Harry se probudil do pochmurného deštivého rána. Možná to bylo skvělé počasí na Halloweenskou hostinu, ale když Harry viděl, jak je venku ošklivě, přál si zůstat celý den v posteli. Zachumlal se tedy do peřin a snažil se ještě na chvíli usnout. Už skoro spal, když mu najednou přistálo na hlavě něco měkkého. Harry se zmateně posadil, prohrábl si uhlově černé vlasy a začal se rozhlížet po onom předmětu, který ho probral ze snů. Nakonec si všiml bílého polštáře.
„No tak, Harry," ozval se Ronův veselý hlas, „vstávej už konečně. Dneska je Halloween." Ron k němu doběhl a sedl si k němu na postel. „Fred a George říkali, že prý Brumbál chystá něco velikého. Slyšeli totiž, jak se Peregrinová dohaduje s Brumbálem. Říkala prý něco, jako že se zbláznil a že to co po ní chce, není v popisu její práce."
„Asi to opravdu bude zajímavé," řekl na to Harry. Třeba dnešní den nebude tak hrozný. Rychle se oblékl a seběhl s Ronem do společenské místnosti, kde už na ně čekala Hermiona. Společně se vydali na snídani.
„Miluju Halloween," pronesl Ron s plnou pusou jídla. „Celý den můžete jíst jen sladký. A ty dýňový paštičky, co udělali skřítci tenhle rok jsou fakt skvělý."
„Ale Rone, ty jíš sladké pořád, ne jen na Halloween," řekla Hermiona pobaveně."
Všichni se rozesmáli a pokračovali v jídlu. Velká síň byla vyzdobená jako každý rok. Všude visely dýně a světlo v nich dávalo celé síni oranžový nádech. Trio jedlo do té doby, dokud nebylo naplněno k prasknutí a pak se vydalo na hodinu. První je dnes čekala obrana. Harry, Ron a Hermiona si sedli do lavic a čekali na příchod profesorky. Ta přišla na minutu přesně a posadila se za stůl. Harry čekal, až profesorka přejde ke kouzlu, které by se měli učit, ale to se nestalo.
„Mě osobně to nečiní nijak šťastnou," začala profesorka, „ale profesor Brumbál pro vás připravil něco zábavného na dnešní večer."
Třídou se ozval vzrušený šepot a Ron se na Harryho zadíval pohledem, kterým mu naznačoval, že mu to celou dobu říkal.
„Dnes večer," zvýšila profesorka hlas, „půjdete všichni na hostinu a poté se dostavíte před Velkou síň, kde na vás bude čekat jisté překvapení. Ale teď už k náplni dnešní hodiny, kde budeme probírat to, jak vytvořit štít, který dokáže odrazit většinu jednodušších kleteb. Zná někdo z vás některé z těchto štítových kouzel?"
Hermiona rychle zvedla ruku a začala se divoce hlásit.
„Slečno Grangerová," vyvolala jí profesorka a čekala až promluví.
„Salvio hexia, paní profesorko. Je to obranné kouzlo, které dokáže odklonit od daného místa různé klet..."
„Chtěla jsem jen název, slečno Grangerová. Ne celou definici," pronesla profesorka přísně. „Každopádně, tímto kouzlem se dnes nebudeme zabývat. Budeme se učit ono základní štítové kouzlo proti kletbám. Doporučuji vám si ho dobře nacvičit, jelikož příště na vás budu sesílat kletby a vy se budete muset ubránit. A věřte mi, že vás rozhodně nebudu šetřit," řekla profesorka škodolibě a v Harrym hrklo. Profesorčiným slovům opravdu věřil a i kdyby měl malé pochyby, prokleté předměty ve třídě by ho utvrdily, že se profesorka v kletbách vyzná. Harry si všiml, a nebyl jediný, že profesorka je v posledních dnech zvláštnější než obvykle. Harry si nevzpomínal, kdy přesně to začalo, ale měl pocit, že to bylo den po výletu do Prasinek a poté co profesorka rozbila ve Velké síni ten hrnek s čajem. Harry si to vybavoval jen matně, ale vzpomněl si na to, že další den přišla profesorka do výuky pozdě. Obyčejnému člověku by to přišlo normální, ale Harrymu a jeho spolužákům to zavdalo příležitost vymýšlet, kde profesorka byla. Když konečně dorazila, vypadala, jakoby právě oběhla celé Bradavice. Její chůze nebyla energická a pružná, jak bylo u profesorky zvykem. Pomalu došla k jejímu stolu a vypadalo to, že jí něco uvnitř působí příšernou bolest. Harrymu se to ale nejspíš jen zdálo. Přeci jenom, nedokázal si představit nikoho, kdo by měl odvahu na přísnou profesorku zaútočit. Harry to ihned po hodině probral s Ronem a Hermionou, ale ani tak nedokázali přijít na to, co se mohlo stát. Dnes už byla profesorka jistě v pořádku. Přišla na čas a Harryho celou dobu probodávala pohledem.
