Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.
Měli jsme za sebou dlouhou cestu. Trnitou cestu, kterou jsme oba společně prošli. Ale už nejsme malí, jsme dospělí. Už nejsme ve škole, v Bradavicích. Už jsme dávno pryč. Bylo úžasné cítit místo trnů konečně i krásné růže. Tolik jsem jí miloval.
Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.
Mám to stále před očima, v kůži vypálený cejch zrady. Jak to jen mohl udělat? Vlastní krev? Tolik času mi zabralo, aby mi začala aspoň trochu důvěřovat. Tolik času mi zabralo, než roztála. Tolik času mi zabralo, než mi podlehla. Tolik času jsem ji přesvědčoval, že ji miluju. Tolik času trvalo, než mi ty slova taky řekla. Zašeptala mi je do ucha při našem tanci.
Všichni bývalí studenti byli pozváni na výroční ples do hradu - do Bradavic, školy čar a kouzel. Odsunul jsem všechno do pozadí, ona pro mě byla nejdůležitější. Dlouho jsem jí nadbíhal a když přišla taková nabídka, skočil jsem po ní. Nabídl jsem se jí jako doprovod. A ona, leč s pochybami, přijala. S úsměvem. Cítil jsem se jako o svátcích, když jsem dostal dárek, který jsem si přál.
Ten její kouzelný úsměv mi málem samou krásou urval srdce. Tolik pro mě znamenal. Miloval jsem jí tak moc!
Dorazili jsme do školy na slavnost a věnovali se jen sobě. Nehodlal jsem ji nikomu půjčit. Tančit budeme jen spolu. Věděla, že jsem majetnický. Věděla, že to udělám - že ji budu bránit a chránit. Že si ji pro sebe budu uzurpovat. Věděla, že jsem prostě sobec. Věděla to a jen se pousmála, když jsem odehnal už třetího jejího potencionálního tanečníka, tak se jí rozzářily oči snad ještě víc.
Byla nádherná. Byla úchvatná. Všechny a všechno tu dokonale zazdila. Byla to jediné, oč jsem měl zájem, oč jsem bojoval, co jsem nechtěl nikdy ztratit. Miloval jsem jí už několik let.
Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.
I když jsem neměl dobrou pověst, tak jsem se snažil, jen a jen pro ni. Stála mi za to. Bylo to tak prosté. Byla pro mě naprosto vším - aniž by znala či cítila tu podstatu, tu váhu věci. Ten nezapomenutelný večer byl nepopsatelným. Byl jsem tak šťastný a její oči a úsměv mě utvrzovali v tom, že ona je šťastná taky. Tak moc mě to hřálo na hrudi. Tiskl jsem si ji k sobě, pevně přesto opatrně. Jako kdyby to byla křehká porcelánová panenka. Vzácnost.
Cítil jsem její štíhlé tělo na svém, cítil jsem její teplo a vůni. Položila si hlavu na moje rameno a já si připadal jako král. Král, který drží svou královnu. Všechno v tu chvíli pro mě zmizelo, krom ní - Hermiony.
Pamatuju si to jako dnes. Ten pomalý tanec ještě než ustal, tak pro mě znamenal zlom. Lehce se ode mě odtáhla a zastavila se. Hledal jsem v jejím obličeji cokoliv, co by mi prozradilo, zda se něco stalo, zda je cokoliv v nepořádku. Ale nic jsem nenašel. Selhal jsem?
Dívala se mi upřeně do očí. Byla vážná. Začal jsem se bát. Začal jsem se obrňovat, i přes to, že jsem věděl, pokud by mě definitivně odmítla, tak bych to prostě nezvládl. Věděl jsem, že budu slabý a následně sražený - na samotné dno. Nedělej to. Nedělej mi to - prosil jsem jí svým šedomodrým Malfoyovským pohledem.
Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.
Neudělala to a mě se neskonale ulevilo. Srdce mi divoce bilo, i přes to, že mě neodmítla. Udělala něco jiného. Něco většího. Něco, při čemž se mi zalily oči slzami a nestyděl jsem se za to.
Přede všemi v tom sále, kouzelníky a čarodějkami, před celými Bradavicemi mě políbila. Nebála se, nestyděla se. Jako kdybychom tam byli jen my dva. Ona to tak taky viděla a cítila. Nikdo jiný neexistoval. Jen já, ona a naše spojené rty.
Ta euforie, která mě popadla... šlo ji milovat ještě víc než doposud?
Nevěnovala mi jen polibek - ten nejúžasnější pod sluncem. Ten, který byl tak mimořádný. Ten vlastně úplně první. Věnovala mi i ta slova. Ta dvě slova, které jsem tak moc toužil slyšet. Ty dvě slova, která chyběla mému srdci jako kusy skládačky. Miluje mě.
Toužil jsem ji z toho plesu unést někam do opravdového soukromí a užívat si její společnost, dotek, polibky a nakonec si od ní vyžádat, aby mi ty dvě slova opakovala až do naší smrti. Nevěřil jsem tomu, ale bylo to tak. Ona, Hermiona - milovala - mě, Draca. Bylo to prostě fenomenální a nezapomenutelné.
Jenže po čase... prostě... bylo všechno pryč.
Uplynulo několik měsíců od toho plesu, kde nám nic nescházelo. Jen já jsem bojoval s jedním... problémem. A tím byl můj otec. Má krev.
Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.
Nenáviděl ji. Obviňoval ji. Urážel.
