohl jsem mu to odmítnout prodat, ale říkal jsem si, že bys to měl vědět."
„Draco nepředstavuje hrozbu," ujistil ho Harry. „Delphini přece unesla jeho syna." Ron byl jeden z mála lidí, kteří znali pravdu o Scorpiusově zmizení.
„Právě proto si myslím, že by mohl být nebezpečný," odpověděl Ron. „Přemýšlej o tom, Harry. Může ho vydírat."
Harry pokrčil rameny; pochyboval, že by Delphini něco takového zkusila a že by na to Draco přistoupil. Konečně byl přesvědčený, že Malfoyovi alespoň trochu rozumí. Pak spatřil Ronův výraz a povzdechl si. „Dobrá, prověříme to," slíbil a ohlédl se dál po ulici. Sžíral ho pocit, že by měl pokračovat v obchůzce, místo aby se tady s Ronem dohadoval o hloupostech.
„Aha," opakoval Ron dutým hlasem. „Tak vy to prověříte."
„Tak to obvykle děláme," přitakal Harry netrpělivě.
„Tak to obvykle říkáte lidem, o kterých si myslíte, že jsou pitomci," přerušil ho Ron. „Myslíš si, že jsem idiot, Harry?"
Ta slova ho zaskočila. „Proč bych si to měl myslet?"
„Samozřejmě mi nic neřekneš," pokračoval Ron v rozhořčeném monologu. „Proč taky, že? Jsi přece teď velitel bystrozorů a Hermiona je ministryně kouzel. Proč bys měl něco říkat obchodníkovi se srandičkama, i kdyby to byl tvůj nejlepší kamarád? Proč by se mi ministryně kouzel měla s něčím důležitým svěřovat, i kdyby to třeba byla moje žena?"
Harry na něj nevěřícně zíral. „Co to do tebe zatraceně vjelo?"
„Nic," odsekl Ron. „Vůbec nic."
„Vždyť přece-"
„Radši jdi, Harry," skočil mu Ron do řeči. „Máš jenom chviličku, že? A určitě bychom nechtěli, abys zmeškal něco důležitého, zatímco budeš trčet tady."
Harry měl jeho litování se po krk. „Jo, to bychom tedy nechtěli." Nedal Ronovi příležitost říct nic dalšího; otočil se a oddusal směrem ke křižovatce Příčné a Obrtlé.
Ron ho chvíli sledoval, pak se otočil a prudkým pohybem hůlky přilepil na sklo další plakáty. Kouzlo je přitlačilo tak silně, že kdyby výloha nebyla magicky tvrzená, dávno by se v hromadě střepů sesypala do ulice.
V malém bytě nad obchodem se otevřely dveře. Ron odložil noviny, které četl, vstal a vyšel do předsíně.
„Ahoj, Herm," usmál se.
„Ahoj," odpověděla. Podržel jí svrchní plášť a pověsil jí ho na věšák. Hermiona ho objala a rychle ho políbila na přivítanou, Ron ji ale znal dost dobře na to, aby uhodl, že její mysl se toulá dočista jinde.
„Jak to šlo?" zeptal se.
„Ani se neptej," povzdechla si. Skloněná nad tkaničkami bot si nevšimla, jak se Ron při té zdánlivě nevinné poznámce napjal. „Obři s námi přestali komunikovat úplně. A Věštec mi dělá ze života peklo, vážně si začínám myslet, že si Rita změnila jméno a všechny ty články píše ve skutečnosti ona."
„Hm. Takže obři se k nám nepřipojí?"
„Všechny ty mírové rozhovory byly ve skutečnosti k ničemu." Odmlčela se. „Nezlob se, ale vážně teď nemám náladu se o tom bavit i doma."
„No jasně."
Hermiona si teprve teď uvědomila, že něco není v pořádku. „Co se stalo?"
„Nic," vyštěkl. Nezdálo se, že by mu věřila, jenže byla příliš vyčerpaná na to, aby se se svým tvrdohlavým manželem dohadovala. Nebo jí za to zkrátka nestál.
„Kdybys něco potřeboval – promluvit si..."
„Jdi si lehnout," přerušil ji. „Musíš být vážně unavená. Já se trochu projdu. Vyčistím si hlavu."
„Opravdu-"
To už ale stál ve dveřích.
Příčná ulice byla v tuto pozdní hodinu temná a opuštěná, jen z Děravého kotle k Ronovi doléhaly útržky hudby a halasného hovoru. Chvíli se bezcílně toulal venku, než se nakonec rozhodl zamířit k hospodě.
Čistá hlava bylo opravdu to poslední, po čem právě toužil.
Zábava v lokále byla v plném proudu. Vyhnul se čarodějce, která při divokém tanci na stole zakopla a zřítila se na zem, právě když procházel kolem, a mezi hosty v různých stádiích opilosti se propletl až k baru, kde se usadil na jednu z vysokých stoliček. Přikulhal k němu Starý Tom. Ron viděl, že otevírá ústa, v hluku však neslyšel ani slovo.
„COŽE?" křikl.
Tom se k němu naklonil a zahulákal mu do ucha: „CO TO BUDE?"
Ron mávl rukou na znamení, že je mu to jedno. Tom pochopil. O chvíli později před zrzkem stála půllitrová sklenice nápoje, z nějž museli alkohol cítit i mudlové procházející venku po Charing Cross Road. Ron usrkl a svět se pod ním zatočil. Sevřel sklenici v rukou jako záchranné lano.