*********
„Pane Pottere," ozvalo se najednou nad ním. Polekaně zvedl hlavu a spatřil nad sebou profesorku Peregrinovou. „Myslím," otočila se profesorka ke třídě, „že jsme našli našeho dobrovolníka."
Ještě než se vzpamatoval, profesorka ho dovlekla za rukáv hábitu před lavice a odstoupila od něj asi pět metrů. Jízlivě se na něj usmála a Harry se opravdu obával, co bude následovat.
„Použijte na mě jakoukoli kletbu, která vás napadne," pronesla najednou profesorka.
„Ale já..."
„Jen nedělejte, že žádnou neznáte. Já jsem jich ve vašem věku znala hned několik."
„Nechci vás zranit."
Profesorka se jen uchechtla. „Prosím vás, Pottere. Vy nejste schopný vyčarovat něco, co by mi mohlo ublížit," pronesla a od Zmijozelů se ozval posměšný smích. „No, pusťte se do toho," vyzvala ho profesorka. Harry na nic nečekal a prudce švihl hůlkou. Harry na profesorku vyslal Confundo a doufal, že to profesorka nebude čekat. Ta ale byla k Harryho smůle perfektně připravená a jedním lehkým mávnutím hůlkou jeho kletbu odrazila.
„Matoucí kletba. Moc hezké," pravila profesorka ironicky a otočila se k třídě. „A teď vám ukážu, co se stane každému, kdo nebude v mých hodinách dávat pozor." Profesorka to ještě ani nedořekla a na Harryho už letěla neznámá kletba. Nestačil ani zvednout hůlku, když ho silný proud magie srazil k zemi. Chvíli tam jen ležel a přemýšlel o tom, jestli je mrtvý.
„Jsem v pekle," zašeptal Harry, když nad sebou spatřil profesorku, která se na něj dívala s úšklebkem a posměch z jejích očí přímo sršel. Harry se na zemi nepovaloval dlouho, protože najednou dostal velikou chuť začít stepovat. Neuměl to a vlastně ani nikdy nikoho stepovat neviděl. Jeho nohy si to bohužel nenechaly vymluvit, Harry vyskočil a začal proti své vůli stepovat. Z celé třídy se teď nesl bujarý smích a to nejen ze Zmijozelské koleje, ale i z těch ostatních včetně té jeho. Možná by mu to taky přišlo vtipné, kdyby ho nezačínaly bolet nohy. Zoufale se podíval na profesorku. Jakoby mu četla myšlenky. „Zůstanete tak až do konce hodiny, pane Pottere. Nějak vás přeci musím naučit dávat pozor," dodala profesorka na svou omluvu, kterou vůbec nemyslela vážně. Harry se tedy snažil nějakým způsobem dostat na své místo. Asi po pěti minutách se mu to podařilo, ale do konce hodiny se musel držet své židle, jelikož jeho nohy ho neposlouchaly a kdyby je Harry nezadržel, stepovaly by teď už po celé třídě. Hodina skončila a profesorka Harryho osvobodila. Samozřejmě nevynechala jednu ze svých jízlivých poznámek. Harry pocítil neuvěřitelnou úlevu, tu ale za chvíli vystřídala neskutečná bolest nohou. Ron a Hermiona se mu snažili být nápomocní, ale Harryho nohy byly jako ze želatiny a on nedokázal ujít ani krok bez toho, aby se mu nohy nerozklepaly.
„To bylo od profesorky opravdu odporné," ozvala se Hermiona cestou ze třídy. „Na tohle neměla právo."
„Hermiona má pravdu," přitakal Ron a podíval se na Harryho. „Na co si vlastně myslel, Harry?"