Nechtěl přijmout, že mě ta mimořádná žena dělá šťastným - jeho jediného syna. Chtěl pro mě něco jiného, něco - čistokrevného. Tyhle předsudky ho prostě nikdy neopustily. Tohle bylo to, co to zkazilo. Všechno. Byl jsem omámený cestou vykládanou voňavými růžemi, ale cítil jsem, že se začínají objevovat trny. Zase. Ostny ostré tak, až teče krev. Tohle jsem ale nečekal.
Všechno bylo špatně. Snažil jsem se.
Nezvládl jsem to.
Nechtěl jsem, aby se otec - Lucius, k Hermioně jen přiblížil. Ačkoliv to byl můj otec, tak jsem mu ve spojitosti s ní nevěřil. Znal jsem ho. Nebyl dobrým člověkem. Ty, jako byla ona, by nejraději zabil vlastníma rukama. Co si budeme povídat, už několik vražd na krku měl. Ale té nedůvěry tam bylo zatraceně málo. Já hlupák.
Nikdy by mě nenapadlo, co mi dokáže provést. Všechno věděl - viděl to. Věděl, co mě to stálo. Času, úsilí... Věděl to a přesto to, co jsem si vystavěl zbortil. Stačilo mávnout hůlkou - bez ohledu na mě.
Dostal se k ní, i přes všechna opatření, abych tomu zabránil. A zničil mi život.
Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.
Přesně tak. Stačilo jedno slovo - kouzlo. To proklaté kouzlo! Vymazal ji jedním pitomým mávnutím paměť. Zapomněla, že ke mě chovala city, že jsme se milovali. Zapomněla na mě. Na Draca Malfoye. Nebyl jsem pro ni absolutně nic. Nikdo.
Jediné, co mi otec řekl bylo, že mi prokázal laskavost. Dal mi možnost to napravit. A mám být rád, že ji nezabil. Jak laskavé. Ohleduplné.
Nenáviděl jsem ho - k smrti. Zničil všechno, co jsem měl, o co mi šlo, na čem mi záleželo. Pro co jsem dřel. Zničil Hermionu. Vytrhl mi ji z náruče. Už to nebyla moje Hermiona. Ne. Byla to už jen Hermiona. Ničí. Jen ona. Už nebylo žádné... my.
Otec mi zasadil ránu přímo do srdce, ze kterého prýští až moc krve k přežití. Tohle nedopadne dobře. Zhroutil jsem se. Ještě před chvíli jsem měl plné ruce a teď v nich nemám nic. Vzduch. Prázdno. Chlad. Byla pryč! Měl jsem takový vztek. Když se rozhlédnu - jo, ten vztek byl opravdu velký, protože všechno kolem mě je rozbité na kusy a prach. Moje klouby na rukou jsou plné krve. Bolí to. Ale ne tolik jako to, co cítím uvnitř hrudi. Myslím, že mě to zabije.
V ten okamžik jsem toužil dát ještě jednu ránu. Smísit svou krev s tou jeho - otcovou.
Neznal jsem to a už jsem to nechtěl dál absolvovat. Chtěl jsem, aby to skončilo. Ta ukrutná bolest. Chtěl jsem, aby se to nikdy nestalo. Chtěl jsem ji. Jenom ji.
Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.
Lucius se jen ušklíbnul, prohlédl si tu spoušť, co jsem v záchvatu udělal a zmizel v jedné z temných chodeb Manoru. Prý nová příležitost na lepší život. Nic lepšího než ona - ta mudlovská šmejdka - mě, aristokratického čistokrevného parchanta - ještě nikdy v životě nepotkalo. Byla vším. Naprosto. Miloval jsem ji. A on mi ji sebral.
Jedním zatraceným kouzlem!
Proč? Copak mi záviděl, že jsem šťastný, že jsem zamilovaný a mám po boku někoho, kdo je pro mě vším, kdo mě naplňuje? Anebo je opravdu jen starý a zapšklý? Někdo, kdo se řídí starými a naprosto nesmyslnými pravidly téhle šílené rodiny či prostě nemá sám srdce?
Válel jsem se na zemi, opíral se hlavou o zeď a všude kolem spousta rozbitých věcí, nenáviděl jsem chlapa se stejnou krví, co mě právě nechal o samotě a myšlenky se mi toulaly různě... na začátek toho slova: my - kdy jsem ji poprvé potkal nebo na ten ples, který toho tolik změnil.
Štípaly mě oči a bylo mi jedno, že pro ni pláču. Bylo mi jedno, že jsem zase slaboch. To ona mě dělala silným. To ona mě dělala lepším. Přiznávám se všem!
Byl jsem zoufalý. Naprosto a dokonale. Nevěděl jsem, zda naleznu ještě sílu. Byla tu však šance.
Byla tu možnost, že to zkusím znova.
Byla tu šance, že ji znovu získám.
Byla tu šance, že mi opět věnuje své srdce.
Byla tu šance, že se uzdravím.
Byla tu šance.
Jenže mělo to cenu? Nechci dopadnout znovu tahle. Už by se mi nemuselo podařit postavit se na vlastní nohy. Zlomenou věc nespravíš. Přesto... Provizorně se zalepím a počkám si, až mě má Láska s oříškovýma očima uzdraví úplně.
A Lucius mi už neublíží. Ani jí - nikdy. Jelikož budu krok před ním. A ničeho se neštítím. Vážně ničeho. Pomstím se. Slibuju!
Slibuju, že ji získám zpět!
Kvůli mě, kvůli ní.
Miluju ji a udělám cokoliv.
Pro ní.
Stačilo jedno slovo.
Slib.