Stejně jako v noci jeho syn stál Harry Potter na prahu dveří vedoucích do neznáma, propast rozevírající se pouhý krok před ním. Na popsání nejpalčivějšího problému stačila tři slova.
Scorpius Malfoy zmizel.
Večer poté, co Harry navštívil Bradavice, odešel Scorpius spolu s Albusem na kolej, převlékl se, uložil se ke spánku – a druhého dne ráno po něm nebylo ani stopy. Ochranná kouzla kolem školy zůstala neporušená. Nikdo ho neviděl odcházet. James odpřisáhl, že neviditelný plášť nedal z ruky. Scorpiusovi spolubydlící celou noc prospali tvrdým spánkem.
A Albus nebyl té noci v ložnici skoro vůbec.
Samozřejmě, pomyslel si Harry, mohl odejít sám. Jenže nezletilý čaroděj, bez pláště, bez pomoci – jak by mohl opustit školní pozemky, aniž ho někdo alespoň viděl? Navíc měl Draco pravdu. Scorpius se sám nevrhal do dobrodružství; když zmizel naposledy, byl to Albusův nápad. Jenže teď byl Albus tady, přísahal, že nemá ani tušení o tom, kde by jeho kamarád mohl být.
Zbývala poslední možnost. Scorpiuse unesli. Proč – to ví jen Merlin. Kdo – to bylo naopak zřejmé až příliš.
Záhadou zůstávalo, jak se Delphini nebo jejím stoupencům podařilo překonat ochranná kouzla kolem hradu. Jak mohli zaútočit tak rychle? A proč se nepokusili sebrat také Albuse? Byl v ještě menším bezpečí než Scorpius, nestřežilo ho bezpečí koleje. Jen vzdálenost, uvědomil si Harry. Ano, to byl nejspíš ten důvod – nemohli ztrácet čas s jeho hledáním.
Na ostatní otázky však Harry znal jedinou odpověď. Merlin ví.
Tohle si uvědomil během krátké přestávky na oběd. Bylo krátce po poledni – hledali Scorpiuse již přes tři hodiny. Jedinou útěchou bylo, že se k nim brzy měla připojit Hermiona, do té doby zaměstnaná důležitým jednáním. Harry neznal nikoho, kdo by se jí vyrovnal v hledání odpovědí.
V jednu hodinu opět seděli kolem stolu v ředitelně, on, McGonagallová a ředitelé kolejí – Neville, Kratiknot, Anthony Stasheff, profesor lektvarů a ředitel Zmijozelu, a Teddy Lupin, nejmladší z učitelů, kterému byl i přes jeho nízký věk svěřen dohled nad Mrzimorem. Ačkoliv o ředitelčině rozhodnutí mnozí pochybovali, Harry si byl jistý, že mrzimorští jsou v dobrých rukou – Teddy byl velmi zodpovědný a stejně dobrý učitel jako jeho otec. Rozhodně mu důvěřoval víc než Stasheffovi.
Plameny v krbu se zbarvily do zelena a vzápětí z nich do místnosti vstoupila udýchaná Hermiona. „O co jsem přišla?" vystřelila otázku, ještě než se usadila na volné místo mezi Teddym a Stasheffem.
„Také přeji dobré ráno, paní ministryně," neodpustila si ředitelka, která si s nelibostí prohlížela saze na krbové předložce.
„Skoro o nic," skočil jí Teddy do řeči. „Nejsme o moc blíž než ráno."
„Takže jste něco zjistili."
„Spíš jsme vyloučili spoustu věcí, které se určitě nestaly," upřesnil Harry. „Máme teorii, ale to je všechno." Vylíčil jí, k čemu došli. Naslouchala bez hnutí.
„Ano," přikývla nakonec. „Zní to neskutečně, ale je to jediné přijatelné vysvětlení. Kde je Draco?"
„V Teddyho kabinetu," odpověděl Harry. „Potřeboval si odpočinout. Je tam s Albusem."
„Dobře." Hermiona se na okamžik zamyslela. „Deprehensio jste, předpokládám, nezkoušeli?"
„To je velmi složité a riskantní kouzlo," namítla McGonagallová, „i když předpokládám, že to víte. Chtěla jsem ho navrhnout až jako poslední možnost."
