Bradavice, 7. Ročník
,,Ale notak! Neflákejte se! Tomuhle říkáte trénink?! Jste banda línejch prasat!" zařval naštvaně Oliver Wood, který právě ztratil trpělivost se svým famfrpálovým týmem, který se, dle jeho názoru, absolutně nesnažil a nestál ani za dva galeony.
To však přestalo bavit ostatní členy týmu, a tak se shloukli do kruhu a začali se na něčem domlouvat, ignorujíce jejich kapitána a brankáře, který se vznášel na koštěti za nimi a nechápavě na ně koukal.
,,Tak to počkat! To myslíte vážně?! Vy ne, že se jen nebudete snažit, vy se ještě budete na něčem domlouvat BEZE MĚ?!" zeptal se naprosto šokovaně a sledoval je. Jeho tým však ani nehnul brvou, natož aby na něj nějak reagovali. Po chvíli se přeci jen pohli a začali trénovat, jako by se nic nestalo.
To však Oliver nevěděl, co se stane v dalších sekundách. To, co v kroužku řešili, nebyla žádná famfrpálová taktika nebo formace. Členi nebelvírského mužstva totiž na jejich "milovaného" kapitána vymysleli atentát. Fred s Georgem si přihráli potlouk a jedno z dvojčat (Doteď nevím jaké...) střelilo potlouk přímo na Olivera. Co si budeme... Potlouk dobře namířili a i trefili cíl.
Trefili cíl... Trefili Wooda, který se skácel z koštěte přímo na zem. Ostatní členové týmu to jen sledovali z košťat a dvojčata se spokojeně dívala na svou práci, kterou tak sehraně odvedla.
,,Lidi? Jednu věc jsme nedomysleli..." ozvala se Katie Bellová, která se s menšími obavami dívala dolů na Olivera. ,,Jo? Vážně, Bellová? A jakou?" zeptalo se jedno z dvojčat a ušklíblo se. ,,Kdo ho dostane na ošetřovnu?" zeptala se a podívala se po ostatních. Angelina, Alice, Fred i George mlčeli. Ticho prolomil Harry. ,,Já ho tam vezmu..." oznámil s povzdechem a sletěl dolů. Vzal ho k sobě a letěl s ním dovnitř.
,,To bychom měli..." vydechla Angelina a znovu se rozletěla pro camrál.
***
Oliver se probral až na ošetřovně s bolestí hlavy. Zmateně se rozhlédl a absolutně nechápal, co se stalo. Až po pěti minutách mu to došlo. ,,Já je zabiju!" vykřikl skrz ticho ošetřovny a zaklel. Poté ho zarazil hlas, který uslyšel. Za dveřmi.
,,Gauntová!!! Vrať se! Máš u mě měsíc školní trest!" křičela profesorka McGonagallová přes celý hrad a dle klapání podpatků utíkala za onou dívkou. Oliver později zjistil, že to v žádném případě nebyla profesorka McGonagallová, která utíkala, ale právě ta dívka, která měla mít trest. A jak to zjistil? Inu... Lehce. Gauntová totiž vběhla na ošetřovnu jako neřízená střela a spěšně za sebou zabouchla dveře.
Když uviděla Olivera, tak povytáhla obočí. Chlapec na ni jen zíral. Ohromila ho její krása. Její blonďaté vlasy snad až po pas, jasně modré oči, které ho doslova pohltily, nos jako nějaký knoflík... Byla úžasná... A taky ze Zmijozelu, jak si všiml. Ovšem poté se rychle vzpamatoval a podíval se na ni již normálním pohledem.
,,Cos provedla?" zeptal se a uchechtl se. Blondýnka však jen nahodila úšklebek a přešla trochu blíž k jeho posteli. Ještě ho téměř neznatelně sjela pohledem. ,,Co budu mít z toho, že ti to řeknu?" zeptala se a tázavě pozvedla obočí. Oliver se zasekl. Co by z toho měla mít? Netušil. ,,No... To nevim, ale mohla bys mi to říct." tentokrát se ušklíbl i Oliver. ,,Notak... Když myslíš...", protočila oči ,,S tebou taky není žádná legrace... Místo zvířete, který jsem měla na stole, jsem proměnila ve sklenici McGonagallovou." řekla a pokrčila rameny.
