Všechno se začalo komplikovat ještě mnohem dřív, než Draco čekal. Trávil dny vysedáváním v pochybných podnicích na Obrtlé, pokukoval po ostatních návštěvnících a naslouchal jejich hovorům. Do bytu, který si pronajímal v jedné z okrajových částí Londýna, se často vracel pozdě v noci a odcházel s úsvitem, jeho úsilí však nepřineslo žádný výsledek.
Celý ten podnik byl nejspíš od začátku odsouzený k nezdaru, běželo mu hlavou, když nepřítomně kroužil sklenicí ohnivé whisky, za kterou vzhledem k její chuti utratil nehorázné peníze a kterou určitě neměl v plánu dopíjet. Více než kdy jindy si přál, aby Astoria žila. Určitě by věděla, co si počít, neztrácela by naději, mohla by...
Navzdory svým předsevzetím si zhluboka přihnul. Vzápětí se rozkašlal, když mu alkohol sežehl hrdlo. Whisky byla ještě odpornější, než čekal, a žádnou úlevu mu nepřinesla.
Do místnosti zavál otevřenými dveřmi chladný vzduch. Draco bez zájmu vzhlédl. Pak se zarazil a pořádně si návštěvnici prohlédl.
V lokále bylo šero, a tak ji neviděl příliš zřetelně. Zahlédl však tmavé vlasy stažené do ohonu, a když se zastavila za dveřmi, aby sklepala z pláště zbytky deště, dopadla na ni trocha světla a on si byl náhle jistý, že její pleť je skutečně tmavší, než jakou má většina Angličanů. Pak křikla na hospodského objednávku. Věřil, že zřetelný přízvuk v jejím hlase si nenamlouval.
Štěstí možná přece jen stálo při něm.
Yanara se posadila k jednomu ze stolů mezi Dracem a dveřmi. Podezřívavě si celou místnost prohlížela – Dracovi při tom nevěnovala víc než jediný pohled – než jí hostinský přinesl pití. Draco se přiměl ještě chvíli počkat.
Ten, kdo by ho pak sledoval, by snad mohl nabýt dojmu, že se Draco vydal k baru, aby mohl zaplatit. Oči mu při tom sklouzly ke stolu, kolem kterého procházel, on v postavě za ním rozeznal svou známou a přisedl si k ní, aby ji pozdravil. Draco alespoň doufal, že to tak vypadalo.
„Dobrý den. Rád bych si s vámi promluvil."
Tmavovláska zvedla hlavu od pití jen na tak dlouho, aby si ho mohla změřit pohrdavým pohledem. „Vypadni."
„Slečno Harperová, nutně potřebuji vaši pomoc," snažil se dál.
„Nemám zájem."
„Zaplatím vám. Výhodnější obchod jste ještě neuzavřela."
„Tak naposledy," upřela na Draca pichlavé tmavé oči. „Zmiz."
„Ale-"
Třískla sklenicí o stůl, přihodila k ní několik mincí pro hospodského a protlačila se kolem Draca ven. Zaváhal, než vyrazil za ní. Nemohl dopustit, aby mu proklouzla mezi prsty, ne teď, když ji měl konečně na dosah.
Zatímco seděl uvnitř, na Londýn padla noc. V chabém světle starobylých pouličních lamp zahlédl nezřetelnou postavu vklouznout do boční uličky. S kletbou na rtech se rozběhl.
Ztratil Yanaru z dohledu prakticky okamžitě. Pokračoval podle instinktu, záhy mu však začal docházet dech. Na první větší křižovatce musel zastavit. Hrdlo měl vyschlé, bodalo ho v boku a zoufale lapal po dechu. I kdyby byl schopný v pronásledování pokračovat, neměl ponětí, kam Yanara zamířila, pokud už se dávno nepřemístila. Předpokládal, že by slyšel ránu, ale pokud získala velký náskok...
Obracel se k odchodu, když za zády vycítil pohyb. V dalším okamžiku ho silná paže svírala v dusivém objetí, zatímco na jeho spánek nedočkavě tlačila hůlka.
„Koukám, že Auguron ,ne' nepovažuje za odpověď," ozval se u jeho ucha ženský hlas.
„Nepracuji pro ni," zasípal Draco.
„Říkáš ty," opáčila. Přece jen však stisk maličko povolila a on se opět mohl volně nadechnout.