Harry věděl, že ředitelka má pravdu. Zaklínadlo Deprehensio mělo moc odhalit minulost místa – bylo trochu podobné Priori incantatem u hůlek. Deprehensio však bylo mnohonásobně nebezpečnější. Když se vůbec povedlo, bylo snadné ponořit se příliš hluboko do minulosti. Kolovaly zkazky o tom, co se stalo čarodějům, jejichž zaklínadlo se vymklo kontrole. Zbláznili se, nebo zkameněli a nemohli než sledovat výjevy před sebou, dokud nezemřeli hladem či žízní.
„A vidíte ještě nějakou jinou možnost?" opáčila Hermiona. „Jestli toho chlapce skutečně unesla Delphini, nemáme čas na bezpečná řešení. Každou hodinou se šance ho najít zmenšuje." McGonagallová přikývla.
„Myslím, že by u toho Draco měl být, jestli si to bude přát," dodala Hermiona. „Jde přece jenom o jeho syna."
„Ne," ozval se hned Harry. Vzápětí se opravil: „Tedy, ne jestli bude moc vyčerpaný. Mohl by nás ohrozit všechny."
„Uvidíme," souhlasila Hermiona s nepatrným úsměvem.
Těsně předtím, než vstoupili do Teddyho kabinetu, si Harry vzal Teddyho na okamžik stranou a pokusil se vyslovit obavy, které v něm narůstaly.
„Jsi si jistý, že to zvládneš?" zeptal se tiše. „Nemusíš se toho účastnit. Nemáš ani zdaleka tolik zkušeností jako my ostatní-"
„A ty snad víš, že to zvládneš?" odpověděl Teddy otázkou. „Nikdo si nemůže být docela jistý, ani Hermiona nebo McGonagallová ne. Risknu to stejně jako všichni ostatní."
„Nebyla by hanba, kdyby ses nechtěl připojit," ujišťoval ho Harry.
„Byla," nesouhlasil Teddy, „ale kvůli tomu to nedělám. Chci pomoct – a kdo jiný by měl, když ne já?"
„Někdo starší. Někdo zkušenější." Harry si povzdechl, když viděl Teddyho odmítavý výraz. „Teddy, já-"
„Snažíš se mě chránit," dokončil Teddy. „Chápu to a jsem ti za to vděčný, ale pochop, že už jsem dospělý. Navíc se schyluje k válce, nemůžeš od nebezpečí uchránit všechny. Schovej si to radši pro ty, kdo to opravdu potřebují."
Harry vydechl. „Moudrý jako vždycky," přinutil se k úsměvu. „Někdy mi neskutečně připomínáš svého otce, Teddy. Máš pravdu, samozřejmě – jenom – po tom všem... Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti mělo něco stát. Jsi pro mě málem jako vlastní syn, Teddy-"
Teddy se usmál, a jako vždy, když byl v rozpacích, jeho modré vlasy nabraly trochu světlejší odstín. Harry na svém kmotřenci poznal, že neví, co říct, a tak celou věc uzavřel. „Tak dobrá, když na tom trváš. Půjdeme?"
„Samozřejmě," usmál se Teddy.
Draco byl vzhůru, seděl na židli za Teddyho stolem a četl si, nezdálo se však, že by se na knihu příliš soustředil. Když je uviděl přicházet, vstal. „Díky Merlinovi," zamumlal. „Už jsem si říkal, že vás půjdu hledat. Zjistili jste něco?"
Profesorka McGonagallová zavrtěla hlavou. „Všechno jsou to jen dohady," řekla Hermiona ve stejný okamžik. „Chceme se pokusit je potvrdit." Pohlédla na ředitelku, pak pokračovala. „Možná bys nám mohl pomoci, pokud nejsi příliš unavený – jestli tedy chceš."
Draco zatnul zuby. „Zvládnu to."
Harry ho podezřívavě sledoval a znovu si uvědomil, jak se Draco od té doby, kdy se viděli naposled, změnil. Pohubl a pod očima se mu objevily tmavé kruhy vyčerpání. Proč? Sotva to mohlo souviset se Scorpiusem. Harry si umínil, že se o tom musí zmínit Hermioně – vzápětí si však dle jejího zkoumavého výrazu uvědomil, že už ji to nejspíš napadlo také.
„Ano," řekla tiše. „To věřím."