Oliver nedokázal udržet smích. Prostě to nešlo, takže se rozesmál, načež Zmijozelka jen povytáhla obočí. ,,Na tom není nic vtipného... Kdyby tam neseděla jak ta pitomá kočka, tak by nemusela skončit jak sklenice..." zamumlala a přešla k oknu. Asi až po deseti minutách se Wood přestal smát. ,,Fajn... Uznávám, že to asi k smíchu není, ale pobavilo to..." rozhodl se sednout si, ale v tom zasyčel bolestí a uznal za vhodné, že bude ležet.
Dívce to nedalo a zeptala se. ,,Co jsi dělal ty..?" otázka byla tak jednoduchá, ale odpověď náročnější. Ne, že by bylo náročné odpovědět. To ne. Ale bylo náročné vyslovit to. ,,Můj vlastní famfrpálový tým se na mě naštval a odpálili na mě potlouk, který mě trefil do hlavy..." zamumlal a odpovědí mu byl smích. Tentokrát Gauntové. Oliver se zamračil a urazil se. ,,Hej! To není vtipný!" řekl zamračeně, ale blondýna nebyla schopna přestat se smát.
Takhle se smála snad další hodinu... Nebo to tak Oliverovi alespoň připadalo. Po té hodině se konečně přestala smát. ,,Tak tohle zase pobavilo mě..." řekla zadýchaně. ,,Hmm... Aspoň někoho..." zamručel a sledoval ji. Nedalo mu to a zeptal se jí na otázku, na kterou chtěl znát odpověď už od chvíle, kdy vešla. ,,Jak se vlastně jmenuješ?" vyslovil dosud nevyřčenou otázku a podíval se na ni. Blondýnka chvíli mlčela, ale pak přeci jen odpověděla.
,,Audrey Gauntová."
,,Oliver Wood. Těší mě."
Usmál se a doufal, že mu úsměv opětuje. A přeci. Tedy... Spíš takový slabší úsměv, ale byl tam. Poté se Audrey rozešla ke dveřím. Ale zastavila ji Oliverova otázka. ,,Počkej! Nechtěla bys se mnou do Prasinek?" zeptal se spěšně a sám se svým slovům podivil. Audrey to vyrazilo vítr z plachet, protože ji ještě za těch sedm let nikdo nikam nepozval. Po chvíli se usmála a přikývla. ,,Ráda." řekla a odešla, aniž by věděla kdy nebo kde se sejdou.
Vše totiž věděla z Oliverových myšlenek, které jí daly potřebné informace. Oliver byl totiž tak hloupý, že si při vymýšlení těchto věcí nechránil hlavu před nitrozpytkou.
***
Po týdnu Olivera konečně propustili z ošetřovny. Nakonec se rozhodl, že je nezabije. Ale že s nimi nebude mluvit. Právě teď byl na cestě do síně, aby se domluvil s Ady na tom výletě. Když tam došel, tak pečlivě prozkoumal zmijozelský stůl. Audrey tam však nebyla. Oliver začal mít obavy. Co když se jí něco stalo? Co když šla na rande s někým jiným? Tady se zastavil. Tohle vlastně rande není. Jen přátelská schůzka.
Z těchto myšlenek ho vytrhla právě ona blondýnka, která do něj drkla loktem. ,,Jsi v pohodě?" zeptala se a ušklíbla se. Oliver se na ni podíval a šťastně se usmál. ,,Tady jsi! Hledal jsem tě, abych se s tebou domluvil na těch Prasinkách." řekl s úsměvem a Ady se usmála také. ,,Co takhle zítra ve čtyři?" navrhla a Oliverovi klesla brada. Přesně takhle to chtěl i on... ,,Takhle jsem to chtěl navrhnout také! Páni... Jako bys mi četla myšlenky..." řekl se smíchem a Ady se taky zasmála. ,,To by bylo šílený... Co?" zeptala se a uvnitř se ušklíbla. Kéž by věděl, že to tak bylo... ,,To tedy ano. Takže zítra?" zeptal se pro ujištění a Audrey přikývla. ,,Ve čtyři ve vstupní hale." dokončila a Oliver se usmál.
,,Budu se těšit."
,,To já také."
Těmito slovy to skončilo a každý se rozešel ke svému kolejnímu stolu.