„Na ten den, kdy přišla profesorka pozdě a vypadala tak divně. Zajímalo by mě, co se stalo."
„To asi nikdy nezjistíme Harry," podotkl Ron.
„A co se třeba někoho zeptat," zeptal se Harry s nadějí v hlase svých přátel.
„Vždyť o ní nikdo nic neví," začala vysvětlovat Heriona. „Sedmáci ji neznají a profesoři nám o ní nic nepoví." Hermiona se pak najednou zarazila. Na tváři se jí rozlil šťastný výraz a rozzářily se jí oči. „Mám to," vykřikla na celou chodbu, až se za nimi někteří studenti otáčeli. „Pokud profesorka pochytala smrtijedy v devatenácti, znamená to, že teď jí bude dvacet tři let. Nechodil někdy v tom období do školy taky Bill," zeptala se Rona.
„Ano, chodil," vykřikl překvapeně Ron.
„Tak je to jasné. Napíšeme Billovi."
„Ty jsi geniální, Hermiono," pochválil ji Harry. „Máme teď volno, nenapíšeme to v knihovně?"
Ron s Hermionou jen přikývli a trio se už řítilo do knihovny. Sedli si ke stolu, který byl až úplně vzadu u okna, aby je nikdo nerušil a rozhodli se napsat onen dopis pro Billa. Po půl hodině byli s dopisem spokojení a pak se rychle vydali na další hodinu. Zbytek dne a i výuky proběhl dobře a pak už následovala jen hostina. Všude bylo plno cukroví a Harry a jeho přátelé jedli do té doby, dokud je nebolelo břicho. Ke konci hostiny vstal profesor Brumbál od stolu a pustil se do krátkého proslovu.
*********
Když profesorům na poradě Brumbál oznámil, že si pro studenty připravil na Halloween cestu Zapovězeným lesem, málem se z toho profesorka Peregrinová složila. Nejen že to vypadalo, že Brumbálovi je úplně jedno bezpečí studentů, ale vůbec mu nezáleželo na tom, jestli se Alma kvalitně vyspí. Korunu tomu nasadil tím, když jí přiřadil k Snapeovi, aby mu pomáhala hlídat studenty a zaručila tak, že se nikomu nic nestane. Prosila ho, aby jí nechal jít samotnou nebo jí alespoň přiřadil k někomu jinému. Bohužel to bylo marné. Brumbál měl v plánu, aby každý ročník po večeři došel před Velkou síň a profesorka McGonagallová je měla dovést na kraj lesa, kde byla připravená stezka, po které měli studenti jít a na konci je čekala další zásoba sladkostí. Alma nebyla z Brumbálova nápadu vůbec nadšená, ale nic jiného jí nezbývalo. A tak se asi uprostřed večeře sebrala a šla se do svých komnat připravit. Rychle se převlékla do dlouhých černých šatů, jelikož večer začínala být už zima. Pak už přes sebe přehodila jen plášť a vydala se na cestu. Když procházela kolem Velké síně, spatřila, jak už se tam shromažďují žáci prvního ročníku. Přidala do kroku a za chvíli už stála před úzkou mírně osvětlenou cestičkou. Les vypadal ještě děsivěji než ve dne. Jenže Alma přeci už nebyla malé dítě a tak vytáhla hůlku, zašeptala Lumos a svižným krokem se rozešla po cestičce. Bohužel ani Lumos jí moc nepomáhalo a tak viděla maximálně metr před sebe.
„Ach, kdopak to sem jde," ozvalo se odněkud vedle ní a ona polekaně nadskočila.
„Jak jinak, že, kolego," zavrčela na profesora Snapea, který se opíral o strom kousek od ní a zřejmě se dobře bavil. Profesorka k němu došla a zabodla do něj svůj pohled. „Les je hluboký, kolego. Byla by škoda kdybyste se tu někde ztratil." Žena ho obešla a nevnímala jeho zlý pohled, kterým jí propaloval díru do zad. Došla až k pařezu, zašeptala kouzelnou formulku, třikrát na něj poklepala a místo pařezu tam najednou stála pohodlná židle, na kterou se profesorka usadila.
„Myslíte, že to udělal schválně," ozval se profesor Snape, který stál u cesty a vyhlížel první studenty.