„Nepracuji pro ni," zopakoval. „Věř mi."
„Proč bych měla?"
„Drží v zajetí mého syna."
„O důvod víc, aby ses jí snažil zavděčit."
Draco pečlivě volil slova. „Nejspíš nemáš sebemenší důvod mi věřit," připustil. „Ale pokud to uděláš, můžeme si být navzájem užiteční."
Pohrdavě si odfrkla. „To pochybuju." Hůlka se vzdálila od jeho spánku a sevření povolilo docela. Draco klopýtl, když náhle ztratil oporu.
„Pojď se mnou," zasykla. „A dělej."
„Počk-"
Nečekala. Draco ji dohnal svým protestujícím plicím navzdory, Yanara se ale stále chovala, jako by tam vůbec nebyl. Zcela zmatený šel za ní asi čtvrt hodiny spletí tmavých uliček. Tady už nebyly ani lampy, temnotu zahánělo jen slabé světlo dorůstajícího měsíce a záře linoucí se z Yanařiny hůlky. Zjevně byli pořád v kouzelnické části Londýna; Draco nikdy netušil, že je to tu tak rozlehlé. V jednu chvíli se ocitli ve slepé uličce. Draco už se chtěl otočit zpět, ale Yanara kouzlem nadzvedla kanálovou mřížku na kraji ulice a odkryla tak šachtu, na jejíž dno Draco nedohlédl. Ze tmy se k dlažbě vzpínal starý rezavý žebřík. Netrpělivým gestem ho pobídla, aby vlezl dovnitř – poprvé tak dala najevo, že si vůbec uvědomuje jeho přítomnost.
„Děláte si legraci?" Mimoděk o krok ucouvl.
„Je pevný," ujistila ho. „Nemluvte a lezte!"
Draco se ale k pohybu neměl. „Proč bych vám měl vůbec věřit?" zeptal se. „Celé to může být past."
Uchechtla se. „To vás napadlo brzo. Musíte mi věřit bezdůvodně, stejně jako já vám. Dovnitř, honem."
Opatrně přistoupil ke kraji šachty a vyzkoušel první příčku. Zdálo se, že drží. Stačil se jen pozastavit nad vlastní hloupostí – a vzápětí už v doprovodu cizí čarodějky sestupoval hluboko pod ulice Londýna.
Sestup trval celou věčnost, nakonec však Draco pod nohama přece jen ucítil pevnou zem. Vydechl úlevou a poodstoupil, aby mohla slézt i Yanara.
„Jak hluboko jsme?" zajímal se.
Spíš vycítil než viděl, jak se usmála. „Hluboko pod Gringottovými. Ten žebřík se zdá kratší, než je doopravdy. Už je to jenom kousek."
Chodba, kterou se vydali, se záhy začala větvit a dělit, Yanara však nad správným směrem ani jednou nezaváhala. Po dalších deseti minutách dorazili k bytelným dveřím bez kliky. Jeho průvodkyně na ně přitiskla dlaň a zamumlala několik slov v jakémsi podivném jazyce, načež se dveře nehlučně otevřely a dvojice vešla dovnitř.
Ocitli se v malé podlouhlé předsíni. Vybavení bylo poněkud strohé – jen věšák a malý botník sloužící zároveň jako lavička. Přesto to byla ta poslední věc, kterou tady Draco čekal.
„Vy tady máte byt?" podivil se, jen co za nimi dveře zapadly.
„Spíš přechodné útočiště," odpověděla, zatímco si odkládala kabát. „Bydlím na Obrtlé, ale ten dům je hlídaný. Tady můžeme mluvit bez obav. Nezouvejte se a běžte dál."
Draco prošel dveřmi, na které ukázala. Místnost za nimi by mohl považovat za obývací pokoj, pokud by zavřel obě oči a otočil se zády. Ta Weasleyovic barabizna byla v porovnání s tímto místem luxusním sídlem. Opatrně usedl na kraj jedné z rozvrzaných stoliček a snažil se nedat na sobě příliš znát, jak moc se mu to tady hnusí.
Yanara vstoupila do místnosti hned za ním a usadila se naproti němu. Na rozdíl od něj se zdála celkem uvolněná, jako by si pobyt tady užívala; Draco však zaznamenal ostražitost skrývající se pod tou maskou. Nepochyboval, že žena bedlivě sleduje každý jeho pohyb.