***
Pátek uběhl jako nic a sobotní odpoledne bylo taky. Zmijozelská blondýnka už stála ve vstupní hale, ale Oliver nikde. Začala si dokonce myslet, že nepřijde, ale po deseti minutách přeci jen přišel. ,,Ahoj. Omlouvám se za zpoždění." řekl a usmál se. ,,To nic." usmála se Ady nazpět a oba se rozešli do Prasinek. Cestou si toho řekli dost o jejich rodinách a zájmech. Poté došli k hospůdce u Tří košťat. Oliver jí jako vychovaný člověk odsunul židli a poté co si dívka sedla ji znovu zasunul. Pak si sedl naproti ní a objednal jim ležáky. ,,Děkuji." usmála se a podívala se na něj. ,,Není zač." usmál se naopak on a sledoval ji.
Na to, že si cestou tak zapáleně povídali, teď bylo ticho. Jen usrkovali z ležáků a mlčeli. Přišlo jim, že slov není třeba. Po dopití ležáků Oliver zaplatil a spolu s blondýnkou došel do hradu. Odvedl ji ke sklepení a usmál se. ,,Děkuji za hezké odpoledne..." poděkoval a usmál se. ,,To já děkuji. Bylo to to nejhezčí odpoledne, které jsem kdy zažila." usmála se i Audrey a sledovala ho. Poté dodala. ,,Tak já už půjdu. Dobrou noc..." vlepila mu pusu na tvář a odešla do zmijozelské společenky. ,,Dobrou..." Oliver se připitoměle usmál a odešel do jeho pokoje.
***
Ze dnů se stávaly týdny a z týdnů měsíce. Byl Štědrý den. V bradavických chodbách bylo jmelí na každém rohu, ze stropu ve velké síni padaly vločky a všude byla vánoční nálada. Oliver právě zabaloval dárek pro Audrey. Za tu dobu se z nich stali dobří přátelé. Jenže Oliver k ní už cítil něco víc. I Audrey k němu. Když to konečně zabalil, tak přišel do síně, aby našel Ady. Ady zase zabalila dárek pro něj. Došla k němu a stoupla si před něj. ,,Ahoj, Olie." usmála se a předala mu dárek. ,,Ahoj, Ady." usmál se i Oliver a předal jí dárek. V Oliverově dárku byla malá plyšová zlatonka. V Adyině dárku byla zase malá plyšová liška, která byla také jejím patronem. Oba dva se uculili a podívali se na toho druhého.
,,Děkuji moc, Olie."
,,Děkuji moc, Audrie."
Řekli naráz a zasmáli se. Najednou všichni začali pískat a ušklíbat se. Oliver ani Audrey netušili, co jim je. ,,Šiblo jim, nebo jsou takoví pořád?" zašeptala k Oliverovi Ady a ten pokrčil rameny. Ta partička totiž byl Harry, Ron, Fred a George. Byly s nimi i Hermiona a Ginny, ale ty se tvářily, jakože je neznají. ,,Já netuším..." vydechl Oliver a podíval se na Harryho, který mu naznačoval, aby se podíval nahoru. Když tak učinil, tak spatřil malou zelenou rostlinku omotanou rudou mašlí a vznášející se nad nimi. Jmelí. Když si Audrey všimla, kam se kouká, tak se tam podívala také. Hned poté však pohled sklopila a zrudla. Harry a spol byli mezitím odtaženi pryč Hermionou a Ginny.
Oliver se podíval na Ady a nadzvedl jí pohled. Podíval se jí do očí a usmál se. Ady byla celá v rozpacích, ale usmála se také. Poté se k ní Oliver naklonil a konečně ji po tak dlouhé době políbil. Ady chvíli jen překvapeně stála, ale pak mu polibek jemně oplatila. Chvíli tam jen tak stáli v polibku. Ano, možná to byla chvíle, ale ta nejhezčí chvíle, kterou prožili. Když se odtáhli, tak se na sebe usmáli.
,,Veselé Vánoce, Olie..." zašeptala Ady.
,,Veselé Vánoce, Audrie." zašeptal zase Oliver.
Opět se krátce políbili a pak Ady narostl úšklebek. ,,Že ti to ale trvalo..." pronesla s úšklebkem a odpovědí jí byl ten Oliverův. ,,No jo... Hledal jsem správnou chvíli..." mrkl na ni a blondýnka pobaveně zkroutila hlavou.
,,Miluju tě, Woode..."
,,Miluju tě, Gauntová..."
***
Pro mou lásku AudreyGaunt ♥♥♥