„Kdo," zeptala se ho profesorka nechápavě.
„Brumbál. Myslíte, že nás dal dohromady schválně," profesor slovo nás vyplivl, jakoby to bylo něco jedovatého.
„Těžko říct, Brumbál dělá spoustu věcí, které se zdají být bezvýznamné a nakonec si říkáte, jak jste je mohly přehlížet. Ale tohle..."
„Rozhodně to udělal schválně," řekli oba profesoři najednou. Chvíli mezi profesory panovalo trapné ticho, které nakonec prolomil profesor Snape. „Už jdou," zašeptal a ukázal někam na cestu. Profesorka k němu došla a podívala se tam, kam ukazoval. Po cestě šla skupinka prváků z Mrzimoru a všichni se klepali strachem. Možná to bylo i zimou, to ale profesorka Peregrinová netušila.
„Cože to máme vlastně teď dělat," zeptala se profesora černovlasá žena.
„Sledovat je a dávat pozor, aby nesešli z cesty."
„To je příšerná nuda," řekla profesorka Peregrinová a pohrávala si při tom s uvolněným pramínkem vlasů.
„Co navrhujete kolegyně?"
„Je přeci Halloween. Co je třeba trochu postrašit," navrhla profesorka nevině.
„Nestačím se divit," pronesl profesor. „Jste opravdu zlá."
„No tak nic," povzdechla si profesorka zklamaně a měla v úmyslu si jít znovu sednout na svou vyčarovanou židli. Zastavil jí ale vyděšený dětský křik. Prudce se otočila a spatřila profesora Snapea s potěšeným úšklebkem na tváři.
„Co jste to udělal," zeptala se ho žena se zájmem. Pak ale spatřila, jak se skupinka prváku snaží utéct před zvětšeným pavoukem, který teď dosahoval velikosti prasete.
„Nebyl to zas tak špatný nápad," ozval se muž vedle ní. Alma se na něj jen ušklíbla.
„Dal byste si čaj, kolego," zeptala se ho a vyndala z jedné kapsy hábitu skleněnou láhev s čajem.
„Jak vás tak znám, polovina z toho bude čaj a ta druhá polovina bude brandy."
„Křivdíte mi," ozvala se profesorka naoko uraženě, „té brandy tam je jen třetina." Profesor se na ni pohrdavě zadíval a ona si posměšně odfrkla. „Dělám si legraci. Je to jen heřmánkový čaj."
„Děkuji, nechci. Nebudu riskovat, že se zítra probudím s bolestí hlavy a nebudu vědět z čeho mě tak bolí."
„Vaše chyba," zhodnotila situaci profesorka a dlouze se napila z lahve. Oba profesoři uslyšeli rychlé kroky po kamenité cestičce. „Kdy má přijít další skupina," zeptala se profesorka Peregrinová.
„Až za půl hodiny," pronesl Snape. Na nic víc už se profesorka neptala a vytáhla hůlku. Snape ji napodobil a čekali, dokud světlo z jejich hůlek nepadne na nezvaného hosta. Ve světle se najednou zjevil profesor Brumbál a profesorka McGonagallová. Oba dva byli bílí jako stěna. I když, možná za to mohlo světlo z Alminy hůlky.
„Děje se něco," zeptal se Snape, když sklonil svou hůlku.
„Neviděli jste tudy projít nějaké dítě z Havraspáru," zeptal se jich Brumbál.
„Na to si nevzpomínám," ozvala se Alma a všimla si, že Brumbál a McGonagallová začali vypadat zoufaleji než předtím.
„Vypadá to, že se to dítě ztratilo," povzdechla si profesorka a opřela se o kmen blízkého stromu.
„Nevíme jestli tudy prošlo," snažila se jí uklidnit Alma.
„Jak to nemůžete vědět, měli jste to tu přeci hlídat," zapojil se do konverzace Brumbál.
„Jediný, kdo tu hlídal studenty jsem byl já," ozval se Snape. „Moje kolegyně hlídala jedině svou láhev s čajem. Tedy, ona říká že je to čaj. Já bych si tím tak jistý nebyl."
„Tohle si vyprošuji, kolego," zavrčela na něj Alma. „Nevím, kdo z nás dvou tu pouštěl na studenty pavouky."
„Byl to váš nápad, pokud si správně vzpomínám," vrátil jí to profesor i s úroky.
