Když jsem se probudila, nebudu podotýkat, že o dost příjemněji než včera, byla stále ještě noc.
Otočila jsem se na druhý bok a chtěla pokračovat ve spánku, když v tu nademnou něco zašustilo a prasklo.
Přejel mi mráz po zádech. Bála jsem se, aby to nebylo nějaké ze zvířat s hodnocením XXXX a víc.
Vzhlédla jsem nahoru. Byl to ale dost špatný nápad, protože v tu ránu mě trefila padající větev přímo doprostřed čela.
Mohl jsem být ráda, že mě trefila tak dobře a nejsem teď na jedno oko slepá.
Zvědavost ve mě nakonec přemohla strach. Sebrala jsem nůž ležící vedle mě, pro případ, že bych se musela bránit.
Pomalu, opatrně a co nejpotišeji jsem se vydala na cestu do rozložité koruny stromu.
Světlo ze skoro kulatého měsíce mi osvětlovalo cestu. Čím víš jsem byla, tím líp jsem viděla.
Opatrně jsem se podívala, kdo že to parazituje na našem stromečku.
Z toho, co jsem uviděla mi spadnul kámen ze srdce a stáhl žaludek zároveň.
Silueta postavy stála na silné větvi.
Stála zády ke mě a dívala se na hvězdnou oblohu.
"Našel jsi svou hvězdu?" zeptám se, když vystoupím výš do koruny.
Rychle se na mě otočil. Ve tváři měl trochu poplašný výraz. Nejspíš jsem ho vyrušila z hlubokého zamyšlení. Když mě však poznal, začal mu zdobit tvář lehký úsměv.
"Ne, zatím ne." řekl jen tak do větru.
Poryvy vzduchu tu foukaly hojně. Jeho dlouhé havraní vlasy krásně čechraly a proplétaly mezi sebou.
Bouřkově šedé oči zářily ve tmě, jako dva diamanty.
Tvář mu osvětloval chladný, měsíční svit a tak zdůrazňoval křivky a stíny jeho nádherného obličeje.
V tuto chvíli jsem musela dát zapravdu všem holkám v Bradavicích.
Opravdu vypadal jako anděl...
"Zajímavé. Já tady jsem ani ne minutu a už ji vidím." oplatila jsem mu úsměv.
"Já astronomii jako předmět nemám." myknul rameny.
Ani na chvíli ze mě nespustil pohled, což já z něj též ne.
"Svou hvězdu by sis ale poznat mohl." naklonila jsem hlavu na stranu.
"Když mi řekneš, kdy je?" zopakoval mé gesto.
Pomalu, tak, aby nespadl přešel po větvích až těsně ke mě.
Natáhla jsem mu přes rameno ruku tam, aby směřovala k té nejzářivější hvězdě, která teď blikala těsně nad obzorem.
"Povíš mi o ní něco?" usmál se na mě.
Toto nebylo jeho normální chování. Spíše mi připadalo, jakoby na mě chtěl být až moc milý. Záměrně. Jakoby chtěl něco změnit?
"Klidně, ale bude to drahé." zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu a udělala takový ten zvuk, který se děla, když předvádíte křečka nebo myš.
"Tak drahé jo?" pozvedl obočí.
"Příšerně." protáhla jsem a trochu pokřivila úsměv, abych ubrala vážnosti.
"A jak bych podle vás, madam, měl zaplatit?" začal hrát moji hru.
Naklonil se ke mě blíž a provokativně zamikal obočím.
"Něco mi slíbíš." zvážnila jsem.
Tohle pro mě bylo hodně důležité. Už mě nebavilo pokřikovat po něm příjmením nebo se mu vyhýbat.
"Ano?" zeptal se mě taky vážněji a s tou největší hloubkou mi pohlédnul do očí.
Byla jsem nucena uhnout, aby mě zase nepohltila ta bouře.
"Slib mi a přísahej na své kamarády, že už se nikdy nebudeme hádat. Slib mi, že se se mnou budeš bavit a neuvěříš nikomu, kdo by říkal, že jsem tě jakkoli pomlouvala. Nikdy bych to neudělala. To mi prosím věř."
Dívala jsem se do země, protože jsem nenašla odvahu se na něj dívat, kdyby to náhodou odmítnul.
"Přísahám, Mel. Ani mě nebaví se ti vyhýbat." řekl to tak jemným hlasem, až jsem pochybovala, že patří jemu.
Dvěma prsty mě chytil za bradu. Zvednul mi tím hlavu a donutil mě podívat se mu znova do očí.
Byla to kouzelná chvíle.
Dva udobření kamarádi, pod hvězdami hledící si do očí.
Žít tak v romantickém filmu, všichni víme co by se stalo.
Místo toho, abych ho políbila, jsem se začala strašně smát.
Sirius se na mě díval, jako na blázna.
"Sakra, co mi to jsme za lidi?! Vždyť my se po x letech vidíme a hned ae začnem hádat?! No Merline!!" smála jsem se na celé kolo.
Pravděpodobně jsem nakazila i mého kamaráda, takže jsme se smáli oba.
Divím se, že jsme nevzbudili ostatní, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
Tohle mi strašně chybělo. Smát se společně s ním a pociťovat ten pocit bezpečí.