„Vynadíval jste se?" zeptala se posměšně. „Jestli ano, chtěla bych vědět, proč jsem vás sem vlastně přivedla. Doufám, že to bude stát za to. Neprozrazuju svoje úkryty na potkání."
„Chci od vás co nejvíc informací o Auguronovi."
„Zajímavé. Auguron." Převalovala to slovo na jazyku. „Proč to?"
Když už jednou začal, mohl do toho rovnou skočit po hlavě.
„Musíte pochopit, že většina toho, co vám teď řeknu, je tajná," začal. „Budu k vám upřímný. Doufám, že vy ke mně také."
„Bez obav. Jsem jako hrob."
A tak jí Draco řekl všechno, co se událo od Auguronova útěku. Bylo pro něj těžké dát slova dohromady; odstřihl se od vší bolesti a snažil se být co nejvěcnější a nejstručnější, přesto si však připadal nejistě a nepříjemně. Yanara ho ani jednou nepřerušila. Když domluvil, ještě chvíli ho zamyšleně pozorovala, než se ujala slova.
„Imponuje mi vaše starost o synovo zdraví, Malfoyi," řekla. „Podle mě je tu ale něco, co vy i Potter dost podceňujete."
„Co?"
„Vaše vlastní bezpečí." Naklonila se kupředu. „Přemýšlejte trochu. Vaši máti zavraždili, otce nejspíš taky. Synáčka unesli. Kde berete jistotu, že nejdou i po vás?"
Zarazil se. V celém tom blázinci ho tahle možnost vůbec nenapadla.
„Kdyby po mě šli, už bych byl mrtvý," odpověděl nakonec.
„Neříkejte hop, dokud jste nepřeskočil," varovala ho. „Auguron má spoustu starostí. Možná jste zatím nebyl na seznamu priorit dost vysoko."
„Zato můj otec ano?"
„Kdo ví?" pokrčila rameny. Pak zvážněla. „Je mi líto, Malfoyi. Já mám problémů dost. S tímhle nechci nic mít."
„Už jste se do toho zapletla, když jste mě nechala dojít sem," pokusil se ji přesvědčit.
„Už jsem riskovala dost," souhlasila. „Nehodlám svý štěstí pokoušet víc. Nikomu vaše tajemství neřeknu, i když je to celý pitomost.
Teď se vrátíme na Obrtlou. Nechci se přemisťovat sem, je to dost složitý, když jsme tak hluboko, a navíc snadno vysledovatelný. Naopak ale pastelníčci nic nezjistí a s trochou štěstí budeme oba v bezpečí."
Povytáhl obočí. „Pastelníčci?"
„Pták jako pták. A divil byste se, jak jsou její služebníci ukecaní. Z jejich výhružek mě taky neustále bolí hlava."
„A opravdu-"
„Sklapněte," požádala ho. „A podejte mi ruku."
Vytrhl se jí. „Zvládnu to sám."
„Jak je libo."
Pak se oba současně přemístili.
Chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Všude kolem stáli lidé, do několika při přemístění vrazil. Jakýsi pobuda dokonce upadl, místo handrkování se však Dracovi raději rychle klidil z cesty. Mezi hlavami po něm zůstala mezera, do které se Draco rychle protlačil a konečně uviděl, co se dělo vepředu.
V patře jednoho ze starých domů hořelo, nikdo se však plameny šlehající z oken nepokoušel hasit. Není třeba, uvědomil si Draco s mrazivou jistotou. Tenhle oheň se mimo vyznačenou oblast nerozšíří.
Ohlédl se. Nedaleko spatřil Yanaru a náhle byl vděčný za každý centimetr, který je dělil; jak tam stála, bezmocnou zuřivostí přišpendlená na místě, vypadala schopná zakroutit krkem každému jen trochu příhodnému, kdo by jí v nepravou chvíli přišel pod ruku. Žena si ho všimla dřív, než se stačil ztratit v davu, a vydala se k němu, hlavu mu ale kupodivu neutrhla.
„Měl jste pravdu," zavrčela. „Už jsem se zapletla dost. Tohle vážně přehnali. Pomůžu vám." Naposled se ohlédla k hořící budově. „Teď bychom ale měli zmizet, než si všimnou, že nejsem doma."