„Já je chtěla postrašit jen trochu. Vaše kouzlo bylo až moc drastické," nevzdávala se žena, které pomalu začínala docházet trpělivost.
„Ano, úplně věřím tomu, že vy byste na ně poslala jen jednorožce."
„To by stačilo vy dva," zarazil je Brumbál. „Ztratilo se tu dítě. Musíme ho rychle najít, než se mu něco stane."
„Říkala jsem vám, že je to špatný nápad, Albusi," otočila se teď Alma na Brumbála.
„Já vám taky říkal, že je špatný nápad tuhle osobu zaměstnat a vy jste mě neposlouchal," ozval se Snape a ukázal jedním svým dlouhým prstem na Almu. Ta už se nadechovala profesorovi říct, co si o něm myslí, ale ředitel jí to překazil.
„A dost," zahřímal Brumbál. Alma se lekla a popravdě byla i trochu v šoku. Nikdy neslyšela Albuse křičet a nikdy ho neviděla takhle rozzuřeného. V očích mu plály nebezpečné plamínky a Almě se zdálo, jakoby i povyrostl a teď se nad nimi tyčil plný hněvu. „Hádáte se tu jako dvě malé děti. Běžte do svých kabinetů a tam zůstaňte."
„Můžu vám pomoc to dítě najít," ozvala se Alma. „Znám jistý způsob."
„Už jsem se k tomu vyjádřil. Almo, Severusi, běžte," dal jim ředitel jasný příkaz a ani jeden z nich nic nenamítal.
*********
Každý z profesorů se vydal jiným směrem, aby se na sebe nemuseli už ani podívat. Profesorka ale nebrala Brumbálův příkaz vážně. Ztratilo se dítě a ona byla schopná ho docela jednoduše najít. Jen musí dojít do svých komnat. Profesorka se rozběhla směrem k hradu. Po chvíli jí ale začalo bodat u srdce. Jak to tak vypadalo, její tělo se ještě úplně nezbavilo onoho Crucia. Profesorka se rozhodla bolest ignorovat a pokračovala v běhu. Už byla uvnitř hradu, kde se před Velkou síní tlačilo hned několik ročníků a Filch se snažil zjednat pořádek. Profesorka si toho nevšímala a začala vybíhat schodiště. Když už chtěla zabočit do jedné z učitelských chodbiček, která jí měla urychlit cestu do jejích komnat, všimla si něčeho, co jí dokonale přimrazilo na místě. Vlastně to byl někdo. Byl to malý blonďatý chlapec s havraspáskou šálou omotanou kolem krku.
„Pane Willerby," ozvala se profesorka zmateně. „Co tu u Merlina děláte."
„Byl jsem na záchodě, paní profesorko," ozval se prvák nesměle.
„Víte," zasyčela na něj profesorka, „že vás hledá celý profesorský sbor."
„To opravdu nevím. Je mi to líto, ale..."
Chlapec už nestihl doříct svou obhajobu, protože profesorka sevřela jeho ruku, jako dravec svírá drápy kolem své kořisti, a svižně se s ním vydala k zapovězenému lesu. Chlapec byl očividně vyděšený, protože celou cestu nepromluvil ani slovo a profesorce to tak vyhovovalo. Když šla kolem síně, opět na ní všichni zírali a Filchovi se už situace začínala vymykat z rukou. Potom jí zbývalo překonat jen pozemky školy. Profesorka došla až k hloučku profesorů, kteří se hlasitě bavili, co podniknou. Alma si odkašlala a až pak si jí její kolegové všimli.
„Pane Willerby," lekla se profesorka McGonagallová. „Kde, jak..."
„Byl v umývárnách, paní profesorko. Myslím, že už můžete tu vaší pátrací akci zrušit," řekla Alma stroze a vydala se zpět k hradu. Cukla sebou, když ucítila cizí ruku na svých zádech. „Tohle bys neměl dělat, Albusi. Děsíš tím lidi."
„Mohla bys se mnou do ředitelny?"
„Říkáš to jako prosbu, ale je to spíš rozkaz, že. A co se týče toho kluka, šla jsem do svých komnat, když mi vběhl do cesty. Za to mě nemůžeš potrestat."
„Chci si s tebou jen promluvit."