Kdy se to tak zvrtlo? říkal si lítostně. Kdysi přece byli skvělá parta. Možná stál v Harryho stínu, ale vždycky ve středu dění. A teď ho přehlíželi. Samozřejmě, oni jsou ti důležití. Vůdci tyčící se vysoko nad námi ostatními. Mají tolik práce se zachraňováním světa, nechtějí, aby se jim dvěma někdo pletl pod nohy... Vždycky ten třetí...
Znovu si přihnul.
Když si k němu o chvíli později někdo přisedl, vznášel se již Ron ztracen daleko v přívětivém nebi opilosti. Cizinec si objednal pití, ale nechal ho bez povšimnutí stát na pultu. Ron mrkl na osiřelý nápoj, pak na vlastní žalostně prázdnou sklenici – kápi, která zakrývala cizincovu tvář, vůbec nevěnoval pozornost.
„Jen si poslužte," vyzval ho muž.
„Díky," zazubil se Ron. Slova se mu v ústech podivně překroutila, ven vyšla napůl nesrozumitelná. Poslal je v duchu ke všem čertům a přitáhl si k sobě cizincovo pití.
„Jste Ronald Weasley?" navázal muž přerušenou nit rozhovoru.
Sklenice třískla do pultu, když ji Ron poněkud nejistě položil. „Jo," přisvědčil. „Jo, Ro..." ...škyt... „ ...Ronald Weas..." ...škyt... „ ...ley, to jsem já. A vy..." ...škyt... „ ...vy jste kdo?"
Mžoural na cizince skrz alkoholový opar, který rozmazával do neurčitých obrysů svět stejně jako Ronovy myšlenky. Ten hlas... vždyť přece... ale odkud... ?
Pak usoudil, že na tom nezáleží, a mávl na Toma, aby mu přinesl další pití – na poloprázdnou sklenici na pultu zapomněl. Když se otočil zpět, byl cizinec náhle mnohem blíž. Ron ucukl a málem spadl ze stoličky.
„Zatracená..."
Výčep se kolem něj kroutil. Chytil se pultu, aby nabyl ztracenou rovnováhu, jenže ten proklatý kus dřeva mu uhnul. Ron se znovu nebezpečně zapotácel.
Ocelový stisk sevřel jeho předloktí. Zkusil se vykroutit, cizinec ho ale nenechal spadnout.
Muzikanti dál rámusili jako šílení, a tak si byl Ron jistý, že další cizincova slova nemohl slyšet nikdo kromě nich dvou.
„Přišel jsem ti učinit nabídku, Ronalde Weasley."
Ve stejnou chvíli o něco dál se Polly Champanová v nemocničním pokoji u sv. Munga probrala ze spánku a uvědomila si, že není sama.
Útlý srpek couvajícího měsíce plnil místnost matoucí hrou světel a stínů. Dívka naproti sobě rozeznala obrys druhé postele i s její obyvatelkou – bystrozorkou zasaženou velmi vážnou kletbou, alespoň to Polly pochopila z těch několika slov, která se jí lékouzelníci uvolili říct. Přes den se žena většinou neklidně převalovala a neustále cosi mumlala, teď však v místnosti panovalo ticho. Polly připadalo ještě děsivější než původní neklid.
Za postelí se rozkládal neosvětlený kout místnosti a právě ten se jí teď zdál ještě mnohem tmavší, než by měl být.
Přimhouřila oči a zírala do tmy. Snažila se udržet pravidelný dech, uvolněnou pozici, aby nic neprozradilo, že je vzhůru. Jen se mi to zdá, říkala si; přesto však předstírala zavrtění a ruku jakoby náhodou přesunula blíže k hůlce na nočním stolku.
„To nebude nutné."
Zatočila se jí hlava, jak se prudce zvedla a třesoucí se rukou namířila hůlku na neznámého.
„Kdo je tam?" dožadovala se. „Co chcete?"
Zaslechla zašustění látky, když vetřelec přišel blíž, chabé světlo z něj však odhalilo jen vlnící se plášť. „Budu křičet," varovala ho.
„Jak už jsem říkal, to nebude nutné. Nic se ti nestane. Přišli jsme ti učinit nabídku."
„Jakou... nabídku?"
„Pomsty," odpověděl.
Nemusel říkat nic víc. Strach se vytratil a na jeho místě se usadil žhnoucí vztek. Celé tělo ji ještě bolelo, jak se poté, co ji Potterova kletba odhodila, potloukla a zlomila si několik kostí. Polly ale nejvíc pálilo, že se jí ten šmejd opovážil postavit, a co hůř – že uspěl.
„Co mám udělat?"
„Čekej. Až se vrátíš do školy, dostaneš od nás pokyny. Pokud uspěješ, dostaneš svoji příležitost."
„Kdo jste?" zeptala se znovu. „Pro koho pracujete?"
„Jestli už jsi to neuhodla, nejspíš jsme pro náš plán vybrali nesprávnou. Měl jsem za to, že ti to pálí, děvče."
Naprázdno polkla.
„Jestli už jsi skončila s hloupými otázkami-"
„Jak se s vámi spojím?" přerušila ho.
„My se spojíme s tebou," řekl. „Buď trpělivá. Čekej. Drž jazyk za zuby."
„Nejsem hloupá," opáčila, ale muž ji už neposlouchal. Ohlédl se a zasyčel cosi, čemu Polly nerozuměla. Ze stínu se odlepila druhá postava, menší, a připojila se k muži. Cestou se jen tak mimochodem dotkla spící bystrozorky. Pak oba dva zmizeli.
Druhého dne našli lékouzelníci ženu mrtvou.