Harry si náhle uvědomil, že nikde nevidí svého syna. „Kde je Albus?" zeptal se – možná o něco ostřeji, než měl v úmyslu.
„Spí," vysvětlil Draco a ukázal ke křeslu v rohu místnosti, kde se chlapec choulil.
„Dobře," oddechl si Harry. „Asi je to tak teď nejlepší."
„Pojďme. Cestou ti to vysvětlíme, Draco."
Vyšli z Teddyho kabinetu a zamířili do ložnice, kterou sdíleli zmijozelští chlapci z pátého ročníku. Kolej zela prázdnotou – tou dobou byli všichni studenti na obědě nebo na vyučování. Hermiona navrhovala zamknout dveře, aby měli zaručený klid – pokud se však kouzlo podaří, budou ho možná muset sledovat pryč z hradu, a nutnost použití jiného kouzla by jim mohla jejich úkol značně znepříjemnit. Potřebovali se maximálně soustředit.
Rozestavili se do půlkruhu kolem Scorpiusovy postele. Harry cítil, jak se mu ježí chloupky na zátylku. Vzduch se chvěl magií, která čekala na to, až ji někdo uvolní. Skoro jako by nám tohle místo toužilo říct svůj příběh.
Hermiona promluvila. „Doufám, že všichni víte, do čeho jdete. To kouzlo je nebezpečné a já v žádném případě nechci nikoho nutit-"
„Buďte od té dobroty a ušetřete nás vašich proslovů, Hermiono," přerušila ji profesorka McGonagallová. „Všichni známe riziko."
„Tím si právě nejsem tak jistá," povzdechla si Hermiona tiše. Pak nahlas pronesla: „Dobrá, začneme! Připravte si hůlky. Na můj pokyn – tři, dva, jedna – deprehensio!"
Napřed se zdálo, že se nic neděje. Pak náhle jako by se z podlahy a nábytku zvedla stříbřitá mlha. Jak se celá skupina soustředila, aby se dobrala ke konkrétnímu bodu v minulosti, začala mlha pomalu dostávat tvar.
Špatný tvar!
Obraz se ještě docela neustálil, Harry však již viděl, že postele stojí na jiných místech a nikde není ani stopa po jejich obyvatelích. Příliš hluboko!
Pocítil v proudu kouzla trhlinu – drobnou nesrovnalost. Někdo vybočoval, táhl je hloub a hloub. Napřel všechnu svou vůli směrem vpřed, aby tu sílu vyrovnal. Cítil, že i ostatní si toho už povšimli a stejně jako on se je snažili dostat zpět tam, kam chtěli. Obraz z dávné minulosti se rozplynul.
Mlha se opět začala zaostřovat a Harry si s úlevou uvědomil, že to dokázali, ještě předtím než spatřil stíny chlapců v ložnici. Převlékali se do pyžam a uléhali ke spánku. Harry mezi nimi jasně poznal Albuse a Scorpiuse. Jen jedna postel zůstala prázdná – ta, která donedávna patřila Craigu Bowkerovi, kterého Delphini zavraždila.
Harry viděl, jak se Albus náhle probral. Prudce se posadil a rozhlížel se kolem sebe. Chvíli jen tak seděl, pak opatrně vstal, přehodil přes sebe hábit a odešel.
Čekali.
Čtyři zakuklenci jako by se vynořili ze vzduchu. V naprosté tichosti obstoupili postele, které patřili Albusovi a Scorpiusovi, a pak naráz rozhrnuli hůlkami závěsy. Do peřin udeřila čtyři kouzla, jen dvě z nich však našla cíl.
Únosci zvedli omráčeného Scorpiuse a začali mezi sebou rychle rozmlouvat v jakémsi podivném jazyce.
„Za Augurona a za chrabrost," pronesla nakonec jedna z postav anglicky. „Teď – úklid!"
Několik kouzel stačilo k tomu, aby v ložnici nezůstala po jejich návštěvě ani stopa. Pak opět sehraně mávli hůlkami a začali se i s bezvědomým Scorpiusem postupně rozplývat.
Obraz ložnice se začal zvolna vytrácet. Kouzlo skončilo.
Jejich nejhorší obavy se potvrdily do posledního písmene.
Tvary se opět staly ostřejšími a barvy získaly na síle. Jen tváře všech kouzelníků shromážděných v místnosti zůstaly bledé.