Alma mu na to už nic neodpověděla. Před Velkou síní už panovala anarchie. Filch nikde nebyl a studenti toho patřičně využívali. Albus je poslal všechny do postelí a pak s Almou pokračovali do ředitelny. Ihned jak otevřel dveře, Almě došla slova. Ten starý blázen, ulevila si Alma v duchu. V křesle se rozvaloval Snape a rozhodně to nevypadalo, že je tady náhodou.
„Posaď se, drahá," vyzval ji Brumbál. Alma to chvíli zvažovala, ale pak se svezla do křesla. „Zavolal jsem vás sem proto, že už mě nebaví sledovat vás dva, jak se neustále hádáte. Asi nikdy nebudete přátelé, i když by mě to velmi potěšilo, ale mohli byste se alespoň přestat proklínat na každém kroku. Jak už jste si dnes asi všimli, vaše hádky mohou být životu nebezpečné," Brumbál přitiskl špičky prstů k sobě, jako to dělal vždy, když přemýšlel. Alma to už nebyla schopná vydržet.
„Pane řediteli," pronesla měkce. „Co chcete dělat?"
„Přál bych si, abyste vy dva spolu strávili nějaký čas, přesněji šest dnů," dořekl a čekal, jak profesoři zareagují. První se ozval Snape.
„Šest dnů s ní," ptal se, jakoby tomu nemohl uvěřit. „Vždyť to je sebevražda. Navíc mám své povinnosti a opravdu nemám náladu tady s paní kolegyní trávit svůj drahocenný čas."
„Trávit čas spolu budete po vyučování. Tři dny budete dělat to, co si vyberete vy, Severusi a tři dny budete dělat to, co si vybere Alma."
„V tom případě mě nejspíš čeká pár dní plných poflakování."
„Ne, pane kolego. Co kdybychom šli chytat tůňodavy, pak byste byl spokojený," sdělila mu profesorka ironicky.
„A přesně o tomhle mluvím. Chováte se jako děti. Vlastně mi připomínáte pana Malfoye a pana Pottera.
Snape si vzdorovitě odfrkl. „Co když odmítnu," zeptal se ředitele.
„Bohužel chlapče, pak nebudu mít na výběr a budu muset dát tobě i Almě výpověď. Pokud odmítne Alma, dopadne to úplně stejně."
„To byste neudělal, že ne. Nebo ano?"
„Lituji toho, Almo, ale nemohu mít v profesorském sboru někoho, kdo ani v případě nouze není schopný spolupracovat. Dny si můžete vybrat, podle toho, jak se vám to bude hodit," ukončil debatu profesor Brumbál. „Vy jděte Severusi, už je pozdě. A vy, Almo, tu ještě na chvíli zůstaňte." Ředitel počkal, dokud se za profesorem lektvarů nezavřeli dveře a poté přešel ke křeslu, kde seděla Alma.
„Jak se cítíš, drahá," zeptal se jí ředitel a chytil jí za ruku.
„Ještě to trochu bolí, ale věřím, že to za pár dní bude už dobré."
„Kdybys cokoli potřebovala, přijď za mnou a já ti budu k dispozici. Teď už běž, vypadáš, že už se potřebuješ nutně vyspat." Alma už vstávala z křesla, když jí Albus zastavil a v jeho pohledu se zračily obavy.
„Děje se něco, Albusi," zeptala se ho profesorka.
„Pořád mi vrtá hlavou, co po tobě ten smrtijed chtěl, Almo. Snažil jsem se na něco přijít, ale nic mě nenapadá. Jediná věc, která by možná připadala v úvahu je to, že by nějak zjistili, že jsem tvůj..."
„Dost, Albusi," zarazila ho profesorka. „I zdi tu mají uši."
„Ředitelům v portrétech plně důvěřuji."
„Ale já ne," špitla Alma. „Věř mi, že kvůli tomu mě rozhodně Voldemort nebude chtít dostat."
„Víš něco co já ne," zeptal se Brumbál podezřívavě.
„Ne," zalhala mu Alma. „Ale jsem si jistá, že mě nedostane," řekla pevně.
A je tu další kapitola. Určitě mi napište do komentářů, jaké tajemství je mezi Brumbálem a Almou. Ráda si přečtu vaše teorie. Děkuji, za hlasy, sdílení, komenty a podporu. Vaše chosenwitch.