„Kdo-" začala ředitelka, její hlas vzápětí utichl do ztracena.
„Auguron," pronesl Draco bezvýrazně. „Všichni jsme to přece slyšeli."
„To jsem na mysli neměla," opáčila McGonagallová.
„Někdo nás táhl zpátky," řekla Hermiona.
Draco náhle zjistil, že pohledy všech přítomných se upírají na něj. „Já ne!" ohradil se prudce. „Pro Merlina, co si o mně myslíte? Je to přece můj syn!"
„Nemuselo to být naschvál," odpověděla. „Stačilo zpanikařit-"
„Myslíš si, že jsem slaboch?" odsekl. „Nezpanikařil jsem. Není to první mocné kouzlo, se kterým jsem se setkal-"
„Dobrá, věřím ti," chlácholila ho ministryně. „Někdo ale musel-"
„Všichni učitelé jsou důvěryhodní a prošli mnoha zkouškami," řekla ředitelka. „Dala bych ruku do ohně za každého z nich."
„Mohla to být past," nadhodil Harry. „Možná čekali, že se o to pokusíme."
„Možná ano." Hermiona nezněla příliš přesvědčeně, ale ani ona nechtěla hledat viníka. Každému se občas může stát, že ztratí hlavu – a ačkoliv je to snadno mohlo stát život, potřebovali teď více než kdykoliv jindy zůstat jednotní.
„Mnohem víc by mě zajímalo to, co jsme viděli," prohlásil Harry. „Škoda, že je nedokážeme stopovat."
„Nemohl Albus něco vidět na plánku?" zeptala se McGonagallová. Harrymu se nelíbilo, že mluví tak veřejně o jejich rodinném tajemství, ale nejspíš se nedalo nic dělat.
„Kdyby si všiml někoho cizího, dávno by nám to řekl," odpověděl. „Byl na druhém konci hradu, neměl důvod kontrolovat ložnice."
Na okamžik zavládlo ticho. Všichni přemýšleli.
„Delphini se nás příliš nebojí," poznamenala Hermiona náhle. „Jinak by nám tu nenechala podpis."
„Musíme posílit bezpečnostní opatření kolem školy," zamumlal Kratiknot. „Dostali se dovnitř příliš snadno."
Pomalu se vydali pryč z ložnice zpátky do Teddyho kanceláře a cestou probírali kouzla, která bude nutno kolem Bradavic rozmístit. Zhruba v půlce cesty si Hermiona vzala Harryho stranou.
„Harry, o něčem jsem přemýšlela," začala. „Musíme se na tom dohodnout všichni, ale chci, abys to věděl jako první." Nadechla se.
„Povídej," pobídl ji, zvědavý, co ji napadlo.
„Já vím, že to bude znít hrozně, Harry... Ale my si nemůžeme dovolit, aby se vědělo, že Delphini unesla Scorpiuse. Kdyby se to rozneslo, nastala by panika."
Harry se od ní odtáhl. Tohle nemůže myslet vážně. „A my bychom přišli o funkce? To jsi chtěla říct?!"
„Nejde mi o moc!" odsekla. „Nebo možná trochu ano... Ale ne kvůli mně! Harry, Delphini je strašlivě nebezpečná, a bojovat proti ní musíme my. To my spojujeme ministerstvo s Fénixovým řádem a Bradavicemi. Nemůžeme si dovolit sílu ministerstva ztratit. Musíme zůstat jednotní... Za jakoukoliv cenu."
V Harrym to pořád vřelo, ale přece jenom... Znal Hermionu tak dlouho. Nikdy by něco takového neudělala pro sebe. A jestli nevidí jiné řešení...
Pomaloučku si musel připustit, že má pravdu, jakkoliv se mu ta představa hnusila. Možná skutečně neexistovala jiná cesta, jak zůstat jednotní. Ale byla tu ještě jedna věc.
„Uvědomuješ si," zeptal se potichu, „že pokud se to provalí, přijdeme o ministerstvo docela jistě?"
Pod maskou sebejisté vůdkyně neměla Hermiona daleko k pláči. Pochopil, že se jí její vlastní návrh bytostně příčí. „Já to vím, Harry, já to všechno vím," zašeptala. „Ale bojím se, že nemáme jinou možnost."